21 Cdo 2954/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) A. J., b) J. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému
Ing. R. V., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C
102/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.
ledna 2007 č.j. 28 Co 758/2006-50, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně 10.300,- Kč k rukám advokáta.
Žalobci se žalobou podanou dne 28.4.2006 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi
domáhali, aby bylo určeno, že zástavní právo \"na základě neplatné zástavní
smlouvy reg. č. 676/93, uzavřené fou K. b., a.s., a žalobci J. J., a A. J., dne
29.6.1993, kdy vklad zástavního práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního
úřadu v M. B. dne 31.8.1993 pod č.j. 127-V2-1177/93, nevzniklo a neexistuje\".
Žalobu zdůvodnili zejména tím, že uvedená zástavní smlouva, kterou zastavili
nemovitosti označené jako \"nemovitost čp. 95 se stp.č.283 a p.č. 29/32 v
katastrálním území Ž., zapsané na LV u Katastrálního úřadu v M. B.\", je
neplatná, neboť \"nelze určitě říci, co je myšleno slovy nemovitost čp. 95 se
stp.č.283 a p.č. 29/32\" (zda jde o dům či pozemek nebo domy či pozemky a,
jde-li o dům, na kterém pozemku stojí), že v čl. IV smlouvy je sjednána
propadná zástava, což \"náš právní řád nepřipouští a nepřipouštěl ani v den
uzavření zástavní smlouvy\", a že v čl. VIII smlouvy bylo sjednáno, že
\"předmětná zástavní smlouva nabývá účinnosti dnem povolení vkladu do katastru
nemovitostí\" a že je proto neplatná, neboť \"nemůže nabýt účinnosti\".
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 1.8.2006 č.j. 11 C 102/2006-30
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 13.929,50 Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů mimo jiné
zjistil, že k zajištění pohledávky z úvěru, který K. b., a.s. poskytla podle
smlouvy o úvěru ze dne 28.6.1993 č. reg. A 11125/93 žalobkyni a) ve výši
1.800.000,- Kč a která byla postoupena žalovanému, dali žalobci zástavní
smlouvou ze dne 28.6.1993 reg. č. 676/93 do zástavy své nemovitosti označené
jako \"nemovitost čp. 95 se stp.č.283 a p.č. 29/32 v katastrálním území Ž.,
zapsané na LV u Katastrálního úřadu v M. B.\", a že při jednání, které se
konalo dne 16.12.2003 ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod
sp. zn. 11 C 366/2003 (nyní pod sp. zn. 11 C 106/2006), účastníci \"prohlásili
za nesporné, že zástavní právo k nemovitosti čp. 95 se st.p.č. 283 parc. č.
29/32 v k.ú. Ž. zapsáno na LV u k.ú. M. B. bylo zřízeno zástavní smlouvou reg.
č. 676/93\", a dovodil, že zástavní smlouva ze dne 28.6.1993 je platným právním
úkonem. Soud prvního stupně odmítl názor žalobců o tom, že by v zástavní
smlouvě byly zastavené věci označeny \"nepřesně a nelze s určitostí říci, co je
myšleno\", neboť \"na listu vlastnictví je vlastnictví žalobců, které do
zástavy dali, přesně označeno jako nemovitost čp. 95 se st.p.č. 2853 a p.č.
29/32, číslo popisné se dává pouze nemovitosti, nikoliv pozemku\", a žalobci
\"nedoložili\", že by v době uzavření smlouvy \"neexistovalo katastrální území
Ž.\".
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.1.2007 č.j. 28 Co
758/2006-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou
povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.530,- Kč k
rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně nejprve
dovodil, že nemovitosti jsou v zástavní smlouvě ze dne 28.6.1993 označeny
\"dostatečně určitě tak, aby bylo zřejmé, co je předmětem zástavy\"; žalobci
\"v době uzavření zástavní smlouvy jiné nemovitosti nevlastnili\", jejich
\"úmyslem bylo získat uvedený úvěr a pro tyto účely dát do zástavy K. b. a.s.
dům čp. 95 ve Ž. i s pozemky, jak jsou uvedeny v zástavní smlouvě\", a chyba v
označení katastrálního území (Ž. místo správného Ž. M. H.) \"není právně
významná\", neboť v té době v okrese M. B. existovalo - jak je také zřejmé z
vyhlášky č. 613/1992 Sb. - jen katastrální území Ž. M. H. Názor žalobců, podle
kterého \"došlo k ujednání tzv. propadné zástavy\", odvolací soud odmítl s
odůvodněním, že žalobci v čl. IV zástavní smlouvy \"zmocnili zástavního
věřitele provést realizaci zástavy formou přímého prodeje a zároveň zmocnili
zástavního věřitele, aby se z výtěžku prodeje uspokojil, včetně nákladů s tímto
prodejem spojených\", což odpovídá ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku
(ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy); ujednání o tom, že by v
případě prodlení se splněním zajištěné pohledávky měla zástava propadnout
zástavnímu věřiteli nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou
cenu, zástavní smlouva neobsahuje. Ujednání obsažené v čl. VIII smlouvy nemůže
mít podle názoru odvolacího soudu vliv \"na platnost zástavní smlouvy jako
takové\"; i když v ní došlo \"k záměně časové následnosti závazkově právních a
věcně právních účinků\" a i když ujednání o dni účinnosti smlouvy ke dni
povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí je neplatné, jde jen o
\"částečnou neplatnost\", která se nedotýká dalších částí smlouvy. Zástavní
smlouva ze dne 28.6.1993 je proto platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají v
první řadě, že zástavní právo působí i vůči třetím osobám a že na určitost
zástavní smlouvy nemá vliv ani to, zda \"účastníkům bylo zřejmé, o které
pozemky jde\". Zástavní smlouva musí být uzavřena v písemné formě a pro
posouzení její určitosti je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v
písemné formě; z označení zástavy jako \"nemovitost čp. 95 se stp.č.283 a p.č.
29/32 v katastrálním území Ž., zapsané na LV u Katastrálního úřadu v M. B.\",
nemůže být třetím osobám zřejmé, jde-li \"o dům či pozemek nebo domy či
pozemky, v jaké obci a jakém katastrálním území se ona nemovitost nachází\",
jde-li \"o dům, není jim zřejmé, na kterém pozemku stojí\", a není \"jim
zřejmé, kde mají hledat katastrální území Ž.\". Odvolací soud podle názoru
žalobců nesprávně právně posoudil i \"záměnu časové následnosti
závazkověprávních a věcněprávních účinků smlouvy\". Žalobci poukazují na nález
Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98 a dovozují, že ujednání
obsažené v čl. VIII zástavní smlouvy nepředstavuje \"nemožnou podmínku\", neboť
zástavní smlouva nezakládá synallagmatický právní vztah obsahující vzájemná
plnění a nedochází tak k žádnému zániku práva\"; podmínka vyjádřená v čl. VIII
smlouvy činí zástavní smlouvu \"dodnes neúčinnou a na základě neúčinné smlouvy
nemohlo platně vzniknout zástavní právo\". Ujednání obsažené v čl. IV zástavní
smlouvy měly soudy posoudit jako tzv. propadnou zástavu, neboť zástavnímu
věřiteli umožňovalo, aby sám prodal zástavu \"komukoliv i za 1 Kč\", a
neplatnost podle žalobců dopadá na celou zástavní smlouvu, protože \"se jedná o
podstatnou náležitost smlouvy, neboť se jí řeší realizace zástavního práva\".
Přípustnost dovolání žalobci dovozují z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
a navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Uvedl, že
argumentace žalobců \"neodpovídá elementárním pravidlům pro interpretaci
právních úkonů\". O identifikaci zástavy v zástavní smlouvě ze dne 26.8.1993
\"nemůže být pochyb\" a \"nepřesnost\" v označení katastrálního území je
odstranitelná tím, že \"v obvodu bývalého Katastrálního úřadu v M. B. se
nacházelo jediné podobné katastrální území s uvedenými nemovitostmi\". Závěr
žalobců o tzv. propadné zástavě nepovažuje žalovaný za správný a zdůrazňuje, že
případná neplatnost čl. IV smlouvy nemůže mít za následek neplatnost zástavní
smlouvy jako celku. Výhrady žalobců ohledně účinnosti zástavní smlouvy \"jsou
nepochopitelné\"; je-li vymezen vznik věcných práv k nemovitostem v právní
úpravě \"kogentně a jednoznačně, sotva lze dovozovat, že by si smluvní strany
mohly přát cosi exotického či snad nepřípustného\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobci v dovolání především namítají, že předmět zástavního práva byl v
zástavní smlouvě vymezen neurčitě a nesrozumitelně.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném
od 1.1.1992 do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit
předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky (katastrální zákon) [ve znění účinném od 1.1.1993 do 30.6.1996]
musí být všechny nemovitosti v listinách, které jsou podkladem pro zápis do
katastru, uvedeny podle katastrálních území, parcelních čísel a čísel popisných
nebo čísel evidenčních vedených v katastru; byty a nebytové prostory musí být
uvedeny podle jejich čísel nebo jejich polohového určení.
Podle ustanovení § 37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního
úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených
východisek při rozhodování věci vycházel. Označení zastavovaných nemovitostí
(určení předmětu zástavního práva), provedené v zástavní smlouvě ze dne
28.6.1993, odpovídá požadavkům ustanovení § 5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb., o
katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) [ve znění účinném od
1.1.1993 do 30.6.1996] a je tedy – s výjimkou uvedení katastrálního území -
samo o sobě dostatečně určité a srozumitelné. I když označení katastrálního
území nebylo dostatečně přesné, odvolací soud v souladu s ustanovením § 35
odst.2 občanského zákoníku přihlédl k tomu, že v okrese M. B. (v obvodu býv.
Katastrálního úřadu v M. B.) bylo jen katastrální území Ž. M. H. a že tedy - s
přihlédnutím k vůli účastníků zástavní smlouvy a okolnostem, za nichž byla
uzavřena - bylo zřejmé, v jakém katastrálním území se zastavované nemovitosti
nacházejí. Uvedené posouzení nelze odmítat s odůvodněním, že \"zástavní smlouva
musí být uzavřena v písemné formě\" a že \"pro posouzení její určitosti je
významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě\". Žalobci
totiž neberou náležitě v úvahu, že \"z projevu vůle, který byl vyjádřen v
písemné formě\", může vyplývat pouze použité \"jazykové vyjádření\" a nikoliv
také vůle účastníků nebo další rozhodné skutečnosti; na to, jakou měli
účastníci při uzavření zástavní smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad
projevu vůle rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností,
za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při
výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým
projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle
účastníků]. Rozsudek odvolacího soudu tedy jen z tohoto důvodu nemůže spočívat
na nesprávném právním posouzení věci a žalovanému lze přisvědčit v tom, že
argumentace žalobců \"neodpovídá elementárním pravidlům pro interpretaci
právních úkonů\".
Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze
úspěšně usuzovat z toho, jak se vypořádal s ujednáním obsaženým v čl. IV
zástavní smlouvy ze dne 28.6.1993, podle kterého \"v případě, že pohledávka a
příslušenství nebudou řádně a včas zaplaceny, zmocňuje zástavce zástavního
věřitele provést realizaci zástavy formou přímého prodeje a zároveň zmocňuje
zástavního věřitele, aby se z výtěžku prodeje uspokojil, včetně nákladů s tímto
prodejem spojených\", s tím, že \"tímto způsobem realizace zástavy může
zástavní věřitel pověřit i jiný subjekt\". I kdyby snad uvedené ujednání
nepředstavovalo dohodu (byť značně \"nedokonalou\") o tom, že zástavní věřitel
\"může prodat zástavu i jiným vhodným způsobem\", uzavřenou ve smyslu
ustanovení § 299 odst.2 části věty za středníkem obchodního zákoníku (ve znění
účinném od 1.1.1992 do 30.4.2000), ale - jak se žalobci domnívají - neplatné
ujednání o tzv. propadné zástavě, je v ustálené judikatuře soudů nepochybné, že
by neplatné bylo jen toto ujednání a nikoliv také ostatní části zástavní
smlouvy. Názor žalobců, že by takové ujednání nebylo možné oddělit od ostatního
obsahu zástavní smlouvy, protože \"se jedná o podstatnou náležitost smlouvy,
neboť se jí řeší realizace zástavního práva\", je zjevně chybný; podstatné
náležitosti zástavní smlouvy vymezovalo ustanovení § 151b odst.4 věta první
občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a určení
způsobu \"realizace zástavního práva\" tedy mezi ně zjevně nepatřilo.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ani z
pohledu posouzení ujednání uvedeného v čl. VIII zástavní smlouvy ze dne
28.6.1993, podle kterého \"smlouva nabývá účinnosti dnem povolení vkladu
zástavního práva do katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v M. B.\". Podle
ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se
týkající nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný
pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž
k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění
je nemožné, a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit. Uvedené
závěry nelze důvodně zpochybňovat tím, že by snad zástavní smlouva neměla mít
synallagmatickou povahu a že by proto měla být uvedená podmínka hodnocena
jinak, je-li obsažena v zástavní smlouvě, neboť dopadají na posouzení všech
právních úkonů, v nichž by byla stanovena taková podmínka, kdyby jí měla být v
rozporu se zákonem \"fakticky změněna časová následnost závazkověprávních a
věcněprávních účinků\" právního úkonu.
Protože dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani
podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR je proto podle
ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srov. § 5
písm.b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č.
277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto,
dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradili. Žalobci jsou
povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu