21 Cdo 2964/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně Ing. B. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. C.,
zastoupeného advokátkou, o neplatnost zástavní smlouvy, vedené u Okresního
soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 329/2002, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006 č.j. 16 Co 411/2003-70,
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 2.5.2002 u Okresního soudu Brno - venkov
domáhala, aby bylo určeno, že \"Smlouva o zřízení zástavního práva k
nemovitostem, kterou byly zastaveny nemovitosti zapsané na LV v katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu B. – v. v obci Ř. a k.ú. Ř. u B., a to budova
čp. 537 objekt bydlení na pozemku parc. č. 113/4, pozemek parc. č. 113/4,
pozemek parc. č. 113/3, pozemek parc. č. 113/2 a která byla uzavřena mezi
žalovaným L. C., jako zástavním věřitelem, P. Š., jako dlužníkem a Ing. B. P.
jako zástavcem dne 20.12.2001\", je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
uvedenou zástavní smlouvou dala do zástavy své nemovitosti za účelem zajištění
pohledávky žalovaného ve výši 5.000.000,- Kč za dlužníkem MVDr. P. Š. Žalobkyně
považuje zástavní smlouvu, podle níž dosud nebylo vloženo zástavní právo do
katastru nemovitostí, za neplatnou, neboť ji uzavřela \"pod psychickým nátlakem
dlužníka pana Š.\", s nímž \"v té době žila a který ji vyhrožoval spácháním
sebevraždy, pokud neuzavře zástavní smlouvu s jeho věřiteli\", přičemž \"se
dalo předpokládat, že pod tlakem okolností je schopen takový čin spáchat\".
Zástavní smlouva je navíc neurčitá, neboť v čl. II se uvádí, že slouží k
\"zajištění pohledávky žalovaného vzniklé ze Smlouvy o zajišťovacím převodu
práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001, uzavřené mezi zástavním věřitelem a
dlužníkem, znějícím na dlužnou částku 5.000.000,- Kč\", zatímco v čl. IV odst.1
smlouvy je údaj o tom, že \"smluvní strany se dohodly, že pokud splatná
zajišťovaná pohledávka nebo její splatná část nebude řádně a včas v souladu se
smlouvou o půjčce ze 01.03.1999 dlužníkem zaplacena, je zástavní věřitel
oprávněn k uspokojení této zajišťované pohledávky prodat jménem zástavce
zastavenou nemovitost sám nebo veřejnou dražbou\"; nejednoznačnost obsahu
zástavní smlouvy \"nelze odstranit a překlenout ani výkladem dle § 35
občanského zákoníku\".
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 4.6.2003 č.j. 7 C 329/2002-43
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 10.225,- Kč k rukám advokátky poté, co dovodil, že žalobkyně má
na požadovaném určení naléhavý právní zájem (řízení o vklad zástavního práva do
katastru nemovitostí dosud nebylo skončeno), soud prvního stupně dospěl k
závěru, že je dán nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť \"žalovaný MVDr.
Š. nebyl označen jako žalovaný 2)\". Námitku žalobkyně o neplatnosti zástavní
smlouvy z důvodu její neurčitosti soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že
\"z obsahu smlouvy a okolností uzavření smlouvy jasně vyplývá, že v případě
realizace smlouvy by bylo všem zúčastněným zřejmé, o zajištění jaké pohledávky
se jedná\", když MVDr. Š. i žalovaný \"si byli vědomi obsahu a všech
náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne
1.11.2001 i smlouvy o půjčce ze dne 1.3.1999\". Ohledně \"svobodné vůle
žalobkyně s uzavřením zástavní smlouvy\" soud prvního stupně dovodil, že sice
\"měla být narušena bezprávnou výhrůžkou MVDr. Š., že, pokud žalobkyně svědkovi
nepomůže, spáchá sebevraždu\" a \"její citovou vazbou k MVDr. Š.\", avšak
\"nejednalo se o takovou intenzitu, aby bylo možno vyslovit absolutní
neplatnost smlouvy\", když žalobkyně \"si musela být vědoma všech právních
důsledků spojených s uzavřením smluv\" a její \"lidská snaha pomoci MVDr. Š.
nemůže jít k tíži žalovaného\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.1.2006
č.j. 16 Co 411/2003-70 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě
vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 23.600,- Kč k rukám advokátky. Odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném
určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm.c) o.s.ř.]. Vzhledem k tomu, že
účastníky zástavní smlouvy jsou \"zástavní věřitel, tedy věřitel obligační\", a
\"zástavce, který nemusí být totožný s obligačním dlužníkem\", a nikoliv také
\"obligační dlužník\", nemůže být dán na straně žalovaného nedostatek věcné
legitimace, neboť dlužník MVDr. Š. \"neměl být rovněž osobou žalovaného\". Na
základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že z
obsahu zástavní smlouvy \"není zřejmé, jakou pohledávku zástavního věřitele -
žalovaného v tomto řízení má zástavní smlouva zajišťovat\". Poukázal v této
souvislosti na odlišné vymezení zajišťované pohledávky v čl. II a v čl. IV
odst.1 zástavní smlouvy a uzavřel, že - i když se čl. IV smlouvy \"týká
realizace zástavy, nicméně právě v citované části tohoto článku je zmiňována
smlouva o půjčce ze dne 1.3.1999 a není tudíž jasné, kdy by měla nastat
realizace zástavy\" - vyjádřený \"projev vůle je po stránce jazykové
srozumitelný\", ale není určitý, přičemž \"neurčitost obsahu nelze odstranit a
překlenout ani za použití výkladových pravidel\"; vzhledem k tomu, že zástavní
smlouva má stanovenou pod sankcí neplatnosti písemnou formu, musí \"určitost
obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle
zaznamenán, nestačí, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy,
není-li to objektivně seznatelné osobám, které smluvní stranou nejsou\".
Protože zástavní smlouva je neplatná podle ustanovení § 37 odst.1 občanského
zákoníku pro neurčitost, považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se
dalšími okolnostmi, zejména tvrzenou nesvobodou právního úkonu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá v první
řadě, že účastníky zástavní smlouvy ze dne 20.12.2000 (správně ze dne
20.12.2001) byl kromě účastníků řízení též MVDr. Š., že smlouva vyžadovala \"k
realizaci některých svých ustanovení účastenství a souhlas dlužníka\" a že \"v
řízení o určení platnosti či neplatnosti smlouvy může být žalobě vyhověno\",
jen jestliže \"se řízení účastní všichni účastníci napadeného právního úkonu
(smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci\". Ve vztahu k určitosti zástavní
smlouvy žalovaný dovozuje, že v čl. II se zajištěná pohledávka \"definuje
dostatečně srozumitelně a určitě\", když \"se odkazuje na uzavřenou Smlouvu o
zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001 a uvádí částku
5.000.000,- Kč\". Nic na tom nemění ani obsah čl. IV odst.1 zástavní smlouvy,
neboť \"ujednání o realizaci zástavy není podstatnou náležitostí zástavní
smlouvy\" a \"způsobuje to sice určité nejasnosti v otázce splatnosti zajištěné
pohledávky, ale nemá to vliv na existenci zástavní smlouvy\". Žalovaný dále
vyslovuje souhlas se závěry soudu prvního stupně o tom, že jednání žalobkyně
\"pod vlivem citové náklonnosti k MVDr. Š.\" nepředstavuje bezprávnou výhrůžku,
ale pohnutku \"jejího konání, která na platnost právních úkonů nemá vliv\".
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že ze zástavní
smlouvy vznikají práva a povinnosti \"toliko zástavci a zástavnímu věřiteli\" a
že proto je ve věci pasivně věcně legitimován jen žalovaný jako zástavní
věřitel. Žalobkyně souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že zástavní
smlouva je pro neurčitost neplatná, a zdůrazňuje, že spornou zástavní smlouvu
\"nepodepsala svobodně, ale pod nátlakem, který na ni po delší dobu vyvíjel
dlužník MVDr. Š.\", přičemž \"tyto bezprávní výhrůžky v ní vyvolaly obavu a
strach o život pro ní velmi blízkého člověka\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
zčásti opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 je třeba i v současné době
posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb.,
č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990
Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb.,
č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999
Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č.
229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2001
(dále jen \"obč. zák.\") [srov. Čl. IV bod 1. zákona č. 317/2001 Sb.].
Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy.
Podle ustanovení § 156 odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy (§ 552 obč. zák.), soudem schválené dohody o vypořádání
dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo
může vzniknout také ze zákona.
Podle ustanovení § 156 odst.2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat
označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení § 157 odst.1 obč. zák. zástavní právo k nemovitosti vzniká
vkladem do katastru nemovitostí, pokud zákon nestanoví jinak. Podle § 157
odst.2 obč. zák. u nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru
nemovitostí, vzniká zástavní právo okamžikem účinnosti zástavní smlouvy.
Při vzniku zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv.
titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a
povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává
(modus acquirendi) až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí
provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho
povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen
katastrálnímu úřadu, nebo účinností zástavní smlouvy, zřizuje-li se zástavní
právo k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí.
Účastníky zástavní smlouvy jsou - jak vyplývá z vymezení jejích podstatných
náležitostí a z účelu (funkce) zástavního práva podle ní zřizovaného - ten,
jehož pohledávka má být zajištěna zástavním právem podle smlouvy zřízeným
(zástavní věřitel), a ten, kdo poskytuje k zajištění věřitelovy pohledávky
zástavu (zástavce). Osoba, která má dluh odpovídající zajišťované pohledávce
(obligační dlužník), jakož i vlastník (majitel) zástavy (zástavní dlužník),
nejsou účastníky zástavní smlouvy, neboť se v ní o jejich práva a povinnosti
nejedná; právní účinky vůči nim má zástavní smlouva jen v případech stanovených
zákonem.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že podle ustálené judikatury soudů lze
vyhovět žalobě o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jen
tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni
účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci
(srov. například právní názor vyslovený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 29.2.1988 sp. zn. 3 Cz 61/87, který byl uveřejněn pod č. 36 v Bulletinu
býv. Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1988).
V projednávané věci jsou účastníky řízení ti, kdo uzavřeli zástavní smlouvu ze
dne 20.12.2001 jako zástavní věřitel (žalovaný) a jako zástavce (žalobkyně),
tedy oba účastníci zástavní smlouvy. Okolnost, že k zástavní smlouvě byl jejími
účastníky přibrán jako \"vedlejší účastník\" dlužník zajišťované pohledávky
(obligační dlužník) MVDr. P. Š., nic nemění na závěru, že se řízení zúčastnili
oba (všichni) účastníci napadené smlouvy, neboť o právech a povinnostech
obligačního dlužníka se v zástavní smlouvy nejednalo (nemohlo jednat) a jeho
\"vedlejší\" účast na smlouvě nemá (nemůže mít) vliv na právní postavení
zástavního věřitele a zástavce. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl
k závěru, že není dán nedostatek věcné legitimace z důvodu, že se účastníkem
řízení nestal také obligační dlužník MVDr. P. Š.
Podle ustanovení § 37 odst.1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována mimo jiné
dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou
zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby také účastníkům zástavní smlouvy
bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li
pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti, je třeba se
pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle
ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění
toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu
vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato
pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového,
který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu
nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37
odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno
měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci se v zástavní smlouvě ze dne 20.12.2001 ve vztahu k
\"pohledávce, kterou zástava zajišťuje\", uvádí jednak to, že se zástavní právo
zřizuje k zajištění \"pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem zajišťované
pohledávky na úhradu jistiny a příslušenství ze Smlouvy o zajišťovacím převodu
práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001 uzavřené mezi zástavním věřitelem a
dlužníkem znějící na dlužnou částku 5.000.000,- Kč\" (Čl. II smlouvy), a jednak
to, že zástavní věřitel \"je oprávněn prodat jménem zástavce zastavenou
nemovitost sám nebo veřejnou dražbou\", jestliže \"splatná zajišťovaná
pohledávka nebo její splatná část nebude řádně a včas v souladu se Smlouvou o
půjčce ze dne 1.3.1999 dlužníkem zaplacena\" (Čl. IV bod 1 smlouvy).
Je nepochybné, že obsah zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 není zcela
jednoznačný a že sám o sobě spolehlivě nepostačuje k označení pohledávky,
kterou mělo jí zřizované zástavní právo zabezpečovat, když zajišťovaná
pohledávka byla současně (v Čl. II a IV bodě 1 smlouvy) identifikována
prostřednictvím Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne
1.11.2001 a Smlouvy o půjčce ze dne 1.3.1999. S názorem odvolacího soudu, že by
nejasnost vymezení zajišťované pohledávky nebylo možné odstranit pomocí výkladu
projevu vůle, však nelze (zatím) souhlasit.
Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z výše citovaného
ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého
ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků
smlouvy, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem. Při
posuzování vůle účastníků zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 měl odvolací soud
kromě jiného přihlédnout k tomu, že ze Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k
cenným papírům ze dne 1.11.2001 nemohla zástavnímu věřiteli (žalovanému) žádná
pohledávka vzniknout, neboť jde o právní prostředek zajištění jiné pohledávky
(srov. § 553 obč. zák.), jakož i k tomu, že - jak vyšlo za řízení před soudy
najevo - uvedenou smlouvou převedl obligační dlužník na žalovaného \"25 ks
kmenových veřejně neobchodovatelných akcií společnosti A. a.s., vydaných v
listinné podobě na majitele vedených pod čísly v tomto číselném označení 000076
až 000100, emise 1\" k zajištění pohledávky žalovaného \"ve výši 5.000.000,- Kč
na jistině a k tomu příslušného úroku ve výši 10% p.a.\" (dlužník současně svůj
dluh ve smyslu § 558 obč. zák. uznal) s tím, že \"tato smlouva zaniká v okamžiku
\", kdy dlužník \"řádně splatí své závazky\". Protože ze Smlouvy o zajišťovacím
převodu práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001 nemohla žalovanému žádná
pohledávka vzniknout, mělo být při výkladu zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001
zvažováno i to, zda vůle účastníků nesměřovala také k tomu, aby zřizovaným
zástavním právem a Smlouvou o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze
dne 1.11.2001 byla zajištěna stejná pohledávka (pohledávka ze smlouvy o půjčce
ze dne 1.3.1999), a zda soudy zjištěný \"rozpor\" mezi Čl. II a Čl. IV bod 1
zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 není z tohoto důvodu jen \"zdánlivý\".
Uvedené posouzení nelze odmítat s odůvodněním, že \"určitost obsahu projevu
vůle musí vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle zaznamenán\".
Odvolací soud totiž nebere náležitě v úvahu, že \"z textu listiny\" může
vyplývat pouze použité \"jazykové vyjádření\" a nikoliv také vůle účastníků
nebo další rozhodné skutečnosti; na to, jakou měli účastníci při uzavření vůli
nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35
odst.2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle
okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle
účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu
s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná
(odlišná) vůle účastníků].
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Nemůže proto
obstát jeho závěr, že by zástavní smlouva ze dne 20.12.2001 byla pro neurčitost
vymezení zajišťované pohledávky neplatná podle ustanovení § 37 odst.1 obč. zák.
Dovolatel dále dovozuje, že jednání žalobkyně \"pod vlivem citové náklonnosti k
MVDr. Š.\" nepředstavuje bezprávnou výhrůžku a že tedy zástavní smlouva ze dne
20.12.2001 nemůže být neplatným právním úkonem pro nedostatek svobodné vůle
žalobkyně. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - se
žalobkyní tvrzenou nesvobodou při uzavření smlouvy nezabýval, neboť vycházel z
právního názoru, že smlouva je neplatná z jiného důvodu (pro neurčitost projevu
vůle). Protože dovolatelem namítané okolnosti nebyly pro rozsudek odvolacího
soudu rozhodující (významné), nelze jimi ani zpochybňovat jeho správnost. K
námitkám dovolatele v tomto směru proto dovolací soud nepřihlížel.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 a § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu