21 Cdo 3017/2019-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně M. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radkou Šumerovou,
advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova č. 19, proti žalovaným 1)
UNIDEBT Czech, SE se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 213/12, IČO 24797880,
zastoupenému Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem ve Vraňanech č. 233, a
2) O. Č., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Kamilou Vágnerovou,
advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova č. 1100, o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 260/2017, takto:
Odkládají se až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci:
a) právní moc rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března
2019 č. j. 11 Co 94/2018-98 v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek
Okresního v Litoměřicích ze dne 11. ledna 2018 č. j. 19 C 260/2017-64 ve výroku
o věci samé;
b) vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.
března 2019 č. j. 11 Co 94/2018-98 v části výroku I., v níž byl rozsudek
Okresního v Litoměřicích ze dne 11. ledna 2018 č. j. 19 C 260/2017-64 potvrzen
v části výroku II., v níž byla žalobkyni uložena povinnost „zaplatit žalovanému
č. 1 na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 192 Kč“ do tří dnů od právní
moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka;
c) vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 7.
března 2019 č. j. 11 Co 94/2018-98 ve výroku II., kterým byla žalobkyni uložena
povinnost „nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 7 664
Kč“ do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka.
Vzhledem k tomu, že částí výroku I. dovoláním žalobkyně napadeného rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2019 č. j. 11 Co 94/2018-98, v
níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, je dovolatelka
závažně ohrožena ve svých právech (možným výkonem sporného zástavního práva k
nemovitostem, které užívá k bydlení) a že odklad právní moci tohoto rozhodnutí
se nedotkne právních vztahů třetích osob, Nejvyšší soud České republiky podle
ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. odložil právní moc rozhodnutí krajského
soudu v této části jeho výroku I.
Protože by neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) napadeného rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2019 č. j. 11 Co 94/2018-98 v
části výroku I., v níž byl rozsudek okresního soudu potvrzen v části výroku
II., v níž byla žalobkyni uložena povinnost „zaplatit žalovanému č. 1 na
náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 192 Kč“ do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka, a ve výroku II., kterým byla
žalobkyni uložena povinnost „nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího
řízení v částce 7 664 Kč“ do tří dnů od právní moci dovoláním napadeného
rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka, hrozila dovolatelce závažná újma,
Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. odložil
vykonatelnost rozhodnutí krajského soudu v této části jeho výroku I. a ve
výroku II.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu
z.“ bylo zástavní právo ve vztahu k žalovanému 1), respektive jeho
právnímu předchůdci, platně sjednáno, neboť jednal s důvěrou ve stav zapsaný v
katastru nemovitostí, tedy že vlastníkem předmětných nemovitostí je pouze
žalovaný 2), přestože tento stav nebyl v souladu se skutečným právním stavem,
protože předmětné nemovitosti se nacházely „v režimu společného jmění manželů“,
a že právní předchůdce žalovaného 1) neporušil „péči řádného hospodáře“, když
neprováděl další šetření za účelem zjištění, zda se předmětné nemovitosti
nacházejí „v režimu společného jmění manželů“, přestože mu žalovaný 2) sdělil,
že je ženatý a zároveň „deklaroval“, že je jediným vlastníkem předmětných
nemovitostí, neboť tato tvrzení se nijak nevylučují. Zdůraznil, že žalovaný 2)
uzavíral úvěrovou i zástavní smlouvu jako podnikatel, u nějž „lze předpokládat,
že má povědomí mezi majetkem, který je v jeho výlučném vlastnictví a majetkem,
který se nachází ve společném jmění manželů“. Shledal, že vzhledem k uplatnění
zásady „nemo turpitudinem suam allegare potest vyjádřené v ust. § 6 odst. 2 o. z.“, kdy nikdo nemůže těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad
kterým má kontrolu, jestliže si žalobkyně neověřila, kdo je jako skutečný
vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí, pak nelze
„tomuto postupu žalobkyně přiznat právní ochranu“. Soud prvního stupně dále
uvedl, že ustanovení § 747 občanského zákoníku „normuje vztahy pouze mezi
manžely a dle § 747 odst. 2 o. z. se lze neplatnosti dovolat pouze vůči
manželovi, nikoliv vůči třetím osobám“, že „postupem“ podle § 694 odst. 2 věty
druhé občanského zákoníku nelze „dosáhnout zneplatnění právního jednání, které
uskutečnil“ žalovaný 2) vůči třetí osobě, a že s ohledem na předmět
projednávané věci jsou „irelevantní“ argumenty žalobkyně a žalovaného 2)
poukazujících na „svévolné“ zvýšení úrokové sazby u poskytnutého úvěru a na
„neúměrně vysokou výši“ smluvní pokuty vyjádřenou v úvěrové smlouvě. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 3. 2019
č. j. 11 Co 94/2018-98 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně a žalovaný 2) nemají
vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů
odvolacího řízení 7 664 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka a že žalobkyně a
žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že je „dán“ naléhavý
právní zájem na určení „neexistence zástavního práva k předmětným
nemovitostem“, že stav zápisu v katastru nemovitostí je rozporný se skutečným
právním stavem, neboť nemovitosti jsou ve „společném jmění žalobkyně a druhého
žalovaného“, a že s ohledem na zásadu „materiální publicity“ vyjádřenou
především v § 984 odst.
1 občanského zákoníku by měla být zaručena ochrana
dobré víry v „pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize“, a to každého, kdo
nabyl práva od osoby zapsané jako vlastník ve „veřejné evidenci“, i kdyby se
později ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla. Uvedl, že dobrá víra nesvědčí
tomu, kdo věděl nebo při obvyklé míře opatrnosti mohl vědět, že stav zápisu v
katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, přičemž nevzbuzuje-li „pochybnosti
sám zápis v katastru nemovitostí nebo jiné okolnosti“, není třeba pro zachování
obvyklé míry opatrnosti „provádět šetření“, a že „postupu žalobkyně nelze
přiznat právní ochranu“, pokud se nyní dovolává nesouladu mezi skutečným
právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, neboť v rozporu s
ustanovením § 6 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku těží z protiprávního
stavu, nad kterým měla kontrolu, když věděla, že „účastníkem kupní smlouvy“ byl
pouze žalovaný 2), který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník
předmětných nemovitostí, a tento nesprávný zápis se po „dlouhou dobu nijak
nesnažila napravit“. Z týchž důvodů jako soud prvního stupně neshledal
přiléhavými „odkazy žalobkyně na §§ 747 a 694 odst. 2 o. z.“ a ve vztahu k
předmětu sporu neshledal významnými „argumenty žalobkyně o svévolném zvýšení
úrokové sazby“. K námitkám žalobkyně, že zástavní právo není právem úplatným a
že při uzavírání úvěrové smlouvy byl žalovaný 2) slabší stranou, odvolací soud
uvedl, že pro účely zásady materiální publicity je zástavní právo zřízené za
účelem zajištění dluhu vůči zástavnímu věřiteli úplatným právním jednáním,
pokud zástavní věřitel poskytl úvěr, a že úvěrovou smlouvu uzavřel žalovaný 2)
jako podnikatel, neboť úvěr byl poskytnut pro účely podnikání. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to „do
všech jeho výroků“. Uvádí, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka
„kolize ochrany rodinné domácnosti a ochrany nabyvatele věcného práva, tedy
kolize základní zásady soukromého práva dle § 3 odst. 2 písm. b) obč. zák. se
zásadou materiální publicity vyjádřené v ust. § 984 obč. zák.“, a otázka, „zda
je možné uplatnit účinně námitku relativní neplatnosti, pokud bylo zřízeno
jedním z manželů bez souhlasu druhého manžela právo k nemovitosti, ve které se
nachází rodinná domácnost, jehož výkon je neslučitelný s bydlením rodiny, pokud
je nabyvatel tohoto práva v dobré víře“. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že
ustanovení § 747 odst. 2 občanského zákoníku normuje pouze vztahy mezi manžely,
a že se proto lze neplatnosti dovolat pouze vůči manželovi, nikoli vůči třetím
osobám, neboť má za to, že v případě, kdy bude „oprávněný manžel“ nakládat s
domem či bytem, kde se nachází rodinná domácnost, bez souhlasu druhého manžela
a rovněž bez zajištění obdobného bydlení, je druhý manžel oprávněn se dovolat
neplatnosti takového právního jednání.
Dovolatelka dále uvádí, že v případě
kolize „výše uvedených zájmů“ je zájem na ochraně rodiny a rodinného
společenství nadřazen zájmu třetí osoby, že zástavní právo nemá vlastní
majetkovou hodnotu a že lze zpochybnit dobrou víru žalovaného 1), neboť při
obvyklé opatrnosti musel vědět a věděl, že žalovaný 2) je ženatý a že s
manželkou a nezletilými dětmi žije v zastaveném rodinném domě, který byl
zakoupen kupní smlouvou v průběhu manželství. Namítá, že jí soudy obou stupňů
odepřely právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když se „odmítly zabývat
všemi námitkami uplatněnými žalobkyní, které se týkaly vzniku dluhu“, zejména k
„protiprávnímu zvýšení úrokové sazby a udělení smluvních pokut a dalších
sankcí“, že při posuzování platnosti zástavní a úvěrové smlouvy měly soudy
zohlednit, že se v případě žalovaného 2) jedná o „člověka, který je malým
podnikatelem“, a posoudit věc v souladu s § 433 a § 1315 odst. 2 a 3 občanského
zákoníku a že postupovaly „zcela formalisticky“, když přisvědčily nemravnému
chování žalovaného 1). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
změnil tak, že zástavní právo k předmětným nemovitostem „neexistuje“, popřípadě
aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a odkázal na
argumentaci obsaženou v jeho dřívějších podáních a v „odůvodněních napadených
rozsudků“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve
které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím
v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V části, v níž dovolatelka namítá, že jí soudy odepřely právo na soudní ochranu
a spravedlivý proces, když se „odmítly zabývat všemi námitkami uplatněnými
žalobkyní, které se týkaly vzniku dluhu“, zejména k „protiprávnímu zvýšení
úrokové sazby a udělení smluvních pokut a dalších sankcí“, že soudy měly při
posuzování platnosti zástavní a úvěrové smlouvy postupovat v souladu s § 433 a
§ 1315 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, neboť se v případě žalovaného 2) jedná
o „člověka, který je malým podnikatelem“, a že postupovaly „zcela
formalisticky“, když přisvědčily nemravnému chování žalovaného 1), dovolání
trpí vadami, pro něž nelze v řízení v této části pokračovat. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit,
které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§
241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně
základních práv a svobod (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a v něm vyjádřený právní názor, že
vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
nemůže být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí
porušilo ústavně zaručená práva dovolatele, a že dovolatel je i při namítání
porušení svých ústavně zaručených práv povinen řádně vymezit, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až § 238a o. s. ř.). V projednávané věci napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek se může manžel dovolat
neplatnosti zástavní smlouvy, kterou druhý manžel bez jeho souhlasu zřídil
zástavní právo k domu nebo bytu, v němž se nachází jejich rodinná domácnost (§
747 odst. 2 občanského zákoníku). Protože tato právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání žalobkyně proti rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření
sporné zástavní smlouvy mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a žalovaným 2)
došlo dne 26. 8. 2014 – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „o. z.“). Podle ustanovení § 747 odst. 1 o. z.
má-li alespoň jeden z manželů právo
nakládat domem nebo bytem, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo
rodiny, a tohoto domu nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně
třeba, musí se zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo
ohrozit; manžel zejména nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt
zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož výkon je
neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí manželovi nebo
rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním. Podle ustanovení § 747 odst. 2 o. z. jedná-li manžel bez souhlasu druhého
manžela v rozporu s odstavcem 1, může se tento manžel dovolat neplatnosti
takového právního jednání. Citované ustanovení § 747 o. z. je legislativním výrazem jedné ze zásad, na
kterých spočívá soukromé právo, podle níž rodina, rodičovství a manželství
požívají zvláštní zákonné ochrany [srov. § 3 odst. 2 písm. b) o. z.]. Jeho
smyslem (účelem) je poskytnutí zvláštní ochrany manželovi nebo rodině,
konkrétně jejich bydlení v domě či bytě, před jednáním druhého manžela, kterým
by bylo toto bydlení znemožněno či ohroženo. Manžel, jehož bydlení (bydlení
rodiny) je znemožněno či ohroženo, se podle tohoto ustanovení (nedošlo-li mezi
manžely k odchylnému ujednání ve smyslu ustanovení § 750 o. z.) může dovolat
neplatnosti právního jednání, jímž druhý manžel, který je oprávněn nakládat s
domem či bytem, v němž se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, takový
dům či byt zcizí nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídí právo, jehož
výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny. Předpokladem tohoto jeho
oprávnění je, že alespoň jeden z manželů má právo nakládat s domem či bytem, že
v domě či bytě se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, že k bydlení
manželů nebo rodiny je tohoto domu či bytu nezbytně třeba, že manžel, jehož
bydlení (bydlení rodiny) je ohroženo či znemožněno, nedal k takovému právnímu
jednání souhlas a že mu nebo rodině druhý manžel nezajistí po všech stránkách
obdobné bydlení s bydlením dosavadním. Právo manžela nakládat domem nebo bytem ve smyslu ustanovení § 747 o. z. představuje souhrn všech subjektivních práv k domu či bytu, zejména právo dům
nebo byt užívat, držet a s nimi disponovat, a může být založeno nejen na věcném
právu (typicky vlastnické právo), ale i na právu závazkovém (např. výpůjčka). Je-li toto právo založeno na vlastnickém právu, může jít jak o výlučné
vlastnictví manžela, tak i o spoluvlastnictví manžela a dalších osob. Protože
právo nakládat domem nebo bytem musí mít – jak vyplývá z ustanovení § 747 o. z. – „alespoň“ jeden z manželů, vztahuje se uvedené ustanovení i na případy, kdy
toto právo svědčí oběma manželům, a kdy tedy manželé mají dům nebo byt
například ve spoluvlastnictví nebo ve společném jmění manželů. Ustanovením §
747 o. z. je však chráněn i manžel, který k domu či bytu, v němž se nachází
rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nemá vlastnické ani žádné jiné věcné
nebo závazkové právo. Poruší-li manžel ustanovení § 747 odst. 1 o. z.
tím, že bez souhlasu druhého
manžela zcizí dům nebo byt, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo
rodiny, nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídí právo, jehož výkon je
neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, může se druhý manžel za podmínek
uvedených v tomto ustanovení dovolat neplatnosti takového právního jednání (§
747 odst. 2 o. z.). Jde o případ tzv. relativní neplatnosti právního jednání,
která je stanovena na ochranu zájmu určité osoby, a proto jen ta může vznést
námitku jeho neplatnosti (srov. § 586 odst. 1 o. z.); nenamítne-li neplatnost
právního jednání, považuje se právní jednání za platné (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Oprávněný manžel uplatňuje relativní neplatnost právního jednání vůči
manželovi, který toto právní jednání učinil, a vůči druhé straně právního
jednání nebo jiné osobě z něho oprávněné. Byla-li neplatnost relativně
neplatného právního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu
jednání stejné právní následky jako v případě tzv. absolutní neplatnosti, k níž
se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem „i bez
návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo
na ni jinak poukázal (srov. § 588 o. z.). V obou případech právní jednání nemá
stranou (stranami) právních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky, obě
neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči
každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně)
ovlivnit. V projednávané věci žalovaný 2), který je manželem žalobkyně, uzavřel dne 26. 8. 2014 se společností ACEMA Credit Czech, a. s., zástavní smlouvu, kterou k
zajištění svého dluhu vůči této společnosti zřídil zástavní právo k předmětným
nemovitostem, jejichž součástí byl dům, v němž se podle tvrzení žalobkyně
nacházela rodinná domácnost žalobkyně, žalovaného 2) a jejich dětí. Protože při
zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník
dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 1309 odst. 1 o. z.), nemůže být pochyb o tom, že výkon zástavního práva spojený se
zpeněžením domu, ve kterém se nachází rodinná domácnost, a vedoucí k zániku
práva tento dům užívat je neslučitelný s bydlením rodiny. Nacházela-li se v
domě, který byl součástí zastavených nemovitostí, vskutku rodinná domácnost
žalobkyně, žalovaného 2) a jejich dětí, byla žalobkyně za splnění dalších
podmínek stanovených v § 747 odst. 1 o. z. oprávněna dovolat se vůči žalovanému
2) a společnosti ACEMA Credit Czech, a. s. [žalovanému 1) jako jejímu právnímu
nástupci] neplatnosti uzavřené zástavní smlouvy, neboť v takovém případě by šlo
o právní jednání, které odporuje zákonu a jehož neplatnost vyžaduje výše
uvedený smysl a účel ustanovení § 747 o. z. (srov. § 580 odst. 1 o. z.). Uplatnila-li by žalobkyně řádně neplatnost tohoto právního jednání, neměla by
zástavní smlouva právní účinky sledované jejími stranami a zástavní právo k
předmětným nemovitostem by na základě této smlouvy nevzniklo (nemohlo
vzniknout). Závěr soudů, že podle § 747 odst. 2 o. z.
se lze neplatnosti
právního jednání dovolat pouze vůči manželovi a nikoliv vůči třetím osobám a že
postupem podle § 694 odst. 2 věty druhé o. z. nelze „dosáhnout zneplatnění“
právního jednání učiněného žalovaným 2) vůči třetí osobě, proto není správný
(ustanovení § 694 o. z. vůbec nelze pro záležitosti upravené ustanoveními § 708
a násl. o. z. o manželském majetkovém právu použít, neboť to výslovně vylučuje
ustanovení § 695 o. z.). Dovolací soud nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, že žalobkyni
nelze přiznat právní ochranu, neboť s ohledem na zásadu materiální publicity
vyjádřenou především v § 984 odst. 1 o. z. by měla být zaručena ochrana dobré
víry v „pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize“ každého, kdo nabyl práva
od osoby zapsané jako vlastník ve „veřejné evidenci“, i kdyby se později
ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla, přičemž stav zápisu v katastru
nemovitostí, v němž byl žalovaný 2) zapsán jako (výlučný) vlastník, byl v
rozporu se skutečným právním stavem, neboť předmětné nemovitosti jsou ve
společném jmění žalobkyně a žalovaného 2). Podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v
souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby,
která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle
zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo;
vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání
návrhu na zápis. Citované ustanovení je promítnutím zásady materiální publicity veřejných
seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k
nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném
seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou
oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabydou věcné právo
(a takovým právem je i zástavní právo) za úplatu v dobré víře od osoby, která
je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání [ta je
splněna i v případě zástavní smlouvy, kterou bylo zřízeno zástavní právo k
zajištění poskytnutého úvěru, neboť zřízení zástavního práva je zde vyváženo
poskytnutím peněz zástavním věřitelem (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4540/2018)] a dobrá víra nabyvatele v
soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba
zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle
skutečného právního stavu). V posuzovaném případě se však ochrana zástavního věřitele (společnosti ACEMA
Credit Czech, a. s.), který měl na základě zástavní smlouvy uzavřené s
žalovaným 2) nabýt zástavní právo k předmětným nemovitostem, jejichž součástí
byl dům, v němž se podle tvrzení žalobkyně nacházela rodinná domácnost
žalobkyně, žalovaného 2) a jejich dětí, vyplývající z ustanovení § 984 odst. 1
o. z. nemůže uplatnit.
Nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečným
právním stavem totiž spočíval v rozporu mezi zapsaným výlučným vlastnickým
právem žalovaného 2) k předmětným nemovitostem a skutečným stavem, podle něhož
nemovitosti byly (měly být) ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 2). Takový nesoulad by mohl mít z pohledu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. význam jen
ve vztahu k nemovitosti, v níž by se nenacházela rodinná domácnost žalobkyně a
žalovaného 2) [jejich rodiny], neboť v takovém případě by mohl být nesoulad
kdykoli odstraněn zápisem obou manželů jako společných vlastníků nemovitostí a
žalobkyni, která by mohla v tomto směru zjednat nápravu, by tak nemohla být
spravedlivě poskytnuta ochrana podle ustanovení § 714 o. z. na úkor ochrany
zástavního věřitele podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Rodinná domácnost
manželů nebo rodiny nacházející se v nemovitostech se však do katastru
nemovitostí nezapisuje [srov. § 11, § 19 a § 23 zákona č. 256/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2015], a
nesoulad mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním
stavem, který by mohl (a měl) být odstraněn a který by mohl svědčit zástavnímu
věřiteli (společnosti ACEMA Credit Czech, a. s.) ve smyslu ustanovení § 984
odst. 1 o. z., proto nemohl v tomto směru vůbec nastat. Samotný zápis
společného jmění manželů k nemovitostem v katastru nemovitostí odpovídající
skutečnému právnímu stavu o tom, zda se v nich nachází rodinná domácnost
manželů nebo rodiny, nijak nevypovídá. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o
nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu v Litoměřicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu