21 Cdo 3041/2021-145
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně TRINITY BANK a. s. se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Celetná č. 969/40, IČO 25307835, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o určení existence zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 1/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2021, č. j. 8 Co 5/2021-119, takto:
I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. srpna 2020, č. j. 17 C 1/2020-80, ve výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i výroku II, se odmítá. III. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 27. srpna 2020, č. j. 17 C 1/2020-80, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
1. Žalobou ze dne 30. 12. 2019, podanou k Okresnímu soudu ve Frýdku- Místku, se žalobkyně domáhala určení, že žalobkyni svědčí s právními účinky od 19. 12. 2011 zástavní právo ke stavební parcele p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je budova XY, č. p. XY, pozemkové parcele p. č. XY, orná půda a pozemkové parcele p. č. XY, trvalý travní porost, ve vlastnictví žalované, jak jsou zapsány na LV č. XY v katastrálním území XY v obci XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), které bylo zřízeno smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 9.
12. 2011, č. 111002320900ZS01, uzavřenou mezi žalobkyní a R. L, když zástavní právo zajišťuje pohledávky žalobkyně za společností TVARPROFIL s. r. o., IČO: 26827913, vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 111002320900US ze dne 9. 12. 2011. Žalobu odůvodnila tím, že dne 9. 12. 2011 žalobkyně uzavřela s R. L. zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo 1. v pořadí ve prospěch žalobkyně (věřitele) k výše uvedeným nemovitostem. Na základě této zástavní smlouvy byl povolen vklad zástavního práva a zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 19.
12. 2011. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 33 T 6/2017-1882, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2018, byl zástavnímu dlužníkovi uložen trest propadnutí majetku podle ustanovení § 66 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a to v rozsahu zahrnujícím nemovitosti tvořící předmět zástavy dle zástavní smlouvy ze dne 9. 12. 2011. Na podkladě tohoto rozsudku žalovaná dne 7. 10. 2019 potvrdila ve svůj vlastní prospěch zánik zástavního práva a katastrální úřad povolil vklad výmazu zástavního práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, a to ke dni 19.
6. 2018. Žalobkyně nesouhlasí s aplikací ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „ZMČR“), má za to, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a proto navrhla, aby soud „věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ust. § 41 ZMČR“. Poukázala na to, že zástavní právo bylo zřízeno více než 2 roky předtím, než se zástavní dlužník R. L. začal dopouštět trestné činnosti, za niž mu byl uložen trest propadnutí majetku, že smlouva o úvěru byla uzavřena v době, kdy obligační dlužník i zástavní dlužník vyvíjeli ekonomickou aktivitu a trestné činnosti se nedopouštěli, žalobkyně peněžní prostředky na základě smlouvy o úvěru poskytla subjektu, jehož ekonomickou situaci pečlivě a řádně prověřila, že to byl naopak stát, reprezentovaný příslušným správcem daně, kdo nedokázal zabezpečit výběr daně z přidané hodnoty, zcela v této činnosti selhal a umožnil zástavnímu dlužníku se obohatit a způsobit škodu ve výši více než 22 mil.
Kč. Trest propadnutí majetku tak nepůsobí proti pachateli trestné činnosti, nijak se majetkové sféry zástavního dlužníka nedotýká (s ohledem na to, že pohledávka žalobkyně přesahuje obvyklou hodnotu zastavených nemovitostí), naopak paradoxně dochází k „potrestání“ žalobkyně a jejích akcionářů.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že aplikace ustanovení § 41 ZMČR je zcela případná, problematika zániku zástavního práva v důsledku uložení trestu propadnutí věci již byla v minulosti Ústavním soudem řešena (usnesení ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 130/19, usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS2894/14, a usnesení ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 2192/12).
3. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 8. 2020, č. j. 17 C 1/2020 -80, byla žaloba zamítnuta (výrok I) a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 8 Co 5/2021-119, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku
ze dne 27. 8. 2020, č. j. 17 C 1/2020-80, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že došlo k zániku zástavního práva k předmětným nemovitostem dle ustanovení § 41 ZMČR v důsledku trestu propadnutí majetku (nemovitostí, které tvořily předmět zástavy) státu podle ustanovení § 66 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uloženého zástavnímu dlužníku pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 33 T 6/2017-1882, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2018. Podle ustanovení § 13 odst. 1 ZMČR stát nabývá majetek mimo jiné též rozhodnutím příslušného orgánu, podle ustanovení § 41 ZMČR nabyl-li stát majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají, nestanoví-li jinak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán.
V dané věci došlo postupem podle zákona k zániku zástavního práva v důsledku trestu propadnutí majetku, žalobě proto vyhovět nelze a musí být zamítnuta.
6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolání zdůvodnila tak, že ke vzniku zástavního práva k předmětným nemovitostem (v té době) ve vlastnictví zástavního dlužníka R. L. došlo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9. 12. 2011, a to s právními účinky k 19. 12. 2011, tedy 2 roky předtím, než se zástavní dlužník R. L. začal dopouštět trestné činnosti, za niž mu byl uložen trest propadnutí majetku, a že zástavní právo zajišťuje pohledávky žalobkyně za obligační dlužnicí, zaniklou společností TVARPROFIL s.
r. o., IČO 26827913, vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 12. 2011, přičemž tato společnost nevykonává jakoukoli ekonomickou aktivitu nejméně od roku 2014. Smlouva o úvěru byla uzavřena v době, kdy obligační dlužník i zástavní dlužník vyvíjeli ekonomickou aktivitu a trestné činnosti se nedopouštěli, žalobkyně peněžní prostředky na základě smlouvy o úvěru poskytla subjektu, jehož ekonomickou situaci pečlivě a řádně prověřila a jehož závazky byly nadto zajištěny právě nemovitostmi ve vlastnictví zástavního dlužníka; žalobkyně postupovala s péčí řádného hospodáře a povinnost k vrácení úvěrovaných prostředků dostatečně zajistila zřízením zástavního práva.
Aplikace ustanovení § 41 ZMČR v projednávané věci je v rozporu s principem právního státu a obecné spravedlnosti, jakož i ústavněprávními zásadami veřejného pořádku, ochrany vlastnictví a zákazu zneužití práva, představuje zneužití litery zákona proti jeho účelu a smyslu. Akcionáři žalobkyně „mají nárok na ochranu svého vlastnického práva představovanou možností uspokojení z (řádně, platně a obezřetně zřízeného) zástavního práva k majetku zástavního dlužníka“ a stát v této souvislosti nemůže být na jejich úkor nastalým způsobem privilegován.
Žalobkyně se na vzniku škody způsobené zástavním dlužníkem žádným způsobem nepodílela a za zcela zásadní skutečnost považuje časový odstup mezi vznikem zástavního práva a trestnou činností zástavního dlužníka. Dovolatelka dále uvedla, že v posuzované situaci je aplikací ustanovení § 41 ZMČR fakticky trestána namísto zástavního dlužníka. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro
nepřípustnost, případně aby dovolání zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je zcela v souladu se zákonem i ústavním pořádkem České republiky.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovoláním žalobkyně byl rozsudek odvolacího soudu napaden „v plném rozsahu“, tedy i ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení; dovolání proti těmto výrokům není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 9. 12. 2011 uzavřela žalobkyně jako věřitel se společností TVARPROFIL s. r. o. jakožto dlužníkem smlouvu o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla dlužníkovi peněžní prostředky do výše 7.000.000 Kč, které se dlužník zavázal spolu s úrokem a poplatky vrátit do 31.
12. 2016. K zajištění pohledávek uzavřela dne 9. 12. 2011 žalobkyně s R. L. zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo 1. v pořadí ve prospěch žalobkyně (věřitele) k předmětným nemovitostem. Na základě této zástavní smlouvy byl povolen vklad zástavního práva a zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 19. 12. 2011. U Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo pod sp. zn. 55 EXE 1183/2019 na návrh žalobkyně zahájeno exekuční řízení podle pravomocného a vykonatelného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16.
6. 2017, č. j. 10 C 263/2016-48, jímž soud nařídil soudní prodej předmětných nemovitostí. Toto řízení bylo zastaveno, když povinná – Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení prokázala, že k jejímu návrhu příslušný katastrální úřad povolil vklad výmazu zástavního práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, a to k 19. 6. 2018. To vše s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 33 T 6/2017
-1882, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2018 a kterým byl zástavnímu dlužníkovi uložen trest propadnutí majetku podle ustanovení § 66 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a to v rozsahu zahrnujícím nemovitosti tvořící předmět zástavy dle zástavní smlouvy ze dne 9. 12. 2011. V katastru nemovitostí je nyní jako vlastník nemovitostí, k nimž se žalobkyně domáhá určení existence zástavního práva, zapsaných nově na LV č. XY pro k. ú. XY, zapsána Česká republika, s příslušností hospodařit s majetkem státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žádná omezení vlastnického práva nejsou evidována.
13. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení v dovolání předestřených otázek hmotného práva, zda má aplikace ustanovení § 41 ZMČR v případě existujících zástavních práv nějaké materiálně právní limity, to vše zejména s ohledem na legitimní očekávání zástavních věřitelů, zda takové zástavní právo k hodnotnému majetku zanikne i v případě, že je zástavnímu dlužníkovi ukládán trest propadnutí majetku za trestný čin, kterého se dopustil až po vzniku zástavního práva, a zda takové zástavní právo zanikne i v případě, že je zástavnímu dlužníkovi ukládán trest propadnutí majetku za trestný čin, kterého se dopustil až po vzniku zástavního práva, pokud neexistuje ani teoretická možnost, že věřitel svoji zajištěnou pohledávku uspokojí jinak. Protože se odvolací soud při řešení těchto právních otázek odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Nejvyšší soud zjistil, že pod sp. zn. 21 Cdo 2621/2020 je u Nejvyššího soudu vedeno dovolací řízení týchž účastníků, v němž se žalovaná domáhá zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 55 EXE 1183/2019. Nejvyšší soud v uvedeném řízení dospěl k závěru, že ustanovení § 41 ZMČR je v rozporu s ústavním pořádkem, a proto předložil projednávanou věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části ustanovení § 41 ZMČR. Protože rozhodnutí v této věci je přímo odvislé od posouzení ústavnosti ustanovení § 41 ZMČR a příslušné řízení již bylo vyvoláno, Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 1. 2022, č. j. 21 Cdo 3041/2021-141, dovolací řízení podle ustanovení 109 odst. 1 písm. c) a § 243 o. s. ř. přerušil do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení části ustanovení § 41 ZMČR vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 31/21.
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné.
16. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud se nastolenou problematikou zabýval již ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 2621/2020; usnesením ze dne 31. 7. 2024, č. j. 21 Cdo 2621/2020-251, Nejvyšší soud zamítl návrh povinné (v tomto řízení žalované) na zastavení exekuce prodejem zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 55 EXE 1183/2019. V souběžně vedeném řízení Nejvyšší soud řešil naprosto totožnou otázku (dokonce mezi týmiž účastníky a ohledně týchž nemovitostí) jako v tomto řízení, a proto lze (i s odkazem na odůvodnění usnesení ze dne 31. 7. 2024, č. j. 21 Cdo 2621/2020-251) uvést následující.
17. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení existence zástavního práva k nemovitosti nabyté třetí osobou (osobou odlišnou od osoby zástavního dlužníka) podle rozhodnutí soudu, které nabylo právní moci dne 19. 6. 2018 – podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 31. 3. 2020.
18. Podle § 13 odst. 1 ZMČR stát nabývá majetek též zákonem, na základě zákona, děděním, rozhodnutím příslušného orgánu a na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán, popřípadě na základě jiných skutečností stanovených zákonem; dle odst. 3 téhož ustanovení není-li den nabytí majetku státem podle § 13 odstavce 1 ZMČR přímo stanoven, je jím den, kdy o nabytí majetku státem bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto anebo kdy bylo toto nabytí příslušným orgánem pravomocně potvrzeno, popřípadě den, kdy rozhodná skutečnost platně nastala. Nelze-li rozhodný den ani takto určit, je jím den, kdy se příslušná organizační složka (§ 11) ujala výkonu povinností podle tohoto zákona. Podle § 41 ZMČR pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají; to neplatí v případě dědění nebo odúmrti a v případech, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán.
19. Podle § 66 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „tr. zákoník“) může soud vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku postihuje propadnutí majetku celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Podle § 66 odst. 5 tr. zákoníku připadá propadlý majetek státu.
20. Ústavní soud nálezem pléna ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 31/21, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 221/2024 Sb. dne 18. 7. 2024 (dále jen „Nález“), rozhodl tak, že ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, se ve slovech „a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají“ ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv.
21. V odůvodnění Nálezu Ústavní soud poukázal na vazbu na právo Evropské unie (na čl. 4, 6 a 8 a bod 33 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12. 5. 2022, RR a JG¸ve věci C-505/20, a na čl. 2 odst. 10 a čl. 33 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. 11. 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci) a na skutečnost, že v průběhu řízení před Ústavním soudem (dne 1. 1. 2023) vstoupil v účinnost zákon č. 422/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jímž byla do ustanovení § 66 odst. 5 trestního zákoníku na konci doplněna věta „Zástavní práva k propadlému majetku nezanikají.“ Obdobně byla doplněna ustanovení týkající se zániku zástavního práva k propadlé věci, náhradní hodnotě a zabrané věci, náhradní hodnotě a zabranému spisu a zařízení.
22. Ústavní soud se dále věnoval povaze zástavního práva a s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedl, že zájmy představující aktiva mohou patřit mezi majetková práva, a představovat tedy majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“), a že pod takovou definici lze podřadit i pohledávku, a uzavřel, že: „Má-li v důsledku rozhodnutí příslušného orgánu dojít k zániku zajištění pohledávky zástavním právem, je v souladu s výše shrnutými ústavněprávními požadavky pro přípustnost omezení práva na ochranu majetku třeba, aby byl zánik zástavního práva v konkrétním případě v souladu se zákonem, aby jeho zánik odůvodňovala kolize s jiným základním právem či svobodou, ochrana některého veřejného statku nebo závažný veřejný zájem na určité zákonné úpravě. Pokud zánik zástavního práva znamená nikoliv nepodstatné omezení majetku tvořeného zajištěnou pohledávkou, jinak řečeno, je-li zástavní právo pro bonitu pohledávky zanedbatelné, vyžadovala by se náhrada.“
23. Ústavní soud poté vyjmenoval 3 cíle právní úpravy zániku zástavního práva při přechodu zástavy do vlastnictví státu, o kterých lze uvažovat. Prvním z nich je naplnění účelu sankce propadnutí majetku nebo propadnutí věci, druhým je usnadnění majetkové pozice státu (v případě zachování zástavního práva při přechodu zástavy do vlastnictví státu by se stát jako každý jiný zástavní dlužník musel domáhat po zpeněžení zástavy regresu vůči dlužníkovi v souladu s § 1368 odst. 2 a § 1937 odst. 2 občanského zákoníku; při zániku zástavního práva nedochází ke zpeněžení zástavy a stát je tak zbaven rizika neúspěšnosti vymáhání regresu) a třetím může být získání prostředků určených pro poškozené trestným činem (podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), jak uvedla vláda ve svém vyjádření.
24. Ústavní soud „předem“ konstatoval, že napadená část ustanovení § 41 ZMČR nesplňuje požadavek uvedený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/16 (bod 93), v němž byl uveden (mimo jiné) závěr, že „předmětná právní úprava musí být přesná a zřetelná ve svých formulacích a dostatečně předvídatelná, aby potenciálně dotčeným jednotlivcům poskytovala dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých je veřejná moc oprávněna k zásahu do jejich soukromí, a ti případně mohli upravit své chování, aby se nedostali do konfliktu s omezující normou“, a dodal, že zástavní věřitel jako osoba dotčená zásahem do svých práv by mohl upravit své chování jen tak, že by neposkytoval hypoteční úvěry osobám, kterým může být v budoucnu uložen trest propadnutí majetku, a že vyhovění takovému požadavku by od zástavního věřitele, jednajícího bona fide, vyžadovalo jasnovidné schopnosti. Navzdory tomuto zjištění, které „samo o sobě zpochybňuje soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem“, Ústavní soud přistoupil k testu proporcionality, který byl – vzhledem tomu, že „nelze definovat žádné základní právo, které by bylo chráněno napadenou právní normou“ – zaměřen na vztah mezi veřejným zájmem a majetkovým právem zástavního věřitele, a poukázal též na to, že v případě vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva je také třeba mít na paměti, že je podle čl. 11 odst. 4 Listiny přípustné jen ve veřejném zájmu a za náhradu.
25. Ústavní soud dovodil, že pokud se týká vhodnosti, je první možný cíl napadené úpravy (naplnění účelu sankce propadnutí majetku nebo propadnutí věci) naplňován legitimně tam, kde „nabývacím titulem je trest uložený v trestním řízení, správním řízení nebo rozhodnutí o propadnutí věci podle § 84 odst. 1 daňového řádu“, ale jen v případech, kdy zástavní právo k majetku, u kterého připadá v úvahu přechod do majetku státu jako součást sankce, bylo zřízeno in fraudem legis nebo contra legem.
26. Při posouzení, zda byl při výběru prostředků použit ten, který je k základnímu právu nejšetrnější, pak Ústavní soud dospěl k záporné odpovědi, neboť stát zde může využít možnosti podat žalobu podle § 80 o. s. ř. na určení, že věc přešlá do vlastnictví státu není zatížena zástavním právem. Důvody případné neplatnosti právního jednání, kterým bylo zřízeno zástavní právo, jsou dány § 580 odst. 1 občanského zákoníku (neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje). Takové právní jednání za podmínek věty první § 588 občanského zákoníku (zjevnost rozporu s dobrými mravy, zjevné narušení veřejného pořádku) bude neplatné absolutně. Právní úprava tedy neobstojí v druhém kroku testu proporcionality. Ústavní soud též souhlasil s Nejvyšším soudem, že zánik zástavního práva k majetku, který stát nabyl v důsledku uložení trestu propadnutí majetku zástavnímu dlužníkovi, nemá ani preventivní účinek (pozitivní působení na pachatele trestného činu i na ostatní občany), ani represivní účinek uloženého trestu propadnutí majetku (tj. sankcionovat odsouzeného skrze intenzivní zásah do jeho majetkové sféry), neboť zásah do majetkové sféry nedopadá na zástavního dlužníka, ale na zástavního věřitele.
27. Druhý cíl (usnadnění majetkové pozice státu) pak podle Ústavního soudu obstojí sice v prvním a druhém kroku testu proporcionality, ale cena za jeho dosažení (zbavení zástavního věřitele jeho práva bez náhrady) je mu zjevně nepřiměřená. Vlastnickému právu státu je v rozporu s čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny poskytována větší ochrana než právu zástavního věřitele.
28. Třetí cíl (získání dostatečných finančních prostředků pro osoby poškozené trestnými činy) pak sice obstojí v prvním kroku testu, ale již nikoliv v druhém. Prostředky pro poškozené trestným činem lze získat ukládáním peněžitých trestů, které míří na pachatele. Zde jsou tyto prostředky získávány na úkor zástavního věřitele.
29. Ústavní soud tak neshledal dostatečnou legitimitu k zásahu do majetkového práva zástavního věřitele, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu. Uzavřel, že napadený právní institut více než ochranu veřejného zájmu sleduje praktické ohledy k potřebám státu při nakládání s jeho majetkem a fiskální účel. Nelze přehlédnout, že z práv třetích osob zanikají toliko zástavní práva, nikoliv jiná práva omezující nakládání s tímto státním majetkem (kupř. věcná břemena nebo dlouhodobé nájemní vztahy), tedy ohledy k praktickým potřebám státu jsou respektovány jen neúplně.
30. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že „napadené ustanovení zakotvující zánik zástavních práv k majetku v okamžiku přechodu zastaveného majetku na stát je rozporné s ústavně zakotveným právem na ochranu majetku a právem na soudní ochranu, tedy neústavní, jelikož k zániku zástavního práva dochází automaticky, ve všech případech, bez náhrady a bez možnosti vlastníka zajištěné pohledávky (zajištěného věřitele) bránit své právo a domáhat se ho tak, jak je zajištěno článkem 36 odst. 1 Listiny. Možnosti poskytnuté nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/20 jsou jen omezené; podmínky a podrobnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu je třeba upravit v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny zákonem“. Zánikem zástavního práva při nabytí věci tvořící předmět zástavy státem je dotčeno základní právo zástavního věřitele vlastnit majetek a jeho právo na náhradu za omezení vlastnického práva, jak je zaručeno čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a v rozporu s čl. 1 Protokolu.
31. Ústavní soud se v odůvodnění Nálezu vyjádřil též k jeho intertemporálním účinkům. Odkázal na § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a uvedl, že tak, jako nelze vykonávat práva a povinnosti přiznané na základě zrušeného právního předpisu, nelze v tomto případě odepřít subjektům jejich práva, zaniklá jen v důsledku právního předpisu zrušeného pro rozpor s ústavním pořádkem. Nebylo by totiž v souladu s ústavním pořádkem, aby stát požíval výhod získaných v důsledku zákona, který s ním byl v rozporu. Pokud nadále budou uplatňovat zástavní věřitelé svá zástavní práva k věcem, které na stát přešly podle § 41 ZMČR, a jsou dosud v jeho vlastnictví, nebude se k tvrzenému zániku zástavního práva podle tohoto zrušeného ustanovení přihlížet.
32. V souladu s výše uvedenými závěry Ústavního soudu vydal Nejvyšší soud usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2621/2020, dle něhož se k povinnou (v tomto řízení žalovanou) tvrzenému zániku zástavního práva oprávněné (v tomto řízení žalobkyně) k předmětným nemovitostem, které povinná (v tomto řízení žalovaná) nabyla způsobem uvedeným v § 13 odst. 1 a 3 ZMČR (na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 33 T 6/2017-1882, jímž byl zástavnímu dlužníkovi R. L. uložen trest propadnutí majetku v rozsahu zahrnujícím předmětné nemovitosti), podle § 41 ZMČR (podle té části tohoto ustanovení, kterou Ústavní soud zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem) nepřihlíží.
33. Závěr soudu prvního stupně, s jehož argumentací obsaženou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud souhlasí, že žalobě vyhovět nelze, neboť v důsledku uložení trestu propadnutí majetku zástavního dlužníka žalovaná nabyla předmětné nemovitosti podle § 13 odst. 1 a 3 ZMČR a zástavní právo žalobkyně k předmětným nemovitostem zaniklo podle § 41 ZMČR, nemůže s ohledem na výše uvedené obstát.
34. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud České republiky – poté, co rozhodl o tom, že v přerušeném dovolacím řízení se pokračuje – tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř).
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu