21 Cdo 305/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. Š., o určení
neplatnosti dohody o vypořádání dědictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov
pod sp. zn. 24 C 105/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 25. dubna 2007, č.j. 18 Co 48/2007-42, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 21.
listopadu 2006, č.j. 24 C 105/2006-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu Brno - venkov k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 14.2.2006 se žalobkyně
domáhala určení, že „dědická dohoda ze dne 11.12.1980 č.j. bývalého Státního
notářství 5 D 114/80-21 č.l. 21-22, podle které pozůstalá dcera M. K. v
pozůstalosti obdrží nemovitost, parcela č. 1002/2 - zahrada o výměře 732 m2,
zapsaná na LV pro k.ú. Ú. u B. a žalovaný obdrží předmětné nemovitosti, tj. v
původním značení parc. č. 1002, 1003, 988 vše zapsáno v KN Ž., LV, obec i k.ú.
Ú. u B. a dále parc. č. 380, 381, 382/1, 382 a id. polovinu nemovitosti na LV,
rodinný dům č.p. 755, k.ú. Š., st. parc č. 131/1 a vyplatí pozůstalé manželce
R. Š. částku 8.000,- Kč do 31.12.1981 je absolutně neplatná“.
Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 21.11.2006, č.j. 24 C 105/2006-28,
řízení zastavil a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Uvedl, že „ze spisu bývalého Státního notářství B. sp. zn. 5C 114/80 vzal za
prokázané, že rozhodnutím ze dne 11.12.1980 byla schválena dohoda dědiců, mimo
jiné v tom směru, že žalobkyně z majetku dědictví obdrží do svého vlastnictví
parcelu č. 1002/2 – zahrada o výměře 737 m2 v k.ú. Ú. u B. (zapsanou na LV) a
že žalovaný obdrží do svého vlastnictví ideální polovinu nemovitostí zapsaných
na LV v k.ú. Š. a dále do svého vlastnictví obdrží všechny nemovitosti zapsané
na LV v k.ú. Ú. u B. s výjimkou parcely č. 1002/2 s tím, že žalovaný vyplatí
žalobkyni částku 8.000,- Kč, a to nejpozději do 31.12.1981“; že „rozhodnutí o
schválení této dědické dohody nabylo právní moci dne 11.12.1980, když všichni
účastníci dědické dohody se vzdali práva odvolání“; že „dále bylo z dědického
spisu prokázáno, že žalobkyně podala dne 18.12.1992 návrh na obnovu dědického
řízení s odůvodněním, že jednání o uzavření dědické dohody se neúčastnila a
tuto dohodu nepodepsala“; že „usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22.2.1995
byl návrh žalobkyně na obnovu řízení zamítnut a toto usnesení nabylo právní
moci dne 5.9.1996“; že „v tomto případě bylo o vlastnictví předmětných
nemovitostí pravomocně rozhodnuto“; že „pokud žalobkyně s tímto rozhodnutím
nesouhlasila, měla podat řádný nebo mimořádný opravný prostředek“; že „bylo
prokázáno, že žalobkyně nepodala řádný opravný prostředek a že její mimořádný
opravný prostředek (návrh na obnovu řízení) byl pravomocně zamítnut“; že „výrok
rozhodnutí státního notářství je závazný vůči žalobkyni i vůči žalovanému a
nelze ho dnes již nijak napadnout“; že „v této věci se tedy jedná o překážku
věci rozhodnuté (rei iudicatae) ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř.“; že „jelikož
tato základní podmínka nebyla splněna, soud řízení podle § 104 odst. o.s.ř.
musel bez dalšího zastavit“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.4.2007, č.j. 18 Co
48/2007-42, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že
„v projednávané věci není splněna podmínka řízení spočívající v existenci
zahájeného řízení o dědictví po zůstaviteli F. Š., v němž jedině se může soud
zabývat platností dohody dědiců o vypořádání dědictví při rozhodování o jejím
schválení či neschválení, v rámci rozhodnutí o vypořádání dědictví, kterým se
toto řízení končí“; že „nedostatek této podmínky řízení, která je svou povahou
podmínkou neodstranitelnou, brání, aby soud o žalobě rozhodoval“; že „proto
nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí soudu, než zastavení řízení podle ustanovení
§ 104 odst. 1 věty první o.s.ř.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že
„dohodu dědiců ani protokol o schválení dědické dohody ze dne 11.12.1980
nepodepsala a učinila tak za ni jiná neznámá osoba“; že „skutečnost, že za ni
někdo uzavřel dědickou dohodu se dozvěděla teprve v průběhu roku 1992 “; že „v
průběhu dědického řízení, před údajným uzavřením dědické dohody, bylo mezi
dědici ujednáno, že nemovitosti obdrží dědici podle toho, jak jsou fakticky
užívány, z čehož dovolatelka vycházela“; že „dohoda je absolutně neplatná,
neboť dovolatelka nikdy neučinila projev vůle, který by směřoval ke vzniku
dědické dohody“; že „schválení dohody dědiců státním notářstvím podle § 39
odst. 2 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství nemá na právní povahu
dědické dohody žádný vliv a nemůže mít za následek zhojení absolutní
neplatnosti takové dohody“; že „odepřením hmotně-právního projednání žaloby
soudy v podstatě připustily, že lze nabýt vlastnické právo na základě absolutně
neplatného právního úkonu a upřely jí, jakožto právoplatné dědičce, její
listinou zaručené právo dědit jakož i právo na ochranu jejího vlastnického
práva“; že „v daném případě neobstojí argument soudu, že se jedná o věc
rozsouzenou“; že „rozhodnutí bývalého státního notářství, kterým se schvaluje
dohoda dědiců, nemůže tvořit překážku věci rozsouzené ve vztahu k určovací
žalobě o neplatnost dědické dohody“; že „totožnost předmětu řízení předpokládá
jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (NS ČR 22 Cdo
347/2005), což není daný případ“; že „naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti předmětné dohody spočívá zejména v tom, že bez soudem vyslovené
neplatnosti této dohody setrvá stav, ve kterém je porušeno její právo na dědění
a právo na ochranu vlastnictví“; že „pokud soud vysloví neplatnost této dohody,
lze mít důvodně za to, že dědický soud zahájí ve smyslu § 175x o.s.ř. řízení o
dědictví ohledně majetku zůstavitele, který byl zahrnut do této absolutně
neplatné dohody“; že „bez vyslovení neplatnosti napadené dědické dohody nelze
řízení dle § 175x o.s.ř. zahájit“; že „za současného stavu je tedy jí uplatněný
postup jediným způsobem, jakým se může domoci svých práv“. Navrhla, aby
Nejvyšší soud ČR usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po F. Š., (dále též jen
„zůstavitel“), byla rozhodnutími tehdejšího Státního notářství B. ze dne
11.12.1980, č.j. 5 D 114/80-22 a č.j. 5 D 114/80-22, určena obecná cena majetku
zůstavitele, výše jeho dluhů a čistá hodnota dědictví; schválena dohoda dědiců
o vypořádání dědictví po zůstaviteli a bylo potvrzeno nabytí dědictví podle
schválené dědické dohody. Při posouzení dědického práva vycházelo státní
notářství ze závěru, že dědici zůstavitele jsou ze zákona jeho manželka R. Š.
a děti M. K. a J. Š.
Návrh na obnovu řízení o dědictví po zůstaviteli podaný M. K. dne 21.12.1992
byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22.2.1995, č.j. II D 574/93-67,
zamítnut; toto usnesení bylo k odvolání M. K. potvrzeno usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 23.7.1996, č.j. 18 Co 308/95-82.
Věc projednání dědictví po zůstaviteli je třeba i v současné době posuzovat
(srov. čl. III bod 10 písm.b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje
občanský soudní řád a notářský řád, § 873 obč. zák. a čl. II bod 2 zákona č.
263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád) podle právních
předpisů, účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a podle
zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím
(notářský řád), ve znění zákona č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. (dále též jen
„not.ř.“); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu (srov. čl. II bod 1 a 2
zákona č. 263/1992 Sb.).
Podle ustanovení § 482 odst. 1 a 2 obč.zák., je-li více dědiců, vypořádají se u
státního notářství (nyní soudu) mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li
dohoda zákonu nebo zájmu společnosti (dobrým mravům), státní notářství (nyní
soud) ji schválí.
Usnesením o dědictví se dědické řízení končí (srov. 42 not.ř., nyní § 175s
o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele do vydání
usnesení, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o
vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [srov. § 39 odst.
2 not.ř., nyní § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 482 obč.zák.]. Dohodu o
vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před
soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního
komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout. Dohodu musí
uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký
dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou
těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví
může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během
odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její
odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců,
kteří ji uzavřeli. Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku,
který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dohodou nelze řešit do budoucna
případné nároky dědiců k majetku zůstavitele, který by se mohl dodatečně
objevit po skončení dědického řízení. Dohodou o vypořádání dědictví mohou (ale
nemusí) být upraveny též pasíva dědictví. Uzavřou-li dědici takovou dohodu,
podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z §
470 obč.zák., jsou věřitelé zůstavitele účastníky dědického řízení (srov. § 28
not.ř., nyní § 175b o.s.ř.). K tomu, aby soud mohl takovou dohodu schválit, je
třeba, aby s ní dohodou dotčení věřitelé vyslovili souhlas. Dohoda o vypořádání
dědictví musí být určitá a srozumitelná; musí z ní mimo jiné bez pochybností
vyplývat, jaký zůstavitelův majetek každý z dědiců nabývá. Obsahuje-li dohoda
závazek dědice vyplatit jinému dědici dědický podíl nebo jeho část v penězích,
musí být sjednána také lhůta k plnění; je také možné, aby bylo sjednáno
zajištění tohoto závazku, například zástavním právem k věci, právu nebo jiné
majetkové hodnotě z dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví,
soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může
soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je
vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení
část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v
dohodě jinak nemá místo. Jestliže soud dohodu o vypořádání dědictví neschválí,
pokračuje po právní moci usnesení v řízení. To samozřejmě neznamená, že by
dědici nemohli o vypořádání dědictví uzavřít novou dohodu.
Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem.
Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je
zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení
soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického
řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o.s.ř.)
pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např.
zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 28.10.1982, sp.zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu
ČSSR, díl IV, str. 751).
Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o
dědictví, vychází vždy z konkrétního zákonného ustanovení (srov. např. § 485
obč.zák., § 18 a 48 not.ř., nyní § 175k odst. 2 a 3 a § 175y o.s.ř.). Možnost
opětného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené
usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví (§ 39 odst. 2 not.ř., nyní § 175q
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) ve sporném soudním řízení z žádného zákonného
ustanovení nevyplývá. Povaha věci přitom vylučuje možnost aplikovat na řízení o
dědictví ustanovení § 99 odst. 3 o.s.ř. umožňující zrušit rozsudkem usnesení o
schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný (k tomu srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.10.1968, sp.zn. 2 Cz 6/68, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1969, od jehož závěrů
nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v současnosti; též rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp.zn. 21 Cdo 1240/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že se nelze s úspěchem domáhat určení neplatnosti
dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu
vydaným v řízení o dědictví; taková žaloba, je-li podána, proto musí být soudem
zamítnuta (§ 39 odst. 2 not.ř., nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Případné
rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že soudem schválená dohoda o
vypořádání dědictví je neplatná, by totiž nemělo (nemohlo mít) vliv na
závaznost rozhodnutí vydaného soudem v řízení o dědictví podle § 39 odst. 2
not.ř. (nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Závěr odvolacího soudu, že „nedostatek podmínky řízení spočívající v
neexistenci zahájeného řízení o dědictví po zůstaviteli, brání, aby soud o
žalobě rozhodoval“, a že „proto nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí soudu, než
zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o.s.ř.“, proto není
správný.
Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud
České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu