21 Cdo 3075/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
žalobce Ing. Z. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. I. G.,
zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 29 C 222/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. dubna 2006, č.j. 18 Co 218/2005-193, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 20.11.2001 (změněnou se
souhlasem soudu) domáhal určení, že „žalovaný není dědicem zůstavitele R. G.,
zemřelého dne 30.9.1998, ze závěti ze dne 14.1.1998“. Uvedl, že „usnesením
Městského soudu v Brně ze dne 9.10.2001, č.j. 59 D 1835/98-169, mu bylo
uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci uvedeného
usnesení podal u Městského soudu v Brně žalobu proti žalovanému na určení, že
závěť zůstavitele R. G. ze dne 14.1.1998 je neplatná“; že „žije po celou dobu
se svojí rodinou v B., s otcem byl v každodenním styku a kontaktu, společně
vyřizovali různé rodinné, osobní i majetkové záležitosti, vzájemně si
vypomáhali“; že „žalovaný žil dlouhou dobu mimo území ČR a nyní se také
většinou zdržuje mimo republiku“; že „po smrti zůstavitele si žalovaný začal
vůči němu činit různé nároky“; že „žalovaný předložil v dědickém řízení závěť,
kterou objevil snad v nějakém čínském lustru na půdě domu, ve kterém zůstavitel
bydlel“; že „závěť je psaná na psacím stroji, opatřena ručním podpisem znějícím
na jméno zůstavitele a podepsána dvěma svědky“; že „oba svědci jsou zpřízněni“;
že „oba svědci prohlašovali, že se se zůstavitelem znali dlouhou dobu“; že „on
žádnou z těchto osob neznal, ani se mu o těchto osobách zůstavitel žádným
způsobem nezmínil a tyto osoby nejsou známé ani manželce žalobce, ani jeho
synovi – vnukovi zůstavitele, ani dobré přítelkyni zůstavitele, ani jiným
blízkým osobám“; že „zůstavitel v posledních letech několikráte konstatoval, že
s jeho pozůstalostí nebudou žádné problémy, když jsou pouze dva synové a tedy
budou dědit rovným dílem ze zákona“; že „zůstavitel necítil potřebu sepisovat
závěť a toto považoval za zbytečné“; že „zůstavitel byl velmi pečlivý a pokud
by chtěl sepsat závěť, učinil by takto buď vlastnoručně s přinejmenším ověřeným
podpisem, ale nejpravděpodobněji sepisem u notáře“; že „závěť předložená
žalovaným není pravá“; že „podpis, jímž je předložená závěť opatřena, není
podpisem zůstavitele“; že „svědectví obou svědků je nepravdivé“; že „podle
znaleckého posudku, který je součástí dědického spisu, je podpis zůstavitele ve
srovnání s předloženými podpisy fixován na psací plochu jinou osobou“ a že
„nelze jinak a lépe popřít nepravdivá tvrzení žalovaného a svědků, než právě
znaleckým posudkem“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.6.2005, č. j. 29 C 222/2001-162, žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení částku 6.800,- Kč k rukám jeho zástupce a že žalovaný je povinen
zaplatit na náhradě nákladů řízení „státu ČR – Městskému soudu v Brně“ částku
36.492,70 Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel byl způsobilý k
právním úkonům, a to pořízení závěti ze dne 14.1.1998“; že „v době sepisu
závěti dne 14.1.1998 neměl jakékoliv změny hybnosti pravé ruky, netrpěl ani
psychicky podmíněnými poruchami hybnosti“; že „svědek závěti a pisatel závěti
JUDr. L. vypovídal shodně jako při výslechu u notáře, tak i následně u soudu,
pokud se týče sepisu závěti (všední den) a doby trvání sepisu závěti (od 10 do
14 hodin)“; že „naproti tomu svědek závěti Ing. N. si u notáře nevzpomínal, zda
závěť byla sepisována dopoledne či odpoledne, nevzpomněl si, zda se jednalo o
všední den či svátek“, avšak „u soudu vypověděl, že doba sepisu závěti trvala
od 10 do 14-15 hodin a že se jednalo o sobotu, když dříve tvrdil u notáře,
že asi všední den“; že „oba svědci závěti se ve svých výpovědích jak u
notáře, tak u soudu shodovali v místě sepisu závěti (kuchyň)“; že „den
14.1.1998 připadl na středu“; že „pokud se týče hybnosti pravé ruky
zůstavitele, svědek závěti Ing. N. se o této skutečnosti nezmínil, avšak při
následné výpovědi u soudu sám osobně dodával, že zůstavitel měl něco s pravou
rukou a při podpisu si pravou ruku podpíral levou“; že „svědek Ing. N.
upravoval svou výpověď ve shodě s předchozí výpovědí druhého svědka
závěti a pisatele závěti svého dědečka JUDr. L.“; že „zůstavitel měl poruchu
hybnosti pravé ruky až po době sepisu závěti, tj. době úrazu 28.6.1998“; že
„zůstavitel závětí ze dne 14.1.1998 o svém majetku nepořídil“; že „v dostupné
dokumentaci předcházející sepisu závěti (podzim 1997) nejsou zápisy týkající se
jakékoliv změny hybnosti končetin zůstavitele a zůstavitel netrpěl duševní
chorobou v době sepisu závěti, která by omezovala volní a rozumovou složku
vůle, netrpěl psychicky podmíněnými poruchami hybnosti, což soud považuje za
objektivní důkazy“; že „rozpornost mezi objektivními závěry všech znaleckých
posudků, účastnické výpovědi žalobce, a naproti tomu tvrzení obou svědků
závěti JUDr. L. a jeho vnuka Ing. N. je důvodem pochybnosti o platné formě
závěti“; že „forma závěti by neměla vzbuzovat důvodné pochybnosti u osob, které
nebyly svědky závěti a je kogentně zákonem dána pod sankcí neplatnosti právního
úkonu“; že „rozpornost ve výpovědi obou svědků závěti a závěry znaleckých
posudků z oboru písmoznalectví, zdravotnictví, nejsou v souladu s právním
názorem soudu na náležitosti platného právního úkonu“ a že „pravděpodobnost
vlastnoručního podpisu zůstavitele na závěti ze dne 14.1.1998 je 30 %“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.4.2006, č. j. 18
Co 218/2005-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu
částku 36.492, 70 Kč na účet Městského soudu v Brně; současně rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze
závěru, že „zůstavitel byl vdovec, jako dědice ze zákona zanechal dva syny, tj. žalobce a žalovaného“; že „dne 30.6.1999 žalovaný předložil listinu, o níž
prohlásil, že je závětí zůstavitele, datovanou dne 14.1.1998, podepsanou dvěma
svědky – JUDr. F. L. a Ing. R. N.“; že „podle této závěti jsou dědici
konkrétního majetku ustanoveni oba synové zůstavitele“; že „na závěti podepsaní
svědkové nejsou v příbuzenském poměru ani k zůstaviteli ani k závětním
dědicům“; že „žalovaný uznal závěť zůstavitele za pravou a platnou“; že
„žalobce namítl, že závěť je nevěrohodná, že nebyla sepsána zůstavitelem“; že
„k dohodě mezi účastníky nedošlo“; že „soud prvního stupně zjištění z výslechů
svědků závěti nesprávně hodnotil“, a to „jak v jejich významu pro vznik
předmětné závěti (když v jejich výpovědích nebyly rozpory zpochybňující, že
by zůstavitel a svědci závěti učinili úkony potřebné pro vznik závěti
podle ustanovení § 476b obč.zák.), tak v jejich významu pro věrohodnost svědků
závěti (když nebyly shledány podstatné rozpory, snižující věrohodnost jejich
sdělení, ani v ostatních skutečnostech)“; že „žalobcem nebyly ani tvrzeny
skutečnosti zpochybňující osobní věrohodnost svědků závěti“; že „to, že z
provedeného dokazování nevyplývá, že by zůstavitel nebyl fyzicky i psychicky
disponován napsat vlastnoruční závěť, a že podle žalobce neměl ani jiný důvod
pořídit o svém majetku závětí (když si byl vědom toho, že jeho majetek podle
zákona dědí rovným dílem jeho synové), že o potřebě sepsat závěť, či o její
existenci, před svými blízkými nikdy nehovořil, a že by jako pořádkumilovný
člověk neschovával tak důležitý dokument, jakým je závěť, do krabice s
rozloženým lustrem, není způsobilé vyloučit, že předmětná závěť byla pořízena“;
že „pořízení závěti vyplývá z výpovědi svědků závěti (splňujících požadavky
ustanovení § 476e a § 476f obč.
zák.), kteří byli osobně přítomni sepisu
předmětné závěti, výslovnému prohlášení zůstavitele, že listina s předmětnou
závětí obsahuje jeho poslední vůli, jejímu vlastnoručnímu podpisu zůstavitelem“
a že „osobní věrohodnost svědků nebyla zpochybněna“; že „neobstojí ani skutkové
závěry soudu prvního stupně učiněné ze zjištění ze znaleckých posudků z oboru
písmoznalectví, neboť i kdyby byla pravost podpisu na předmětné závěti
hodnocena pouze na základě závěrů znaleckého posouzení, pak vyjádřená
pravděpodobnost nepravosti podpisu zůstavitele na předmětné závěti stupněm
-nízká pravděpodobnost- či procentním vyjádřením 15 až 20 % je pro závěr o
nepravosti podpisu mírou naprosto nedostatečnou“; že „v konfrontaci se
skutečnostmi zjištěnými ze shodné výpovědi svědků závěti, kteří vlastními
smysly vnímali okolnosti sepisu předmětné závěti, a jejichž věrohodnost nebyla
relevantně zpochybněna, zpochybnění pravosti podpisu znaleckým posouzením
neobstojí“; že „z provedeného dokazování vyplývá, že zůstavitel o svém
majetku pořídil závětí ze dne 14.1.1998, kterou nenapsal vlastní rukou, kterou
však vlastní rukou podepsal a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně
projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli“; že „svědci, splňující
podmínky ustanovení § 476e a § 476f obč. zák., se na závěť podepsali (§ 476b
obč. zák.)“; že „v závěti je uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána (§ 476
odst. 2 obč. zák.)“; že „právní úkon závěti byl tak učiněn ve formě, kterou
vyžaduje zákon, a je proto platný (§ 40 odst. 1 obč. zák. a contrario)“; že
„žalovaný je dědicem ze závěti zůstavitele ze dne 14.1.1998“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „před
započetím dědického řízení žalovaný nutil žalobce nevybíravým způsobem, aby
podepsal dohodu o vypořádání dědictví mezi bratry, a to výrazně ve prospěch
žalovaného“; že „mezi účastníky trvá letitý názorový spor“; že „v rámci
dědického řízení u notáře se oba vyjádřili, že o závěti jim není nic známo“; že
„později žalovaný přinesl údajnou závěť zůstavitele, kterou dle jeho vyjádření
našel na půdě domu zůstavitele v čínském lustru“; že tato závěť „zvýhodňuje
zásadním způsobem žalovaného proti žalobci“; že „nevěří, že zůstavitel sepsal
závěť, neboť se zmiňoval za svého života, že po jeho smrti nebudou problémy,
když má pouze dva syny a tudíž těmto bude náležet jeho majetek každému
polovinou“; že „otec byl velmi pečlivý“; že „zřejmě by závěť uložil u notáře,
nebo vzhledem ke znalosti sporů obou synů, by jistě závěť sepsal vlastní
rukou“; že „pokud by zůstavitel chtěl sepsat závěť, řekl by mu o tom a řekl by
mu také, kde je uložena, rozhodně by ji nenechal doma, a už vůbec ne v lustru“;
že „se s žádným ze svědků nikdy v souvislosti s otcem nesetkal a otec se nikdy,
po léta jejich vzájemného téměř denního styku, o nikom takovém nezmínil“; že
„původně žalovaného zastupovala JUDr. Č., která měla být přítelkyní žalovaného
a se kterou se oba svědci závěti osobně znali“; že „svědek L. vypověděl, že
zběžně zná žalovaného, který se v ČR nezdržoval, avšak neznal žalobce, který
byl s otcem v denním styku“; že „oba svědci svědčí křivě, že u sepisu závěti za
přítomnosti zůstavitele nebyli, že obsah předložené závěti není vůle
zůstavitele“; že „oba svědci mohli skutečně v domě zůstavitele být a dům si
prohlédnout, ale nikoliv v souvislosti se sepisem závěti“; že „k sepisu závěti
nedošlo za života zůstavitele“; že „svědek JUDr. L. si přes svůj skutečně
vysoký věk, daleko jasněji a lépe pamatoval okolnosti sepisu závěti do
úplných podrobností u svého slyšení u odvolacího soudu než u notáře a soudu
prvního stupně“; dále že „zdravotní dokumentací bylo jednoznačně prokázáno, že
v době sepisu závěti zůstavitel netrpěl žádnou nehybností pravé ruky (žádné
ruky) a že byl zcela fyzicky i psychicky v pořádku“; že „znaleckými posudky z
oboru grafologie bylo prokázáno, že se jedná o napodobeninu pravého podpisu
zůstavitele, že podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitele“; že
„odvolací soud požadoval v tomto směru zcela jednoznačné stanovisko znalce pro
možnost konstatování padělku, což neměl (a takové stanovisko by bylo také velmi
neobvyklé)“ a „svým rozsudkem popřel znalecký posudek“; že „zpracovatel
znaleckého posudku K. ú. P. na dotaz, aby vyjádřil míru pravosti podpisu
zůstavitele, odpověděl, že toto nelze, že o tom ani neuvažovali, neboť podle
nich podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitele“; že „znalecký posudek
má podstatně vyšší sílu argumentace, než-li svědectví obou svědků“. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že „celé dovolání se opětovně vrací k tomu, co již bylo
podrobně posouzeno odvolacím soudem“ a navrhl, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že R. G., zemřelý dne 30.9.1998, (dále též jen
„zůstavitel“), byl vdovec a měl dva syny, tj. žalobce a žalovaného. V řízení o
dědictví po zůstaviteli vedeném Městským soudem v Brně pod sp.zn. 59 D 1835/98
předložil Ing. I. G. listinu s tím, že se jedná o allografní závěť zůstavitele
ze dne 14.1.1998 sepsanou se svědky JUDr. F. L. a Ing. R. N. Touto závětí jsou
za dědice povoláni žalobce a žalovaný, přičemž jejich dědické podíly jsou
vymezeny výpočtem konkrétních věcí a jiných majetkových hodnot.
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „zůstavitel o svém majetku pořídil závětí
ze dne 14.1.1998, kterou nenapsal vlastní rukou, kterou však vlastní rukou
podepsal a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina
obsahuje jeho poslední vůli“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce namítá
nesprávnost těchto závěrů.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném
případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které
skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů
z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem
poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost
výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení
a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem,
jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu
reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota,
plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným
na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka
souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně
doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o
pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalobce v
dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se
při hodnocení výsledků dokazování řídil [že „soud prvního stupně zjištění z
výslechů svědků závěti nesprávně hodnotil“, a to „jak v jejich významu pro
vznik předmětné závěti (když v jejich výpovědích nebyly rozpory zpochybňující,
že by zůstavitel a svědci závěti učinili úkony potřebné pro vznik závěti podle
ustanovení § 476b obč.zák.), tak v jejich významu pro věrohodnost svědků závěti
(když nebyly shledány podstatné rozpory, snižující věrohodnost jejich sdělení,
ani v ostatních skutečnostech)“; že „žalobcem nebyly ani tvrzeny skutečnosti
zpochybňující osobní věrohodnost svědků závěti“; že „to, že z provedeného
dokazování nevyplývá, že by zůstavitel nebyl fyzicky i psychicky disponován
napsat vlastnoruční závěť, a že podle žalobce neměl ani jiný důvod pořídit o
svém majetku závětí (když si byl vědom toho, že jeho majetek podle zákona dědí
rovným dílem jeho synové), že o potřebě sepsat závěť, či o její existenci, před
svými blízkými nikdy nehovořil, a že by jako pořádkumilovný člověk neschovával
tak důležitý dokument, jakým je závěť, do krabice s rozloženým lustrem, není
způsobilé vyloučit, že předmětná závěť byla pořízena“; že „pořízení závěti
vyplývá z výpovědi svědků závěti, kteří byli osobně přítomni sepisu předmětné
závěti, výslovnému prohlášení zůstavitele, že listina s předmětnou závětí
obsahuje jeho poslední vůli, jejímu vlastnoručnímu podpisu zůstavitelem“ a že
„osobní věrohodnost svědků nebyla zpochybněna“; že „neobstojí ani skutkové
závěry soudu prvního stupně učiněné ze zjištění ze znaleckých posudků z oboru
písmoznalectví, neboť i kdyby byla pravost podpisu na předmětné závěti
hodnocena pouze na základě závěrů znaleckého posouzení, pak vyjádřená
pravděpodobnost nepravosti podpisu zůstavitele na předmětné závěti stupněm
-nízká pravděpodobnost- či procentním vyjádřením 15 až 20 % je pro
závěr o nepravosti podpisu mírou naprosto nedostatečnou“; že „v
konfrontaci se skutečnostmi zjištěnými ze shodné výpovědi svědků závěti, kteří
vlastními smysly vnímali okolnosti sepisu předmětné závěti, a jejichž
věrohodnost nebyla relevantně zpochybněna, zpochybnění pravosti podpisu
znaleckým posouzením neobstojí“]. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z
obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má
uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem
uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve
výši 3.100,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 16 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a
v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb.; čl. II.
vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.175,- Kč. Protože dovolání
žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady
nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem
částku 3.175,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Roman
Fiala, v. r.
předseda senátu