21 Cdo 3085/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce K. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice
- Ministerstvu financí v P., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 209/2005,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci ze dne 10. října 2007 č.j. 30 Co 131/2007-97, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne
31.8.2005 proti Č. k. a.) domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo k
nemovitostem nacházejícím se v katastrálním území M. n. N., zapsaným na listu
vlastnictví vedeném Katastrálním úřadem pro L. k., katastrální pracoviště J. n.
N., a to k pozemku parc. č. 506, pozemku parc. č. 510/7, pozemku parc. č.
510/8, pozemku parc. č. 510/9, pozemku parc. č. 510/10, pozemku parc. č.
510/11, pozemku parc. č. 510/12, pozemku parc. č. 510/13, pozemku parc. č.
510/14, pozemku parc. č. 598/2, budově bez č.p. nacházející se na pozemku parc.
č. 510/7, vložené do katastru nemovitostí pod č.j.: Z-4400001/1998-504 na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem cizím č.
1080-97-042/ZS uzavřené mezi společností I. a p. b. a.s. a společností K. J.
n.N., a.s. dne 5.12.1997, neexistuje\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle
smlouvy o úvěru ze dne 3.6.1997 č. 1080-97-042 I. A P. B., a.s. poskytla
společnosti S. – K., s.r.o. úvěr za účelem koupě akcií společnosti K. J. n. N.,
a.s. a že k zajištění této pohledávky byla mezi I. A P. B., a.s. a společností
K. J. nad N., a.s. dne 5.12.1997 uzavřena \"smlouva o zřízení zástavního práva
k nemovitostem cizím č. 1080-97-042/ZS\", jejímž předmětem byly předmětné
nemovitosti. Vzhledem k tomu, že společnost K. J. n.N., a.s. poskytla tato
zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého na nabytí jejích akcií v rozporu s
ustanovením § 161e odst.1 obchodního zákoníku, je \"smlouva o zřízení
zástavního práva k nemovitostem cizím č. 1080-97-042/ZS\" ve smyslu ustanovení
§ 39 občanského zákoníku neplatná. Žalobce, který je nyní vlastníkem
předmětných nemovitostí, má za to, že zástavní právo k nemovitostem \"nebylo
platně zřízeno\".
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 29.8.2005 (správně ze dne
29.8.2006) č.j. 5 C 209/2005-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že smlouva o zřízení
zástavního práva ze dne 5.12.1997 č. 1080-97-042/ZS byla uzavřena písemně a
obsahuje všechny podstatné náležitosti a že tu není \"žádný právní důvod, pro
který by byla neplatná\", soud prvního stupně dovodil, že proti žalobci
zástavní právo působí podle ustanovení § 164 občanského zákoníku jako vůči
\"pozdějšímu vlastníku zastavených nemovitostí\". Názor žalobce, který
neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva \"odůvodňoval odkazem na
ustanovení § 161e obchodního zákoníku\", soud prvního stupně odmítl s
odůvodněním, že uvedené ustanovení se na \"danou právní věc nevztahuje\", neboť
dopadá na \"případ, kdy by např. člen statutárního orgánu společnosti kupoval
akcie této společnosti\" a kdy by mu tedy \"tato společnost nemohla půjčit
finanční prostředky ceny nebo uzavřít s jeho věřitelem zástavní smlouvu a
zajistit tak takovouto pohledávku\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 10.10.2007 č.j. 30 Co 131/2007-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu
ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem, odvolací soud dospěl k
závěru, že smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchod [§ 261 odst.3
písm.d) obchodního zákoníku] a že proto se také smlouva o zřízení zástavního
práva, uzavřená k zajištění pohledávky z úvěru, řídí ustanoveními obchodního
zákoníku (§ 261 odst.4 obchodního zákoníku). Neplatnost smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 5.12.1997 č. 1080-97-042/ZS je třeba podle názoru
odvolacího soudu posuzovat podle ustanovení § 267 odst.1 obchodního zákoníku
podle principu tzv. relativní neplatnosti; může se jí tedy dovolat \"jen ten,
kdo nemovitosti zastavil, kdo byl neplatností postižen, tedy pouze akcionáři či
společnost jako celek\", tyto \"subjekty však této možnosti nevyužily\".
Protože žalobce \"není v postavení poškozeného, přechodem věci nevstoupil do
práv vyplývajících ze zástavní smlouvy a není aktivně legitimován k dovolání se
relativní neplatnosti zástavního práva\", je třeba na smlouvu o zřízení
zástavního práva ze dne 5.12.1997 č. 1080-97-042/ZS \"pohlížet jako na platný
právní úkon\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v
ustanovení § 161e odst.1 obchodního zákoníku \"není stanovena neplatnost\" na
ochranu jen některého účastníka právního úkonu a že jde o kogentní ustanovení,
které chrání zájmy nejen akciové společnosti a jejích akcionářů, nýbrž i zájmy
třetích osob, a jehož porušení způsobuje neplatnost právního úkonu podle
ustanovení § 39 občanského zákoníku; odvolací soud proto nesprávně posuzoval
neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 5.12.1997 č.
1080-97-042/ZS z pohledu ustanovení § 267 odst.1 obchodního zákoníku. Žalobce
dále dovozuje, že tato smlouva o zřízení zástavního práva je pro rozpor s
ustanovením § 161e odst.1 obchodního zákoníku absolutně neplatná a že proto
podle ní nemohlo vzniknout zástavní právo. Přípustnost dovolání je podle
žalobce dána podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a žalobce navrhuje,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Po podání dovolání žalovaná Č. k. a., podle ustanovení § 20 zákona č. 239/2001
Sb., o Č. k. a. a o změně některých zákonů (zákon o Č. k. a.), zanikla a jejím
právním nástupcem se stala Česká republika - Ministerstvo financí. Okresní soud
v Jablonci nad Nisou proto usnesením ze dne 5.6.2008 č.j. 5 C 209/2005-117
rozhodl, že v řízení bude na místě žalované pokračováno s Českou republikou -
Ministerstvem financí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že nelze přihlédnout k doplnění dovolání žalobce podáním ze dne 24.2.2009,
byly-li jím v rozporu s ustanovením § 242 odst.4 o.s.ř. změněny dovolací důvody
po uplynutí lhůty k dovolání, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního
stupně nevydal ve věci samé rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani - jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř. - přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá), že I. A P. B., a.s., poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne
3.6.1997 č. 1080-97-042 společnosti S. – K., s.r.o. úvěr za účelem koupě akcií
společnosti K. J. n. N., a.s., a že k zajištění této pohledávky uzavřela se
společnosti K. J. n. N., a.s., smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne
5.12.1997 č. 1080-97-042/ZS k předmětným nemovitostem. I když bylo poté podle
této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, žalobce, který je
nyní vlastníkem zastavených nemovitostí, dovozuje, že zástavní smlouva je pro
rozpor s ustanovením § 161e odst.1 obchodního zákoníku neplatná a že proto
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné
posouzení toho, jakou právní úpravou se řídí otázky neplatnosti smlouvy o
zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy), byla-li uzavřena k zjištění
pohledávky ze smlouvy o úvěru, a jaké má právní následky skutečnost, že akciová
společnost poskytla zajištění pohledávky zástavním právem v rozporu s
ustanovením § 161e odst.1 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že první z
uvedených právních otázek odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
judikaturou soudů a že druhá z nich dosud nebyla v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu,
její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené
(§ 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000).
Zástavní právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva
obsažené v ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000
- upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména
občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení
právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že
zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako \"právo k věci cizí\".
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§
261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i když
se podle ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí částí třetí
obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových
vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261
odst.1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní
úpravou se řídí zástavní právo zřízené k zajištění pohledávky ze smlouvy o
úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě
postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy
související s podnikáním (srov. § 1 odst.1 obchodního zákoníku) a že předmětem
právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již
její nadpis - obchodní závazkové vztahy.
S ohledem na uvedené judikatura soudů již dříve dovodila (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2007 sp. zn. 21 Cdo
948/2006, který byl uveřejněn pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2007), že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu
ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy vzniklé při
zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném
ustanovení než v § 261 odst.4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že se
obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků.
Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do
31.12.2000 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu
[srov. § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že
právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě také
ve vztahu k platnosti zástavní smlouvy a ke vzniku zástavního práva.
Není proto správný názor odvolacího soudu, podle kterého se smlouva o zřízení
zástavního práva, uzavřená k zajištění pohledávky o úvěru, řídí ustanoveními
obchodního zákoníku a podle něhož je třeba neplatnost této smlouvy posoudit
podle ustanovení § 267 odst.1 obchodního zákoníku.
Podle ustanovení § 161e odst.1 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1.7.1996
do 31.12.2000 akciová společnost nesmí poskytovat zálohy, půjčky ani úvěry pro
účely nabytí jejích akcií ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na tyto účely nebo
jiné závazky související s nabýváním jejích akcií zajišťovat.
Uvedené ustanovení představuje ochranu akciové společnosti před případným
zneužitím práva ze strany osob jednajících jménem společnosti nebo oprávněným
jednat za společnost. Smlouva, která by byla uzavřena v rozporu s ustanovením §
161e odst.1 obchodního zákoníku, je pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39
občanského zákoníku neplatná.
V projednávané věci byla smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 5.12.1997 č.
1080-97-042/ZS uzavřena mezi I. A P. B., a.s., a společností K. J. n. N., a.s.,
za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 3.6.1997, podle které
I. A P. B., a.s., poskytla úvěr společnosti S. – K., s.r.o. - jak se uvádí pod
bodem 2 smlouvy - \"za účelem nákupu akcií společnosti K. J. n.N., a.s.\".
Protože tím společnosti K. J. nad N., a.s., zajistila úvěr poskytnutý na koupi
jejích akcií, žalobce důvodně namítá, že tím porušila ustanovení § 161e odst.1
obchodního zákoníku a že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 5.12.1997 č.
1080-97-042/ZS je proto neplatným právním úkonem (§ 39 občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ústí
nad Labem k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu