21 Cdo 3088/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Č. r. - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, proti žalovanému S. b. d. N.h. (zkratka SBD NH), o 210.166,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 380/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března
2009 č.j. 11 Co 80/2009-72, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 210.166,- Kč se zákonným
úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle usnesení Okresního
soudu v Ostravě ze dne 30.8.2006 sp. zn. 99 D 2234/2005 jí ve smyslu ustanovení
§ 462 občanského zákoníku jako odúmrť připadl po zůstaviteli B. V. majetek, do
něhož patří též "členský podíl včetně práv a povinností ve S. b. d. N. h."; v
dědickém řízení byla hodnota členského podílu stanovena na základě znaleckého
posudku ve výši 240.000,- Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě členského
podílu ve výši 240.000,- Kč, žalovaný jí však zaplatil pouze "vypořádací podíl"
ve výši 29.834,- Kč. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení zbývajících 210.166,-
Kč. Žalovaný uvedl, že žalobkyni připadl majetek po zůstaviteli B. V. jako odúmrť
a že se proto "nestala dědicem zůstavitele a tudíž ani členem družstva a
nenabyla práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu". Podle
ustanovení § 232 odst. 3 obchodního zákoníku má dědic, který se nestal členem
družstva, nárok na vypořádací podíl člena, jehož členství zaniklo, a nikoliv
"na jakoukoliv jinou část majetku družstva, na členský podíl". Družstvo nemůže
převádět členský podíl za cenu, kterou by bylo možné za převod takového
členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout, a není proto důvod, aby
žalobkyni hodnotu členského podílu hradilo; po novém členovi a nájemci
předmětného bytu je družstvo oprávněno požadovat pouze nominální hodnotu
členského vkladu, tedy "podíl odpovídající hodnotě daného bytu, který je veden
v účetnictví". Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.10.2008 č.j. 33 C 380/2007-43 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že stát nabyl dědictví po zemřelém B. V. podle ustanovení § 462
občanského zákoníku jako odúmrť a že, i když má v dědickém řízení postavení
obdobné jako dědic, "členství v družstvu na stát nepřešlo". Podle ustanovení §
30 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. se stát nemůže zúčastnit založení družstva
ani do něj vstoupit anebo členství v něm nabýt převodem; "smyslem tohoto
ustanovení je zamezit jakékoliv účasti státu v bytovém družstvu". Protože se
"stát ani nechoval jako člen družstva, neučinil žádné kroky směřující k tomu,
aby se členem družstva stal, nepovažoval se za člena družstva a byt, k němuž
měl zemřelý nájemní vztah a jehož užívání bylo součástí práv a povinností člena
družstva, pouze vyklidil a předal klíče žalovanému". Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že cena členského podílu v bytovém družstvu žalovaného byla určena
pro potřeby dědického řízení v rámci určení pasiv a aktiv dědictví, že však
předmětem dědictví "nadále zůstává členský podíl, tj. souhrn práv a povinností,
který byl pro potřeby dědického řízení toliko oceněn částkou 240.000,- Kč". Ze
žádného právního předpisu ani rozhodnutí soudu nevyplývá pro stát právo
požadovat po žalovaném částku 240.000,- Kč představující tržní hodnotu
členského podílu, která byla stanovena pro účely dědického řízení.
Kdyby se
žalobkyně stala členem bytového družstva, mohla by se pouze podílet na právech
a povinnostech jako člen družstva, mohla by za splnění zákonných podmínek
eventuelně s tímto podílem nakládat, převést ho na jinou osobu a získat tak
tržní cenu; protože se "žalobkyně členem bytového družstva stát nemohla a ani
nestala, nemůže uplatňovat tato práva". K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.3.2009 č.j. 11
Co 80/2009-72 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně a dále zdůraznil, že "odúmrť není dědictví" a že
proto stát "v postavení nabyvatele odúmrti nemá postavení dědice" a "nepřechází
smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na stát". Členství
zemřelého B. V. v družstvu žalovaného zaniklo jeho smrtí, "není zde dědice,
který by mohl družstvo požádat o členství, a stát nemá být členem družstva jako
soukromoprávní korporace". Družstvu "nesvědčí členský podíl, tj. ani nenabývá
jeho tržní hodnotu, družstvo samo je vlastníkem bytu a nemůže být členem
družstva, tj. sebe sama". Podle právního názoru vyjádřeného v "nálezu Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 118/2000" mohlo "k přechodu členských práv a povinností
dojít pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným způsobem
než děděním, a jestliže připadlo dědictví státu jako odúmrť, nebyl stát
dědicem, proto se nemohl stát ani nositelem členských práv a povinností". Odvolací soud uzavřel, že "stát má právo na vypořádací podíl a že tento podíl
byl státu vyplacen poté, co si žalovaný započetl náklady spojené s opravami
bytu a jeho vyklizením po úmrtí zůstavitele". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s
právním názorem, že členství v družstvu na stát nepřešlo a že má proto nárok
pouze na vypořádací podíl, který se "rovná výplatě majetkové účasti dosavadního
člena družstva". Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. se stát
sice nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit anebo členství v
něm nabýt převodem, ale v případě odúmrti dochází k přechodu majetku na stát na
základě zákona; s tímto majetkem pak příslušná organizační složka naloží v
souladu s tímto zákonem. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §
237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť považuje napadený
rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního
stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání
žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na
základě odúmrti (§ 462 občanského zákoníku), byl-li zůstavitel (výlučným)
členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu. Protože
uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru,
že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a
povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy
mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se
nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností
dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a
povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. § 232 odst.1 a 2
obchodního zákoníku). Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu
manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho
dědice, kterému připadl členský podíl (srov. § 706 odst.2 občanského zákoníku
ve znění účinném do 31.3.2006). Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení §
61 odst.1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém
obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji
kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje
majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn
jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast
člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje
jako míra účasti člena na čistém obchodním majetku k rozhodnému okamžiku. Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva
obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení § 232 obchodního
zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných
(ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bude
uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vyplývá z toho mimo
jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku přešla
členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho
místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho
bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu. Právní úprava obsažená v ustanovení § 706 odst.2 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31.3.2006 (nyní v § 706 odst.3 občanského zákoníku) hovoří o
přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému
připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství
v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání
dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem. Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst.1
občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§
462 občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli
dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí,
neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst.1 občanského zákoníku). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno
nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481 občanského zákoníku, § 175q odst.1
písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví
[§ 482 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo
potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo
bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 občanského zákoníku, §
175q odst.1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které
nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§ 462 občanského zákoníku, § 175q
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání
předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§ 471 odst.1
občanského zákoníku, § 175p o.s.ř., § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Je-li
dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví
zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek
uvedených v ustanovení § 472 odst.2 občanského zákoníku (§ 175t o.s.ř.). Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty,
soud řízení o dědictví zastaví (§ 175h o.s.ř.). Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán
veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude
při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův
pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z
dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou
nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí
dědictví (jako odúmrti) státu.
V případě, že dědictví je předluženo, nabývají
zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle
soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace
dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci
zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil
až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné)
řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud
nevypořádaný zůstavitelův majetek. Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný
dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí
majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem,
je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek
zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese
odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a
povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný
dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho
závazky (dluhy). Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův
majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z
toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí
zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy,
ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu
odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní
postavení jako dědic. Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat
jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po
zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo
z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání
dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví
skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele
plně nevypořádán, přičemž by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo
na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo; názor žalovaného, že
tomu, kdo získal podle výsledku projednání dědictví "členský podíl", aniž by se
stal (mohl stát) členem družstva, a že proto má (může mít) nárok jen na
"vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena
družstva", nemá oporu v zákoně; zákon v žádné podobě takovéto "odbytné" za
členství v družstvu neumožňuje. Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a
za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§ 472 odst.1 občanského
zákoníku).
Kdyby stát měl - jak uvádí žalovaný - mít místo členského podílu
nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti
člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při
odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil
(bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku
odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu
věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy. Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova
členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat
podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k
závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu
přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení
připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku
zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu
a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má
při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto
projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém
družstvu a nájem družstevního bytu na stát. Pro úplnost nutno dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě
odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu)
uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 13
odst.1 tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit
založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť
zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako
odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační
složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. § 30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že "právo
nájmu je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje
fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení". Takový závěr byl
plně odůvodněn podle právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinné v
době do 31.12.1991 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II
ÚS 118/2000). Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba (stát
je jako účastník v občanskoprávních vztazích právnickou osobou - srov. § 21
občanského zákoníku), nyní (po 1.1.1992) zákon výslovně připouští (srov. § 7
zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s
ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být
vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem
družstevního bytu.
I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem
družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový
majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu
jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by
bylo možné - po skončení dědického řízení - s tímto majetkem naložit ve smyslu
ustanovení § 30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o
jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně,
kdyby členy bytového družstva a nájemci družstevních bytů opravdu mohly být jen
fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí
majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými
dědici. Protože zůstavitelovo členství v bytovém družstvu nezaniklo, ale přešlo - jak
uvedeno výše - na žalobkyni, které podle výsledku dědického řízení připadl
členský podíl v družstvu, nemůže žalobkyně, dokud nezaniklo její členství v
družstvu, požadovat po žalovaném vyplacení hodnoty tohoto členského podílu. Nebylo-li prokázáno (a ani tvrzeno), že by členství žalobkyně - poté, co na ni
přešel z důvodu tzv. odúmrti majetek po zůstaviteli B. V. - zaniklo, rozhodly
soudy správně (byť z ne zcela přiléhavých důvodů), když žalobu zamítly. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad,
uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu