21 Cdo 3095/2017-104
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce TYNGENE s. r. o. se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, Lisabonská č.
799/8, IČO 29039151, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v
Praze 4, Kaplická č. 1037/12, proti žalovaným 1) Městské části Praha–Troja se
sídlem městského úřadu v Praze 7 – Troji, Trojská č. 230/96, IČO 45246858,
zastoupené Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, a
2) Korejské republice – Velvyslanectví Korejské republiky se sídlem
velvyslanectví v Praze 6 - Bubenči, Slavíčkova č. 5, zastoupené JUDr. Danielem
Futejem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Thákurova č. 676/3, o 1 641
579,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29
C 20/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.
února 2017 č. j. 68 Co 68/2017-66, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12.
června 2016 č. j. 29 C 20/2015-52 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 7 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 15. 1. 2015
domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci 1 641 579,48 Kč
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 12. 2014 do zaplacení
tak, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost
druhé ze žalovaných. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem pozemku
parc. č. o výměře 13 205 m2, zahrada, obec P., k. ú. T., zapsaného na LV č. u
Katastrálního úřadu pro P., Katastrální pracoviště P., že žalovaná 1) má jako
městská část ve správě sousední pozemek parc. č. jenž je ve vlastnictví P., že
žalovaná 2) užívala do 1. 4. 2014 bez právního důvodu část pozemku žalobce o
výměře 1 589 m2, která je oplocena společně s pozemky a stavbou svěřenými do
správy žalované 1), jež žalovaná 1) přenechala žalované 2) do nájmu, a že
žalobce poté, co při čištění svého pozemku od náletových křovin zjistil, že
oplocení neodpovídá katastrálním hranicím pozemků, uzavřel s žalovanou 1)
nájemní smlouvu na tuto část pozemku žalobce s účinností od 1. 4. 2014. Má za
to, že žalovaná 2) užívala předmětnou část pozemku žalobce jako celek se
sousedním pozemkem, který má pronajatý od žalované 1), s vědomím žalované 1),
že žalovaná 1) proto způsobila žalobci škodu tím, že do 1. 4. 2014 umožňovala
žalované 2) bez právního důvodu užívat část pozemku žalobce, a že žalovaná 1) z
nedbalosti, případně úmyslně, porušila právní povinnost počínat si tak, aby
nedošlo k zásahu do vlastnického práva žalobce, s čímž v příčinné souvislosti
došlo k obohacení žalované 2).
Žalovaná 2) zejména namítala, že soud prvního stupně „nedisponuje pravomocí k
rozhodnutí ve věci“, a to na základě ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 91/2012
Sb., neboť domnělé jednání, které žalobce popisuje ve svém návrhu, mohlo být
případně učiněno pouze v souvislosti s výkonem státní moci suverénního státu;
dotčená nemovitost žalobce se totiž nachází v blízkosti nemovitosti, kterou
žalovaná 2) užívá k účelům souvisejícím s plněním úkolů diplomatické mise
Korejské republiky na území České republiky, konkrétně jako rezidenci
diplomatických zástupců.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 12. 6. 2016 č. j. 29 C 20/2015-52
řízení vůči žalované 2) zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované 2) na náhradě nákladů řízení 55 176 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela
Futeje. Na základě zjištění, že žalobce se po žalované 2) domáhá vydání
bezdůvodného obohacení za užívání části svého pozemku, který žalovaná 2) užívá
k účelům souvisejícím s plněním úkolů diplomatické mise Korejské republiky,
konkrétně jako rezidenci diplomatických zástupců, dospěl k závěru, že české
soudy nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí této věci, neboť při užívání
uvedené části pozemku žalovaná 2) jednala v souvislosti s výkonem státní moci,
a proto se uplatní funkční imunita státu uvedená v ustanovení § 7 odst. 1
zákona č. 91/2012 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2017 č. j. 68
Co 68/2017-66 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce a
žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudu ve
vztahu k žalované 2) a dovodil, že pokud by bylo rozhodováno o části pozemku,
který podle tvrzení žalobce žalovaná 2) užívá neoprávněně v souvislosti s
výkonem státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, nebyla by
zaručena nedotknutelnost místností mise, která je garantovaná ustanovením čl.
22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Uvedl, že tvrzené jednání žalované
2) mohlo být učiněno pouze v souvislosti s výkonem státní či vládní moci
suverénního státu, neboť žalovaná 2) užívá podle tvrzení žalované 1) „část
pozemku parc. č., součástí kterého je stavba rodinného domu s č. p. v k. ú.
T.“, pro účely mise jako rezidenci svého velvyslance (nebo jiných
diplomatických zástupců), tedy pouze k výkonu své státní moci.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud dospěl k závěru o vynětí žalované 2) z pravomoci českých soudů na
základě nesprávného závěru o tom, že jednání žalované 2) specifikované v žalobě
mohlo být učiněno pouze v souvislosti s výkonem státní či vládní moci
suverénního státu, a že se nezabýval otázkou, zda může uplatňování práv žalobce
na peněžité plnění – vymáhání pohledávky vůči žalované 2) – ohrozit výkon
funkcí mise. Má za to, že žalovaná 2) nejednala jako suverénní nositel státní
či vládní moci, když uzavírala nájemní smlouvu na užívání pozemku sousedícího s
pozemkem žalobce s žalovanou 1), neboť vstoupila do rovného soukromoprávního
vztahu vůči pronajímateli, který má právo na plnění z nájmu ve vztahu k
žalované 2) stejně jako vůči kterémukoli jinému subjektu, a že žalovaná 2)
nemohla jednat odlišně, ani když bez právního důvodu užívala část pozemku
žalobce, neboť i tento vztah je vztahem dvou rovných subjektů. Namítá, že není
smyslem ani účelem principu vynětí cizích států z pravomoci českých soudů, aby
cizí státy byly z pravomoci českých soudů vyňaty paušálně ve všech možných
případech své činnosti na území České republiky, ale to, aby cizí státy nebyly
omezovány ve své diplomatické činnosti na území České republiky; nárok, kterým
se po žalované 2) domáhá zákonným způsobem zaplacení peněžité částky, neomezuje
žalovanou 2) jako cizí stát, resp. jeho misi ve výkonu diplomatických činností
a ani nijak nezasahuje do místností mise, které jsou nedotknutelné. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť
neobsahuje veškeré náležitosti, které zákon pro dovolání vyžaduje, popřípadě
zamítl, neboť v případě užívání nemovitostí pro účely mise se nejedná a ani
nemůže jednat o činnost obchodního nebo jiného soukromoprávního charakteru a
toto jednání mohlo být učiněno výlučně v souvislosti s výkonem státní či jiné
obdobné moci suverénního státu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Napadené usnesení odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázky
procesního práva, zda (popř. za jakých podmínek) je dána pravomoc českých soudů
ve vztahu k cizímu státu, jde-li o řízení o nárocích z bezdůvodného obohacení
vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu pro účely diplomatické mise.
Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že
žaloba o zaplacení 1 641 579,48 Kč byla žalobcem podána dne 15. 1. 2015 – podle
zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění účinném do 31.
12. 2015 (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“).
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém z pravomoci
českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich
jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných
veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu
používán nebo určen.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém vynětí z
pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to
v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy
lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že cizí státy požívají před českými
soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání
a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných
pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek,
který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním
účelům). Imunita se však nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, pokud
podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy je proti cizímu
státu možné práva u soudů jiného státu uplatňovat.
Obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost
státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity a tím k nemožnosti vést s
ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v
průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního poměru, z něhož
vychází i současná právní úprava vynětí cizích států z pravomoci českých soudů
v zákoně o mezinárodním právu soukromém (srov. též důvodovou zprávu k § 7
tohoto zákona, která se k uvedenému pojetí výslovně hlásí). Je mimo pochybnost,
že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného
státu (par in parem non habet jurisdictionem). Převládající vývojové tendence
však vykrystalizovaly v závěr, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční
imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení
týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby,
nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám,
ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních
společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel
veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako
suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech
vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností
účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická
osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána
pravomoc českých soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp.
zn. 21 Cdo 2215/2007, uveřejněné pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009).
Současný stav obyčejového mezinárodního práva vyjadřuje Úmluva Organizace
spojených národů (OSN) o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku přijatá
Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku (dále jen „Úmluva OSN“).
Přestože prozatím nevstoupila v platnost (ratifikovalo ji pouze 21 z potřebných
30 států), jedná se o východisko obecně přijímaného režimu státních imunit.
Úmluva OSN obsahuje jednak obecné pravidlo, že státy požívají imunitu vůči
jurisdikci soudů jiného státu (čl. 5 Úmluvy OSN), jednak taxativní výčet
výjimek z této imunity (čl. 7 – 17 Úmluvy OSN). Mezi tyto výjimky patří – mimo
jiné – i řízení týkající se práv a povinností vznikajících při užívání
nemovitého majetku na území státu soudu (srov. čl. 13 Úmluvy OSN).
V projednávané věci se žalobce domáhá peněžité náhrady z důvodu bezdůvodného
obohacení (ve výši obvyklého nájemného), které mělo žalované 2) vzniknout
užíváním části pozemku žalobce bez právního důvodu, a to jako jednoho z
pozemků, jejichž součástí je rezidence diplomatických zástupců žalované 2).
Bezdůvodné obohacení, které vzniklo užíváním pozemku bez právního důvodu (bez
uzavřené nájemní smlouvy), je vztahem soukromoprávním, který se vyznačuje
rovností účastníků, a samo o sobě tedy – s ohledem na výše uvedené – není
výsledkem jednání nebo úkonu učiněného při výkonu státních, vládních nebo
jiných veřejných pravomocí a funkcí a zároveň se jedná o případ, kdy lze i v
rámci mezinárodního práva proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného
státu (řízení týkající se práv a povinností vznikajících při užívání nemovitého
majetku na území státu soudu). Žalovaná 2) však měla pozemek žalobce používat
pro účely diplomatické mise – jako rezidenci diplomatických zástupců.
Místnosti mise jsou ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích budovy
nebo části budov a pozemky k nim přilehlé, bez ohledu na vlastnictví, jsou-li
používány pro účely mise, včetně rezidence šéfa mise [čl. 1 písm. i) Vídeňské
úmluvy o diplomatických stycích, publikované vyhláškou č. 157/1964 Sb.].
Místnosti mise jsou nedotknutelné, orgány přijímajícího státu do nich nesmí
vstoupit, leda se svolením šéfa mise (čl. 22 odst. 1 Vídeňské úmluvy o
diplomatických stycích). Přijímající stát má zvláštní povinnost učinit všechna
vhodná opatření k ochraně místností mise před jakýmkoliv vniknutím nebo
poškozením a k zabránění jakémukoliv rušení klidu mise nebo újmě na její
důstojnosti (čl. 22 odst. 2 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích).
Místnosti mise, jejich zařízení a jiný majetek v nich i dopravní prostředky
mise nemohou být předmětem prohlídky, rekvizice, zabavení nebo exekuce (čl. 22
odst. 3 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích).
Z uvedeného vyplývá, že místnosti mise podléhají zvláštní ochraně, a to zejména
před vniknutím, exekucí či uplatněním jiných donucovacích prostředků. Imunita
cizího státu vůči rozhodovací pravomoci přijímajícího státu ve vztahu k
místnostem mise však výslovně upravena není. Je proto odůvodněné – s ohledem na
vývoj mezinárodního práva - umožnit vést vůči cizím státům ve vztahu k
nemovitostem používaným pro účely diplomatických misí těchto států veškeré
druhy soudních řízení, které nebudou v rozporu se závazky podle Vídeňské úmluvy
o diplomatických stycích zaručujícími zejména nedotknutelnost místností mise a
které nebudou zasahovat do výkonu funkcí mise. Ochrana místností mise přitom
nebude narušena ani v případě rozhodnutí nepříznivého pro cizí stát, neboť bude
nadále zakázáno vstupovat do místností mise bez svolení šéfa mise, či podrobit
místnosti mise exekuci (Caban, P.: Jurisdikční imunity států, Univerzita
Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2007, str. 47 – 48).
Řízení o zaplacení částky 1 641 579,48 Kč s příslušenstvím z důvodu
bezdůvodného obohacení žalované 2) vzniklého způsobem tvrzeným žalobcem
nezasahuje do výkonu funkcí mise a ani není v rozporu s ustanovením čl. 22
Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích upravujícím nedotknutelnost místností
mise; není tedy důvod, aby byla omezena možnost žalobce domáhat se svých nároků
vůči žalované 2) – cizímu státu – u českých soudů. Závěr odvolacího soudu (i
soudu prvního stupně) o nedostatku pravomoci soudu ve vztahu k žalované 2)
proto není správný.
Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného - správné
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro
Prahu 7) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), v němž se bude
soud prvního stupně zabývat též otázkou věcné příslušnosti soudu ve vztahu k
žalované 2) [srov. § 9 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu