U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zbyňka Poledny v právní
věci žalobkyně M. K., zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v
Liberci, Chrastavská č. 188/27, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr.
Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Liberci, Svojsíkova č. 7, o vyklizení
bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Okresního soudu v
Liberci ze dne 15. dubna 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, vedené u Okresního soudu
v Liberci pod sp. zn. 20 C 48/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2012, č.
j. 36 Co 263/2011-152, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Alexandra
Petričko, advokáta se sídlem v Liberci, Chrastavská č. 188/27.
Dovolání žalovaného (v řízení o žalobě pro zmatečnost si účastníci zachovávají
stejné procesní postavení jako v původním řízení) proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 1. 2012, č. j. 36 Co
263/2011-152, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15.
4. 2011, č. j. 20 C 48/2007-121, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
(tak, že žaloba pro zmatečnost podaná žalovaným proti usnesení Okresního soudu
v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, se zamítá a že žalovaný
je povinen nahradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.680,- Kč k rukám
„právního zástupce“) a dále rozhodnuto, že žalovaný je povinen nahradit
žalované na nákladech odvolacího řízení 10.320,- Kč k rukám advokáta Alexandra
Petrička, není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst.
2 a § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod
7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a
přípustnost dovolání nevyplývá – jak se dovolatel mylně domnívá - ani z
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2, § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.
I když dovoláním napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, jímž soud prvního stupně
rozhodl jinak než ve svém dřívějším usnesení ze dne 2. 12. 2009, č. j. 20 C
48/2007-76, ve znění usnesení ze dne 6. 4. 2010, č. j. 20 C 48/2007-89, které
bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31.
1. 2011, č. j. 36 Co 232/2010-113, zrušeno, mezi novým usnesením soudu prvního
stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil, není příčinná souvislost v tom směru, že právě právní názor odvolacího
soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního
stupně; odvolací soud totiž zrušil dřívější usnesení soudu prvního stupně podle
ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. jednak proto, že „jde o
rozhodnutí, které není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost“, jednak proto, že
se „okresní soud dopustil vady řízení, neboť nenařídil ve věci jednání, ač tak
učinit měl, a účastníkům tak neumožnil uplatnění svých práv daných ust. § 118
o. s. ř.“, tedy pro procesní vady. Pokyny odvolacího soudu o tom, jak má soud
prvního stupně dále postupovat po procesní stránce však žádným způsobem
neusměrňují soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozhodnutí rozhodnout.
Dovolání žalovaného nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a
odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzované věci žalovaný v žalobě pro zmatečnost napadl pravomocné usnesení
Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, kterým
byl v řízení o vyklizení bytu schválen smír ve znění: „I. Žalovaný se zavazuje
vyklidit byt č. 12813302 sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím v
přízemí domu do jednoho měsíce po zajištění náhradního bytu. II. Žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“, a to z důvodu uvedeného v
ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.; z pohledu tohoto zmatečnostního
důvodu také soudy věc posuzovaly.
Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. účastník může žalobou pro
zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího
soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo
přísedící.
Naplnění vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. spočívá ve
zjištění (prokázání) toho, že ve věci rozhodoval soudce, který byl vyloučen,
neboť pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít
pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. § 14 odst. 1 o. s. ř.), nebo proto, že ve
stejné věci rozhodoval u soudu nižšího (vyššího) stupně, popřípadě u dovolacího
soudu (srov. § 14 odst. 2 o. s. ř.); z projednávání a rozhodování žaloby pro
zmatečnost je vyloučen také soudce, který žalobou napadené rozhodnutí vydal
nebo věc projednával (srov. § 14 odst. 3 o. s. ř.).
O tom, zda je soudce vyloučen, neboť je tu důvod pochybovat o jeho
nepodjatosti, se samostatně rozhodne jen tehdy, dokud řízení o věci, kterou
dotčený soudce projednává a má rozhodnout, dosud nebylo skončeno. V případě, že
o věci již bylo rozhodnuto, nejsou splněny předpoklady k rozhodnutí podle
ustanovení § 16 o. s. ř.; námitka podjatosti je v tomto případě toliko
způsobilým odvolacím důvodem [srov. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] nebo
důvodem žaloby pro zmatečnost [srov. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. – srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008,
uveřejněné pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010.
V projednávané věci – jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci, sp.
zn. 20 C 367/2003 – bylo zjištěno, že dne 24. 9. 2003 podala žalobkyně u tohoto
soudu žalobu o vyklizení bytu, že účastníci za přítomnosti jejich zástupců
(zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Ivana Muchy a zástupce žalovaného advokáta
JUDr. Josefa Prokeše) v průběhu jednání konaného u Okresního soudu v Liberci
dne 15. 4. 2004 – poté, co byli poučeni o možnosti vznést námitku podjatosti
soudkyně JUDr. Jany Špidlenové (i zapisovatelky) a co prohlásili, že námitku
podjatosti nevznášejí – navrhli, aby soud schválil smír tohoto znění : „I.
Žalovaný se zavazuje vyklidit byt č. 12813302 sestávající z kuchyně a tří
pokojů s příslušenstvím v přízemí domu do jednoho měsíce po zajištění
náhradního bytu. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“;
uvedený smír byl schválen - jak uvedeno výše - usnesením Okresního soudu v
Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20. Usnesením Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2007, č. j. 35 Nc 80/2006-43 - které bylo vydáno v
řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu (zahájeném k návrhu oprávněné M. K.
proti povinnému M. K. a vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 31 E
3/2006) - bylo k námitce podjatosti vznesené povinným M. K. (dne 28. 3. 2006 z
důvodu osobních a pracovních vztahů soudců Okresního soudu v Liberci k
oprávněné M. K., dlouholeté zaměstnankyni tohoto soudu) rozhodnuto (mimo jiné)
tak, že soudkyně JUDr. Jana Špidlenová je vyloučena z projednávání a rozhodnutí
uvedené věci; u této soudkyně (a další soudkyně JUDr. Zdeňky Doležalové)
krajský soud „zohlednil, že je mezi nimi a oprávněnou vztah služební
nadřízenosti, který zakládá důvod pro vyloučení těchto soudkyň“. Odvolací soud
dále vycházel ze zjištění, že okolnosti, na které poukazuje žalovaný v žalobě
pro zmatečnost, tedy že JUDr. Jana Špidlenová, která rozhodovala ve věci
schválení smíru, „mnoho let žalobkyni znala a měla k ní vztah“, mu byly známy
již v den, kdy byl smír jím a žalobkyní navržen (svědkyně M. L. potvrdila, že
žalovaný žalobkyni, která byla zaměstnána u Okresního soudu v Liberci, na
pracovišti navštěvoval); navíc z řízení před soudem prvního stupně „jednoznačně
vyšlo najevo, že soudkyně JUDr. Jana Špidlenová na to, že žalovanou zná,
účastníky řízení upozornila, a to v souvislosti s poučením o tom, že účastníci
jsou oprávněni vznést námitku podjatosti“.
Z uvedených skutečností vyplývá, že žalovaný v původním řízení (vedeném u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 367/2003) o vyklizení bytu (před
uzavřením a schválením smíru ani poté) žádné námitky proti soudkyni JUDr. Janě
Špidlenové projednávající tuto věc neměl a že nereagoval ani na poučení soudu o
možnosti vznést námitku podjatosti této soudkyně; její podjatost uplatnil až
později v jiném řízení (o výkon rozhodnutí vyklizením bytu) a – poté, co jeho
námitce bylo vyhověno a uvedená soudkyně byla vyloučena z projednávání a
rozhodování ve věci výkonu rozhodnutí vyklizením bytu - teprve v žalobě pro
zmatečnost podané dne 1. 3. 2007 proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze
dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20.
Protože žalovaný nevznesl žádné konkrétní námitky vůči soudkyni JUDr. Janě
Špidlenové, která v původním řízení rozhodovala o schválení smíru v řízení o
vyklizení bytu, ačkoliv měl možnost se vyjádřit o osobě soudkyně a sdělit jí
pochybnosti o její nepodjatosti, a protože námitky vůči ní vznesl až v žalobě
pro zmatečnost (podané poté, co uspěl s námitkou podjatosti v jiném řízení o
výkon rozhodnutí vyklizením bytu), nelze na nich založit důvod zmatečnosti
podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. neslouží
ke zrušení rozhodnutí soudu jen proto, že účastník po vydání rozhodnutí
vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu řízení známy, pochybnosti o
nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům nebo k věci. Zákonný požadavek
na vyloučení podjatého soudce totiž nelze zaměňovat za procesní prostředek,
jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na
účastníkovi řízení, aby námitku porušení této zásady uplatnil bezprostředně
poté, co se dozvěděl o skutečnostech tuto námitku odůvodňujících (srov. též
právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29.5.1997 sp. zn.
III. ÚS 230/96, uveřejněném pod č. 65 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 8, nebo právní názor vyjádřený v odůvodnění odvolacím soudem
zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo
2338/2005).
Závěr odvolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1
písm. e) o. s. ř. nemůže být úspěšná, jestliže pochybnosti o nepodjatosti
soudce pro jeho poměr k věci či k účastníkům řízení účastník vyvozuje z
okolností, které mu byly v průběhu (původního) řízení známy, je tedy v souladu
s ustálenou judikaturou soudů, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Žalovaným v dovolání požadované řešení právní otázky „zda se vztahuje
rozhodnutí o vyloučení soudce resp. existuje důvod podjatosti soudce zjištěný v
exekučním řízení bez dalšího i na rozhodnutí téhož soudce v řízení nalézacím“ a
„zda je možno posuzovat podjatost soudce v různých druzích soudního řízení
podle o. s. ř. odlišně, tedy někdy přísněji a jindy méně“, nebylo pro
rozhodnutí v projednávané věci významné (určující).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro
účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající
v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty z
této odměny a náhrady k nákladům řízení nenáleží, neboť zástupce žalobkyně
advokát Alexander Petričko v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb., neprokázal, že je plátcem této
daně.
Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.800,- Kč žalobkyni
zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 a § 167 odst.
2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu