NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
21 Cdo 312/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci
dědictví po Ing. T. T., zemřelém dne 3. prosince 2001, za účasti F. T., o
žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost podané R. V., zastoupené
advokátkou, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. srpna 2002
č.j. 34 D 3444/2001-68, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C
29/2003 a 40 C 31/2003, o dovolání R. V. proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 2. června 2003 č.j. 21 Co 165/2003-16, takto:
I. Dovolání R. V. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9.8.2002 č.j. 34 D 3444/2001-68
rozhodl ve věci dědictví po Ing. T. T., zemřelém dne 3.12.2001, tak, že určil
obvyklou cenu majetku zůstavitele ve výši 751.628,05,- Kč, dluhy zůstavitele ve
výši 41.307,- Kč, čistou hodnotu dědictví ve výši 710.321,05 Kč a potvrdil, že
dědictví nabyl jako jediný dědic ze zákona syn zůstavitele F. T.
Proti tomuto usnesení podala R. V. žalobu na obnovu řízení a žalobu pro
zmatečnost. Obě žaloby zdůvodnila tím, že žila se zůstavitelem ve společné
domácnosti a že podáním ze dne 27.12.2001 \"přihlásila své majetkové nároky v
rámci dědického řízení\". K projednání dědictví však nebyla přizvána a došlo k
tomu, že do dědictví byly mimo jiné zahrnuty vkladní knížky, které měla
společné se zůstavitelem, a že jí nebyly vydány její věci, které zůstaly v bytě
u zůstavitele. R. V. dovozuje, že \"o důvodu obnovy řízení se dozvěděla dne
15.1.2003\", žalobu pro zmatečnost podává podle ustanovení § 229 odst.1 písm.
b) a c) o.s.ř. a navrhuje, aby jednak byla povolena obnova řízení, jednak bylo
napadené usnesení zrušeno.
Obvodní soud pro Prahu 4, který usnesením ze dne 7.3.2003 č.j. 40 C 31/2003-4
podle ustanovení 235b odst.1 o.s.ř. spojil obě žaloby ke společnému řízení,
usnesením ze dne 3.4.2003 č.j. 40 C 29/2003-9 obě žaloby zamítl a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobu na
obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost může podat jen účastník původního řízení.
R. V. nesvědčí dědické právo po zůstaviteli, nebyla účastníkem dědického řízení
a není tedy osobou oprávněnou k podání žaloby na obnovu řízení a žaloby pro
zmatečnost.
K odvolání R. V. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.6.2003 č.j. 21 Co
165/2003-16 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalobu na obnovu řízení a
žalobu pro zmatečnost může podat pouze účastník dědického řízení po
zůstaviteli. Protože účastníkem tohoto řízení byl pouze zůstavitelův syn F. T.
a protože R. V. jako \"osoba spolužijící\" se zůstavitelem nemohla být dědičkou
a tedy ani účastníkem dědického řízení, byla žaloba na obnovu řízení a žaloba
pro zmatečnost podána osobou, která k ní není legitimována. Obě žaloby proto
musely být zamítnuty.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala R. V. dovolání. Uvedla, že
\"nenapadá rozhodnutí o tom, kdo je dědicem\", ale že usiluje o odstranění
\"procesního pochybení soudu rozhodujícího ve věci dědického řízení po Ing. T.
T.\". Soud projednávající dědictví totiž porušil ustanovení § 175d a § 175e
o.s.ř., což mělo za následek, že do dědictví byly zahrnuty vkladní knížky,
které měla společné se zůstavitelem, a její výlučný majetek. V \"novém\"
dědickém řízení by mělo dojít k novému soupisu majetku patřícího zůstaviteli
tak, aby \"z něho byly vyňaty jejich věci a polovina částek na vkladních
knížkách\". R. V. navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanovení § 238 odst.1
písm.a), § 238 odst.2 a v § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu
řízení [§ 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě na obnovu řízení jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238
odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na
obnovu řízení, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 odst.1
písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě na
obnovu řízení po právní stránce zásadní význam [§ 238 odst.1 písm.a), § 238
odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro
zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a
odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
R. V. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení
a o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2
a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (v případě žaloby na obnovu řízení) a podle
ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
(v případě žaloby pro zmatečnost) dovolání není přípustné, a to již proto, že
ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě na obnovu řízení
a o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání R.
V. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř. (v případě žaloby na obnovu řízení) nebo v ustanovení §
238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (v případě
žaloby pro zmatečnost).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (v
případě žaloby na obnovu řízení) nebo ve smyslu ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (v případě žaloby pro
zmatečnost) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem [238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.3, 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř nebo podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a
odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238 odst.1 písm.a), § 238
odst.2 a § 237 odst.3 (v případě žaloby na obnovu řízení) a v ustanovení 238a
odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. (v případě žaloby pro
zmatečnost), dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v
rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda je ve věci
projednání dědictví k žalobě na obnovu řízení a k žalobě pro zmatečnost
legitimována osoba, která nebyla účastníkem dědického řízení.
Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor,
že žalobu na obnovu řízení může podat jen ten, kdo byl účastníkem řízení o
dědictví, o jehož obnovu jde, přičemž není rozhodné, zda žalobce účastníkem
tohoto řízení mohl být nebo měl být, popřípadě z jakého důvodu se řízení o
dědictví nezúčastnil (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
30.3.1984 sp. zn. 4 Cz 24/84, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986), a uvedený názor platí obdobně i ve vztahu
k žalobě pro zmatečnost. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
usnesení - tedy uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou
judikaturou soudů, a proto nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu z
hlediska této právní otázky zásadní význam. Dovolání R. V. proti tomuto
usnesení proto není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a), § 238
odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř (v případě žaloby na obnovu řízení) a podle
ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (v
případě žaloby pro zmatečnost).
K námitkám R. V., obsaženým v dovolání, lze dodat, že zařazení určité věci do
aktiv dědictví není nezvratným důkazem vlastnictví toho, kdo věc nabyl na
základě usnesení o dědictví, neboť usnesení o dědictví řeší vztahy pouze mezi
účastníky řízení o dědictví (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku býv.
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.1990 sp. zn. 3 Cz 5/90, který byl uveřejněn pod
č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Má-li tedy R. V.
za to, že do dědictví po Ing. T. T. byly (nesprávně) zařazeny věci v jejím
vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví se zůstavitelem, může se domáhat ochrany
svých práv nikoliv v rámci dědického řízení či prostřednictvím žaloby na obnovu
řízení nebo žaloby pro zmatečnost podané proti usnesení o dědictví, ale žalobou
podle Části třetí občanského soudního řádu (srov. § 175y odst.2 o.s.ř.).
Protože dovolání R. V. směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť R. V. nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
právo a účastníku F. T. v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Ljubomír
Drápal,v.r.
předseda senátu