21 Cdo 3173/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci zástavního věřitele S., a.s. zastoupeného advokátem, proti zástavním
dlužníkům 1) F. T., a 2) V. T., oběma zastoupeným advokátem, o soudní prodej
zástavy, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 Nc 704/2004, o
dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 8. června 2005 č.j. 7 Co 813/2005-87, takto:
I. Dovolání zástavního věřitele proti výroku usnesení krajského soudu o
potvrzení usnesení okresního soudu se zamítá.
II. Dovolání zástavního věřitele proti výroku usnesení krajského soudu o
náhradě nákladů řízení se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Zástavní věřitel se žalobou domáhal, aby k uspokojení jeho pohledávky
spočívající v úrocích z prodlení za dobu po 1.9.1998 z dlužného úvěru \"za
dlužníky I. N., a Š. P., ve výši 1.037.218,63 Kč spolu s úroky z prodlení ve
výši 19% p.a. z částky 965.000,- Kč od 1.9.2004 do zaplacení a dále úroků z
prodlení z úroků ve výši 33% z částky 473.393,02 Kč od 17.12.2000 do zaplacení
\" byl nařízen soudní prodej zastavených nemovitostí ve vlastnictví zástavních
dlužníků, a to \"budovy čp. 908 postavené na pozemku st. parc. č. 315 a pozemku
st. parc. č. 315 v katastrálním území P., obec P., zapsaných v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k. se sídlem v Č. B.,
katastrální pracoviště P., na LV č. 2377\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že A.
P., a.s. poskytla na základě smlouvy ze dne 17.7.1992 I. N. a Š. P. úvěr ve
výši 1.335.000,- Kč, který se dlužníci zavázali vrátit v měsíčních splátkách do
25.4.1996 spolu s úroky ve výši o 2,5% p.a. vyšší než činí vnitřní úroková
sazba A. P., a.s. a v případě nesplácení úroků též s úrokem z prodlení ve výši
33% p.a., a že pohledávka ze smlouvy o úvěru je na základě smlouvy o zřízení
zástavního práva k nemovitostem, uzavřené dne 17.7.1992 mezi A. P., a.s.,
dlužníky a J. N., bytem Ch., O. 7, zajištěna zástavním právem k uvedeným
nemovitostem, nyní ve společném jmění zástavních dlužníků (vklad zástavního
práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v P. č.j. V2-194/93 s
právními účinky vkladu ke dni 1.1.1993). Zajištěná pohledávka byla na základě
smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 26.4.2002 postoupena zástavnímu
věřiteli. Dlužníci svůj závazek vzniklý z úvěrové smlouvy nesplnili řádně a
včas, platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Prachaticích ze dne
27.2.2004 sp. zn. 2 C 7/2004 (který nabyl právní moci 24.3.2004) byla dlužníkům
uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně zástavnímu věřiteli část
pohledávky ve výši 1.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21,5% p.a. z
částky 965.000,- Kč od 26.4.1996 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši
22,5% p.a. z částky 750.000,- Kč od 26.1.1995 do zaplacení. Zástavní věřitel se
proto žalobou domáhá uspokojení části své pohledávky (úroků z prodlení) ze
zástavy.
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 7.2.2005 č.j. 3 Nc 704/2004-65
žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním
dlužníkům na náhradě nákladů řízení 6.583,- Kč k rukám \"právního zástupce
zástavních dlužníků\". Z provedeného dokazování dovodil, že zástavní právo k
nemovitostem, jejichž prodej zástavní věřitel navrhuje, vzniklo na základě
zástavní smlouvy ze dne 17.7.1992 (bylo vloženo do katastru nemovitostí a
právní účinky vkladu nastaly 1.1.1993) a že pohledávka vyplývající ze smlouvy o
úvěru zajištěná zástavním právem se stala splatnou dnem 25.4.1996 (poslední
splátkou úvěru). Protože právo na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklo již
dnem 26.4.1996, mohl se zástavní věřitel domáhat uspokojení své pohledávky ze
zástavy ještě předtím, než byly nemovitosti na zástavní dlužníky převedeny. Při
realizaci zástavního práva v současnosti je třeba postupovat podle právní
úpravy zástavního práva účinné v době od 1.1.1992 do 31.8.1998; znamená to, že
zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí
prodejem nemovité zástavy na základě vykonatelného soudního rozhodnutí,
popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu
dlužníkovi a že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy
mohlo být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné
pohledávky (popř. též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této
pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje
zástavy. Soud prvního stupně současně dovodil, že stejný režim jako pohledávka
hlavní má také její příslušenství, pro které má být prodej zástavy nařízen (a
uspokojení ze zástavy se tedy v daném případě řídí právní úpravou zástavního
práva účinnou do 31.8.1998). Protože nebyl předložen exekuční titul
(vykonatelné rozhodnutí proti zástavním dlužníkům), žaloba musela být zamítnuta.
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 8.6.2005 č.j. 7 Co 813/2005-87 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě
nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. F. Souhlasil se
soudem prvního stupně v tom, že právo na uspokojení ze zástavy zajišťující úvěr
poskytnutý právním předchůdcem zástavního věřitele (A. P., a.s.) dřívějším
vlastníkům zatížených nemovitostí v posuzovaném případě vzniklo v návaznosti na
splatnost úvěru 26.4.1996, tj. v době do 31.8.1998, že nárok zástavního
věřitele na uspokojení ze zástavy, jde-li o pohledávku z úvěru, rovněž ve
vztahu k příslušenství hlavní pohledávky (úroků z úvěru a úroků z prodlení,
jejichž splatnost nastala v době od 1.9.1998) se řídí právní úpravou zástavního
práva účinnou do 31.8.1998, neboť právní režim příslušenství pohledávky sleduje
právní režim pohledávky hlavní. Odvolací soud dovodil, že v právním vztahu,
jehož obsahem je zajištění pohledávky s příslušenstvím zástavním právem
váznoucím na nemovitostech, vzniká právo zástavního věřitele na uspokojení ze
zástavy v okamžiku, kdy se může zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy,
tj. v okamžiku, kdy dlužník nesplní svou platební povinnost; výklad, který by
připouštěl, že právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniká v
uvedeném právním vztahu (pohledávky zajištěné zástavním právem) opakovaně vždy
znovu u příslušenství bez ohledu na právní režim pohledávky hlavní, a to v
okamžiku, kdy další část příslušenství dospěla (stala se splatnou), odvolací
soud odmítl jako nesprávný. Pro závěr o tom, jakou právní úpravu je třeba v
posuzovaném případě aplikovat, je rozhodující, kdy vzniklo právo na uspokojení
ze zástavy, kdy dlužník nesplnil svou platební povinnost, a jestliže k tomu
došlo v době do 31.8.1998, je pro postup v dané věci rozhodující právní úprava
zástavního práva účinná v době od 1.1.1992 do 31.8.1998. Podle právní úpravy
účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 se zástavní věřitel může domáhat uspokojení ze
zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě
vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí,
směřující proti zástavnímu dlužníkovi, a právo domáhat se uspokojení ze
zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna,
může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné
pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel
může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o
náhradě nákladů řízení podal zástavní věřitel dovolání. Poté, co zdůraznil, že
se v projednávané věci domáhá, aby byly ze zástavy uspokojeny toliko úroky z
prodlení z pohledávky z úvěru přirostlé po 1.9.1998, namítá, že není správný
názor odvolacího soudu, podle kterého se nárok na uspokojení ze zástavy ohledně
úroků z prodlení řídí právní úpravou účinnou do 31.8.1998 též ve vztahům k
úrokům, jejichž splatnost nastala v době od 1.9.1998. Úroky z prodlení jakožto
příslušenství pohledávky nesledují vždy osud pohledávky hlavní a mohou být jako
hmotněprávní nárok uplatněny samostatnou žalobou, mohou být samostatně vymáhány
výkonem rozhodnutí, mohou být samostatně prominuty a samostatně se promlčují.
Nárok na uspokojení úroků z prodlení ze zástavy nevznikl podle názoru žalobce
\"pouze jednorázově v okamžiku splatnosti hlavní pohledávky (dlužné jistiny)\",
ale \"postupně se splatností jednotlivých dlužných částek\", neboť \"každý den
prodlení vzniká nový samostatný jednotlivý závazek a pro každý takový
samostatný závazek vzniká též samostatný nárok na jeho uspokojení ze zástavy\"
a nárok na uspokojení ze zástavy je třeba posuzovat podle právní úpravy, účinné
v době, kdy vznikl. Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, v němž byl vyjádřen právní názor, podle
kterého \"povinnost splnit závazek řádně a včas v důsledku jejího porušení a
nastalého prodlení nezaniká a trvá až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do
doby, kdy zanikne jiným způsobem\"; po dobu, po kterou trvá prodlení, totiž
\"každým dalším dnem dlužník porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas, a
proto za každý další den prodlení vzniká věřiteli další nové právo na úrok z
prodlení\" a tedy i nový nárok na uspokojení přirostlého úroku z prodlení ze
zástavy\". Žalobce odmítá názor odvolacího soudu, podle kterého nárok na
uspokojení ze zástavy vzniká okamžikem splatnosti hlavní pohledávky též ve
vztahu k úrokům z prodlení, které přirostou v budoucnu proto, že i v budoucnu
bude dlužník v prodlení, neboť takový výklad by vedl k \"absurdnímu závěru\",
že \"spolu s promlčením hlavního závazku by ke stejnému dni došlo i k promlčení
jeho příslušenství, byť jeho splatnost zpravidla, v případě, že přiroste,
nastává později než splatnost hlavního závazku\", což je mimo jiné v rozporu s
právní názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn.
29 Odo 847/2001, podle kterého \"za každý den prodlení s placením peněžitého
závazku počíná běžet promlčecí doba ve smyslu § 393 odst.1 obchodního zákoníku,
nejen tedy prvním dnem prodlení, ale i každým dnem prodlení\". Přípustnost
dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé žalobce dovozuje z
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a ve výroku o náhradě nákladů řízení z
jeho \"závislosti\" na rozhodnutí věci samé a navrhuje, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Zástavní věřitel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání zástavního věřitele proti usnesení odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo dokazováním před soudy zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce má za
dlužníky I. N. a Š. P. na základě smlouvy o úvěru ze dne 17.7.1992 zástavním
právem k nemovitostem zástavních dlužníků zajištěnou pohledávku z úvěru, jejíž
splatnost nastala dnem 25.4.1996. Zástavním právem byla zajištěna nejen jistina
pohledávky, ale i její příslušenství, včetně úroků z prodlení; zástavní věřitel
se žalobou domáhá, aby ze zástavy byly uspokojeny úroky z prodlení splatné v
době od 1.9.1998.
Za tohoto stavu věci řešil odvolací soud právní otázku, kdy vzniká zástavnímu
věřiteli právo (nárok) na uspokojení úroků z prodlení se splněním úvěru ze
zástavy v případě, že splatnost pohledávky (její jistiny) nastala v době do
31.8.1998. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, a proto napadené usnesení odvolacího soudu představuje rozhodnutí,
které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tedy dospěl k závěru,
že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Zástavní věřitel se mohl podle právní úpravy účinné v době od 1.1.1992 do
31.8.1998 u soudu domáhat uspokojení ze zástavy pouze v řízení o výkon
rozhodnutí, a to jen na základě vykonatelného rozhodnutí nebo jiného titulu pro
výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994 sp. zn. 5 Co
1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1996). Nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna,
právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§ 151f odst.1
občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) mohlo být v
řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky
(popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se
oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97,
uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se uspokojení
zajištěné pohledávky i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998,
jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na
uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy
až po 1.9.1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č.
317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1.1.2002 se
uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době do 31.8.1998,
řídí právní úpravou účinnou od 1.1.2002. Odvolací soud proto správně dovodil,
že žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení § 200y až § 200za
občanského soudního řádu (účinných od 1.1.2002), může být důvodná, jen jestliže
právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1.9.1998.
Podle již ustálené judikatury soudů právo (nárok) na uspokojení ze zástavy
vzniká - obecně vzato - dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva
oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného
zpeněžením zástavy; takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §
151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a
§ 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) a
podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení
§ 152 a § 165 odst.1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou
pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního
předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem
splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti
zajištěné pohledávky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006
sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod č. 94 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2006).
Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst.3 občanského
zákoníku); uvedené platí ve smyslu ustanovení § 1 odst.2 věty druhé obchodního
zákoníku i tehdy, jde-li o pohledávku z obchodních závazkových vztahů (srov.
též právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.2.1997
sp. zn. 1 Cmo 758/95, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se
obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O
hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení,
resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým
závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze
zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou
procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; \"úrokový\" právní vztah může
vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý
závazkový právní vztah.
Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků
prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) [srov. § 517 odst.2
občanského zákoníku] a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě
vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu
(závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi
účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy dlužníku
povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu
práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu
závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit
závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).
Povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní.
Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také
povinnost platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní
vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k
promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní
následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).
S názorem dovolatele, podle kterého \"každý den prodlení vzniká nový samostatný
jednotlivý závazek\", neboť \"každým dalším dnem dlužník porušuje svoji
povinnost plnit řádně a včas, a proto za každý další den prodlení vzniká
věřiteli další nové právo na úrok z prodlení\", nelze souhlasit. Tím, že
dovozuje, že \"za každý další den prodlení vzniká věřiteli další nové právo na
úrok z prodlení\", dovolatel ve svých důsledcích (v rozporu se zákonem) popírá,
že by povinnost platit úrok z prodlení jako právní následek prodlení dlužníka
se splněním dluhu (závazku) byla příslušenstvím pohledávky tomuto dluhu
odpovídajícímu a že by tedy povinnost platit úroky z prodlení představovala
vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky z prodlení mají povahu
opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se
stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například směrnice pléna Nejvyššího
soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení,
požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1 nařízení
vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z
prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005
Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše
úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, zn. Cpjn
202/2005, jenž bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006). Znamená to mimo jiné, že pro povinnost dlužníka platit
úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy
došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního
vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění,
která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na
každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní
skutečnosti. Okolnost, zda \"každým dalším dnem dlužník porušuje svoji
povinnost plnit řádně a včas hlavní peněžitý závazkový právní vztah\", tedy
není - jak se mylně domnívá dovolatel - pro povinnost dlužníka platit úroky z
prodlení významná; povinnost dlužníka platit úroky z prodlení v budoucnu
zanikne, dojde-li ke splnění dluhu (závazku) nebo k jeho zániku z jiného
důvodu, popřípadě se (ve svém obsahu) změní, změní-li se okolnosti, které byly
významné pro výši úroků z prodlení.
Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že povinnost platit úroky
z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně
(nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník
ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Právo zástavního věřitele na
uspokojení zajištěných úroků z prodlení ze zástavy tedy vzniká dnem, kdy je
zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná
pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, tedy - řečeno
jinak - ve stejný den, v němž vzniklo právo (nárok) na uspokojení zajištěné
pohledávky (jako hlavního závazku) ze zástavy.
Na uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který byl uveden v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném pod č.
36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003. Dovolatel, který
tímto rozsudkem argumentuje ve prospěch svého názoru, totiž přehlíží, že v něm
je řešena otázka placení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené
částky za každý den prodlení. Smluvní pokuta není - na rozdíl od úroků z
prodlení - ani příslušenstvím pohledávky (jedná se o samostatný nárok), ani
opětující se dávkou, kterou by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat
i do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu se proto řídí zásadně
odlišnými pravidly než povinnost zaplatit úroky z prodlení.
Protože v projednávané věci se stala zástavním právem zajištěná pohledávka z
úvěru splatnou dnem 25.4.1996, vzniklo marným uplynutím doby splatnosti této
pohledávky také právo zástavního věřitele na uspokojení tímto zástavním právem
zajištěných úroků z prodlení, i když se staly splatnými teprve v budoucnu.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy tedy rovněž ohledně úroků z prodlení
vzniklo v době do 31.8.1998, a proto se právní úpravou účinnou do 31.8.1998
řídí uspokojení úroků z prodlení ze zástavy, i když přirostly až po 1.9.1998. Z
uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení
odvolacího soudu ve věci samé správné. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu ve věci samé bylo
postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavního
věřitele podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
Zástavní věřitel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu též ve výroku,
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího
řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví
podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239
o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle
hledisek uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť
se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239
o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov.též usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001,
které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2003). Dovolání zástavního věřitele proti tomuto rozhodnutí bylo z tohoto
důvodu podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř.
odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť zástavní
věřitel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
zástavním dlužníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu