21 Cdo 3226/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně K. E., s.r.o., proti žalovaným 1) R. l.., s.r.o. \"v
likvidaci\", zastoupené advokátkou, a 2) R. H. a.s., o žalobě pro zmatečnost
podané žalovanou 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května
2002, č.j. 4 Cmo 406/2000-87, rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v
Ostravě ze dne 11. listopadu 1999, č.j. 30 Cm 67/99-50 a směnečným platebním
rozkazům býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. června 1999, č.j.
3 Sm 123/99-8, č.j. 3 Sm 121/99-8 a č.j. 3 Sm 120/99-8, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 73/2002, o dovolání žalované 1) proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2005, č.j. 4 Cmo
133/2004-36, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11.11.1999, č.j. 30
Cm 67/99-50 bylo rozhodnuto, že se ponechávají v platnosti směnečné platební
rozkazy ze dne 22.6.1999, č.j. 3 Sm 123/99-8, č.j. 3 Sm 121/99-8 a č.j. 3 Sm
120/99-8, a že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně
na náhradě nákladů řízení 45.200,- Kč. Při svém rozhodování soud dospěl k
závěru, že námitky žalovaných proti těmto směnečným platebním rozkazům nejsou
důvodné.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23.5.2002, č.j. 4
Cmo 406/2000-87 rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žalovaní 1) a
2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů
odvolacího řízení 44.650,- Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v
tom, že námitky žalovaných uplatněné proti směnečným platebním rozkazům nejsou
důvodné. Námitku litispendence, kterou žalovaní uplatnili v odvolacím řízení
proto, že \"o předmětných směnkách bylo již dříve u soudu prvního stupně vedeno
řízení pod sp. zn. 2 Sm 103/99\", vrchní soud odmítl s odůvodněním, že v době
zahájení řízení v projednávané věci (ke dni 9.4.1999) sice \"tato překážka
existovala\", avšak ke dni rozhodnutí věci (ke dni 11.11.1999) odpadla, neboť
dříve zahájené řízení bylo usnesením ze dne 29.7.1999, č.j. 2 Sm 103/99-16
zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
Proti uvedeným rozsudkům a směnečným platebním rozkazům býv. Krajského
obchodního soudu v Ostravě ze dne 22.6.1999, č.j. 3 Sm 123/99-8, č.j. 3 Sm
121/99-8 a č.j. 3 Sm 120/99-8 žalovaná 1) podala žalobu pro zmatečnost. Důvod
žaloby spatřovala v tom, že \"vydání směnečných platebních rozkazů Krajským
obchodním soudem v Ostravě i napadeného rozsudku Krajského obchodního soudu v
Ostravě bránila překážka dříve zahájeného řízení před Krajským obchodním soudem
v Ostravě vedeného pod sp. zn. 2 Sm 103/99\", neboť směnečné platební rozkazy
\"byly vydány v situaci, kdy dříve zahájené řízení vedené v téže věci Krajským
obchodním soudem v Ostravě nebylo ukončeno\", když bylo zastaveno až usnesením
Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 29.7.1999, č.j. 2 Sm 103/99-16,
které nabylo právní moci dnem 19.8.1999, a že \"překážku litispendence je proto
nutné vztáhnout k okamžiku vydání posuzovaných směnečných platebních rozkazů,
tedy k datu 22.6.1999, nikoli k datu vydání napadeného rozsudku Krajského
obchodního soudu v Ostravě dne 11.11.1999\".
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5.3.2004, č.j. 17 Cm 73/2002-11 žalobu
pro zmatečnost zamítl. Dospěl k závěru, že zde překážka litispendence v
okamžiku zahájení původního řízení (ke dni 9.4.1999) byla, avšak \"usnesením ze
dne 29.7.1999, č.j. 2 Cm 103/99-16 bylo dříve zahájené řízení zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku a tím překážka litispendence odpadla\". Protože
\"rozhodným okamžikem pro posouzení překážky litispendence není stav v době
zahájení řízení, ale v době vyhlášení rozhodnutí\", odpadnuvší překážka
litispendence před zastavením řízení nebo před pravomocným rozhodnutím ve věci
samé nebrání pokračování v řízení, když \"v době rozhodování soudu ve věci samé
tato překážka již neexistuje\".
K odvolání žalované 1) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16.5.2005, č.j.
4 Cmo 133/2004-36 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ze spisu býv.
Krajského obchodního soudu v Ostravě zn. 2 Sm 103/99 zjistil, že žalobkyně
podala dne 31.3.1999 u Krajského obchodního soudu v Ostravě návrh na vydání
směnečného platebního rozkazu, že dne 6.4.1999 byla žalobkyně vyzvána k
zaplacení soudního poplatku z návrhu, že podáním ze dne 7.4.1999 vzala
žalobkyně žalobu zpět, že dne 22.4.1999 soudní poplatek zaplatila, že dne
27.4.1999 sdělila soudu, že \"tak učinila omylem a požádala o převedení
zaplaceného soudního poplatku k žalobě, kterou podala dne 9.4.1999, anebo o
jeho vrácení\", že soud prvního stupně usnesením ze dne 29.7.1999, č.j. 2 Sm
103/99-16 řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku a že uvedené
usnesení nabylo právní moci dnem 19.8.1999. Odvolací soud se poté ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně v tom, že \"rozhodným pro posouzení existence
překážky litispendence není stav v době zahájení řízení, ale v době rozhodnutí
ve věci samé\", a že, \"odpadla-li překážka litispendence sice po vydání
směnečných platebních rozkazů, avšak dříve, než věc byla pravomocně skončena,
není námitka litispendence důvodná\". Úvahu žalované 1), podle které řízení ve
věci sp. zn. 2 Sm 103/99 nemělo být zastaveno pro nezaplacení soudního
poplatku, nýbrž pro zpětvzetí žaloby, a že tudíž usnesení mělo být doručeno i
žalovaným, považuje odvolací soud za \"právně chybnou\", neboť \"zastavit
řízení pro zpětvzetí žaloby lze zásadně pouze tehdy, byl-li již zaplacen soudní
poplatek z žaloby\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítá, že
dříve zahájené řízení, zastavené usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě
ze dne 29.7.1999, č.j. 2 Sm 103/99-16 z důvodu nezaplacení soudního poplatku,
mělo být správně zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť žalobkyně vzala
žalobu zpět dne 7.4.1999, soudní poplatek z návrhu zaplatila na výzvu soudu dne
22.4.1999, \"řádně zaplacený soudní poplatek\" jí byl na její žádost ze dne
27.4.1999 vrácen a byly splněny všechny podmínky k \"zastavení řízení pro úplné
zpětvzetí návrhu podle § 96 o.s.ř.\". Dovolatelka současně odmítá názor, že by
\"soudní poplatek byl zaplacen bez právního důvodu\", neboť byl žalobkyní
\"zaplacen na základě usnesení soudu ze dne 6.4.1999\", a dovozuje, že důvodem
pro zastavení řízení neměl být \"postup\" podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (ve znění pozdějších předpisů), ale
podle ustanovení § 96 o.s.ř., a že tedy usnesení o zastavení řízení mělo být
doručeno nejen žalobkyni, ale i žalovaným. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací
soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že dosavadní žalobkyně K. E. P.
spol. s r.o. dnem zanikla ve smyslu ustanovení § 69 odst. 3 písm. a) obchodního
zákoníku fúzí sloučením se společnostmi K. E., s.r.o., a K. o., s.r.o., a že
nástupnickou společností se stala obchodní společnost K. E., s.r.o. Nejvyšší
soud České republiky proto usnesením ze dne 27.9.2007, č.j. 21 Cdo 3226/2006-89
ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 a § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v
řízení bude na místě dosavadní žalobkyně pokračováno s K. E., s.r.o.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě
pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.
1 písm. b), § 238a odst.2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o
žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm.
b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná 1) dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalované 1) proti usnesení odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a
odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení
odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Podle ustálené judikatury soudů je pro posouzení, zda je zde překážka věci
zahájené (§ 83 o.s.ř., nyní § 83 odst. 1 o.s.ř.), rozhodující stav v době
rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) [srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.4.2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002,
které bylo uveřejněno pod č. 97 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003].
Jak bylo soudy zjištěno, původní řízení (ve věci posléze vedené u býv.
Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 67/99 a věcmi s ní
spojenými) bylo zahájeno dnem 9.4.1999 a dřívější řízení (ve věci vedené u býv.
Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Sm 103/99) bylo zahájeno
dnem 31.3.1999. Dřívější řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního
poplatku z návrhu usnesením ze dne 29.7.1999, č.j. 2 Sm 103/99-16, které podle
potvrzení ve spise nabylo právní moci dnem 19.8.1999.
Za tohoto stavu věci soudy v souladu se zákonem dospěly k závěru, že zahájení
dřívějšího řízení nebránilo tomu, aby bylo přijato rozhodnutí v později
zahájeném řízení, neboť v době tohoto rozhodování již bylo dříve zahájené
řízení zastaveno. Otázka, z jakého důvodu mělo být správně dříve zahájené
řízení zastaveno, je přitom bezvýznamná; z pohledu později zahájeného řízení je
totiž rozhodné jen to, zda bylo dříve zahájené řízení v době rozhodování věci
pravomocně skončeno, aniž by bylo nutné se zabývat také tím, z jakého důvodu ke
skončení řízení došlo.
Z uvedeného vyplývá, že námitky žalobkyně 1), podle kterých měl soud dříve
zahájené řízení (ve věci vedené u býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 2 Sm 103/99) zastavit z důvodu zpětvzetí žaloby podle ustanovení § 96
o.s.ř. a nikoliv pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení § 9 odst. 3
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (ve znění pozdějších předpisů),
nejsou pro právní posouzení žaloby pro zmatečnost významné. Nelze proto na nich
založit závěr o tom, že by napadené usnesení odvolacího soudu mohlo mít po
právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání žalované 1) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná 1) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na
náhradu nákladů právo a žalobkyni a žalované 2) v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu