21 Cdo 3241/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce UniSpektrum s.r.o. se sídlem v Jihlavě, Brněnská č. 2661/65, IČO
25198696, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě,
Žižkova č. 1934/12, proti žalovanému Pivovaru Litovel a.s. se sídlem v Litovli,
Palackého č. 934, IČO 47676914, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu
úschovy, vedené u Okresního v Olomouci pod sp. zn. 26 C 3/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne
30. května 2013 č.j. 12 Co 66/2013-463, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na návrh správce konkursní podstaty úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a.s. se
sídlem v Zábřehu, Havlíčkova č. 23, IČO 60721294, JUDr. Miroslava Müllera
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 17.12.2009 č.j. 0 Sd 45/2009-5, které
nabylo (podle potvrzení obsaženého ve spise) právní moci dne 23.1.2010, přijal
do úschovy částku 96.000,-Kč pro příjemce, za které označil žalobce "nebo"
JUDr. Lubomíra Rokytu (jako správce konkursní podstaty úpadce Moravian Trading
Company, spol. s r.o. - v likvidaci se sídlem v Jihlavě, Fibichova č. 15, IČO
18198848) "anebo" žalovaného. Složitel svůj návrh odůvodnil tím, že je nájemcem
"určitých movitých věcí, a peněžitá částka představuje neuhrazené nájemné z
pronájmu těchto movitých věcí, za období - říjen 2008 až září 2009, splatné
vždy k 20. dni v měsíci", a že má "odůvodněné pochybnosti", kdo z označených
příjemců je vlastníkem užívaných movitých věcí.
Žalovaný návrhem ze dne 5.3.2010 požádal o vydání předmětu úschovy. Žalobce s
návrhem žalovaného nesouhlasil a návrhem ze dne 12.4.2010 požádal, aby mu byl
vydán předmět úschovy. Okresní soud v Olomouci dopisem dne 27.7.2010 sdělil
žalobci, že "o jeho žádosti o vydání úschovy nebude rozhodováno, neboť s ní
nesouhlasí žalovaný", a poučil jej, že "souhlas s vydáním předmětu úschovy lze
nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo
vydání odporoval je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli".
Žalobce se žalobou podanou dne 7.1.2011 u Okresního soudu v Olomouci domáhal,
aby bylo žalovanému uloženo "souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod zn. 0 Sd 45/2009, a to částky 96.000,- Kč"
žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě veřejné dobrovolné dražby
konané dne 23.11.2001 na něj přešel předmětný movitý majetek, a že na základě
dodatku č. 3 ze dne 28.8.2002 k nájemní smlouvě ze dne 8.9.1994, kterou
uzavřeli původní vlastník předmětných nemovitostí jako pronajímatel a
společnost ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a.s. jako nájemce, vstoupil žalobce do
právních vztahů upravených nájemní smlouvou ze dne 8.9.1994 na stranu
pronajímatele. Podle názoru žalobce "nikdy nenastala právní skutečnost, ze
které by žalovaný mohl nabytí vlastnického práva k předmětným movitým věcem
dovozovat"; jeho nesouhlas s vydáním předmětu úschovy je tedy "ničím
nepodložený".
Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal, aby bylo žalobci uloženo souhlasit s
vydáním předmětu soudní úschovy žalovanému. Svoji žalobu zdůvodnil zejména tím,
že předmětné movité věci nejsou v právním smyslu samostatnými věcmi, neboť jsou
pevně zabudovány do nemovitostí, v nichž se nacházejí, a že proto nemohou být
samostatně předmětem nájmu. Vzhledem k tomu, že žalovaný je vlastníkem
nemovitostí, jejichž součástí jsou předmětné movité věci, a že tyto nemovitosti
pronajímá složiteli, který je užívá i s jejich vnitřním vybavením (tedy také s
předmětnými movitými věcmi), má vedle nájmu, který mu náleží za pronájem těchto
nemovitostí, nárok i na nájemné za užívání předmětných movitých věcí.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6.9.2012 č.j. 26 C 3/2011-419 žalobu a
vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě
nákladů řízení žalovanému 3.000,- Kč a České republice - Okresnímu soudu v
Olomouci 2.970,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení
žalobci 5.760,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha a České republice -
Okresnímu soudu v Olomouci 2.970,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že "většina technologických celků, které byly vymezeny jakožto soubor
movitých věcí, nebyly ke dni uzavření smlouvy o nájmu movitých věcí ze dne
8.9.1994 de iure movité věci, nýbrž se jednalo o součást věci hlavní -
nemovitosti", neboť předmětné movité věci (technologické celky) jsou "funkčně
určeny k trvalému užívání s nemovitostí, zařízení tvoří jednotný funkční celek
s nemovitostí máčírny a dalších budov ve vlastnictví žalovaného a zařízení
nelze oddělit, aniž by se nemovitost znehodnotila". Uvedené technologické celky
tedy "nejsou movitými věcmi, jsou součást nemovitostí, ve kterých jsou
umístěny, a jako takové nemohou být jakožto movité věci (soubor movitých věcí)
samostatně pronajaty bez pronájmu věci hlavní - předmětných nemovitostí, v
nichž jsou tyto celky umístěny"; nájemní smlouva ze dne 8.9.1994, ze které
odvozuje žalobce svůj nárok na vydání předmětu úschovy, je tedy neplatná pro
nemožnost plnění. Žalobce nemohl nabýt předmětné technologické celky do svého
vlastnictví vydražením, když uvedené technologické celky jako součásti
nemovitostí "sdílí jejich právní osud", a "samotná dražba de iure
neexistujících movitých věcí nemá žádné právní účinky". Žalovanému, i když je
vlastníkem nemovitostí, ve kterých jsou uvedené technologické celky
nainstalovány, rovněž nelze předmět úschovy vydat, neboť "tato částka byla
plněna z titulu nájemní smlouvy, která je však neplatná ze stejných důvodů jako
nájemní smlouva ze dne 8.9.1994, a plnění z neplatné smlouvy poskytovat nelze".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne
30.5.2013 č.j. 12 Co 66/2013-463 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení; ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě
nákladů řízení státu jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně v
tom, že nájemní smlouva ze dne 8.9.1994 je neplatná, neboť "předmětné
technologické celky nemohou být samostatnými movitými věcmi, byť by teoreticky
byly způsobilé existovat samostatně, jedná se totiž pouze o součásti věci a na
této skutečnosti, nemohla nic změnit ani vůle účastníků vtělená do nájemní
smlouvy ze dne 8.9.1994"; jednotlivé technologické celky nejsou tedy movitými
věcmi, ale jsou součástí nemovitostí, ve kterých jsou umístěny, a "jako takové
také nemohou být jakožto věci předmětem samostatných právních vztahů". Odvolací
soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce nemohl
nabýt předmětné technologické celky do svého vlastnictví vydražením, neboť
"dražba de iure neexistujících movitých věcí nemá žádné právní účinky".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká soudům,
že posoudily jednotlivé movité věci, které tvoří výrobní technologii, jako
součást budov, ve kterých jsou instalovány, neboť "účelem jednotlivých movitých
věcí jako součásti celé výrobní technologie pak není sloužit funkci budovy,
nýbrž a toliko realizaci výroby sladu v jednotlivých výrobních fázích", navíc
tyto části výrobního procesu jako celku se nenacházejí v budově jediné, ale v
několika budovách. Podle žalobce nelze v posuzovaném případě "dovodit, že tento
soubor movitých věcí jako součást jediné výrobní technologie vystupoval ve
vztahu k okolí jako jediný funkční celek a že by jeho účel byl stejný jako je
účel stavby a že neměl vazby na okolí"; jestliže "účel stavby jako takové a
účel věcí, které jsou v této stavbě umístěny", je odlišný a jednotlivé movité
věci si zachovají funkční vazby na jiné věci, nemůže se v tomto případě jednat
o věc a její součást, ale toliko o složenou věc, když každá z těchto věcí si
zachovává svoji právní samostatnost. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen
nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem,
nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět
dlužník uloží do úřední úschovy [§ 568 věta první zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále
jen "obč. zák.")].
U soudu lze složit do úřední úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci
hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 o.s.ř.).
Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo
proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy
nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu
úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech
účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do
úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro
neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 o.s.ř.). Jiné osobě, než která je uvedena v
ustanovení § 185d odst. 1 a 2 o.s.ř. (tj. jiné osobě než složiteli nebo
příjemci), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem
složitele a příjemce (§ 185d odst. 3 o.s.ř.).
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným
rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je
povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 185e o.s.ř.).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné) zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst.1 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že předmětné "věci" (technologické
celky) jejich původní vlastník společnost Moravian Trading Company, spol. s
r.o. jako pronajímatel pronajal nájemci společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY,
a.s. na základě nájemní smlouvy ze dne 8.9.1994 a že podle dodatku č. 3 ze dne
28.8.2002 k této nájemní smlouvě vstoupil žalobce do právních vztahů upravených
touto nájemní smlouvou na stranu pronajímatele, neboť se dne 23.11.2001 konala
veřejná dobrovolná dražba (podle zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů), jejímž předmětem byl předmětný "movitý majetek" (technologické
celky), a žalobce se stal vydražitelem tohoto majetku. Majetek, který je
předmětem nájmu, je tvořen výrobní technologií pro výrobu sladu, je pevně
nainstalován do jednotlivých budov sladovny, které jsou ve vlastnictví
žalovaného. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné
vyřešení právní otázky, zda uvedené technologické celky tvoří součást
nemovitostí žalovaného a zda je způsobilým předmětem nájmu také jen součást
věci. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla ve všech
souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle
její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Součástí věci je - jak vyplývá z citovaného ustanovení - vše, co k ní podle
její povahy fyzicky a funkčně náleží a co od ní nemůže být odděleno, aniž by se
tím hlavní věc znehodnotila; neoddělitelností se tu rozumí nemožnost separace
jak fyzická (technická), tak i funkční.
Právní institut součásti věci vyjadřuje skutečnost, že předmětem právních
vztahů jsou rovněž hmotné předměty, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny
relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Okolnost, zda
jde o samostatnou věc nebo o součást věci hlavní, závisí na jejich vzájemné
sounáležitosti a na míře jejich oddělitelnosti. Zatímco první z uvedených
hledisek je chápáno spíše subjektivně, neboť "to, co k věci podle její povahy
náleží", se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem
vztahujících se ke konkrétní věci, míra sounáležitosti se posuzuje podle povahy
té věci, která je považována za věc podstatnější (určující), a tedy ve vztahu
více věcí za věc hlavní, a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém
(technickém) a funkčním. Od vlastností věci hlavní se pak odvíjí závěr, zda
jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže
již být považována za věc odlišnou. Požadavek ustanovení § 120 odst.1 obč. zák.
"nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila", samozřejmě nevylučuje
možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení
spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Pojem "odděleno" zahrnuje řadu způsobů od
přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu),
přes zásahy, které neničí podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po
pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od
telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty
případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní
(nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením
přitom nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným
odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení
funkční, estetické či jiné; znehodnocením se tu rozumí každý stav, kdy hlavní
věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu
účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec (srov. například názory
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98,
který byl uveřejněn v č. 10 časopisu Právní rozhledy, roč. 2000, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2001 sp. zn. 20 Cdo 2369/99, který byl
uveřejněn pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Nikoliv pouhá možnost separace, ale teprve faktické oddělení součásti
doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější
součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou. Dokud
součást není oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů,
nestanoví-li zákon jinak. S věcí hlavní tvoří věc jedinou a je s ní podrobena
jednotnému právnímu režimu; sdílí tedy vše, co se po právní stránce týká věci
hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí
věci hlavní taková věc, která byla (resp. která by jinak byla) věcí samostatnou
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1990
sp. zn. 3 Cz 3/90, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1992).
Při shora uvedených východiscích pak nutno dospět k závěru, že "technologické
celky" sloužící k výrobě sladu jsou natolik funkčně spjaty s budovou, v níž
jsou umístěny, že jejich oddělení by pro tuto věc hlavní představovalo jak
znehodnocení peněžní (hodnota budovy by se vlivem zhoršení její funkčnosti
snížila), tak funkční (prostory v budově by nemohly svému účelu sloužit tak
kvalitně, jak tomu je s jejich využitím), a představují tak, jak správně
uzavřely soudy, její součást ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák.
S názorem soudů, podle kterého součást věci není způsobilým předmětem nájmu,
však dovolací soud nesouhlasí. Součást věci sice sdílí osud věci hlavní, co se
týká vlastnického práva, ale v případě, že to umožňuje povaha věci, nic nebrání
tomu, aby byla určitá její součást pronajata nebo zapůjčena samostatně bez věci
hlavní (lze tedy někomu půjčit nebo pronajmout například kolo od automobilu).
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o veřejných dražbách") se rozumí
veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k
předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku,
jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani
nejnižší podání. Konání veřejné dražby vyhlásí dražebník dražební vyhláškou, v
níž mimo jiné uvede označení a popis předmětu dražby a jeho příslušenství,
jakož i popis stavu, v němž se předmět dražby nachází, a jeho odhadnutou nebo
zjištěnou cenu. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor
příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Po ukončení dražby
vyhotoví dražebník bez zbytečného odkladu protokol o provedené dražbě, v němž
mimo jiné uvede označení předmětu dražby a jeho příslušenství, označení
vydražitele a cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání). Vlastnictví nebo
jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku
udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu
dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). Na
vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve
stanovené lhůtě, přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na
základě právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. § 2 písm. a)
zákona o veřejných dražbách a § 132 odst.1 obč. zák.].
Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené
lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné
dražby, jde-li o neplatnou dražbu. I když vydražitel zaplatil cenu dosaženou
vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu
(žaloba o neplatnost dobrovolné veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3
zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána nebo jí nebylo pravomocným
soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo
k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) - s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu - dovodit, co bylo vydraženo (co
vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem, popřípadě bylo-li
předmětem dražby něco, co ze své povahy nemohlo přejít na vydražitele, jako je
např. součást věci, jestliže věc hlavní nebyla předmětem dražby.
Součást věci totiž - jak uvedeno již výše - sleduje osud věci hlavní v případě
vlastnického práva; nemůže proto poprávu nastat situace, kdy by věc hlavní a
součást této věci měly rozdílné vlastníky. Žalobce tedy nemohl nabýt předmětný
majetek (technologické celky) do svého vlastnictví na základě veřejné
dobrovolné dražby konané dne 23.11.2001, neboť přechod vlastnického práva k
součásti věci, aniž by byla součást oddělena vlastníkem od věci hlavní nebo
aniž by zároveň bylo převedeno i vlastnické právo k věci hlavní, není možný.
Přestože tato veřejná dobrovolná dražba nebyla prohlášena za neplatnou a i když
vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené
lhůtě, nemohl předmětné technologické celky nabýt do svého vlastnictví. Žalobci
z uvedených důvodů nemůže svědčit postavení pronajímatele, a proto nemá právo
na vydání předmětu úschovy.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu