21 Cdo 326/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. S.,
zastoupenému advokátem o určení zániku zástavního práva, vedené u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 1027/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. června 2003
č.j. 18 Co 339/2002-86, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"vrácením poskytnuté půjčky zaniklo
zástavní právo žalovaného váznoucí na nemovitostech, a to objektu k bydlení ev.
č. 133 na pozemku st. p. č. 116, pozemku st. p. č. 116, zastavěná plocha a
nádvoří o výměře 45 m2, a pozemku p. č. 39/18, ostatní plocha o výměře 332 m2,
zapsaných na listu vlastnictví 371 pro k. ú. P., obec S. M. a okres S. u
Katastrálního úřadu ve S., a to pro částku 450.000,- Kč\". Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že žalovaný (jako věřitel) uzavřel dne 25.1.1994 s K. V. (jako
dlužníkem) smlouvu o půjčce, podle které žalovaný půjčil dlužníkovi částku
450.000,- Kč, a že k zajištění této pohledávky uzavřeli účastníci dne 25.1.1994
zástavní smlouvu, podle které vzniklo ve prospěch žalovaného k uvedeným
nemovitostem zástavní právo. Protože K. V. podle svého \"místopřísežného
prohlášení\" půjčku žalovanému již \"v plném rozsahu\" vrátil (ve splátkách do
30.7.1996), zajištěná pohledávka zanikla a tím zaniklo i zástavní právo.
Žalovaný však odmítá \"poskytnout součinnost k výmazu zástavního práva\" v
katastru nemovitostí.
Žalovaný namítal, že K. V. půjčil dne 25.1.1994 na základě dvou smluv o půjčce
částky 450.000,- Kč a 550.000,- Kč a že dne 22.4.1994 uzavřel s K. V. další
smlouvu o půjčce, podle které mu poskytl dalších 250.000,- Kč; půjčky
poskytnuté dne 25.1.1994 se K. V. zavázal vrátit v měsíčních splátkách ve výši
45.000,- Kč, počínaje zářím 1994, a půjčku poskytnutou dne 22.4.1994 byl
povinen vrátit do 22.8.1994. Na úhradu všech půjček K. V. zaplatil žalovanému
dosud 600.000,- Kč, kterou žalovaný započítal ve výši 250.000,- Kč na úhradu
půjčky ze dne 22.4.1994 a ve zbývající výši rovnoměrně na obě půjčky ze dne
25.1.1994. Protože půjčka ze dne 25.1.1994 ve výši 450.000,- Kč, která je
zajištěna zástavním právem zřízeným k nemovitostem žalobce, dosud nebyla v plné
výši uhrazena, nemohlo zaniknout ani předmětné zástavní právo.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 3.6.2002 č.j. 9 C 1027/2001-64
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 11.562,- Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že žalobce má na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl k závěru, že zástavní právo
\"váznoucí na nemovitostech žalobce\" dosud nezaniklo. Z výsledků dokazování
považoval za prokázané, že žalovaný půjčil K. V. dne 25.1.1994 celkem
1.000.000,- Kč (na základě dvou smluv o půjčce na částky 550.000,- Kč a
450.000,- Kč, které byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem ve
vlastnictví \"třetích osob, mimo jiné i žalobce\") a dne 22.8.1994 dalších
250.000,- Kč. Na úhradu všech tří půjček K. V. zaplatil žalovanému ve splátkách
celkem 600.000,- Kč, aniž by \"své plnění specifikoval a vztahoval k některé
konkrétní půjčce\"; žalovaný poskytnuté plnění \"započítal\" nejprve na dluh
nejdříve splatný (na půjčku ze dne 22.4.1994 ve výši 250.000,- Kč) a poté na
půjčky ze dne 25.1.1994 (poměrně ve výši 175.000,- Kč na každou půjčku), což
byl postup \"správný a logický\". Vzhledem k tomu, že \"občanský zákoník po
roce 1964 ani po následujících novelizacích neobsahuje ustanovení, které by
hovořilo o způsobu placení více závazků týmž dlužníkem\", lze podle názoru
soudu možné na projednávanou věc aplikovat ustanovení § 330 odst.1 až 4
obchodního zákoníku, které \"nevyjadřuje zvláštnost obchodně právních vztahů,
ale doplňuje mezeru v kodifikaci občanského práva\". Z uvedeného pak vyplývá,
že půjčka ze dne 25.1.1994 nebyla zcela uhrazena a že tedy nemohlo zaniknout
zástavní právo ji zajišťující. Námitku žalobce, že K. V. \"místopřísežně
potvrdil\" zaplacení půjčky ze dne 25.1.1994 ve výši 450.000,- Kč, soud prvního
stupně odmítl s odůvodněním, že dlužník toto prohlášení \"podepsal z obav z
bratra\" a že dokazováním bylo spolehlivě zjištěno, že uvedená půjčka nebyla
\"zcela splacena\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 25.6.2003 č.j. 18 Co 339/2002-86 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení 6.548,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a námitku
žalobce týkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně (o věrohodnosti
čestného prohlášení dlužníka, že zaplatil žalovanému dluh z půjčky ve výši
450.000,-Kč) odmítl s odůvodněním, že je na soudu, jak přistoupí k hodnocení
věrohodnosti důkazů, a že se žalobci v průběhu soudního řízení nepodařilo
prokázat, že by dlužník žalovanému dluh uhradil, navíc \"v dané věci byli
věřitel a dlužník ve shodě, že dluh z půjčky ze dne 25.1.1994 ve výši
450.000,-Kč dosud uhrazen nebyl\". Za \"bezpředmětnou\" považoval odvolací soud
rovněž námitku týkající se \"existence dohody o narovnání ze dne 28.8.1996
uzavřenou mezi žalovaným a dlužníkem\", z níž dovozoval žalobce zánik závazku
dlužníka z předmětné smlouvy o půjčce, neboť tato dohoda nebyla v řízení nikým
předložena.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
potvrzení žalovaného ze dne 20.10.1994, 29.12.1994, 6.4.1995 a 19.6. 1996 o
převzetí částek v celkové výši 500.000,-Kč \"jednoznačně prokazují, že dluh z
půjčky poskytnuté dne 25.1.1994 v částce 450.000,-Kč zanikl splněním a tím
zanikl i akcesorický závazek ze smlouvy zástavní zajišťující splnění dluhu z
půjčky\". Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v
tom, že shodně se soudem prvního stupně aplikoval na občanskoprávní vztahy
ustanovení § 330 obchodního zákoníku, ačkoliv \"splnění peněžitého závazku je v
současné době upraveno v občanském i v obchodním zákoníku a v obou případech se
jedná o úpravu komplexní\", a domnívá se, že \"tímto způsobem nelze vyplňovat
údajnou mezeru v kodifikaci občanského práva\". Navíc soudy nebyly při aplikaci
ustanovení § 330 obchodního zákoníku na občanskoprávní vztahy \"důsledné\",
když z ustanovení § 330 odst. 3 obchodního zákoníku vyplývá, že se plnění
nejprve započte na závazek, který není zajištěn nebo je zajištěn nejméně, a že
splnění stejně zajištěných závazků a závazků splatných ve stejnou dobu není
zákonem upraveno, přičemž \"pravidlo proporcionálního započtení v obchodním
zákoníku i v občanském zákoníku chybí, stejně tak není řešena situace, kdy
věřitel určí započtení v kvitanci\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaný poskytl K. V. na základě smluv o
půjčce dne 25.1.1994 půjčky ve výši 550.000,- Kč a 450.000,- Kč a dne 22.4.1994
ve výši 250.000,- Kč, že obě půjčky ze dne 25.1.1994 byly zajištěny zástavním
právem k nemovitostem (půjčka ve výši 450.000,- Kč zástavním právem k
nemovitostem ve vlastnictví žalobce). Na úhradu všech uvedených půjček dosud K.
V. zaplatil žalovanému ve splátkách celkem 600.000,- Kč, aniž by \"své plnění
specifikoval a vztahoval k některé konkrétní půjčce\".
Za tohoto stavu věci soudy řešily mimo jiné právní otázku, který z více dluhů
(závazků) vzniklých v občanskoprávních vztazích, jež dlužník má vůči témuž
věřiteli, byl vyrovnán v případě, že poskytnuté plnění nestačí na splnění všech
dluhů (závazků) dlužníka, že dlužník při plnění neurčil, na který z jeho více
dluhů (závazků) je plnění určeno, a že některé z více dluhů (závazků) jsou
stejně splatné a obdobným způsobem zajištěné. Uvedená právní otázka dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a proto napadený rozsudek
odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 559 odst.1 občanského zákoníku splněním dluh zanikne. Podle
ustanovení § 559 odst.2 občanského zákoníku dluh musí být splněn řádně a včas.
Splnění dluhu (soluce) nastává na základě jednostranného právního úkonu
účastníka občanskoprávního vztahu (dlužníka), kterým poskytuje druhému
účastníkovi tohoto vztahu (věřiteli) předmět plnění s úmyslem splnit svou
povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu.
Vyžaduje-li to povaha předmětu plnění (zejména spočívá-li v povinnosti něco
dát), dochází ke splnění dluhu, jen jestliže druhý účastník občanskoprávního
vztahu (věřitel) plnění svým jednostranným právním úkonem přijme nebo jestliže
bude složeno v souladu se zákonem do úřední (soudní) úschovy.
V právních vztazích (včetně vztahů občanskoprávních) může nastat (a samozřejmě
také nastává) situace, že dlužník má vůči stejnému věřiteli více dluhů, které
je povinen vyrovnat. Na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo
pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků,
nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. § 330 obchodního zákoníku,
§ 254 odst.2 zákoníku práce), občanský zákoník (v platném znění) jakožto právní
předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu zániku více dluhů u
téhož věřitele v důsledku jejich splnění neobsahuje; právní úprava původně
uvedená v ustanovení § 73 občanského zákoníku (podle něhož má-li splnit témuž
věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán
dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním
uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla dnem
31.12.1991 zrušena (srov. Čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění,
doplňuje a upravuje občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou, shodnou či
odlišnou, úpravou.
Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z
občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu
řešena. Dovolatel správně upozorňuje, že při jejím řešení nelze - s ohledem na
ustanovení § 1 obchodního zákoníku - vycházet z ustanovení § 330 obchodního
zákoníku, a obdobně to platí i o ustanovení § 254 odst.2 zákoníku práce.
Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani
z analogie (§ 853 občanského zákoníku), musí soud své rozhodnutí založit
zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní
úprava občanskoprávních vztahů.
Představuje-li splnění dluhu (soluce) - jak uvedeno výše - v první řadě
jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s
úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného
občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník
u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z
nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o
němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že
jej chce splnit.
V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že
dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce
vyrovnat, nepřechází \"právo volby\", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě
v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou
vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to
povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění
započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá
žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán,
pak lze vycházet - obecně vzato - buď ze zásady priority (přednostního
vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich
splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady
proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada
priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více
dluhů, je třeba postupovat - jak je zřejmé z povahy věci - podle zásady
proporcionality.
V projednávané věci bylo zjištěno, že dlužník K. V. měl u žalovaného celkem tři
dluhy z půjček, z nichž byl nejdříve splatný dluh z půjčky ze dne 22.4.1994 ve
výši 250.000,- Kč, a že oba dluhy z půjček ze dne 25.1.1994 (ve výši 550.000,-
Kč a ve výši 450.000,- Kč) byly splatné ve stejné době a byly zajištěny na v
zásadě stejné úrovni (pomocí zástavního práva). Vzhledem k tomu, že dlužník K.
V. zaplatil žalovanému celkem 600.000,- Kč, které nepostačovaly k vyrovnání
všech jeho dluhů u žalovaného, aniž by při plnění prohlásil nebo jinak určil,
který z uvedených dluhů (popřípadě v jaké výši) chce splnit, je nepochybné, že
pohledávka z půjčky ze dne 25.1.1994, zajištěná sporným zástavním právem,
nemohla být v plném rozsahu poskytnutým plněním vyrovnána. Uvedený závěr platí
jak při použití zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech tří dluhů z
poskytnutého plnění v celkové výši 600.000,- Kč), tak i při postupu podle
zásady priority; o přednostním vyrovnání lze totiž důvodně uvažovat jen u
nejdříve splatného dluhu (půjčky ze dne 22.4.1994 ve výši 250.000,- Kč), neboť
u dluhů z půjček ze dne 25.1.1994 se přednostní vyrovnání některého z nich - s
ohledem na to, že byly splatné ve stejné době, že byly zajištěny na v zásadě
stejné úrovni (pomocí zástavního práva) a že jsou stejné povahy - nemůže
uplatnit.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v souladu se zákonem dospěl k závěru, že
zástavní právo, zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 25.1.1994 k
nemovitostem ve vlastnictví žalobce, nemohlo podle ustanovení § 151g občanského
zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) zaniknout, neboť zajištěná pohledávka
splněním nezanikla. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by
tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2004
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu