21 Cdo 3302/2024-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Michala Nováka, IČO 03433650, se sídlem v Litomyšli, Tyršova č. 231, insolvenčního správce dlužníka Agency worker company s. r. o. se sídlem v Brně, Příkop č. 838/6, IČO 05163307, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská č. 1731/19, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, o 1 714 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 31 C 326/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2024, č. j. 18 Co 50/2024-289, o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku, takto:
Odkládá se až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2024, č. j. 18 Co 50/2024-289.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 31 C 326/2021-174, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 714 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 714 000 Kč od. 1. 7. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 154 514,75 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za žalobu ve výši 85 700 Kč (výrok III). K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 18 Co 50/2024-289, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 39 812,81 Kč (výrok II). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolání a současně navrhl odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Protože neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 5. 6. 2024, č. j. 18 Co 50/2024-289, hrozí dovolateli s ohledem na charakter uložené povinnosti závažná újma, Nejvyšší soud České republiky podle § 243 písm. a) o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby, než bude o dovolání pravomocně rozhodnuto. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu
1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 14. 11. 2021 se žalobce domáhal po žalovaném jako bývalém prokuristovi společnosti Agency worker company s. r. o. (dále jen „dlužník“) zaplacení částky 1 714 000 Kč s příslušenstvím.
2. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 31 C 326/2021-174, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 714 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (výrok II) a povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za žalobu (výrok III). Dospěl k závěru, že žalovaný zaplatil jménem dlužníka dne 11. 4. 2019 ve prospěch společnosti FANTIMENE s. r. o. částky 660 000 Kč a 554 000 Kč a dne 19. 8. 2019 ve prospěch společnosti TOP CARS IMPORT s. r. o. částku 500 000 Kč za vyfakturované služby dle smlouvy jako smluvní provizi za zprostředkování nákupu vozidla Mercedec Benz a Audi A8, aniž by zjistil, za jaké plnění jsou částky posílány a zda fakturující společnosti vůbec nějaké plnění poskytly. Žalovaný tak nejednal s péčí řádného hospodáře, zmenšil majetkový prospěch dlužníka a tím mu způsobil škodu, tato škoda by dlužníkovi bez jednání žalovaného, který zadával sám příkazy k úhradě, nevznikla. Žalovaný vykonával u dlužníka funkci prokuristy (od 2. 1. 2018 do 20. 3. 2020) a současně byl zaměstnán jako personální ředitel. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody po žalovaném jako prokuristovi.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 18 Co 50/2024-289, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně správně poučil žalovaného o povinnosti prokázat, že v případě proplácení provizí v celkové částce 1 714 000 Kč za nákup vozidel jednal s péčí řádného hospodáře, jelikož ho jako prokuristu tíží důkazní břemeno, a dále ho poučil o povinnosti prokázat své tvrzení, že smlouvy byly uzavírány jednatelkou, že uvedené provize byly přiměřené a že byly hrazeny z pozice pracovněprávního zařazení, a nikoliv z pozice prokuristy. Žalovaný argumentoval v koncentrační lhůtě pouze ve vztahu k pracovněprávnímu charakteru jeho postavení při uzavírání smluv o provizi. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný u dlužníka působil jednak na základě uzavřené pracovní smlouvy jako personální ředitel a zároveň zastupoval dlužníka jako prokurista, a že veškerá činnost, která nespadala do pracovní náplně personálního ředitele, byla činěna z pozice prokuristy. Pracovněprávní předpisy proto správně nebyly na daný případ aplikovány. Žalovaný neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že jednal s péčí řádného hospodáře. Vyplacené provize ve výši 1 214 000 Kč (při nákupu vozidla za 3 363 800 Kč) a ve výši 500 000 Kč (u vozidla za 2 699 000 Kč) jsou naprosto nepřiměřené.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadený rozsudek závisel na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla vyřešena. Za otázky označil, že „soudy nezkoumaly detailně opakovanou námitku žalovaného, že se má jednat o pracovněprávní spor“, že „přesunuly břemeno tvrzení a důkazní břemeno z žalobce na žalovaného“, když „žalovaný nedisponoval předmětnými doklady, neboť byl odvolán z funkce prokuristy a byl s ním okamžitě zrušen pracovní poměr“, a „nebylo mu ze strany jednatelky nikdy vyčteno, že se měl dopustit jakýchkoliv jednání vedoucích ke škodě společnosti“.
5. Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost.
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
8. V posuzovaném případě žalovaný v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
9. Přípustnost dovolání nemohou založit otázky, které dovolatel pokládá v bodech 39 a 41 obsahu dovolání (srovnej shrnutí obsahu dovolání v bodě 4 tohoto odůvodnění), neboť dílem na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a dílem dovolatel námitku staví na jiném procesním a skutkovém stavu, než které v řízení nastaly.
10. Na řešení otázek dovolatelem položených v bodě 39 obsahu dovolání rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá proto, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že žalovaný příslušná jednání, ze kterých dlužníku vznikla škoda, činil v postavení prokuristy, a to s ohledem právě na skutkový charakter těchto jednání. Žalovaný tak předkládá vlastní verzi skutkového děje, na jejímž podkladě potom staví svoji kritiku právního posouzení, což je postup, který Nejvyšší soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání stabilně odmítá (k tomu viz dále).
11. Stejně tak platí, že ani na řešení problému uvedeného v otázce položené v bodě 41 obsahu dovolání rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz bod 9), odvolací soud své rozhodnutí nakonec založil na závěru, že byl dostatečně skutkový stav podle důkazů předložených žalobkyní prokázán; jinými slovy (i přes ne zcela šťastnou formulaci v bodě 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nebylo rozhodnutí odvolacího soudu na závěru o přenesení důkazního břemene založeno.
12. V dalším je dovolací soud nucen konstatovat, že (jinak) velmi obsáhlé dovolání žalovaného je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, podstatou dovolacích námitek žalovaného je nesouhlas s tím, jaké důkazy soud prvního stupně a odvolací soud provedly, k jakým důkazům přihlédly, jak tyto důkazy hodnotily a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinily. Namítá-li žalovaný, že „svého postavení prokuristy nezneužíval, že není vůbec prokázáno jestli vznikla škoda, že je to jen domněnka žalobce“, že „úmysl rovněž prokázán nebyl, protože žalobce zcela účelově nepředložil k soudu smlouvy s výše uvedenými firmami a naprosto nesmyslně je požadoval po žalovaném, ačkoliv ten je jako odvolaný prokurista a zaměstnanec nemohl mít k dispozici“, že žalovaný „byl prokuristou pouze za účelem jednání s klienty, vše ostatní i hrazení faktur prováděl jako personální ředitel“, že „soudy se nezabývaly tím, že se jednalo o pracovněprávní spor, ale upřednostnily iniciativu žalobce, kdy žaluje žalovaného jako prokuristu, jen z důvodu, aby otočil důkazní břemeno v neprospěch žalovaného“, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na
nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
13. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh.
obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
14. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
15. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
16. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka žalovaného, že rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu jsou „nepřezkoumatelné“, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak výše uvedeno – naplněn není.
17. V části, ve které směřuje dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu