21 Cdo 3332/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce Ing. M. D., zastoupeného Mgr. Davidem Termerem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická č. 10/165, proti žalovanému Z. T., zastoupenému
JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č.
1808/3, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 16 C 31/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 14. ledna 2009 č. j. 19 Co 495/2008-343, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
V řízení o dědictví po Ing. V. S., zemřelé, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením
ze dne 13.12.2002 č.j. 34 D 1520/2002-37 uložil žalobci ve smyslu ustanovení §
175k odst.2 občanského soudního řádu, aby do 1 měsíce od právní moci usnesení
uplatnil své dědické právo po zůstavitelce žalobou "na určení, že závěť ze dne
25.4.2002 je neplatná". Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka ustanovila
závětí ze dne 25.4.2002 dědicem "veškerého svého majetku" žalovaného a že
žalobce, který by přicházel v úvahu jako dědic podle závěti zůstavitelky (ze
dne 1.4.2002), namítl neplatnost novější závěti zůstavitelky ze dne 25.4.2002.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 3.3.2003 domáhal,
aby bylo určeno, že "zůstavitelka Ing. V. S., která zemřela v P., vlastnoručně
nepodepsala závěť datovanou dne 25.4.2002, kterou byl za dědice povolán
žalovaný", a že "zůstavitelka Ing. V. S., která zemřela v P., neměla pro svůj
zdravotní stav způsobilost k právním úkonům ve vztahu k pořízení závěti
datované dne 25.4.2002, kterou byl za dědice povolán žalovaný". Žalobu
odůvodnil zejména tím, že podpis na závěti ve prospěch žalovaného ze dne
25.4.2002 není vlastnoručním podpisem zůstavitelky Ing. V. S., neboť "její
písmo a podpis dobře zná", a že k pochybnostem o pravosti závěti ho vede i
znalost postoje zůstavitelky k matce žalovaného a k její sestře, kterým
zůstavitelka vytýkala, že se nezajímaly, nepečovaly o svého otce a ani o ni.
Žalobce udržoval se zůstavitelkou časté styky "až doposledka", žalovaný byl pro
zůstavitelku "cizí osobou" a je přesvědčen, že zůstavitelka nebyla vzhledem ke
svému zdravotnímu stavu způsobilá k pořízení závěti dne 25.4.2002, neboť se
tohoto dne podrobila operaci a ve večerních hodinách upadla do kómatu, z něhož
se až do své smrti neprobrala.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16.12.2003 č.j. 16 C 31/2003-33
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 6.425,- Kč k rukám advokátky JUDr. Daniely Pitínové. Dospěl k
závěru, žalobce nemá na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm.c)
občanského soudního řádu naléhavý zájem, když obě požadovaná určení mohou být
řešena jen jako otázky předběžné pro rozhodnutí, zda žalobce je dědicem po
zůstavitelce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.6.2004 č.j. 19 Co
168/2004-52 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že před svým rozhodnutím neposkytnul
žalobci poučení podle ustanovení § 118a odst.1 občanského soudního řádu, neboť
žalobce dosud "v průběhu řízení před soudem prvního stupně netvrdil žádné
skutečnosti rozhodné pro posouzení naléhavého právního zájmu na žalobou
požadovaném určení".
Obvodní soud pro Prahu 4 - poté, co usnesením ze dne 1.10.2004 č.j. 16 C
31/2003-58 připustil "rozšíření žaloby" o určení, že "závěť datovaná dne
25.4.2002, kterou byl za dědice v dědickém řízení po zůstavitelce Ing. V. S.,
která zemřela v P., povolán žalovaný, je neplatná", že "žalobce je dědicem po
zůstavitelce Ing. V. S., která zemřela v P., v dědickém řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č.j. 34 D 1520/2002" a že "žalovaný není
dědicem po zůstavitelce Ing. V. S., která zemřela v P., v dědickém řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č.j. 34 D 1520/2002" - rozsudkem ze
dne 7.8.2008 č.j. 16 C 31/2003-303 zamítl žalobu o určení, že "zůstavitelka
Ing. V. S., která zemřela v P., vlastnoručně nepodepsala závěť ze dne
25.4.2002", že "zůstavitelka Ing. V. S., která zemřela v P., neměla pro svůj
zdravotní stav způsobilost k právním úkonům ve vztahu k pořízení závěti ze dne
25.4.2002, kterou byl za dědice povolán žalovaný", a že "závěť datovaná dne
25.4.2002, kterou byl za dědice v dědickém řízení po zůstavitelce Ing. V.S.,
která zemřela v P., povolán žalovaný, je neplatná", určil, že "žalobce je
dědicem po zůstavitelce Ing. V. S., která zemřela v P., v dědickém řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č.j. 34 D 1520/2002" a že "žalovaný
není dědicem po zůstavitelce Ing. V. S., která zemřela v P., v dědickém řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č.j. 34 D 1520/2002" a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 27.550,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Davida Termera a České republice - Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 22.298,- Kč. Dovodil nejprve, že otázky "neplatnosti závěti",
"nezpůsobilosti zůstavitelky" a "spornosti podpisu zůstavitelky" mohly být
řešeny jen předběžně a že proto na jejich určení není naléhavý právní zájem ve
smyslu ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu. Z výsledků dokazování
soud prvního stupně zejména zjistil, že zůstavitelka byla od 30.3.2002 do
9.4.2002 hospitalizována v nemocnici v Motole, že dne 1.4.2002 sepsala závěť ve
prospěch žalobce a že žalobce o zůstavitelku pečoval, staral se o jejího psa,
vozil ji do nemocnice na chemoterapie a vypravil jí pohřeb. Zůstavitelka byla
opětovně hospitalizována v nemocnici v Motole od 23.4.2005, kde se dne
25.4.2005 v době od 8.00 do 11.00 hod. podrobila lékařskému zákroku vykonanému
"pod narkózou", a poté byla převezena na jednotku intenzivní péče, kde ji
navštívila matka žalovaného Z. T. a kde posléze měla být sepsána za přítomnosti
svědků Ing. B. Ch. a Ing. J. V. sporná závěť. Při hodnocení provedených důkazů
soud prvního stupně vzal v úvahu, že "výpovědi závětních dědiců se výrazně
liší", a za prokázané, že Ing. J. V. při sepisu závěti nepřípustně "pomáhal
zůstavitelce s formulací závěti", což z něho činí "nedůvěryhodnou osobu", že
"spornou osobou" je rovněž Ing. B. Ch., který se "s matkou a tetou žalovaného
zná a stýká již cca 30 let", a že podpis zůstavitelky na závěti byl nadbytečně
úředně ověřen "jedním ze závětních svědků", přičemž "ověřovací razítko nekryje
podpis zůstavitelky" a "ověřovací doložka nemá všechny náležitosti".
S
přihlédnutím k tomu, že podle znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského
"nelze vyloučit, že sporný podpis na poslední vůli datované dnem 25.4.2002 není
pravým podpisem zůstavitelky Ing. V. S." a že "sporný podpis v ověřovací knize
OÚ H. z 25.4.2002 není pravým podpisem Ing. V. S.", a že závěť ze dne 25.4.2002
byla "do dědického spisu založena až 26.8.2008", soud prvního stupně uzavřel,
že závěť ze dne 25.4.2002 je neplatná, neboť neobsahuje "svobodnou vůli
zůstavitelky", a že je třeba "pochybovat o důvěryhodnosti závětních svědků",
neboť si "protiřečí". Vzhledem k tomu, že je závěť ze dne 25.4.2002 neplatná,
nemůže být žalovaný dědicem zůstavitelky, kterým je naopak žalobce.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.1.2009 č.j. 19
Co 495/2008-343 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o
určení, že "žalobce je dědicem po zůstavitelce Ing. V. S., která zemřela v P.",
a že "žalovaný není dědicem po zůstavitelce Ing. V. S., která zemřela v P.", a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 20.775,- Kč k rukám advokátky JUDr. Daniely
Pitínové, že žalobce je povinen zaplatit České republice "ve prospěch účtu
Obvodního soudu pro Prahu 4" na náhradě nákladů řízení 22.398,- Kč a že žalobce
je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.600,- Kč
k rukám advokátky JUDr. Daniely Pitínové. Na základě důkazů provedených před
soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že závěť ze dne 25.4.2002 není
neplatná pro nedostatek svobodné vůle zůstavitelky, neboť "pomoc při formulaci
vůle" nelze považovat za psychické nebo fyzické donucení k projevu vůle, a že
není neplatná ani podle ustanovení § 38 odst.2 občanského zákoníku, když podle
závěrů znaleckého posudku MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D. nebránil její zdravotní
stav zůstavitelce v sepsání závěti. Podle odvolacího soudu není možné dovodit
ani to, že by podpis zůstavitelky na závěti ze dne 25.4.2002 byl "napodoben",
neboť podle závěrů znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského je "podpis na
závěti s větší pravděpodobností pravým podpisem závěti". Na tom nic nemění ani
pochybnost, zda má "ověřovací doložka patřičné náležitosti, neboť podpis
zůstavitelky na allografní závěti nemusí být ověřen". Neplatnost závěti
nevyplývá podle názoru odvolacího soudu ani z toho, že svědci závěti byli
soudem prvního stupně hodnoceni jako "nevěrohodní pro jejich asistenci při
sepisu závěti a pro vztah k příbuzným žalovaného". Osoby, které byly svědky
závěti, nelze hodnotit jako "důkazní prostředek podle ustanovení § 126
občanského soudního řádu", a jejich "vztah k účastníkům dědického řízení není
podle zákona rozhodný". Vzhledem k tomu, že svědci závěti Ing. B. Ch. a Ing. J.
V. "vyhovují kritériím ustanovení § 476e občanského zákoníku", nemůže být závěť
ze dne 25.4.2002 neplatná proto, že by "její svědci byli ze zákona osobami
vyloučenými". Protože závěť ze dne 25.4.2002 není neplatná, je určující pro
dědické právo po zůstavitelce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká v první
řadě odvolacímu soudu, že vycházel z části závěrů znaleckého posudku PhDr. M.
N., aniž by přihlédl také k tomu, že svědek závěti Ing. J. V. "nezákonným
způsobem manipuloval s podpisy v ověřovací knize", když podle znalce PhDr.
Milana Nouzovského je "nízká pravděpodobnost", že by podpisy zůstavitelky v
ověřovací knize Obecného úřadu v H. ze dne 6.4. a 25.4.2002 ve skutečnosti
"byly učiněny s devatenáctidenním časovým odstupem", když "s největší
pravděpodobností vznikly buď ve stejné době nebo měly společný vzor", což se
znalci "jeví jako pravděpodobné". Žalobce dále poukazuje na výpověď svědkyně
P., která uvedla, že zůstavitelka "ponechala ve svém bytě bianco papíry", které
pak mohly být následně zneužity k padělání závěti, a na svůj - oproti
"nevlastním dcerám" zůstavitelky - dobrý vztah se zůstavitelkou. Žalobce je
přesvědčen, že všechny tyto skutečnosti potvrzují to, že předložená "závěť je
padělkem". Žalobce dále dovozuje, že závěť ze dne 25.4.2002 je "absolutně
neplatná pro rozpor s právem"; poukazuje v tomto směru na to, že "s údajnými
podpisy zůstavitelky v ověřovací knize bylo nezákonně manipulováno", což "činí
celý svědecký úkon Ing. V. na předmětné závěti absolutně neplatným pro rozpor s
právem" a "naprosto nevěrohodným" a což způsobuje neplatnost závěti též "pro
nedostatek formy", na "pomoc" svědku závěti zůstavitelce "s formulacemi závěti"
a na "rozporné údaje o tom, kde byla pořízena, když je zde uvedeno zároveň, že
byla pořízena v P. a též v obci H.". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek a by věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl zejména, že "úvahy
žalobce jsou spekulativní a nemají oporu v provedeném dokazování" a že "závěť
byla podepsána před svědky a je vyjádřením svobodné vůle zůstavitelky".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost zjištění soudů v tomto směru nebylo dovolatelem zpochybněno), že v
dědickém řízení po Ing. V. S., zemřelé, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 34 D 1520/2002, byly (zatím) předloženy dvě závěti, a to
vlastnoruční závěť pořízená dne 1.4.2002, ve které zůstavitelka ustanovila
jediným dědicem svého synovce (žalobce), a allografní závěť datovaná dnem
25.4.2002, kterou zůstavitelka odkázala "veškerý svůj movitý a nemovitý
majetek, který bude v době své smrti vlastnit", vnukovi svého manžela Z. T.
(žalovanému). Jako svědci působili při allografní závěti ze dne 25.4.2002 Ing.
B. Ch. a Ing. J. V., který také jako "pověřený pracovník" Obecního úřadu v H.
ověřil, že zůstavitelka v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala. Mezi
účastníky je sporné, zda allografní závěť opatřená datem 25.4.2002 je platným
právním úkonem.
Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je
neplatná (§ 476a občanského zákoníku). Závěť, kterou nenapsal zůstavitel
vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně
přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli; svědci
se musí na závěť podepsat (§ 476b občanského zákoníku).
Svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům; svědky
nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém
se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit (§ 476e občanského
zákoníku). Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při
pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo
předčitatelé (§ 476f občanského zákoníku).
Allografní závěť je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel
podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně
přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a
jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se
tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti,
takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Vzhledem k tomu, že allografní závěť zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen
ji vlastnoručně podepsal a že proto taková listina sama o sobě není - na rozdíl
od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední
vůli zůstavitele (důkaz pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti
zpravidla není - jako tomu bylo i v projednávané věci - dost dobře možný),
zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel
před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje
jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků
allografní závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o
zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele
pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby
tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli
zůstavitele. Závětí povolaným dědicům, osobám, kterým svědčí dědické právo po
zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim blízkým zákon nepřiznává
způsobilost být svědky závěti; je tomu tak proto, že u těchto osob nelze – s
ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento
majetek má jako zůstavitelovým dědicům připadnout - vůbec předpokládat, že by
své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by
jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým
pokládáno za věrohodné.
Objeví-li po smrti zůstavitele pochybnosti o tom, zda listina obsahující
allografní závět vskutku obsahuje jeho poslední vůli, zákon předpokládá, že
sporné okolnosti spolehlivě a věrohodně objasní především svědci, před nimiž
zůstavitel výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a kteří
se na závěť podepsali. V případě, že platnost allografní závěti je předmětem
sporu v občanském soudním řízení, je výslech svědků závěti zpravidla významným
důkazním prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci; není-li svědek závěti
účastníkem řízení, soud provede důkaz jeho výslechem postupem podle ustanovení
§ 126 o.s.ř.
Výslech svědků závěti v občanském soudním řízení je třeba samozřejmě odlišovat
od situace, kdy svědky závěti by měly být osoby k tomu nezpůsobilé. Kdyby totiž
vyšlo najevo, že u allografní závěti vystupoval někdo, kdo svědkem závěti
nemohl být (zejména z důvodů uvedených v ustanoveních § 476e a § 476f
občanského zákoníku), je závěť neplatná už z tohoto důvodu, aniž by bylo vůbec
možné se zabývat také tím, zda je v ní obsažena poslední zůstavitelova vůle.
V projednávané věci soud prvního stupně hodnotil svědky allografní závěti
datované dnem 25.4.2002 Ing. B. Ch. a Ing. J. V. jako nevěrohodné osoby, které
neprokazují, že by závěť vskutku obsahovala poslední vůli zůstavitelky Ing. V.
S. Uvedené hodnocení nelze - jak to učinil odvolací soud - zpochybňovat tím, že
oba svědci "vyhovují kritériím ustanovení § 476e občanského zákoníku" a že
jejich "vztah k účastníkům dědického řízení není podle zákona rozhodný". I když
Ing. B. Ch. a Ing. J. V. nejsou osobami, které by nemohly být (z pohledu
ustanovení § 476e a § 476f občanského zákoníku) svědky allografní závěti
zůstavitelky Ing. V. S., a i když jejich vztah k účastníkům řízení "nemusí být
nezaujatý", byly jejich výpovědi před soudem, provedené podle ustanovení § 126
o.s.ř., významným důkazním prostředkem, jejichž náležité zhodnocení (podle
ustanovení § 132 o.s.ř.) bylo nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci.
Uvedené platí v posuzovaném případě o to více, že jinými důkazními prostředky
(včetně znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského a legalizace provedené
svědkem Ing. J. V. jako "pověřeným pracovníkem" Obecního úřadu v H.) nebylo
možné spolehlivě objasnit ani to, zda listina datovaná dnem 25.4.2002 opravdu
obsahuje vlastnoruční podpis zůstavitelky. Se závěrem odvolacího soudu, podle
kterého závěť ze dne 25.4.2002 není neplatným úkonem, proto nelze (zatím)
souhlasit.
Odvolacímu soudu je třeba rovněž vytknout, že se nezabýval otázkou, zda
zůstavitelka při vyhotovování závěti datované dnem 25.4.2002 vskutku před dvěma
svědky současně přítomnými (Ing. B. Ch. a Ing. J. V.) prohlásila, že listina
obsahuje její vůli, a to - jak vyplývá z ustanovení § 476b občanského zákoníku
- jen výslovně, neboť pouhé konkludentní vyjádření zůstavitelky nevyhovuje
požadavkům ustanovení § 476b občanského zákoníku, a že v tomto směru
nevyhodnotil provedené důkazy; v případě, že žalovaným nebyly v tomto směru
tvrzeny rozhodné skutečnosti, měl mu poskytnout potřebná poučení (§ 213 odst.1
a § 118a odst.1 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné
právní posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §
243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v
Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu