21 Cdo 3373/2011

21 Cdo 3373/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci

žalobkyně Mgr. M. B., proti žalované Římskokatolické farnosti u kostela sv.

Jakuba v Jihlavě, se sídlem v Jihlavě, Lazebnická č. 54/1, IČO 63438666,

zastoupené JUDr. Bc. V. V., Ph.D., o určení dědického práva, vedené u Okresního

soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 16/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 27. ledna 2011, č.j. 54 Co

939/2010-60, takto:

I. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23.

června 2010, č. j. 22 C 16/2010-31, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v

Jihlavě k dalšímu řízení.

II. Usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. června 2011, č. j. 26 D

145/2009-90, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2012, č. j. 18

Co 18/2012-110, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu

řízení.

V řízení o dědictví po Ch. J., Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne

14.12.2009, č.j. 26 D 235/2009-57, uložil žalobkyni, aby do 30 dnů ode dne

právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu v Jihlavě proti žalované

žalobu o určení, že „je jedinou dědičkou ze závěti, a že povinnost – přání

zůstavitelky Ch. J.“, že žalobkyně má vyplatit žalované částku 500.000,- Kč, je

„podmínkou závěti, a jako taková nemá podle § 478 obč. zák. právní následky“.

Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka pořídila dne 6.6.2008 ve formě

notářského zápisu sepsaného JUDr. Jaroslavou Sabrinou Häni Trojanovou závěť, v

níž ustanovila dědičkou „veškerého svého majetku“ žalobkyni a dále uvedla, že

„si přeje“, aby „její dědička“ vyplatila žalované částku 500.000,- Kč, aby jí

„vystavila katolický pohřeb do hrobu, do rodinné hrobky na hřbitově Kalvárie v

Jihlavě“ a aby „se mše svatá konala v kostele svatého Jakuba v Jihlavě“. Mgr.

M. B. v dědickém řízení zpochybnila dědické právo Římskokatolické farnosti u

kostela sv. Jakuba v Jihlavě.

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 18.1.2010

domáhala, aby bylo určeno, že „je jedinou dědičkou ze závěti po zůstavitelce

Ch. J.,“ a že „povinnost – přání zůstavitelky, že žalobkyně má vyplatit

žalované částku 500.000,- Kč, je podmínkou závěti a jako taková nemá podle §

478 obč. zák. právní následky“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla Okresním

soudem v Jihlavě vyzvána, aby žalobu proti žalované podala. Uvedla, že z obsahu

závěti jednoznačně vyplývá, že byla ustanovena dědicem „veškerého majetku“

zůstavitelky, když žalovaná nebyla za dědice peněžní částky povolána. Protože

přání zůstavitelky vyplatit žalované částku 500.000 Kč lze vykládat pouze jako

„přání (prosbu)“, tedy „v rovině morální“, je žalobkyně přesvědčena, že závěť

nezakládá „žádný vykonatelný nárok žalované“, neboť „záleží na vlastním

rozhodnutí dědičky, jestli přání zůstavitelky splní či nikoli“. Stanoviska

zůstavitelky vyjádřená před sepsáním závěti „nejsou rozhodná“, jelikož

„podstatný je obsah vlastní závěti co do projevů vůle konkrétní osoby“. Má za

to, že „pokud by zůstavitelka hodlala svůj majetek skutečně odkázat žalované,

nic jí v projevu takové vůle nebránilo“.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že se „cítí být dědicem“ ze závěti

zůstavitelky, protože „primární vůlí zůstavitelky bylo odkázat jí majetkovou

hodnotu“; odkazuje přitom na výklad závěti podle ustanovení § 35 odst. 2 obč.

zák. V daném případě se nejedná o „nepřípustnou podmínku podle § 478 obč.

zák.“, když „odkaz určité částky peněz (která se jinak v dědictví nenachází) je

třeba považovat ve smyslu § 477 obč. zák. za stanovení podílu“.

Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 23.6.2010, č.j. 22 C 16/2010-31, žalobu

zamítl a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení. Při hodnocení provedených

důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že „vůlí zůstavitelky“ bylo

odkázat žalované částku 500.000 Kč, když tuto vůli zůstavitelka „avizovala již

za svého života“, v řízení „nebyla zpochybňována“ a „není v rozporu s textem

závěti“. Dospěl k závěru, že v souzené věci není dědické právo žalované „vázáno

na splnění podmínky“, neboť zůstavitelka „staví na roveň odkaz majetku

žalobkyni a vyplacení částky (tj. fakticky určení podílu na pozůstalosti)

žalované“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne

27.1.2011, č.j. 54 Co 939/2010-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dovodil, že zákon nestanoví, „jakým konkrétním způsobem má

pořizovatel ustanovit dědice“; ustanovení dědicem však musí být ve smyslu § 37

odst. 1 obč. zák. „určité a srozumitelné“. Poté uzavřel, že povinnost vyplatit

dědické podíly jiným osobám uložená závětnímu dědici není „nepřípustnou

podmínkou či příkazem závěti ve smyslu § 478 obč. zák.“, i kdyby zůstavitel

nezanechal žádné finanční prostředky, a že takové ustanovení závěti je

považováno za „ustanovení dědiců k dědickým podílům uspokojovaným výplatou z

jiného majetku“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „je třeba

respektovat vůli zůstavitelky“, že tato vůle byla „srozumitelně“ vyjádřena v

textu notářského zápisu a že závěť „nelze vyložit jinak, než že také žalovaná

má být povolána za dědice až do výše částky v závěti uvedené“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že z prvního

článku závěti ze dne 6.6.2008 „jednoznačně vyplývá“, že je dědicem veškerého

majetku zůstavitelky, když přání zůstavitelky vyplatit žalované částku

500.000,- Kč obsažené v druhém článku závěti „není právně vynutitelné“ a

zavazuje ji „pouze v rovině morální“. Také proto, že v dědictví zůstavitelky se

peněžitá částka 500.000 Kč nenachází, je přesvědčena, že ustanovení obsažené v

druhém článku závěti je „podmínkou závěti, ke které se podle § 478 obč. zák.

nepřihlíží“. Soudům vytýká, že nevzaly v úvahu, že závěť je sepsaná formou

notářského zápisu a argumentuje tím, že notářka by „nepochybně dokázala

vyjádřit vůli zůstavitelky, pokud by skutečně hodlala něco žalované odkázat“.

Žalobkyně se domnívá, že výkladem skutečné vůle zůstavitelky „nelze doplňovat

chybějící formální náležitosti závěti vyžadované zákonem“. Dovolatelka má za

to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci

a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního

stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zůstavitelka jasně stanovila, že

jejím dědicem je žalobkyně i žalovaná, byť v obou případech zvolila jinou

formu. Argumentuje mimo jiné i tím, že také teorie občanského práva považuje

odkazovníka za dědice. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek

odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění

pozdějších předpisů některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti

pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se

dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v

ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],

nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§

237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1

písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán

rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti

rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů

uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní

otázky, zda projev vůle zůstavitele formulovaný v závěti sepsané formou

notářského zápisu jako „přání“ (uvozený slovy „přeji si“), aby dědic vyplatil

jiné osobě peněžní částku, lze považovat za (interpretovat jako) ustanovení

této osoby dědicem a za způsob určení jejího dědického podílu. Vzhledem k tomu,

že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné

(určující) a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena,

představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí,

které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru,

že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka Ch. J., která

zemřela dne 13.1.2009, byla svobodná, bezdětná, její bratr i rodiče předemřeli.

V dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 26 D 145/2009

byla předložena závěť sepsaná dne 6.6.2008 ve formě notářského zápisu zapsaného

JUDr. Jaroslavou Sabrinou Häni Trojanovou, notářkou v Jihlavě. Text závěti je

obsažen ve třech článcích, přitom každý z nich je od předchozího oddělen

mezerou mezi odstavci. V článku prvním závěti se uvádí, že „Dědicem veškerého

majetku, který budu ke dni úmrtí vlastnit, ustanovuji M. B., (bohužel neznám

její datum narození, M. B. má manžela P.)“. Článek druhý obsahuje dva odstavce,

v prvním je uvedeno: „Přeji si, aby moje dědička vyplatila Římskokatolické

farnosti u kostela svatého Jakuba v Jihlavě částku 500.000,- Kč“, a v druhém

odstavci se uvádí: „Přeji si, aby mě vystavila katolický pohřeb do hrobu, do

rodinné hrobky na hřbitově Kalvárie v Jihlavě. Přeji si, aby se mše svatá

konala v kostele svatého Jakuba v Jihlavě“. Poté následuje článek třetí, který

obsahuje konstatování: „Nemám žádné vlastní ani osvojené děti. O svém majetku

jsem dosud závěť nepořídila.“. Mezi účastníky dědického řízení vznikl spor o

to, zda také Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba je závětním dědicem

zůstavitelky.

Podle ustanovení § 477 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě

určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout. Nejsou-li

podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a

vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Občanský zákoník výslovně nestanoví, jak má být v závěti vyjádřeno ustanovení

někoho dědicem. V právní teorii i soudní praxi jsou kromě nejběžnějšího spojení

„ustanovuji dědicem“ akceptovány také formulace „povolávám za dědice“, „určuji

dědicem“, „odkazuji“, „daruji“ apod. Vznikne-li pochybnost o obsahu právního

úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se

pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle

znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o

ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli

pisatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.

7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod poř. č. 44, roč. 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze

dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod poř. č. 49, roč. 1984).

Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen

tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný,

neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze

dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice

srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu

(interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný

nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo

neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze

odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.

Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z §

35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak

podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého

jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů.

Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně

chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování,

jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle

jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato

vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní

vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i

kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené

na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu

použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v

projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím,

komu byl projev vůle určen.

Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke

zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“

nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl

nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě

dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 29, roč. 1997).

Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že vůle zůstavitelky byla

„srozumitelně“ vyjádřena v textu notářského zápisu ze dne 6.6.2008 a že závěť

„nelze vyložit jinak, než že také žalovaná má být povolána za dědice až do výše

částky v závěti uvedené“. S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud

nesouhlasí.

V projednávané věci je v článku druhém závěti ze dne 6.6.2008 uvedeno: „Přeji

si, aby moje dědička vyplatila Římskokatolické farnosti u kostela svatého

Jakuba v Jihlavě částku 500.000,- Kč“. Z formulace slov „přeji se, aby…“ je

zřejmé, že vůlí zůstavitelky – tak, jak byla vtělena do textu notářského zápisu

sepsaného dne 6.6.2008 – nebylo „přikázat“ (uložit povinnost) žalobkyni jako

univerzální dědičce vyplatit peněžní částku žalované. Z použité formulace

„přeji si, aby…“ lze za pomoci jazykového výkladu slov projevenou vůli

zůstavitelky interpretovat (pouze) tak, že zůstavitelka ponechala na rozhodnutí

univerzální dědičky (žalobkyně), zda její přání bude respektovat či nikoliv. V

právní teorii i soudní praxi není pochyb o tom, že přání zůstavitele, jak má

být pohřben, jak se má dědic starat o hrob a dbát o jeho pietu apod., která

pořizovatelé často v posledních pořízeních uvádějí, nevyvolávají žádné právní

účinky a dědice zavazují pouze morálně. Stejně je třeba pohlížet na přání

zůstavitele vyslovené v závěti, aby dědic vyplatil jiné osobě určitý peněžitý

obnos (bez ohledu na to, zda se tato částka v dědictví nachází či nikoliv).

Přání či prosba má z hlediska teoreticko právního vždy povahu morálního

závazku, který není právně závazný a jeho splnění nelze vynutit.

Odkazuje-li odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na závěr přijatý Městským

soudem v Praze v unesení ze dne 28.2.2001, sp. zn. 24 Co 51/2001 (publikovaném

v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2001), pak přehlíží, že v souzené věci

zůstavitelka nepřikázala (neuložila povinnost) žalobkyni vyplatit peněžní

částku žalované, jako tomu bylo v rozhodnutí, jímž odvolací soud k podpoře

svého názoru argumentuje. Právní závěr o tom, že ustanovení závěti o povinnosti

dědice vyplatit peněžité podíly jiným osobám nemá charakter podmínky, která

nemá právní následky a že proto toho, komu má být podle závěti zůstavitele

vyplacena peněžitá částka, lze důvodně považovat za dědice - o němž nejsou v

soudní praxi pochybnosti - není proto možné na nyní projednávanou věc použít. Z

tohoto důvodu nelze žalovanou považovat ani za „odkazovníka“ - jak nesprávně

dovozuje žalovaná ve vyjádření k dovolání - podle Obecného občanského zákoníku

z roku 1811 (nebo podle nového Občanského zákoníku účinného od 1.1.2014), neboť

v této věci dědici (žalobkyni) nebyla závětí uložena povinnost vyplatit

žalované peněžitou částku.

Kromě toho dovolací soud souhlasí s argumentací žalobkyně, že závěť ze dne

6.6.2008 byla sepsaná ve formě notářského zápisu („tím nejkvalifikovanějším

způsobem“) a lze tedy důvodně předpokládat, že notářka při sepisování

notářského zápisu mohla (a měla) působit také při formulaci jeho obsahu, když

byla povinna zůstavitelku poučit o obsahu a důsledcích právního úkonu, který

hodlá uskutečnit. Profesionalita notáře a jeho odpovědnost za sepsaný notářský

zápis by měla být zárukou, že právní úkon odpovídá právním předpisům a skutečné

vůli účastníků poučených o možnostech při jejich pořizování a o jejich

důsledcích.

Lze tedy uzavřít, že použité slovní vyjádření „přeji si, aby moje dědička

vyplatila Římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba částku 500.000,- Kč“

použité v závěti ze dne 6.6.2008 nelze z hlediska gramatického (jazykového)

výkladu interpretovat tak, že vůlí zůstavitelky Ch. J. projevenou v této závěti

bylo uložit žalobkyni povinnost vyplatit žalované částku 500.000 Kč z dědictví,

tedy že vůlí zůstavitelky bylo ustanovit (také) žalovanou svojí dědičkou.

Vysloví-li zůstavitel v závěti, že si „přeje“, aby jeho dědic vyplatil určité

osobě peněžitou částku, je tento jeho projev vůle bez právní závaznosti.

Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení nebylo prokázáno, že by skutečná vůle

zůstavitelky k okamžiku sepsání závěti neodpovídala jazykovému vyjádření.

Odvolací soud se zjišťováním skutečné vůle zůstavitelky v okamžiku sepsání

závěti nezabýval, neboť vycházel z (nesprávného) závěru, že vůle zůstavitelky

ustanovit žalovanou svojí dědičkou vyplývá již ze samotného textu závěti. Se

závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že „vůlí

zůstavitelky“ bylo odkázat žalované částku 500.000 Kč, když tuto vůli

zůstavitelka „avizovala již za svého života“, v řízení „nebyla zpochybňována“ a

„není v rozporu s textem závěti“, dovolací soud nesouhlasí. Předně žalobkyně

již v žalobě zpochybňovala vůli zůstavitelky povolat žalovanou za svou dědičku,

když namítala, že „pokud by zůstavitelka hodlala svůj majetek skutečně odkázat

žalované, nic jí v projevu takové vůle nebránilo“. O skutečné vůli zůstavitelky

při sepisování závěti spolehlivě nevypovídá – jak nesprávně dovozuje soud

prvního stupně - ani prohlášení statutárního zástupce žalované v rámci

dědického řízení (o tom, že zůstavitelka „hodlala“ církvi odkázat část

majetku), když zásadní důkaz – výslech notářky, která závěť sepsala – v řízení

proveden nebyl. Z vyjádření notářky JUDr. Trojanové obsaženém v odůvodnění

usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14.12.2009, č.j. 26 D 235/2009-57,

ohledně jednání dne 6.6.2008, které předcházelo sepisu závěti, přitom vycházet

nelze, neboť vzhledem k tomu, že JUDr. Trojanová sepsala notářský zápis o

závěti zůstavitelky a současně působí jako soudní komisař v dědickém řízení po

zůstavitelce Ch. J., jsou zde důvodné pochybnosti o její nepodjatosti k věci

(neboť získala o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání).

Ze shora uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně)

o tom, že z obsahu závěti ze dne 6.6.2008 lze dovodit, že také žalovaná má být

povolána za dědičku zůstavitelky Ch. J., není v souladu se zákonem. Protože v

řízení nebyla prokázána, jiná – skutečná – vůle zůstavitelky, která by

neodpovídala jazykovému vyjádření obsaženému v předmětné závěti, je závěr

odvolacího soudu, že žalovaná je dědičkou po zůstavitelce Ch. J., nesprávný.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.

Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b

odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil

dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního

stupně (Okresnímu soudu v Jihlavě) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá

o.s.ř.).

Soud v řízení o dědictví pochybil, když – aniž by vyčkal rozhodnutí Nejvyššího

soudu České republiky o dovolání v řízení o určení dědice po zůstavitelce –

potvrdil nabytí dědictví žalobkyni i žalované. Nejvyšší soud České republiky

proto jako závislý výrok (podle § 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) obsažený v

jiných (než dovoláním napadených) rozhodnutích zrušil také usnesení, jímž soud

projednávající dědictví po Ch. J. určil obvyklou cenu zůstavitelčina majetku,

výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví po zůstavitelce

podle dědických podílů žalobkyni i žalované (tj. usnesení Okresního soudu v

Jihlavě ze dne 23.6.2011, č.j. 26 D 145/2009-90), a potvrzující usnesení

odvolacího soudu (tj. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.4.2012, č.j. 18

Co 18/2012-110), ohledně nichž sice dovolání podáno nebylo, ale které jsou

dovoláním ve smyslu § 242 odst. 2 o.s.ř. dotčeny (k tomu srov. právní názor

vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo

3701/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 3,

ročník 2013). V dědickém řízení po zůstavitelce Ch. J. soudní komisařka JUDr.

Jaroslava Sabrina Häni Trojanová (stejně jako její trvalá zástupkyně Mgr. Jitka

Poukarová, notářská kandidátka) neopomene postupovat ve smyslu ustanovení § 14

odst. 1 a § 15 odst. 1 o.s.ř.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2013

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu