ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci
žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace, se
sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupeného
JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné - Fryštátě,
Masarykovo nám. č. 91/28, za účasti M. H., zastoupené Mgr. Danem Pospíšilem,
advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 936/21, o
náhradu za vyvlastnění pozemků, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
23 C 17/2012, o dovolání M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne
5. února 2014, č. j. 1 Co 436/2013-137, takto:
I. Dovolání M. H. se zamítá.
II. Účastnice M. H. je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marka
Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Karviné - Fryštátě, Masarykovo nám. č. 91/28.
Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 5. 10. 2011, č. j.
SMO/313933/11/Správ./Sag., byla vyvlastněna vlastnická práva k pozemkům parc.
č. 1717/14, parc. č. 1722/2 a parc. č. 1723/7, vše v katastrálním území V. u
B., obec V., ve vlastnictví účastnice M. H. za náhradu v celkové výši
4.063.731,- Kč.
Odvolání, které podal proti tomuto rozhodnutí žalobce, Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování, stavebního řádu a kultury,
rozhodnutím ze dne 20. 1. 2012, č. j. MSK 10027/2012, zamítl a rozhodnutí
potvrdil. Dovodil, že „M. H. (vyvlastňovaná), využila možnosti nechat si
zpracovat znalecký posudek, který předložila vyvlastňovacímu úřadu. Ten
usnesením ze dne 21. 4. 2009 ustanovil znalce pro aktualizaci znaleckého
posudku předloženého vyvlastňovanou. Znalec ustanovený správním orgánem pak
předložil znalecký posudek, který nebylo možno považovat toliko za doplnění či
aktualizaci, ale za posudek nový. Souhlas vyvlastňované s tím, aby
vyvlastňovací úřad zajistil aktualizaci jejího znaleckého posudku, nebylo možno
považovat za její odmítnutí nechat si svůj znalecký posudek doplnit ani za
souhlas s tím, aby vyvlastňovací úřad nechal vyhotovit nový znalecký posudek.
Vyvlastňovaná na ústním jednání dne 16. 10. 2009 vyslovila s posudkem,
předloženým znalcem ustanoveným vyvlastňovacím úřadem, nesouhlas.“
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 20. 2. 2012 se žalobce domáhal
změny rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odbor územního
plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 20. 1. 2012, č. j. MSK 10027/2012
v části týkající se náhrady za vyvlastnění tak, že se náhrada určuje ve výši
573.710,- Kč. Uvedl, že společně s návrhem na vyvlastnění pozemků doručil
vyvlastňujícímu úřadu znalecký posudek vypracovaný na jeho žádost Ing. Pavlem
Krämerem ze dne 30. 8. 2007, kde obvyklá cena tržní byla znalcem stanovena u
vyvlastňovaných pozemků ve výši 584.060,- Kč a za náhradu trvalých porostů
42.800,- Kč. Účastnice M. H. předložila v rámci vyvlastňovacího řízení „svůj“
znalecký posudek zpracovaný Ing. Hostašem ze dne 30. 5. 2008 s dodatkem ze dne
2. 8. 2008, který stanovil obvyklou cenu za předmět vyvlastnění (pozemky) ve
výši 4.055.380,- Kč, s tím, že určil cenu 694,- Kč za 1m2. Protože znalecký
posudek nesplňoval podle vyvlastňovacího úřadu zákonné podmínky, vyzval úřad M.
H. k odstranění právní vady znaleckého posudku. M. H. následně předložila
znalecký posudek zpracovaný znalkyní Ing. Machovou ze dne 27. 5. 2011, která
stanovila cenu vyvlastňovaných pozemků ve výši 573.710,- Kč. Vyvlastňovací úřad
určil náhradu za vyvlastnění pozemků ve výši 4.055.380,- Kč a náhradu za trvalé
porosty ve výši 8.351,- Kč s odůvodněním, že při určení náhrady za pozemky
vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Hostašem a při určení náhrady
za trvalé porosty ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Machovou. Podle
žalobce nebyla náhrada za vyvlastnění určena vyvlastňovacím úřadem správně,
neboť znalec vycházel nejen z cen pozemků určených ke stavbě dálnic a
rychlostních komunikací, ale srovnával i ceny s cenami pozemků pro výstavbu
jiných staveb, než staveb veřejně prospěšných, a zároveň srovnával pozemky z
různých katastrálních území. Znalecký posudek zpracovaný znalcem Ing. Hostašem
„není vypracován v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona o oceňování
majetku, když jím určená cena obvyklá není stanovena správně“, znalec
dostatečně nevysvětlil, proč porovnával ceny stavebních pozemků určených k
jinému účelu prováděné výstavby. V průběhu řízení navrhl žalobce, aby výše
náhrady byla stanovena částkou 3.217.650,- Kč.
M. H. navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla, že žalobce opakovaně zpochybňuje
soulad obsahu znaleckého posudku Ing. Hostaše s ustanoveními zákona o oceňování
majetku, porovnání cen v přilehlých katastrálních územích a účelově zaměňuje
pojmy cena „zjištěná“ a „obvyklá“. Vyvlastňovací úřad se však ve svém
rozhodnutí s námitkami žalobce podrobně vypořádal. Další pozemky v jejím
vlastnictví byly vykoupeny Statutárním městem Ostrava za částku 660,- Kč za m2.
Připomněla, že v souvislosti s výstavbou dálnice došlo k přehodnocení výše
nabízené kupní ceny ze strany Města Ostravy i pro katastrální území V. a to
adekvátně okolním katastrům, což správnost výpočtu výše obvyklé ceny určené
znaleckým posudkem ve výši 694,- Kč za m2 potvrzuje.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 23 C 17/2012-100, ve
znění usnesení ze dne 23. 8. 2013, č. j. 23 C 17/2012-111, rozhodl, že náhrada
za vyvlastnění pozemků parc. č. 1717/14, parc. č. 1722/2 a parc. č. 1723/7,
vše v katastrálním území V. u B., se určuje částkou 3.217.650,- Kč a v tomto
rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru
územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 20. 1. 2012, č. j. MSK
10027/2012, sp. zn. ÚPS/55859/2011/Jar 333 V10, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na
náhradě nákladů řízení částku 4.750,- Kč na účet Krajského soudu v Ostravě. Dovodil, že náhrada za vyvlastnění se stanoví podle znaleckého posudku, že
znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Krämerem dne 30. 8. 2007, jehož
správnosti se žalobce dovolává, nelze pro účely stanovení náhrady za
vyvlastnění použít, neboť znalec cenu obvyklou stanovil ve výši ceny
administrativní a tento závěr je v rozporu s definicí ceny obvyklé, že znalec
Ing. Hostaš ve svém znaleckém posudku ze dne 30. 5. 2008, z něhož vycházel
vyvlastňovací úřad, s kategorií obvyklé ceny ve smyslu zákona o oceňování
nemovitostí sice pracuje, jeho závěry však nejsou přesvědčivé. Pochybnost o
správnosti závěrů znalce vyvolává zejména velmi malý počet (v porovnání k
celku) porovnávaných případů prodejů, kdy sám znalec na tento problém poukázal. Znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Ing. Mičkou, kterého soud prvního
stupně ustanovil ve věci a uložil mu ocenit vyvlastněné pozemky a trvalé
porosty cenou obvyklou ke dni rozhodování správních orgánů (ke dni 20. 1. 2012), vzal soud za prokázané, že obvyklá cena 1 m2 pozemku činí 590,- Kč,
celkem tedy 3.214.750,- Kč za vyvlastňované pozemky, a obvyklá cena trvalých
porostů činí 2.900,- Kč. Znalec použil srovnávací metodu vycházeje z těchto
zdrojů cen: 1. prodejů pozemků ve stejné dopravní trase do vlastnictví
Statutárního města Ostravy v průběhu roku 2012 v kupní ceně 660,- Kč/m2
pozemku, 2. zjištěných prodejů pozemků pod stávajícími komunikacemi v
sousedních katastrálních územích K. P. a P. na správním území města O. (640,-
Kč/m2), 3. zjištěných prodejů volných stavebních pozemků ve srovnatelných
lokalitách (570,- Kč/m2) a 4. současné nabídky volných stavebních pozemků
(410,- Kč/m2). Znalec vypověděl, že rozdíly ve znaleckých posudcích provedených
v průběhu správního řízení jsou dány tím, že při stanovení ceny obvyklé je
rozhodné, z jakých dat znalec při určení této ceny vychází, že cena 660,- Kč,
za kterou byly pozemky vykupovány od vlastníků Statutárním městem Ostravy, není
cenou, která by spontánně vznikla na trhu, ale jde právě o cenu, která je dána
mimořádným zájmem města o urychlení věci a dá se proto podřadit pod tzv. mimořádný vliv. S ohledem na velký počet realizovaných prodejů Statutárnímu
městu Ostrava motivovaných jeho snahou urychlit výstavbu, nelze tyto prodeje
přehlížet, ale naopak zahrnout je mezi výchozí zdroje pro stanovení obvyklé
ceny, proto znalec s touto cenou jako jedním ze zdrojů pracoval.
Závěry
znaleckého posudku znalce Ing. Mičky považoval soud za přesvědčivé, při
zjišťování obvyklé ceny srovnávací metodou vycházel z velkého množství
srovnávacího materiálu, proto mohou sloužit jako spolehlivý základ pro určení
náhrady za vyvlastněné pozemky.
K odvolání účastnice M. H. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 2. 2014,
č. j. 1 Co 436/2013-137, potvrdil rozsudek krajského soudu ve znění
„doplňujícího usnesení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně učinil správná
skutková zjištění a z nich dovodil přiléhavé právní závěry. Správně nevycházel
ze znaleckého posudku Ing. Hostaše a ustanovil znalce Ing. Mičku. Z ustanovení
§ 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění nevyplývá, že by se náhrada za vyvlastňované
nemovitosti rovnala částce, kterou uvede znalec ve znaleckém posudku
předloženém vyvlastňovaným ve vyvlastňovacím řízení. Takový znalecký posudek je
pouze základem pro stanovení náhrady, takže náhrada může být zejména po zvážení
námitek vyvlastňovatele stanovena v jiné výši. Náhradou je obvyklá cena
pozemku, stanoví se takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídala majetkové
újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Není tedy
pravdou, že by soud musel stanovit náhradu ve výši, která je uvedena ve
znaleckém posudku předloženém vyvlastňovaným podle § 20 odst. 1 zákona o
vyvlastnění. Znalec Ing. Hostaš v posudku zpracovaném na žádost účastnice
stanovil náhradu za vyvlastněné pozemky částkou 4.055.380,- Kč, avšak poté, co
byl požádán o nový posudek žalobcem, ocenil tytéž pozemky obvyklou cenou ve
výši 2.340.160,- Kč. Není tedy zřejmé, která částka vlastně má platit a tímto
dalším znaleckým posudkem zcela zpochybnil svůj původní znalecký posudek. Soud
prvního stupně také správně poukázal na to, že posudek vychází zejména z velmi
malého počtu porovnávaných případů prodejů. Znalecký posudek Ing. Mičky je
naopak přesvědčivý a znalec logickým způsobem své závěry vysvětlil při
zjišťování obvyklé ceny srovnávací metodou, přitom vycházel z velkého množství
srovnávacího materiálu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice M. H. dovolání. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že znalecký posudek je v případě stanovení náhrady ve
vyvlastňovacím řízení pouze základem pro stanovení náhrady, takže náhrada může
být zejména po zvážení námitek vyvlastňovatele stanovena v jiné výši. Domnívá
se, že právě odbornost posouzení ocenění je na znalci, který vyhotovuje
znalecký posudek, nikoliv na vyvlastňovacím úřadě, který nedisponuje
dostatečným odborným vybavením, aby se mohl k této otázce kvalifikovaně
vyjádřit nebo výše náhrady kvalifikovaně modifikovat. Účastnice předložila dne
30. 5. 2008 (po zahájení vyvlastňovacího řízení dne 30. 1. 2008)
vyvlastňujícímu úřadu znalecký posudek vypracovaný Ing. Hostašem v souladu s
požadavky ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Magistrát města Ostravy
tak naprosto správně rozhodl o vyvlastnění pozemků za náhradu stanovenou v
tomto znaleckém posudku. Jiný postup ani nebyl možný, když se znaleckým
posudkem předloženým žalobcem vyvlastňovaná nesouhlasila a navíc tento posudek
nesplňoval zákonnou podmínku, že nesmí být starší 90 dnů při zahájení řízení.
Krajský úřad Moravskoslezského kraje potvrdil rozhodnutí Magistrátu města
Ostravy co do způsobu stanovení náhrady za vyvlastnění a také výše této
náhrady. I když krajský soud ve svém rozhodnutí uvádí, že mu nepřísluší
hodnotit odbornou správnost vypracovaného znaleckého posudku, přesně tak činí
(má pochybnosti o správnosti závěrů znalce když uvádí, že tento posudek
„nenabývá kvality důkazu rozhodujícího pro určení náhrady za vyvlastnění pouze
na základě skutečnosti, že jej obstarala sama vyvlastňovaná“). M. H. považuje
postup soudu o ustanovení nového znalce Ing. Mičky za chybný, v rozporu se
zákonem a odkazuje na ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Krajský i
vrchní soud měl k dispozici znalecký posudek vyhotovený soudním znalcem,
opatřený znaleckou doložkou, naprosto vyhovující požadavkům na znalecký posudek
kladených zákonem, který předložila účastnice jakožto vyvlastňovaná. Soud se
tedy měl řídit závěry tohoto znaleckého posudku, nikoliv se pokoušet o odborné
hodnocení správnosti závěrů znalce a vyhotovovat nový znalecký posudek. Podle
ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění se náhrada stanoví takovým
způsobem a v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u
vyvlastňované projeví v důsledku vyvlastnění. M. H. opakovaně v soudním řízení
uváděla, že v dané lokalitě a dané době byly pozemky ze strany Statutárního
města Ostravy vykupovány za částku 660,- Kč/m2, takto město vykupovalo pozemky
od všech jejích sousedů. V případě, že by žalobce nezahájil vůči účastnici
vyvlastňovací řízení a nerealizoval by posléze neuctivé dohadování o ceně
těchto vyvlastňovaných pozemků, byla by účastnice schopna prodat výše uvedené
pozemky za částku o 110,-Kč/m2 vyšší, než je rozhodnuto ze strany soudů.
Výsledná kupní cena jen za pozemky by činila celkem 3.857.700,- Kč, tedy částku
o více než 660.000,- Kč vyšší. Soudy však postupovaly naprosto opačně. Navrhla,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Postup soudů obou stupňů považuje
za zákonný a zákonem předpokládaný, soud se nikterak nevychýlil od svých
běžných postupů, kterými je občanské soudní řízení ovládáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 245 a 237 o. s. ř., neboť otázka stanovení náhrady
za vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), nebyla dosud ve všech
souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání M. H. není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit podle zákona č. 184/2006
Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákona
o vyvlastnění), ve znění účinném do 30. 6. 2012 (srov. též Čl. II bod 2 zákona
č. 405/2012 Sb.) [dále jen „zákon o vyvlastnění“] a podle ustanovení Části páté
občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů)
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“).
Rozhodl-li správní orgán (tj. orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného
celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený
podle zvláštního právního předpisu) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné
právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a
obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 OSŘ) a o nichž podle zákona rozhodují správní
orgány (srov. § 7 odst. 2 OSŘ), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní
moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov.
§ 244 odst. 1 OSŘ); to neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o jiné právní věci
rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, nebo jestliže se rozhodnutí správního orgánu
v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka právního vztahu
učiněného před správním orgánem podle zvláštního zákona zrušuje nebo pozbývá
účinnosti, anebo odkázal-li podle zvláštního právního předpisu správní orgán
účastníky právního vztahu s jejich nároky na řízení před soudem (srov. § 244
odst. 2 OSŘ).
Věc vyvlastnění (odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva
odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu
vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem) je právní věcí, která vyplývá z
občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán -
vyvlastňovací úřad (srov. § 15 zákona o vyvlastnění). Nabylo-li rozhodnutí
vyvlastňovacího úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení § 244
odst. 1 OSŘ - tatáž věc vyvlastnění projednána na návrh (na základě žaloby
podané podle ustanovení § 246 OSŘ) v občanském soudním řízení způsobem a za
podmínek uvedených v Části páté občanského soudního řádu (§ 244 až 250l OSŘ) a
v ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění.
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že projednání věci soudem v řízení podle
Části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti
(zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo
rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata
projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo
pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v
tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před
správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným
rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci
pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové
projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci,
dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem
tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky
vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu,
v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně
uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému)
projednání a rozhodnutí.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění za vyvlastnění
náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně
všech jejích součástí a příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k
nim.
Náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby
odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku
vyvlastnění. V případě, že obvyklá cena podle odstavce 1 písm. a) by byla nižší
než cena zjištěná podle cenového předpisu, náleží vyvlastňovanému náhrada ve
výši ceny zjištěné (§ 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění).
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění náhrada se stanoví na
základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného, nebo
znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastnitele, jestliže s tím
vyvlastňovaný vyslovil souhlas. Nedošlo-li k vyhotovení znaleckého posudku na
žádost vyvlastňovaného a ani vyvlastnitele, stanoví se náhrada na základě
posudku znalce ustanoveného vyvlastňovacím úřadem.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že při stanovení náhrady za vyvlastnění je
třeba vycházet z toho (má být zohledněno), že vyvlastňovanému náleží náhrada ve
výši obvyklé ceny, v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u
vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění, a že se náhrada stanoví na
základě znaleckého posudku. Je tedy zřejmé, že náhrada za vyvlastnění má
vyvlastňovanému zajistit, aby mu nevznikla majetková újma. Postup, jak má být
výše takové náhrady určena, zákon o vyvlastnění rovněž upravuje, když stanoví,
že náhrada náleží ve výši obvyklé ceny na základě znaleckého posudku. Podstatné
tedy je zjištění obvyklé ceny vyvlastňované věci nebo práva. Okolnost, že se
tak má stát na základě znaleckého posudku neznamená, že by náhrada neměla být
ve výši obvyklé ceny a že by neměla odpovídat majetkové újmě, která se u
vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Smyslem tohoto požadavku je,
aby výše náhrady byla zakotvena v poměrech cen nemovitostí (a práv s nimi
souvisejících), jež panují v době vyvlastnění tam, kde k vyvlastnění dochází.
Jinak řečeno, výše náhrady má být stanovena ve výši, která má vyvlastňovanému
zajistit, aby mu nevznikla majetková újma (s přihlédnutím k místu a času), a ze
znaleckého posudku se přitom vychází.
Skutečnost, že ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění stanoví, kdo a za
jakých okolností má takový znalecký posudek obstarat (vyžádat jej) neznamená,
že by se něco měnilo na základním požadavku stanovení výše náhrady tak, aby
odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku
vyvlastnění. Slouží jen tomu, aby v procesu vyvlastňování byl dán návod k
postupu za účelem nalezení optimálního řešení pro vyvlastňovaného i
vyvlastňovatele.
Jestliže – jak výše uvedeno - nové projednání věci soudem podle Části páté
občanského soudního řádu navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo
jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou soudem
definitivně uzavřeny, znamená to, že soud musí mít v takovém řízení nejméně
stejná práva (oprávnění) jaká zákon o vyvlastnění přiznává vyvlastňovacímu
úřadu, tedy i právo ustanovit znalce a vyžádat od něj posudek o obecné ceně
vyvlastňované věci nebo práva. Nemůže tak obstát námitka dovolatelky, že se
soud měl řídit závěry znaleckého posudku, který předložila vyvlastňovaná
účastnice M. H., a neměl ustanovovat nového znalce Ing. Mičku, o jehož závěry
dovoláním napadené rozhodnutí opřel. Měl-li totiž soud pochybnosti (které
odůvodnil) o tom, že M. H. předložený znalecký posudek nemůže být podkladem pro
stanovení náhrady za vyvlastnění, bylo jeho povinností obstarat si dostatečný
podklad (cestou jiného znaleckého posudku) pro stanovení náhrady za vyvlastnění
v takové výši, aby zajistila vyvlastňovanému (M. H.), že jí nevznikne majetková
újma (s přihlédnutím k místu a času), a nevedla zároveň k nedůvodnému
majetkovému zvýhodnění vyvlastňovaného.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu (nesprávného právního posouzení otázky postupu při stanovení
náhrady za vyvlastnění) správný. Vzhledem k tomu, že ostatní námitky
dovolatelky (že v dané lokalitě a dané době byly pozemky ze strany Statutárního
města Ostravy vykupovány za částku 660,- Kč/m2, že by M. H. byla schopna prodat
výše uvedené pozemky za částku o 110,-Kč/m2 vyšší, než je rozhodnuto ze strany
soudů, a že výsledná kupní cena jen za pozemky by činila celkem 3.857.700,- Kč,
tedy částku o více než 660.000,- Kč vyšší) představují polemiku se skutkovými
zjištěními (hodnocením důkazů), tedy uplatnění jiného dovolacího důvodu, než
který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo
v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání účastnice
M. H. podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání M. H. bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobci nahradila
náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů
řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§
151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání
náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace
určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro
řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a
ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,-
Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady
spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobce, advokát JUDr. Marek Kříž, Ph.D., osvědčil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
M. H. je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalobci
zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst.
1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).