21 Cdo 3400/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
dědictví po M. S., zemřelé, za účasti 1) A. J., zastoupené advokátem a 2) V.
S., zastoupené Ing. I. S., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 D
215/2004, o dovolání A. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.
února 2007, č.j. 18 Co 253/2006-153, takto:
I. Dovolání A. J. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Řízení o dědictví po M. S., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo
zahájeno usnesením vydaným Městským soudem v Brně dne 24.3.2004, č.j. 94 D
215/2004-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena
JUDr. M. M., notářka v B. (§ 38 o.s.ř.).
Městský soud v Brně usnesením ze dne 4.4.2005, č.j. 94 D 215/2004-86, určil
obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 1.019.312,28 Kč, výši dluhů částkou
0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 1.019.312,28 Kč (výrok I.). Současně
potvrdil, že z dědictví po zůstavitelce A. J. nabyla „pohledávku za M. m. B., z
titulu přeplatku poplatku za komunální odpad ve výši 416,- Kč, zařízení bytu
bez hodnoty, ošacení bez hodnoty, 15 kusů cenných papírů – listinných akcií na
majitele společnosti J & T F. G., a.s., se všemi právy a povinnostmi spojenými
s vlastnictvím cenných papírů v ceně 7.823,- Kč, 9400 podílových listů fondu I.
G. konzervativní vedeného I. k. s. KB, a.s. v celkové hodnotě ke dni úmrtí
zůstavitelky 10.608,84 Kč, 7250 podílových listů fondu I. P. b. vedeného I. k.
s. KB, a.s., v celkové hodnotě ke dni úmrtí zůstavitelky 8.891,40 Kč, ideální
½ nemovitostí zapsaných v listě vlastnictví číslo 1068 katastru
nemovitostí pro obec katastrální území P., okres J., a to pozemků ve
zjednodušené evidenci – parcely původ P. k. (PK) – pozemku parcelní číslo 550,
pozemku parcelní číslo 845, pozemku parcelní číslo 1171, pozemku parcelní číslo
1835/1, pozemku parcelní číslo 1835/2 v ceně za ½ 91.323,04 Kč,
dvoupokojový byt – jednotku číslo 415/2 zapsaný v katastru nemovitostí na listě
vlastnictví 1658 pro katastrální území S., obec B., v domě s byty a nebytovými
prostory na pozemcích jiného vlastníka parcelní čísla 1460, 1465/1 zapsaném v
katastru nemovitostí na listě vlastnictví 1201 pro totéž katastrální území,
včetně podílu ideálních 1190/26739 na společných částech domu v ceně ku dni
úmrtí zůstavitelky 900.000,- Kč“; V. S. nabyla „členský podíl v družstvu s
názvem P., s. b. d., odpovídající základnímu členskému vkladu ve výši 250,-
Kč“ (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení
(výrok III.) a o odměně a náhradě hotových výdajů soudního komisaře (výrok
IV.)“. V odůvodnění uvedl, že „zůstavitelka o svém majetku pořídila postupně
čtyřmi závěťmi z 16.8.1990, 28.2.1990, 17.6.1987 a 24.3.1987“; že „poslední
závětí z 16.8.1990 odkázala členský podíl v SBD P. Ing. K. S., jako náhradní
dědičku za něj ustanovila V. S.“; že „dědičkou ostatního majetku ustanovila A.
J.“; že „Ing. K. S. zemřel před zůstavitelkou, k dědictví po zůstavitelce jsou
tedy povolány V. S. a A. J.“; že „soud se zabýval vůlí zůstavitelky obsaženou v
její závěti, zejména tím, zda bylo vůlí zůstavitelky, aby družstevní byt po
přechodu do jejího vlastnictví, připadl V. S., které odkázala členský podíl v
družstvu nebo A. J., které odkázala veškerý ostatní majetek“ a že „soud dospěl
na základě jazykového výkladu závěti a rovněž i na základě výpovědi účastníků a
svědků k závěru, že zůstavitelka hodlala odkázat byt ve svém vlastnictví A. J..“
K odvolání V. S. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21.2.2006, č.j. 18 Co
143/2005-101, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. a
ve výrocích III. a IV. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že „pokud jde o výklad obsahu závěti
zůstavitelky ze dne 19.8.1990, posuzovaného v souvislosti s obsahem
předcházejících závětí z 24.3.1987, 17.6.1987 a 28.2.1990, pak ve vztahu ke
shora označenému bytu z něj vyplývá zřejmá vůle zůstavitelky pro případ smrti
zajistit Ing. K. S. (eventuálně V. S.), k předmětnému bytu stejná práva, jako
měla ona sama“; že „členství v bytovém družstvu, které ze zákona přecházelo na
dědice, který nabyl zůstatkovou hodnotu členského podílu, zaručovalo především
užívání bytu, který byl přidělen do užívání zůstavitelce“; že „s respektem k
projevené vůli zůstavitelky je nutno učinit závěr, že změna právního vztahu
zůstavitelky k předmětnému bytu (z členky družstva a uživatelky bytu na
vlastnici bytu), při trvajícím a nezměněném právu užívání předmětného bytu,
nelze vyložit účinky závěti tak, že závětí obmyšlený dědic vstoupí pouze do
práva holého členství, které užívání předmětného bytu, ani jiné právo
nezajišťuje“; že „takový výklad by ve svém důsledku znamenal popření projevené
vůle zůstavitelky způsobit přechod všech práv k bytu, které sama měla, na osoby
označené v závěti“; že „v řízení nebylo prokázáno učinění žádného úkonu
zůstavitelky, který by směřoval ke zrušení či změně závěti ze dne 16.8.1990“ a
že „uvedený názor odvolacího soudu, který je pro soud prvního stupně závazný,
významným způsobem mění předpoklady pro vypořádání dědictví, a proto bude nutno
se závětními dědičkami dědictví po zůstavitelce znovu projednat a umožnit jim
dědictví vypořádat dohodou“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 31.5.2006, č.j. 94 D 215/2004-116, poté
potvrdil, že z dědictví po zůstavitelce A. A. nabyla „pohledávku za M. m. B., z
titulu přeplatku za komunální odpad ve výši 416,- Kč, zařízení bytu bez
hodnoty, 15 kusů cenných papírů – listinných akcií na majitele společnosti J &
T F. G., a.s., se všemi právy a povinnostmi spojenými s vlastnictvím cenných
papírů v ceně 7.823,- Kč, 9400 podílových listů fondu I. G. konzervativní
vedeného I. k. s. KB, a.s. v celkové hodnotě ke dni úmrtí zůstavitelky
10.608,84 Kč, 7250 podílových listů fondu I. P. b. vedeného I. k. s. KB, a.s. v
celkové hodnotě ke dni úmrtí zůstavitelky 8.891,40 Kč, ideální ½
nemovitostí zapsaných v listě vlastnictví číslo 1068 katastru nemovitostí pro
obec i katastrální území P., okres J., a to pozemků ve zjednodušené evidenci –
parcely původ P. k. (PK) – pozemku parcelní číslo 550, pozemku parcelní číslo
845, pozemku parcelní číslo 1171, pozemku parcelní číslo 1835/1, pozemku
parcelní číslo 1835/2 v ceně za ½ 91.323,04 Kč“; současně, že V. S. nabyla
„členský podíl v družstvu s názvem P., stavební bytové družstvo, odpovídající
základnímu členskému vkladu ve výši 250,- Kč, dvoupokojový byt – jednotku číslo
415/2 zapsaný v katastru nemovitostí na listě vlastnictví 1658 pro katastrální
území S., obec B., v domě s byty a nebytovými prostory na pozemcích jiného
vlastníka parcelní čísla 1460, 1465/1 zapsaném v katastru nemovitostí na listě
vlastnictví 1201 pro totéž katastrální území, včetně podílu ideálních
1190/26739 na společných částech domu v ceně ku dni úmrtí zůstavitelky
900.000,- Kč“. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení; že A. J. je povinna zaplatit V. S. na náhradě nákladů odvolacího řízení
1.000,- Kč a že odměnu notářky 11.400,- Kč, její hotové výdaje 296,50 Kč a daň
z přidané hodnoty 2.222,40 Kč, tj. celkem 13.918,90 Kč, jsou povinny zaplatit
notářce A. J. částkou 1.625,70 Kč a V. S. částkou 12.293,10 Kč.
K odvolání A. J. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.2.2007, č.j. 18 Co
253/2006-153, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru,
že „úmysl zůstavitelky zajistit Ing. K. S. (eventuelně V. S.), k předmětnému
bytu stejná práva, jako měla ona, vychází z výkladu její vůle vyjádřené v
závěti dne 16.8.1990 a není tedy jen pouhou dedukcí, jak namítá odvolatelka“;
že „odkaz zůstatkové hodnoty členského podílu družstevního dvoupokojového bytu
v B., u SBD P. B., po následném převodu do vlastnictví zůstavitelky, při dědění
znamená pořízení o všech právech, včetně práva vlastnického, k předmětnému
bytu“; že „pokud jde o námitku vady řízení, spočívající v tom, že zástupci
odvolatelky s procesní plnou mocí pro celé řízení nebylo doručeno oznámení o
konání jednání soudu dne 16.5.2006, ze spisu skutečně vyplývá, že soud prvního
stupně k jednání dne 16.5.2006, u něhož připomenul přítomným závětním dědičkám
právní názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení ze dne 21.2.2006 a jeho
důsledky pro vypořádání dědictví a vyzval je k vypořádání dědictví dohodou,
nepředvolal zástupce odvolatelky“; že „doručil-li soud prvního stupně
předvolání k jednání nařízenému k projednání věci na den 16.5.2006 přímo
účastnici řízení, a nikoli jejímu zástupci s procesní plnou mocí, pak
nerespektoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu“; že „při posouzení
možného následku této vady ve vztahu k výsledku řízení lze uvést, že soud
prvního stupně, jak mu zákon ukládá, respektoval právní názor vyslovený
odvolacím soudem týkající se výkladu vůle zůstavitelky v závěti ze dne
16.8.1990“; že „podle tohoto názoru nemohou být skutečnosti uváděné
odvolatelkou v odvolání o vůli zůstavitelky po sepisu závěti pro výklad závěti
právně významné“; že „jejich uplatnění v řízení před soudem prvního stupně by
proto nevytvořilo jiné (pro odvolatelku příznivější) předpoklady pro vypořádání
dědictví“; že „namítanou vadu řízení proto odvolací soud nehodnotí jako vadu,
která by sama o sobě mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí“.
Proti tomuto usnesení podala A. J. dovolání. Namítá, že „lze přisvědčit názoru
odvolacího soudu potud, že vůlí zůstavitelky bylo závětí ze dne 16.8.1990
pořídit o majetku, který vlastnila (či ke dni své smrti bude vlastnit)“; že
„tuto vůli však zůstavitelka vyjádřila jasně, určitě a srozumitelně tak, že
Ing. K. S. odkázala členský podíl v družstvu, zatímco A. J. ostatní majetek“;
že „pokud v mezidobí po pořízení zmíněné závěti a přede dnem jejího úmrtí
zůstavitelka nabyla do vlastnictví bytovou jednotku, pak nejde o pouhou změnu v
právním vztahu zůstavitelky k předmětnému bytu, nýbrž o další zůstavitelčin
majetek, který ona nabyla po pořízení závěti a ke dni úmrtí jej vlastnila“; že
„citovaná závěť zůstavitelky ze dne 16.8.1990 neobsahuje žádné ustanovení,
které by mohlo být sebemenší oporou pro závěr odvolacího soudu, že vůlí
zůstavitelky bylo odkázat Ing. K. S. nebo případným náhradním dědicům jakékoli
právo k bytu, které by případně zůstavitelka ke dni své smrti k tomuto bytu
měla, takovou vůli by zůstavitelka jistě v závěti výslovně vyjádřila“; že „byla
v řízení právně zastoupena advokátem, kterého soud prvního stupně opomenul“; že
„odvolací soud se s touto vadou v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení
vypořádává tak, že ji odbývá jako vadu, která by sama o sobě nemohla vést ke
zrušení usnesení soudu prvního stupně, s čímž dovolatelka nesouhlasí“; že „v
důsledku této vady mohla veškeré rozhodné skutečnosti uplatnit až v průběhu
odvolacího řízení a v případě potvrzení usnesení soudu prvního stupně (který
nastal) fakticky pozbyla právo řádného opravného prostředku“; a že „z tohoto
důvodu je napadené usnesení postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V. S. ve vyjádření k dovolání A. J. uvedla, že „s dovoláním nesouhlasí a plně
se ztotožňuje s usnesením odvolacího soudu“; současně „odkázala“ na „důvody
svého odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4.4.2005, č.j. 94 D
215/2004-86“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že
zůstavitelka M. S. o svém majetku pořídila postupně čtyřmi závěťmi, a to z
16.8.1990, 28.2.1990, 17.6.1987 a 24.3.1987. Poslední závětí ze dne 16.8.1990,
sepsanou formou notářského zápisu JUDr. J. S., notářkou v B. (sp.zn. Z 568/90,
2 NZ 368/90, 2 N 408/90), ustanovila Ing. K. S., narozeného dne 27.7.1936,
bytem v B., dědicem „zůstatkové hodnoty členského podílu družstevního –
dvoupokojového bytu v B.,“; pro případ, že by Ing. K. S. „předemřel nebo z
jakéhokoliv důvodu dědit nemohl“, ustanovila dědičkou „zůstatkové hodnoty
členského podílu shora uvedeného družstevního bytu“ V. S.; dědičkou „veškerého
svého ostatního majetku“ ustanovila A. J..
Podle ustanovení § 476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat
vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve
formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy
byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení § 476d odst. 1, části věty před středníkem obč. zák.
zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
V posuzovaném případě nebylo pochyb ani sporu o tom, co bylo předmětem závěti
zůstavitelky ze dne 16.8.1990 v době, kdy byla tato závěť pořízena. Postup
podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, jehož smyslem je vykládat
právní úkon ke dni, kdy byl učiněn, proto není na místě. Pro závěr o tom, komu
podle sporné závěti svědčí dědický titul k „dvoupokojovému bytu v B.“, je
rozhodné, zda shora popsaná změna právního vztahu zůstavitelky k tomuto bytu, k
níž došlo po pořízení závěti, znamenala též změnu v tom, co reálně mělo být
předmětem dědění (srov. též. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn.
5 Co 15/74, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník
1976).
V daném případě je zjevné, že historicky podmíněná a právně neobvyklá (srov.
zákon č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) změna právního vztahu
zůstavitelky k předmětnému bytu neměla (nemohla mít) žádný vliv na to, že v den
pořízení zkoumané závěti i v den smrti zůstavitelky byl předmětem
zůstavitelčina pořízení pro případ smrti primárně „dvoupokojový byt v B.“.
Závěr odvolacího soudu, že dědičkou uvedeného bytu je podle závěti zůstavitelky
ze dne 16.8.1990 V. S., je proto správný.
A. J. v dovolání dále namítá, že „byla v řízení právně zastoupena advokátem,
kterého soud prvního stupně opomenul“; že „odvolací soud se s touto vadou v
odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vypořádává tak, že ji odbývá jako
vadu, která by sama o sobě nemohla vést ke zrušení usnesení soudu prvního
stupně, s čímž dovolatelka nesouhlasí“; že „v důsledku této vady mohla veškeré
rozhodné skutečnosti uplatnit až v průběhu odvolacího řízení a v případě
potvrzení usnesení soudu prvního stupně (který nastal) fakticky pozbyla právo
řádného opravného prostředku“.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst.
1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním
právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce, vybavený plnou
mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit
účastník (§ 28 odst. 2 o.s.ř.), ať je jím advokát (§ 25 o.s.ř.) nebo tzv.
obecný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud vždy písemnosti;
účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§ 49 odst. 1 o.s.ř.),
a zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§ 115 o.s.ř.). Je-li
účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím
zástupce.
V posuzovaném případě – jak z obsahu spisu vyplývá – nebyl k jednání před
soudním komisařem dne 16.5.2006 předvolán zástupce A. J. Během uvedeného
jednání, kterého se osobně zúčastnili A. J. a zástupce V. S., byl – jak z
protokolu o jednání vyplývá – rekapitulován dosavadní průběh řízení a účastníci
byli vyzváni k uzavření dohody o vypořádání dědictví. Vzhledem k tomu, že
dohoda uzavřena nebyla, byli účastníci „poučeni o dalšímu postupu“, že „nabytí
dědictví bude potvrzeno dle závěti“ a že „při výkladu závěti je soud vázán
právním názorem odvolacího soudu“.
Jednání odvolacího soudu, při kterém bylo vydáno dovoláním napadené usnesení,
se osobně zúčastnili zástupci A. J. i V. S. Zástupce A. J. při tomto jednání
pouze „odkázal na písemné znění odvolání“ a zopakoval námitky své klientky
vztahující se k výkladu obsahu sporné závěti.
I když obecně platí, že, projedná-li soud věc v nepřítomnosti účastníkova
zástupce, který k jednání nebyl řádně předvolán, aniž účastník, o jehož
zástupce jde, takový postup výslovně navrhl (popř. výslovně s ním souhlasil),
jde o odnětí možnosti jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o.s.ř.) [srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2000, sp.zn. 26 Cdo 2023/2000, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod č. 26, ročník 2001], v řízení o dědictví, tj.
v řízení, které lze zahájit i bez návrhu (srov. § 175a odst. 2 o.s.ř.), lze
zpravidla, s ohledem zejména na ustanovení § 205a odst. 2, § 212 písm. a)
o.s.ř, zjednat nápravu takového pochybení soudu prvního stupně i v průběhu
odvolacího řízení.
V posuzovaném případě je i z obsahu odvolání A. J. proti usnesení soudu prvního
stupně následně potvrzenému dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu, z
námitek uvedených zástupcem A. J. při jednání odvolacího soudu předcházejícího
vydání dovoláním napadeného usnesení i z obsahu samotného dovolání proti tomuto
usnesení zřejmé, že zde není jakákoli konkrétní okolnost, z níž by vyplýval
závěr, že A. J. byla v průběhu řízení nepředvoláním jejího zástupce k jednání
dne 16.5.2006 odňata možnost jednat před soudem, kterážto vada by nebyla
(nemohla být) odstraněna v průběhu odvolacího řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska A. J.
uplatněných dovolacích důvodů správné, a protože nebylo zjištěno, že by
usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání jmenované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a) a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu