21 Cdo 343/2000

21 Cdo 343/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Ivany

Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně I., spol. s r.o., zastoupené advokátem,

proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o 69.500,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 531/94, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. dubna 1996,

č.j. 11 C 531/94 - 44, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.

prosince 1996, č. j. 15 Co 755/96 - 65, takto :

I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze

dne 29. dubna 1996, č. j. 11 C 531/94 - 44, se zastavuje.

II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni

k dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 69.500,- Kč se

17% úrokem z prodlení od 23.11.1994 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že

žalovaný dohodou o uznání dluhu ze dne 16.6.1994 uznal dluh v této výši vůči

žalobkyni z titulu nevyúčtovaných záloh a půjček, zavázal se jej zaplatit

ve dvou splátkách (do 30.9.1994 částku 15.000,- Kč, do 31.12.1994 částku

54.500,- Kč), pod ztrátou výhody splátek, a že nezaplacením první splátky se

stal splatným celý dluh.

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 29.4.1996, č.j. 11 C

531/94-44, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni

na náhradě nákladů řízení 5.870,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Vycházeje z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným, který na základě pracovní

smlouvy vykonával pro žalobkyni práci řidiče-stavebního dělníka, byla dne

16.6.1994 uzavřena písemná dohoda podle ustanovení § 259 zák. práce, podle níž

žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni z titulu nevyúčtovaných záloh

vyplacených mu na nákup stavebního materiálu a z titulu nevrácené půjčky peněz

v celkové výši 69.500,- Kč a zavázal se jej zaplatit ve dvou splátkách, pod

ztrátou výhody splátek, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně

prokázala svůj nárok, vyplývající z dohody, co do důvodů i výše. Nepovažoval za

věrohodné tvrzení žalovaného, že žádný dluh vůči žalobkyni nemá a že dohodu

podepsal jen proto, že byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, nebyly mu

vypláceny nemocenské dávky a nacházel se v tíživé finanční situaci.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne

16.12.1996, č. j. 15 Co 755/96 - 65, rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na

náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci

rozsudku „na účet\" advokáta. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně

dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně jde o uplatnění nároku ze smlouvy

uzavřené podle ustanovení § 259 zák. práce (tzv. narovnání), že touto dohodou

dosavadní nároky zanikly a byly nahrazeny novým vymezením práv a povinností

účastníků obsaženým v dohodě; proto je právně irelevantní, pokud žalovaný

zpochybňuje původní nároky žalobkyně, ať již jde o jejich základ, nebo výši.

Písemně uzavřenou dohodu o narovnání ze dne 16.6.1994 (byť,

pokud jde o vypořádání půjčky peněz, která neměla souvislost s pracovněprávním

vztahem mezi účastníky, jde o občanskoprávní vztah řídící se ustanovením § 585

obč. zákoníku, ovšem se stejnými právními důsledky pro účastníky jako při

dohodě o narovnání podle ustanovení § 259 zák. práce) považoval za platný

právní úkon (ať již ve smyslu ustanovení § 242 zák. práce, či ve smyslu

ustanovení § 37 obč. zákoníku). Tvrzení žalovaného v odvolání, že tuto smlouvu

uzavřel pod nátlakem ze strany žalobkyně, považoval za účelové a nevěrohodné,

protože je v rozporu s jeho výpovědí jako účastníka v řízení před

soudem prvního stupně, přičemž subjektivní motivy a pohnutky jeho jednání

nemají při posuzování platnosti tohoto právního úkonu žádný význam. Žalovaný od

této dohody pro případný omyl při jejím uzavírání neodstoupil a povinnost

vyplývající z tohoto závazkového pracovněprávního vztahu nesplnil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního

soudu Plzeň-město ze dne 29.4.1996, č.j. 11 C 531/94 - 44, podal žalovaný

dovolání, v němž namítá, že mu postupem odvolacího soudu byla odňata možnost

jednat před soudem, jednak tím, že jako účastník řízení nebyl předvolán k

jednání odvolacího soudu na den 16.12.1996 a o tomto jednání byl vyrozuměn jen

jeho zástupce, jednak tím, že odvolací soud nijak nereagoval na písemnou omluvu

zástupce, který se nemohl jednání zúčastnit, ani na jeho žádost o odročení

tohoto jednání; ve věci dne 16.12.1996 v jejich nepřítomnosti jednal a rozhodl.

Navrhl, aby dovolací soud „zrušil v plném rozsahu rozsudek Okresního soudu

Plzeň-město č. 11 C 531/94 z 29. dubna 1996 a Krajského soudu v Plzni č. 15 Co

755/96 z 16. prosince 1996\".

Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o

mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí

odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29.4.1996, č. j. 11 C

531/94 - 44, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí

soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum odvolacím soudem

vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu

pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně

(srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem

podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto řízení

o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne

29.4.1996, č.j. 11 C 531/94 - 44, zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.),

zabývaje se dále dovoláním žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání

(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že

dovolání je opodstatněné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou

roz-sudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné

nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1

o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že roz-hodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad

uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvede-nou v tomto ustanovení

skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti

rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku byla v průběhu řízení

nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí

postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci procesních práv, která mu

občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy,

navrhovat důkazy apod.). Za vadu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.

se považuje zkrácení těchto procesních práv nesprávným postupem soudu

(uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími

obecně závaznými předpisy) jen tehdy, projevil-li se takový postup v průběhu

řízení a nikoliv jen při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastník nebyl

řádně přibrán do řízení (§ 94 odst. 2 o.s.ř.), nebo, kdy účastníku byl

ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem

stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.

f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání,

přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s

ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.

V posuzovaném případě dovolatel spatřuje odnětí možnosti jednat před

soudem především v tom, že nebyl jako účastník řízení předvolán k jednání

odvolacího soudu na den 16.12.1996 a že o tomto jednání byl vyrozuměn jen jeho

zástupce.

Podle ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. má-li účastník zástupce s plnou mocí pro

celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li účastník osobně

v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.

V řízení před soudem se účastník může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí

(§ 24 odst. 1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (Článek

37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout

procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce

vybavený procesní plnou mocí je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení

učinit účastník (§ 28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), ať je jím advokát (§ 25

o.s.ř.), nebo jiný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Proto také ustanovení § 49 odst. 1

věta první o.s.ř. stanoví, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé

řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Je tomu tak zejména z toho

důvodu, aby i tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupení v občanském soudním

řízení, kterým je kvalifikované vystupování účastníka (prostřednictvím jeho

zástupce) vůči soudu. Je-li tedy účastník zastoupen, vykonává svá procesní

práva a povinnosti vůči soudu prostřednictvím tohoto zástupce.

Protože v soudním řízení může nastat situace, kdy bude třeba, aby účastník

osobně v řízení něco vykonal, stanoví občanský soudní řád v ustanovení § 49

odst. 1 větě druhé, že se v takovém případě doručuje písemnost nejen zástupci

účastníka, ale účastníku samotnému. Toto opatření sleduje ten cíl, aby v

případě, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat, dozvěděl se to, jako ve

všech ostatních případech, jeho zástupce, ale zároveň, aby bylo zajištěno, že o

tomto kroku bude informován bezprostředně od soudu i sám účastník.

Při posuzování otázky, které jsou to úkony, jež má účastník osobně v

řízení vykonat (a je třeba doručit písemnost nejen zástupci účastníka,

ale i přímo účastníkovi), dospěla již soudní praxe k závěru, že takovým úkonem

může být např. důkaz jeho výslechem, neboť je pro provedení tohoto důkazu

nezbytná osobní účast takového účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 26.5.1998, sp.zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura

pod č. 123, ročník 1998). Naproti tomu, nemá-li zastoupený účastník v řízení

osobně něco vykonat, nelze za účinné považovat doručení přímo účastníkovi

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998, sp.zn. 20 Cdo 332/98,

uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 3, ročník 1999).

O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka

tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá

procesní práva prostřednictvím zástupce.

Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaný byl v odvolacím řízení zastoupen na

základě procesní plné moci ze dne 27.8.1996 (č.l. 47 spisu) advokátem. O

jednání nařízeném k projednání odvolání žalovaného na den 16.12.1996 odvolací

soud vyrozuměl jak zástupce žalobkyně, tak i zástupce žalovaného advokáta

(zástupce žalovaného obdržel předvolání k jednání dne 2.12.1996). Žádná z obou

sporných stran podle obsahu spisu nežádala, aby odvolací řízení bylo doplněno

opětovným výslechem žalovaného ( žalovaný v odvolání navrhoval doplnění

dokazování pouze listinnými důkazy, žalobkyně ve vyjádření k odvolání

považovala další doplnění dokazování za bezpředmětné). Z uvedeného je zřejmé,

že žalovaný neměl při jednání před odvolacím soudem dne 16.12.1996 něco osobně

konat, a proto dostačovalo, aby k tomuto jednání byl obeslán v souladu s

ustanovením § 49 odst. 1 o.s.ř. pouze jeho zástupce (je věcí zástupce, aby

účastníka o jednání uvědomil). Tím, že o jednání odvolacího soudu dne

16.12.1996 byli vyrozuměni zástupci účastníků, bylo též zajištěno, aby mohli

prostřednictvím svých zástupců realizovat svá procesní práva.

Proto skutečnost, že odvolací soud k jednání na den 16.12.1996 nepředvolal

žalovaného jako účastníka řízení, ale pouze jeho zástupce, sama o sobě vadu

řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepředstavuje. Tímto

postupem odvolacího soudu k odnětí možnosti žalovaného jednat před soudem

nedošlo.

Dovolatel dále spatřuje odnětí možnosti jednat před odvolacím soudem i v tom,

že jeho odvolání bylo projednáno a o něm rozhodnuto u jednání dne 16.12.1996 v

nepřítomnosti jeho zástupce, který sice k tomuto jednání odvolacího soudu

předvolán byl, avšak, protože se ho nemohl zúčastnit, předem se omluvil a

současně požádal o jeho odročení, přičemž na jeho žádost o odročení jednání

nebylo odvolacím soudem žádným způsobem reagováno.

Pro posouzení postupu odvolacího soudu z hlediska ustanovení § 237 odst. 1

písm. f) o.s.ř. je podstatné, zda odvolací soud měl ve vytýkaném směru

odpovídající procesní povinnost, jinak řečeno, zda postup odvolacího soudu, v

jehož rámci projednal odvolání žalovaného bez přítomnosti jeho zástupce, byl

postupem podle tohoto ustanovení nesprávným.

Procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc byla

projednána v účastníkově přítomnosti (srov. Článek 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod). To na druhé straně neznamená, že by

soud nemohl jednat a rozhodnout bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy

povinen takovou možnost poskytnout. Ustanovení § 115 o.s.ř. soudu ukládá, aby,

nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá

účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být

účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak

je, zda svého práva využije či nikoli.

Podle § 101 odst. 2 o.s.ř., jež platí i pro odvolací řízení (§ 211 o.s.ř.),

soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně

předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení,

může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.

Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení jednání

požádal a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak logicky

povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti,

nesplnil. Tím zasáhl do jeho práva, jež vyplývá ze zmíněného Čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, a účastníku možnost jednat před soudem odňal.

V takovém případě řízení vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f)

o.s.ř. trpí, přičemž se zřetelem na ustanovení § 211 o.s.ř. platí tento závěr i

pro řízení odvolací.

Jak již bylo výše vyloženo, je-li účastník zastoupen zástupcem s plnou mocí pro

celé řízení, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce.

Z úpravy procesního postavení zástupce účastníka proto vyplývá, že shora

uvedený závěr o podmínkách existence vady řízení podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. f) o.s.ř., jež vycházejí ze situace absentujícího účastníka, je nutné

přiměřeně vztáhnout i na situaci, kdy za týchž podmínek soud projedná věc v

nepřítomnosti účastníkova zástupce. Přípustná modifikace tohoto závěru je dána

hranicemi, jež vyplývají z toho, že ve vzájemném poměru je účastník oproti

zástupci nejen dominantní, ale i nenahraditelný. Důsledky ve smyslu ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. tedy nenastanou, jestliže účastník navrhne, aby

věc byla projednána, přestože vůči jeho zástupci působí překážky, jež jinak

projednání věci v jeho nepřítomnosti neumožňují, a dále i v případě, že

účastník překážku na straně stávajícího zástupce odstraní tím, že toto

zastoupení ukončí, respektive nahradí zastoupením jiným.

Z výše uvedeného vyplývá, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem

ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu

účastníka projedná věc v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu

( tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání.

Po účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze

spravedlivě požadovat, aby nesl ustanovením § 101 odst. 2 větou druhou o.s.ř.

předpokládané následky, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu

zabrání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost musí ale

představovat \"důležitý důvod\"; příčina toho, proč se účastník nemůže

zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu

vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů

aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod

považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale

i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené, či jinak zaviněné, jestliže je

lze v dané situaci považovat za důležité (za důvod odůvodňující odročení

jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o

odročení jednání, je tedy třeba ve smyslu ustanovení § 101 odst. 2 věty druhé

o.s.ř. považovat jak takovou okolnost (událost), která účastníku (jeho

zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání

(například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání, či služební cesta),

tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak

zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem

okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou.

Důležitým důvodem proto může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce

účastníka, nelze-li na účastníku spravedlivě požadovat, aby byl zastupován

jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.1996, sp.zn. 3 Cdon

1021/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 62, ročník 1998).

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud nařídil k

projednání odvolání žalovaného jednání nejdříve na den 2.12.1996 ve 14,00 hod.,

k němuž předvolal pouze zástupce obou účastníků. Žádosti zástupce žalovaného o

odročení uvedeného jednání odvolací soud vyhověl (viz referát ze dne 25.11.1996

na č.l. 61 spisu) tím, že doručil zástupcům obou účastníků vzor 22 o.s.ř.,

jehož obsahem je sdělení, že jednání nařízené na den 2.12.1996 se odročuje na

den 16.12.1996 v 10,00 hod.; zástupci žalovaného bylo vyrozumění o odročení

jednání ze dne 2.12.1996 na den 16.12.1996 doručeno dne 2.12.1996. Písemným

podáním (podle podacího razítka doručeným Krajskému soudu v Plzni dne

10.12.1996) zástupce žalovaného požádal i o odročení jednání ze dne 16.12.1996

s odůvodněním, že „na tentýž den je pozván na okresní státní zastupitelství v

Ch. k seznámení s výsledky vyšetřování ve věci Zt 832/96\" a že ústního

jednání odvolacího soudu v této věci se chce osobně zúčastnit „vzhledem k

zásadním rozporům ve výpovědích účastníků\". Odvolací soud na tuto žádost

zástupce žalovaného o odročení jednání ze dne 16.12.1996 žádným způsobem

nereagoval. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne

16.12.1996, bylo jednání zahájeno v 10,00 hod. a do protokolu konstatováno, že

žalobkyně (její zástupce) ani žalovaný (jeho zástupce) se k jednání

nedostavili ( zápis do protokolu zní u obou sporných stran „nikdo - doručení

vykázáno\"); poté, co pověřený člen senátu přednesl podle obsahu spisu soudu

prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení („zejména napadený rozsudek

na č.l. 44, odvolání žalovaného na č.l. 47 a vyjádření žalobkyně na č.l. 50\"),

odvolací soud ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.

Z opisu vyrozumění o možnosti seznámení z 29. 11. 1996 a opisu

záznamu o seznámení se spisovým materiálem ze 16. 12. 1996,

zaslaných k žádosti dovolacího soudu Okresním státním zastupitelstvím v Ch.,

dovolací soud zjistil, že B. G. byl dne 29. 11. 1996 vyrozuměn o tom, že dne

16. prosince 1996 ve 13.00 hodin má možnost seznámit se s výsledky vyšetřování

ve věci obviněného B. N. V., jehož obhajoval, a že se dne 16. 12. 1996 na

Okresní státní zastupitelství v Ch. dostavil a se spisem se seznámil. Bylo tak

prokázáno, že zástupce žalovaného se jednání odvolacího soudu dne 16. 12. 1996

nemohl zúčastnit z důvodu kolize s jiným úředním jednáním. Tato skutečnost, jak

výše uvedeno, představuje důležitý důvod, pro který soud k žádosti účastníka

jednání odročí. Přitom právě z tohoto důvodu dopisem doručeným odvolacímu soudu

již dne 10. 12. 1996 požádal zástupce žalovaného o odročení jednání ze dne 16.

12. 1996.

Protože žalovaný jako účastník řízení nebyl k jednání odvolacího soudu

předvolán a tohoto se nezúčastnil, nemohl navrhnout, aby věc byla

projednána bez přítomnosti jeho zástupce, ani nemohl překážku na straně

stávajícího zástupce odstranit ukončením zastoupení, resp. nahrazením zástupcem

jiným.

Jestliže odvolací soud za těchto okolností věc projednal a rozhodl, odňal svým

postupem žalovanému možnost jednat před soudem a zatížil tedy odvolací řízení

vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Skutečnost, že řízení

je postiženo touto vadou současně způsobuje, že dovolání je i důvodné [§ 241

odst. 3 písm. a) o.s.ř.].

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud

jej proto podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř.

zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2

věta první o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud

závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového

řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§

243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 7. prosince 2000

JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová