21 Cdo 3452/2008

21 Cdo 3452/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní

věci žalobce S. b. d. N. d., zastoupeného advokátem, proti žalované České

republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vyklizení

bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 321/2007, o

dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008

č.j. 11 Co 73/2008-31, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo vyklidit byt v domě v P. a

vyklizený ho předat žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je "výlučným

vlastníkem a pronajímatelem" uvedeného bytu, že dne 1.7.2004 zemřela členka

družstva V. Š., která byla nájemkyní bytu, a že dědictví připadlo na základě

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23.1.2006 č.j. 34 D 2033/2004-72

státu jako odúmrť. Protože úmrtím došlo k zániku členství V. Š. v družstvu a

nájemní smlouvy k družstevnímu bytu, je žalovaná povinna byt vyklidit. Stát se

totiž nestal dědicem po V. Š., je jen "nabyvatelem dědictví" a nemůže mít ani

"práva, která zákon přiznává jen dědici"; nemůže se stát členem družstva a

nájemcem družstevního bytu, i když mu v rámci odúmrti připadl členský podíl v

družstvu. Žalobce dále dovozuje, že "speciální úprava sukcese chráněného nájmu

bytu je vyhrazena jen na dědice", že na odúmrť se nevztahuje § 706 odst.3

občanského zákoníku a že členství v družstvu "může nabýt jen dědic a i ten

jenom v tom případě, jestliže o to požádá a jen tam, kde zákon nebo stanovy

družstva připouštějí, že může členství získat". Žalovaná má z důvodu odúmrti

pouze právo na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni

úmrti zůstavitelky", tedy ve výši 10.178,- Kč.

Žalovaná potvrdila, že dědictví po Vlastě Škrábkové, zemř. 1.7.2004, nabyl stát

jako odúmrť. Stát podle jejího názoru vstupuje nabytím odúmrti do právního

postavení zůstavitele a stává se účastníkem občanskoprávních vztahů na místě

zůstavitele, ledaže by šlo o práva, která jsou vázána na osobu zůstavitele a

která proto zanikají jeho smrtí. Stát "v rámci přechodu dědictví" nenabývá - ve

srovnání se zákonným nebo závětním dědicem - méně práv jen proto, že při

odúmrti "není označen za dědice"; jestliže zákon neupravuje výslovně postavení

státu při nabytí odúmrti jinak od právního postavení dědice, je třeba na stát

pohlížet "analogicky jako na dědice a přiznat mu stejná práva". Z uvedeného

vyplývá, že nabytím členského podílu v bytovém družstvu na základě odúmrti (§

462 občanského zákoníku) přechází analogickým užitím ustanovení § 706 odst.2

občanského zákoníku členství v družstvu a nájem bytu na stát, že předmětem

připadnutí dědictví státu v souvislosti s členstvím v bytovém družstvu je

členský podíl zůstavitele, který se stanoví "cenou obvyklou, tj. cenou, kterou

by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout". V

nabytí členství státu v bytovém družstvu nebrání ani zákon č. 219/2000 Sb. (ve

znění pozdějších předpisů); i když se stát nemůže zúčastnit na založení

družstva, vstoupit do družstva nebo nabýt členství v družstvu převodem,

ustanovení § 30 odst.3 tohoto zákona výslovně počítá s tím, že stát může nabýt

práva z členství v družstvu též na základě odúmrti, s nimiž příslušná

organizační složka naloží v souladu s tímto zákonem. Žalovaná současně

poukazuje na rovnost v právech a dovozuje, že je nepřípustné nahlížet na stát,

který nabývá dědictví jako odúmrť, jinak než na dědice, nestanoví-li zákon

jinak.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12.12.2007 č.j. 21 C 321/2007-16

žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě

nákladů řízení 1.000,- Kč. Dovodil, že žalobce je "vlastníkem předmětného

bytu", že smrtí Vlasty Škrábkové zaniklo její členství v družstvu spolu s

nájemní smlouvou k bytu, že zemřela "bez dědiců a bez zanechání závěti" a že

proto dědictví připadlo státu jako odúmrť. Při právním posouzení věci je třeba

podle soudu prvního stupně vycházet z nálezu "Ústavního soudu II. ÚS 118/2000",

podle něhož, "pokud připadlo dědictví státu jako odúmrť, nebyl stát dědicem, a

proto se nemohl stát ani nositelem členských práv a povinností, i kdyby jeho

členství v bytovém družstvu bylo podle právní úpravy přípustné". Stát může být

dědicem po zůstaviteli pouze tehdy, když jej zůstavitel v závěti dědicem

ustanovil a stát, který není závětí povolán za dědice a kterému dědictví

připadlo pouze na základě ustanovení § 462 občanského zákoníku jako odúmrť,

není dědicem, i když mu připadl družstevní podíl. Není-li stát dědicem, nemůže

být ani členem družstva, ani nájemcem družstevního bytu. K užívání předmětného

družstevního bytu proto žalovaná nemá žádný právní důvod.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.4.2008 č.j. 11 Co

73/2008-31 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je

povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.927,- Kč k

rukám advokáta Mgr. J. H. Vycházeje z ustanovení § 706 odst.2 občanského

zákoníku, podle kterého smrtí nájemce družstevního bytu přechází jeho členství

v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl, dospěl

odvolací soud k závěru, že stát, jemuž připadlo dědictví po zůstaviteli jako

odúmrť (§ 462 občanského zákoníku), nemá stejné postavení jako dědic "podle

dědické posloupnosti" a že k nabytí členských práv a povinností v družstvu

"může dojít pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným

způsobem než děděním"; připadlo-li dědictví státu jako odúmrť, nebyl stát

dědicem, a nemohl se proto stát nositelem členských práv a povinností, i kdyby

jeho členství v bytovém družstvu bylo podle právní úpravy přípustné. Podle

názoru odvolacího soudu je navíc "pojmově vyloučena i možnost státu získat

nájem bytu", neboť právo nájmu bytu je "jednoznačně vázáno na fyzickou osobu" a

jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu svou potřebu

bydlení. Právní názor soudu prvního stupně "opřený o stanovisko" vyjádřené v

nálezu Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II ÚS 118/2000 je proto podle

odvolacího soudu správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že v

případě úmrtí člena bytového družstva je třeba vycházet z ustanovení § 706

odst.2 a § 707 odst.2 občanského zákoníku, z nichž vyplývá, že "předmětem

dědění po zůstaviteli je právě jeho členský podíl v družstvu a členem družstva

se pak stává ten z dědiců, kterému připadl členský podíl v rámci dědického

řízení". Nabytí členského podílu nelze oddělit od přechodu členských práv a

povinností, včetně práva užívat byt, jinak by nebylo v dědickém řízení

rozhodnuto o veškerém zůstavitelově majetku. Žalovaná odmítá jako překonaný

názor o tom, že právo nájmu bytu je vázáno výlučně na fyzickou osobu, a

poukazuje na to, že také stanovy žalobce schválené v roce 2006 výslovně

předpokládají, že se členem družstva může stát i právnická osoba se sídlem v

České republice, a na to, že podle výslovné právní úpravy v nájmu právnické

osoby může být např. služební byt. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp.

zn. II ÚS 118/2000 nelze úspěšně argumentovat už proto, že se zabývá právní

úpravou účinnou do 31.12.1991. Žalovaná dále namítá, že stát sice není z důvodu

odúmrti dědicem, ale že má "v mnoha směrech obdobné postavení" jako dědic a že

proto právní vztahy, do kterých z titulu připadnutí dědictví podle ustanovení §

462 občanského zákona vstupuje, je nutno posuzovat analogií k dědickému právu,

přičemž nabytím členského podílu v bytovém družstvu podle ustanovení § 462

občanského zákoníku přechází analogickým užitím § 706 odst. 2 občanského

zákoníku členství v družstvu a nájem bytu na stát. Kdyby mělo být postavení

státu při přechodu majetku v rámci dědického řízení zásadně odlišné od

postavení dědice, znamenalo by to "nejen průlom do zásady rovnosti účastníků

řízení, ale i následné znevýhodnění státu oproti dědicům nabývajícím takový

majetek děděním", když "profitujícím subjektem by bylo bytové družstvo jako

obchodní společnost svého druhu"; současně by došlo k "ohrožení ochrany práv"

věřitelů, když by se bezdůvodně snížila výše ceny nabytého dědictví, do níž

stát odpovídá za dluhy zůstavitele. Pojem "dědic" nelze podle názoru žalované

vykládat "doslovně", když se jím má na mysli "nabyvatel dědictví". Přípustnost

dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského

soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu

zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek

odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.

7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a

další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v

ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237

odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)

o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.

dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán

rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti

rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů

uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní

otázky, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na

základě odúmrti (§ 462 občanského zákoníku), byl-li zůstavitel (výlučným)

členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu. Protože

uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její

posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),

představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru,

že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a

povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy

mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se

nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností

dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a

povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. § 232 odst.1 a 2

obchodního zákoníku).

Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu

manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho

dědice, kterému připadl členský podíl (srov. § 706 odst.2 občanského zákoníku

ve znění účinném do 31.3.2006).

Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení §

61 odst.1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém

obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji

kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje

majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn

jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast

člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje

jako míra účasti člena na čistém obchodním majetku k rozhodnému okamžiku.

Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva

obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení § 232 obchodního

zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných

(ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bude

uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyplývá z toho mimo

jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku přešla

členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho

místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho

bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu.

Právní úprava obsažená v ustanovení § 706 odst.2 občanského zákoníku ve znění

účinném do 31.3.2006 (nyní v § 706 odst.3 občanského zákoníku) hovoří o

přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému

připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství

v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání

dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.

Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst.1 občanského

zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462

občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli

dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí,

neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst.1 občanského zákoníku).

Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno

nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481 občanského zákoníku, § 175q odst.1

písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví

[§ 482 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo

potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo

bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 občanského zákoníku, §

175q odst.1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které

nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§ 462 občanského zákoníku, § 175q

odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání

předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§ 471 odst.1

občanského zákoníku, § 175p o.s.ř., § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Je-li

dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví

zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví.

Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek

uvedených v ustanovení § 472 odst.2 občanského zákoníku (§ 175t o.s.ř.).

Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty,

soud řízení o dědictví zastaví (§ 175h o.s.ř.).

Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán

veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude

při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův

pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z

dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou

nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí

dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají

zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle

soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace

dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci

zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil

až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné)

řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud

nevypořádaný zůstavitelův majetek.

Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný

dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí

majetku, který stát získává jako dědic (na základě závětí); je-li stát dědicem,

je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek

zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese

odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a

povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný

dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho

závazky (dluhy).

Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek,

který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť

je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho

především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí

zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy,

ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu

odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní

postavení jako dědic.

Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat

jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po

zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo

z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání

dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů.

Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví

skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele

plně nevypořádán, přičemž - jak správně upozorňuje žalovaná - by z tohoto stavu

měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo na podíl na zůstavitelově majetku nemá

jakékoliv právo; názor žalobce, že tomu, kdo získal podle výsledku projednání

dědictví "členský podíl", aniž by se stal (mohl stát) členem družstva, a že

proto má (může mít) nárok jen na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty

členského podílu ke dni smrti člena družstva", nemá oporu v zákoně; zákon v

žádné podobě takovéto "odbytné" za členství v družstvu neumožňuje.

Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za

přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§ 472 odst.1 občanského

zákoníku). Kdyby stát měl - jak uvádí žalobce - mít místo členského podílu

nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti

člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při

odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil

(bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku

odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu

věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.

Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova

členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat

podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k

závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu

přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení

připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku

zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu

a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má

při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto

projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém

družstvu a nájem družstevního bytu na stát.

Pro úplnost nutno dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě

odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu)

uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím

vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 13

odst.1 tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit

založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť

zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako

odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační

složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. § 30 odst.3 zákona č.

219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních

vztazích, ve znění pozdějších předpisů).

Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že "právo nájmu

je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje

fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení". Takový závěr byl

plně odůvodněn podle právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinné v

době do 31.12.1991 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II

ÚS 118/2000). Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba (stát

je jako účastník v občanskoprávních vztazích právnickou osobou - srov. § 21

občanského zákoníku), nyní (po 1.1.1992) zákon výslovně připouští (srov. § 7

zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s

ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být

vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem

družstevního bytu. I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem

družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový

majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu

jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by

bylo možné - po skončení dědického řízení - s tímto majetkem naložit ve smyslu

ustanovení § 30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o

jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně,

kdyby členy bytového družstva a nájemci družstevních bytů opravdu mohly být jen

fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí

majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými

dědici.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle

ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle

ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu