21 Cdo 3471/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní
zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalované A. P., zastoupené
JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kaštanová č. 34, o snížení
náhrady za ztrátu na výdělku a o vzájemné žalobě o zvýšení náhrady za ztrátu na
výdělku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 444/2002, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2010 č.j. 15 Co
77/2009-288, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27.4.2010 č.j. 15 Co
77/2009-288 „změnil“ rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27.11.2008 č.j. 13
C 444/2002-254 tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě za
ztrátu na výdělku za období od 1.12.1999 do 30.4.2010 celkem 79.882,- Kč a aby
jí dále „počínaje dnem 1.5.2010“ platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve
výši 5.536,- Kč, „čímž se mění rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9.10.1998
č.j. 13 C 28/91-158“, a „ve zbývající požadované částce 11.016,- Kč“ vzájemnou
žalobu žalované zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 126.747,- Kč k rukám
advokátky MUDr. Hany Mrázkové. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
dovodil, že vzájemnou žalobou uplatněný nárok žalované není opodstatněný za
období od 1.12.1999 do 22.7.2002, a to jednak z důvodu promlčení a jednak
proto, že žalovaná v době od 1.1.2000 do 22.7.2002 „prokazatelně nebyla
registrována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání“, což způsobilo
„přetržení příčinné souvislosti mezi odpovědností zaměstnavatele a vzniklou
škodou“. Jinak se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že žalované náleží doplatek náhrady za ztrátu na výdělku, který požadovala
s poukazem na příslušné valorizace, které proběhly do roku 2008 a „byly
stanoveny nařízeními vlády č. 60/2003 Sb., 482/2003 Sb., 67/2005 Sb., 534/2005
Sb., 557/2005 Sb. a 336/2007 Sb.“, s tím, že odvolací soud již „nepřihlížel k
dalším proběhlým valorizacím“, neboť – jak zdůraznil - zvýšení náhrady podle
nařízení vlády vydaných na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst.
2 zák. práce „lze poškozenému zaměstnanci v řízení přiznat jen, jestliže je
uplatnil v žalobě nebo soudem připuštěnou změnou žaloby“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho části, v níž bylo rozhodnuto o
věci samé) podala žalovaná včasné dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
napadeného pravomocného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že v podání
dovolání proti vyhovujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu brání nedostatek
subjektivní legitimace žalované, a že v dalším dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzovaném věci nebyla dovolatelce napadenými vyhovujícími výroky rozsudku
odvolacího soudu (jimiž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 79.882,- Kč a
dále od 1.5.2010 platit žalované pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši
5.536,- Kč) způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná
zrušením této části napadeného rozsudku. Dovolatelka proto nemůže mít z
objektivního hlediska žádný skutečný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího
soudu byl v těchto výrocích zrušen. K podání dovolání proti těmto výrokům
rozsudku odvolacího soudu tedy žalovaná není oprávněna (subjektivně
legitimována).
Dovolací soud se proto v dalším zabýval přípustností dovolání, které žalovaná
podala proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byla vzájemná žaloba
žalované „ve zbývající požadované částce 11.016,- Kč“ zamítnuta.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované do zamítavého výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé není podle hledisek uvedených v ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné, neboť tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. Na uvedeném závěru ničeho
nemění, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že měl náhradu za ztrátu na
výdělku „i bez návrhu automaticky valorizovat“ a přiznat tak žalované od
1.1.2009 vyšší rentu než uplatnila vzájemnou žalobou. Nehledě k tomu, že
odvolací soud v tomto směru postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2003 sp. zn. 21
Cdo 1987/2002, uveřejněný pod č. 214 v časopise Soudní judikatura, ročník
2003), jde o výtky, které jdou nad rámec předmětu řízení, který žalovaná
uplatnila vzájemnou žalobou v průběhu nalézacího řízení. Vzhledem k tomu, že v
dovolacím řízení – jak vyplývá z ustanovení § 243c o.s.ř. – není přípustná
jakákoli změna či rozšíření žaloby, nelze při rozhodování o přípustnosti
dovolání žalované z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přihlížet
k peněžitému plnění, o které by se (hypoteticky) rozšířil předmět řízení, kdyby
odvolací soud při stanovení výše renty postupoval dovolatelkou předestřeným
způsobem.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru
písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Není-li totiž dovolání skutečně
přípustné podle ustanovení § 237 až 239 o.s.ř., nesprávné poučení soudu o tom,
že dovolání je přípustné, samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu nemůže založit. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná,
která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu
nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.