21 Cdo 3475/2021-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci úschovy částky 125 403 Kč za účasti složitele Surf Net s. r. o. se
sídlem v Praze 5
– Smíchově, Petřínská č. 489/5, IČO 26137879, zastoupeného Mgr. Robertem
Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Soukenická č. 1090/14,
příjemce DELTA CENTER a. s. se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Bubenské
nábřeží č. 306/13, IČO 45148007, a osoby uplatňující právo na předmět úschovy
Hlavního města Prahy se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské
náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem
se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kořenského č. 1107/15, o návrhu složitele na
vydání předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd
54/2014, o dovolání Hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 21. září 2021 č. j. 29 Co 280/2021-96, takto:
I. Dovolání dovolatele Hlavního města Prahy se odmítá.
II. Dovolatel Hlavní město Praha je povinen zaplatit složiteli na
náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám Mgr. Roberta Vladyky, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Soukenická č. 1090/14.
III. Dovolatel Hlavní město Praha je povinen zaplatit příjemci na
náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání Hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 č. j. 29 Co 280/2021-96 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Spatřuje-li dovolatel splnění předpokladu přípustnosti dovolání v právní
otázce, zda „zákonný důvod k přijetí do soudní úschovy je dán také tehdy, pokud
věřitel neví, kterému z věřitelů má dluh splnit, přičemž u každého z věřitelů
je dán odlišný právní základ jeho sporného nároku, avšak v obou případech je
skutkový základ sporného nároku týž, takže se jejich nároky vůči dlužníkovi
vzájemně vylučují“, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího
soudu nezáviselo na předpokladu, že by „v obou případech“ byl „skutkový základ
sporného nároku týž“. Svým závěrem, že nejistota složitele (dlužníka), zda mu vznikla smluvně
založená povinnost zaplatit příjemci podnájemné za užívání podnajatých prostor
v areálu Pražské tržnice v prvním čtvrtletí roku 2014, nebo zda mu vznikla
(resp. vznikne) povinnost zaplatit Hlavnímu městu Praze peněžitou náhradu za
užívání stejných prostor ve stejném období bez právního důvodu, není důvodem
soudní úschovy, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu (posuzující obsahově stejnou právní úpravu účinnou
do 31. 12. 2013) již dříve uzavřela, že pravomocné usnesení soudu o přijetí
plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako
převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž
byl předmět plnění složen u soudu. Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že
dlužník složil předmět plnění do úschovy opravdu v souladu s ustanovením § 568
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nebo
jiným zákonem stanoveným důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u
soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti
neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody
pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní
úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále
trvá. Nebyly-li splněny podmínky úschovy (a ani nenastaly její účinky), je soud
z úřední povinnosti v řízeních o přijetí peněžních částek do soudní úschovy
povinen rozhodnout o vrácení předmětu úschovy (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 339/2014).
Přistoupil-li
složitel ke složení plnění do soudní úschovy nikoli proto, že by neměl možnost
(objektivně vzato) rozpoznat, komu plnění náleží, ale proto, že pochyboval o
tom, zda má vskutku povinnost sjednanou kupní cenu příjemci zaplatit, nemá
pochybnost, kdo je věřitelem, ale pochybnost, zda pohledávka vůbec vznikla. V
takovém případě se nejedná o žádný z důvodů úschovy; soudní úschova nemůže
sloužit k zajištění závazku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016
sp. zn. 21 Cdo 3853/2015). Shledává-li dovolatel odlišnost nyní posuzovaného případu od výše uvedené
judikatury v tom, že nešlo o otázku, zda „mám závazek vůči příjemci z titulu
podnájemného, nebo si mohu peníze ponechat“, ale o otázku, že „složitel věděl,
že někomu za užívání prostor zaplatit musí, nevěděl však komu a z jakého
právního důvodu“, pak přehlíží, že podstata právní otázky je v obou situacích
stejná. Jde vždy o pochybnost složitele o existenci jeho závazku vůči druhé
smluvní straně, a nikoliv o pochybnost (nejistotu) složitele o tom, kdo je
věřitelem z tohoto závazku. Závěr odvolacího soudu, že podmínky soudní úschovy
jakožto náhradního splnění dluhu ve smyslu § 1953 odst. 1 o. z. nejsou v
posuzovaném případě splněny, je proto v souladu s výše uvedenou judikaturou
dovolacího soudu. K námitkám dovolatele o vnitřní rozpornosti (přezkoumatelnosti) odůvodnění
napadeného usnesení Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že
i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013). Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího
soudu není „do jisté míry vnitřně rozporné“ (a tedy nepřezkoumatelné), jak
namítá dovolatel, neboť popisuje-li odvolací soud „nejistotu složitele“,
vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, že má na mysli nejistotu složitele ohledně
vzniku „smluvně založené povinnosti zaplatit příjemci podnájemné“ a že ji
odlišuje od „nejistoty, kdo je věřitelem dluhu“. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele Hlavního města Prahy podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.