21 Cdo 354/2025-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. J., zastoupené JUDr. Martinou Hojdn Čejkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Francouzská č. 299/98, proti žalovanému Centru sociální pomoci Litoměřice, příspěvkové organizaci, se sídlem v Lovosicích, Dlouhá č. 362/75, IČO 00080195, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská č. 12, o náhradu nemajetkové újmy a o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 228/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. června 2024, č. j. 84 Co 224/2023-363, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
3. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 84 Co 224/2023-363, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
4. Přestože dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „nesprávném právním posouzení otázky, že její uznaná nemoc z povolání (COVID 19) nesouvisí s úmrtím její maminky a že žalovaná učinila vše pro to, aby nákaze zabránila“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů (že žalovaný dodržel všechna „tehdy odpovídající a neustále se precizující opatření pro ochranu zdraví“, všechny metodické pokyny vydávané příslušnými úřady, například příslušnými ministerstvy nebo hygienickými stanicemi, že nebylo prokázáno žádné „zřejmé pochybení“ ze strany zaměstnavatele žalobkyně, že nelze zjistit příčinnou souvislost mezi onemocněním žalobkyně a úmrtím její maminky, ke kterému došlo 3. 4. 2020 v nemocnici v Ústí nad Labem, a že tato příčinná souvislost nebyla prokázána) a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly).
5. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
6. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
7. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Takto postupuje dovolatelka, předestírá-li vlastní skutkové závěry, že žalovaný „neplnil řádně všechna nařízení vlády ČR, aby zabránil šíření COVID 19 ve svém zařízení“, a že „nedošlo k žádnému proškolení, jak se mají zaměstnanci žalovaného chovat a chránit“, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „má nárok na náhradu újmy při usmrcení ve výši 500 000 Kč s ohledem na vytrpěné a přetrvávající bolesti“).
8. V projednávané věci soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy, konkrétně SMS zprávy a výslech žalobkyně jako účastnice řízení, na které žalobkyně poukazuje v dovolání (srov. odstavce 55 a 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy shledal odvolací soud „za úplná a plně postačující k posouzení důvodnosti uplatněného nároku na zaplacení částky 500 000 Kč za ztrátu osoby blízké žalobkyni“ a zdůraznil, že pro důvodnost uplatněného nároku by bylo nutné prokázat nejen porušení právních předpisů k ochraně zdraví zaměstnanců žalovaným, ale rovněž i příčinnou souvislost mezi tímto porušením a úmrtím maminky žalobkyně, kterou měla (podle svého přesvědčení) nakazit žalobkyně, a že sama skutečnost, že žalobkyni vznikla u žalovaného nemoc z povolání, k takovému závěru vést nemůže.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky, kterými dovolatelka uplatňuje vady řízení (namítá-li, že soudy žalovaného dostatečně nepoučily o jeho důkazní povinnosti). K vadám řízení [jsou-li skutečně dány a jde-li o vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo o jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci] sice může dovolací soud přihlédnout, ale – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu