21 Cdo 355/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní
věci žalobce CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg,
Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr.
Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti žalované
J. P., zastoupené Mgr. Miroslavou Veselou, advokátkou se sídlem v Přerově,
Komenského č. 41, o 83.500,- Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, vedené u
Okresního soudu Přerově pod sp. zn. 7 C 419/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2010
č.j. 75 Co 65/2010-64 takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
11.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Miroslavy
Veselé, advokátky se sídlem v Přerově, Komenského č. 41.
Žalobce se žalobou podanou dne 14.9.2009 u Okresního soudu v Přerově domáhal,
aby mu žalovaná zaplatila 83.500,- Kč s 24,5% úrokem od 8.5.1996 do zaplacení s
tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z
výtěžku zpeněžení zastavené nemovitosti, a to "budovy bez č.p./č.e. na pozemku
parc. - garáž, zapsané na LV pro katastrální území Přerov, obec Přerov, vedeno
Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov". Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že býv. Česká státní spořitelna poskytla podle smlouvy o
úvěru ze dne 8.7.1991 č. 78-780150-3 Z. E. úvěr ve výši 80.000,- Kčs a že
pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k předmětné nemovitosti ve
vlastnictví žalované "vyplývajícím z bodu 9. úvěrové smlouvy č. 78-780150-3 ze
dne 8.7.1991 a z žádosti o zapsání vzniku zástavního práva do evidence
nemovitostí ze dne 8.7.1991". Platebním rozkazem býv. Krajského obchodního
soudu v Ostravě ze dne 9.10.1996 č.j. 3 Ro 1075/95 bylo dlužnici Z. E. uloženo,
aby zaplatila věřiteli 83.500,- Kč s 24,5% úrokem od 21.2.1995 do zaplacení,
"neuhrazené poplatky" v částce 500,-Kč a náklady řízení ve výši 4.088,-Kč.
Zajištěná pohledávka byla dne 28.7.2003 postoupena žalobci; protože dosud
nebyla zaplacena, domáhá se žalobce uspokojení ze zástavy.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23.11.2009 č.j. 7 C 419/2009-35 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 8.400,- Kč k rukám advokátky Mgr. Miroslavy Veselé. Po provedeném
dokazování dospěl k názoru, že zástavní právo k předmětné nemovitosti
nevzniklo. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že předmětné zástavní právo
bylo do evidence nemovitostí "zapsáno na základě smlouvy ze dne 17.7.1991,
která neexistuje". Z kopií podkladů, na základě nichž provedl katastrální úřad
zápis zástavního práva, vyplývá, že zástavní právo bylo zapsáno na základě
úvěrové smlouvy ze dne 8.7.1991 a žádosti o zápis zástavního práva z téhož dne.
Zástavní právo ale nemohlo vzniknout na základě úvěrové smlouvy ze dne
8.7.1991, kterou uzavřela s býv. Českou státní spořitelnou jen Z. E., jež
nebyla oprávněna předmětnou nemovitost zastavit, žalovaná žádnou zástavní
smlouvu neuzavřela a "žádost o zápis zástavního práva do evidence nemovitostí
nemůže v žádném případě nahradit zástavní smlouvu, i když obsahuje náležitosti,
které jsou kladeny na zástavní smlouvu, neobsahuje však dvoustranný projev vůle
uzavřít zástavní smlouvu, ale pouze projev vůle provést zápis zástavního práva".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne
29.9.2010 č.j. 75 Co 65/2010-64 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.900,- Kč k
rukám advokátky Mgr. Miroslavy Veselé; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
4.872,- Kč k rukám advokátky Mgr. Miroslavy Veselé. Z provedených důkazů
odvolací soud dovodil, že žalovaná sice neuzavřela smlouvu o zřízení zástavního
práva k předmětné nemovitosti, že však "sama podala jako vlastnice zastavované
nemovitosti žádost o zápis zástavního práva v evidenci nemovitostí" a že tímto
jednostranným právním úkonem "kvalifikovaně projevila souhlas se zástavní
smlouvou". K závěru, zda skutečně vzniklo, by bylo podle názoru odvolacího
soudu "zapotřebí postavit najisto, zda posuzované zástavní právo bylo zapsáno
vskutku na základě předmětné smlouvy, když ve výpisu z katastru nemovitostí je
uveden u zástavního práva odkaz na smlouvu ze dne 17.7.1991, tedy na smlouvu z
jiného data". Zjištění v tomto směru ovšem nebylo potřebné, neboť zástavní
právo je promlčené. Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku se
nepromlčuje, jen jestliže má oprávněný subjekt - jak vyplývá z ustanovení § 130
hospodářského zákoníku - zástavu ve své moci; požadavek "mít zástavu ve své
moci" je nutno vyložit ve smyslu jejího faktického ovládání, což se žalobci
nepodařilo prokázat. Protože zástavnímu věřiteli vzniklo právo domáhat se
uspokojení ze zástavy dnem 1.8.1993, tříletá promlčecí doba uplynula již dnem
1.8.1996.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, podle kterého by naplnění pojmu "mít zástavu ve své
moci" mělo u nemovitostí znamenat jejich faktické užívání či faktické ovládání.
Zástavnímu věřiteli nevzniklo na základě zástavní smlouvy právo věc fakticky
ovládat, a proto zákon nemohl na zástavního věřitele pro zajištění nepromlčení
zástavního práva klást takové nároky, které ze zákona ani z povahy zástavního
práva nevyplývají. Protože zástavní právo k nemovitostem vznikalo zápisem
zástavního práva do evidence nemovitostí, je to okamžik zápisu zástavního práva
do evidence nemovitostí, kdy se zástava dostávala do moci zástavního věřitele.
U zástavního práva k nemovitostem je vyloučena faktická moc zástavního věřitele
nad zástavou, faktické ovládání zástavního věřitele je výslovně dáno pouze u
movitých věcí, u nemovitostí však takový závěr učinit nelze, neboť "zástavní
právo podle hospodářského zákoníku v sobě neobsahovalo oprávnění fakticky
ovládat či užívat zastavené nemovitosti zástavním věřitelem, když zástavní
právo nebylo právem věcným, a tudíž nebylo možné, aby v sobě skýtalo prvky
věcných práv". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolaní žalobce odmítl. Podle jejího
názoru zástavní právo k předmětné nemovitosti nemohlo platně vzniknout, když "z
výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že zástava byla zapsána na základě
smlouvy ze dne 17.7.1991, přitom návrh na zápis zástavního práva byl podán dne
9.2.1991 a smlouva o úvěru byla s dlužnicí uzavřena dne 8.7.1991", z žádosti o
provedení zápisu zástavního práva je zřejmé, že o zřízení zástavního práva
nebyla sepsána samostatná smlouva a v řízení nebyla předložena žádná smlouva ze
dne 17.7.1991. Žalovaná souhlasí s odvolacím soudem v otázce promlčení
zástavního práva, neboť úvěrová smlouva měla být splacena do 31.7.1993 a od té
doby zástavní věřitel neučinil žádné právní kroky ve vztahu k zástavnímu
dlužníkovi ve věci uplatnění svého práva ze zástavy, promlčecí lhůta tedy
uplynula dnem 31.7.1996.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiné založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo
vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda
postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220
o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není
sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení
§ 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon
931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - rozdílně
otázku, zda žalobce má právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku
prodeje zástavy; zatímco soud prvního stupně dovodil, že zástavní právo k
předmětné nemovitosti nevzniklo, odvolací soud žalobu zamítl proto, že zástavní
právo je promlčeno. Tím, že odvolací soud dospěl k závěru o promlčení
zástavního práva, ve svých důsledcích vymezil práva a povinnosti mezi účastníky
rozdílně od soudu prvního stupně. Z hlediska přípustnosti dovolání proto
rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé změněn; dovolání, které proti němu podal žalobce,
je tedy přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR poté přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. napadený
rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že dne 8.7.1991
byla mezi býv. Českou státní spořitelnou jako věřitelem a Z. E. jako dlužnicí
uzavřena smlouva o úvěru č., podle níž byl Z. E. poskytnut úvěr ve výši
80.000,- Kčs. Úvěr měl být splacen do konce července 1993. V čl. 9 této smlouvy
bylo ujednáno, že "klient zřizuje zástavní právo a dává do zástavy" mimo jiné i
předmětnou nemovitost. V době uzavření úvěrové smlouvy byla vlastnicí předmětné
nemovitosti žalovaná (a zůstala jí až do současnosti). Dne 9.7.1991 podala
žalovaná žádost o zápis zástavního práva do evidence nemovitostí. Z výpisu z
katastru nemovitostí vyplývá, že předmětná nemovitost je zatížena zástavním
právem podle "smlouvy o zástavním právu ze dne 17.7.1991". Platebním rozkazem
býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9.10.1996 č.j. 3 Ro 1075/95
bylo dlužnici Z. E. uloženo, aby zaplatila věřiteli 83.500 Kč s 24,5% úrokem od
21.2.1995 do zaplacení, "neuhrazené poplatky" ve výši 500,-Kč a náklady řízení
ve výši 4.088,-Kč. Zajištěná pohledávka byla dne 28.7.2003 postoupena žalobci.
Podle ustanovení § 129c odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo umožňuje,
aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla
uspokojena z věci zastavené zástavcem.
Podle ustanovení § 129d odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo vzniká na
základě smlouvy nebo přímo ze zákona.
Podle ustanovení § 129d odst. 2 věty první hospodářského zákoníku ve smlouvě o
zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a
pohledávka, kterou zajišťuje.
Podle ustanovení § 129d odst. 3 hospodářského zákoníku na základě smlouvy
vzniká zástavní právo
a) u movitých věcí odevzdáním věci zástavnímu věřiteli (oprávněné organizaci),
b) u nemovitostí zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Podle ustanovení § 129f odst.4 hospodářského zákoníku zástavní věřitel má právo
zástavu mít u sebe po dobu trvání zástavního práva, nesmí ji však užívat, pokud
k tomu zástavní dlužník výslovně nedá souhlas.
Hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo - na rozdíl od právní úpravy
účinné ode dne 1.1.1992 - jako právo věcné, ale jako závazkový právní vztah,
který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy. Při vzniku zástavního
práva rozlišoval mezi uzavřením a účinností zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení
zástavního práva) na straně jedné a vznikem zástavního práva na straně druhé;
zástavní právo nevznikalo již uzavřením (účinností) smlouvy, ale teprve
odevzdáním věci zástavnímu věřiteli, byla-li zástavou movitá věc, nebo zápisem
zástavního práva v evidenci nemovitostí vedené podle zákona č. 22/1964 Sb., o
evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, byla-li zástavou nemovitost.
Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku bylo právem subsidiárním a
akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj
uspokojení pohledávky zástavního věřitele (oprávněné organizace), který se
uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem (povinnou organizací)
dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní
právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka,
k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li
zajištěná pohledávka.
Podle ustálené judikatury soudů se v období od 1.5.1990 do 31.12.1991 uzavřená
(za účelem zajištění hospodářského závazku) zástavní smlouva, vznik zástavního
práva na základě této smlouvy, práva a povinnosti (nároky) z tohoto zástavního
práva a zánik zástavního práva řídí i v době ode dne 1.1.1992 (v současné době)
hospodářským zákoníkem (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 18.5.1999 sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Podle ustanovení § 129g odst.2 hospodářského zákoníku jestliže není zajištěná
pohledávka ve stanovené době splněna, může se zástavní věřitel domáhat
uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 129g odst. 3 a 4.
Podle ustanovení § 129g odst.3 hospodářského zákoníku zástavní věřitel může
navrhnout hospodářské arbitráži prodej zástavy. Právu zástavního věřitele
domáhat se "prodeje zástavy" nyní odpovídá nárok na zaplacení zajištěné
pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této
pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje
zástavy (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Podle ustanovení § 129g odst.4 hospodářského zákoníku zástavní věřitel může, má-
li zástavu u sebe a bylo-li tak písemně ujednáno, zástavu prodat za úředně
stanovenou cenu; o zamýšleném prodeji je zástavní věřitel povinen zástavního
dlužníka bez od kladu informovat.
Podle ustanovení § 129g odst.5 hospodářského zákoníku zástavní věřitel se může
domáhat uspokojení ze zástavy, i když je zajištěná pohledávka již promlčena.
Podle ustanovení § 130 hospodářského zákoníku majetkové právo, které nebylo
uplatněno ve stanovené době u příslušného orgánu, se promlčuje; nepromlčují se
však právo vlastnické a právo hospodaření; rovněž se nepromlčuje právo na
uspořádání vzájemných práv a povinností spoluvlastníků nebo subjektů společného
práva hospodaření, pokud spoluvlastnictví nebo právo společného hospodaření
trvá; promlčení nepodléhají též majetková práva k nehmotným statkům; majetkové
právo zabezpečené zástavním právem se nepromlčí, pokud zástavní právo trvá;
zástavní právo se nepromlčuje, pokud má oprávněný subjekt zástavu ve své moci.
Podle ustanovení § 131a věty první hospodářského zákoníku pokud není v zákoně
stanoveno jinak, je promlčecí lhůta tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
uplatněno poprvé.
Podle ustanovení § 131b odst.6 hospodářského zákoníku bylo-li právo povinným
subjektem uznáno, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne doručení uznání;
byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí lhůta ode dne, kdy
uplynula tato lhůta.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo zřízené podle
hospodářského zákoníku na základě zástavní smlouvy uzavřené v období od
1.5.1990 do 31.12.1991 podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které
by bylo - na rozdíl od práv uvedených v ustanovení § 130 věty druhé, třetí a
čtvrté hospodářského zákoníku – z možnosti promlčení se vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy). V případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem
písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k
uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této
lhůty. Zástavní právo se však nepromlčuje (a promlčecí doba tedy neběží), pokud
(a dokud) má oprávněný subjekt (tj. zástavní věřitel nebo jiná osoba, která
zástavu uschovává) zástavu "ve své moci".
Stav, kdy má oprávněný subjekt zástavu ve své moci, je třeba odlišovat od
odevzdání věci zástavnímu věřiteli. Zatímco odevzdání je modem vzniku
zástavního práva u movité věci (je-li zástavou nemovitost, je odevzdání věci
postaven z hlediska vzniku zástavního práva na roveň zápis zástavního práva v
evidenci nemovitostí), mít zástavu ve své moci předpokládá, že zástavní věřitel
využil práva podle ustanovení § 129f odst.4 hospodářského zákoníku mít zástavu
u sebe, popřípadě že má zástavu u sebe uschovatel (§ 127f odst.2 věta druhá
hospodářského zákoníku), a že takový stav nadále (dosud) trvá. Odvolací soud
tedy v souladu se zákonem dovodil, že lze mít ve své moci ve smyslu ustanovení
§ 130 věty šesté hospodářského zákoníku zástavu movitou i nemovitou a že ve své
moci má zástavu oprávněný subjekt jen tehdy, jestliže ji má v detenci, tedy
jestliže zástavu vskutku ovládá, byť bez úmyslu mít ji pro sebe, ale pro
zástavního dlužníka.
V projednávané věci žalobce tvrdil, že jeho zaměstnanci (popř. zaměstnanci jeho
právní předchůdkyně) navštěvovali zastavenou nemovitost za účelem kontroly a
odstranění havarijních stavů, zatímco žalovaná po celou dobu trvání zástavního
práva předmětnou garáž (jako její vlastník) užívala; nebylo proto možné
uzavřít, že by zástava byla v detenci žalobce (jeho právní předchůdkyně).
Vzhledem k tomu, že k nepromlčitelnosti zástavního práva podle ustanovení § 130
věty šesté hospodářského zákoníku nedošlo, žalobcovo právo na uspokojení ze
zástavy (zástavní právo) bylo uplatněno u soudu až po uplynutí promlčecí doby a
žalovaná důvodně namítla jeho promlčení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.750,- Kč [srov. § 3 odst.
1 bod. 4, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a
Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 11.050,- Kč;
náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení
nepatří, neboť zástupkyně žalované advokátka Mgr. Miroslava Veselá v rozporu s
ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010
Sb. neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo
zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši
11.050,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení
zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149
odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu