21 Cdo 3564/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. O., narozeného XY, bytem XY, proti povinné I. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3, pro 1 101 000 Kč a smluvní pokutu, prodejem zástavy, za účasti vydražitele SUOPELOS s. r. o. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova č. 885/24, IČO 27845541, o udělení příklepu, vedené u soudního exekutora Mgr. Aleše Bursy se sídlem exekutorského úřadu v Mladé Boleslavi, Palackého č. 267, pod sp. zn. 172 EX 113/19, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2020, č. j. 20 Co 219/2020-59, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, č. j. 20 Co 219/2020-59, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Formulovala-li povinná právní otázku „kdy jde v případě návrhu na odklad o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva“, pak při jejím řešení se odvolací soud (jenž uzavřel, že skutečnosti uváděné povinnou v jejím návrhu odklad exekuce neodůvodňovaly) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K otázce, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sb. rozh.
obč., v němž byl přijat právní názor, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno; uvedený závěr se nepochybně uplatní i v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, jak s ním počítá ustanovení § 54 odst. 2 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů [srov. též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20.
6. 2011, sp. zn. 14 Kse 4/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1885/2020 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 681/21)]. Klade-li povinná otázku, zda soudní exekutor „musí odůvodnit výkon rozhodnutí navzdory podanému návrhu na odklad, tedy že shledal návrh na odklad svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva“, pak přehlíží, že dovoláním není napadáno rozhodnutí soudního exekutora.
Pro úplnost lze dodat, že ani rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce nezáviselo. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka povinné, že „v napadeném usnesení absentuje relevantní odůvodnění, zejména ve vztahu k posouzení výše uvedené právní otázky“. Uvedená námitka není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
Povinná nesouhlasí ani se „závěry obou soudů ve věci přezkumu jejího návrhu na odklad exekuce“. Dovolání zde však neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Povinná navrhla odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. K tomu lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem povinné na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).