21 Cdo 3565/2021-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci úschovy částky 125 403 Kč za účasti složitele Surf Net s. r. o. se
sídlem v Praze 5 – Smíchově, Petřínská č. 489/5, IČO 26137879, zastoupeného
Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Soukenická
č. 1090/14, příjemce DELTA CENTER a. s. se sídlem v Praze 7 – Holešovicích,
Bubenské nábřeží č. 306/13, IČO 45148007, a osoby uplatňující právo na předmět
úschovy Hlavního města Prahy se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě,
Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou,
advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kořenského č. 1107/15, o návrhu
složitele na vydání předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp. zn. 42 Sd 679/2013, o dovolání Hlavního města Prahy proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2021, č. j. 29 Co 283/2021-129, takto:
I. Dovolání dovolatele Hlavního města Prahy se odmítá. II. Dovolatel Hlavní město Praha je povinen zaplatit složiteli na náhradě
nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám Mgr. Roberta Vladyky, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,
Soukenická č. 1090/14. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání Hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 Co 283/2021-129, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v
tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Spatřuje-li dovolatel splnění předpokladu přípustnosti dovolání v právní
otázce, zda „zákonný důvod k přijetí do soudní úschovy je dán také tehdy, pokud
věřitel neví, kterému z věřitelů má dluh splnit, přičemž u každého z věřitelů
je dán odlišný právní základ jeho sporného nároku, avšak v obou případech je
skutkový základ sporného nároku týž, takže se jejich nároky vůči dlužníkovi
vzájemně vylučují“, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího
soudu nezáviselo na předpokladu, že by „v obou případech byl skutkový základ
sporného nároku týž“. Svým závěrem, že nejistota složitele (dlužníka), zda mu vznikla smluvně
založená povinnost zaplatit příjemci podnájemné za užívání podnajatých prostor
v areálu Pražské tržnice ve čtvrtém čtvrtletí 2013, nebo zda mu vznikla (resp. vznikne) povinnost zaplatit Hlavnímu městu Praze peněžitou náhradu za užívání
stejných prostor ve stejném období bez právního důvodu, není důvodem soudní
úschovy, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Judikatura Nejvyššího soudu (posuzující obsahově stejnou právní úpravu účinnou
do 31. 12. 2013) již dříve uzavřela, že pravomocné usnesení soudu o přijetí
plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako
převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž
byl předmět plnění složen u soudu. Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že
dlužník složil předmět plnění do úschovy opravdu v souladu s ustanovením § 568
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nebo
jiným zákonem stanoveným důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u
soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti
neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody
pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní
úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále
trvá.
Nebyly-li splněny podmínky úschovy (a ani nenastaly její účinky), je soud
z úřední povinnosti v řízeních o přijetí peněžních částek do soudní úschovy
povinen rozhodnout o vrácení předmětu úschovy (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 339/2014). Přistoupil-li
složitel ke složení plnění do soudní úschovy nikoli proto, že by neměl možnost
(objektivně vzato) rozpoznat, komu plnění náleží, ale proto, že pochyboval o
tom, zda má vskutku povinnost sjednanou kupní cenu příjemci zaplatit, nemá
pochybnost, kdo je věřitelem, ale pochybnost, zda pohledávka vůbec vznikla. V
takovém případě se nejedná o žádný z důvodů úschovy; soudní úschova nemůže
sloužit k zajištění závazku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016
sp. zn. 21 Cdo 3853/2015). Shledává-li dovolatel odlišnost nyní posuzovaného případu od výše uvedené
judikatury v tom, že nešlo o otázku, zda „mám závazek vůči příjemci z titulu
podnájemného, nebo si mohu peníze ponechat“, ale o otázku, že „složitel věděl,
že někomu za užívání prostor zaplatit musí, nevěděl však komu a z jakého
právního důvodu“, přehlíží, že podstata právní otázky je v obou situacích
stejná. Jde vždy o pochybnost složitele o existenci jeho závazku vůči druhé
smluvní straně, a nikoliv o pochybnost (nejistotu) složitele o tom, kdo je
věřitelem z tohoto závazku. Závěr odvolacího soudu, že podmínky soudní úschovy
jakožto náhradního splnění dluhu ve smyslu § 1953 odst. 1 o. z. nejsou v
posuzovaném případě splněny, je proto v souladu s výše uvedenou judikaturou
dovolacího soudu. K námitkám dovolatele o vnitřní rozpornosti (přezkoumatelnosti) odůvodnění
napadeného usnesení Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito
závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu není „do jisté míry vnitřně
rozporné“ (a tedy nepřezkoumatelné), jak namítá dovolatel, neboť popisuje-li
odvolací soud „nejistotu složitele“, vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, že má
na mysli nejistotu složitele ohledně vzniku „smluvně založené povinnosti
zaplatit příjemci podnájemné“ a že ji odlišuje od „nejistoty, kdo je věřitelem
dluhu“. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele Hlavního města Prahy podle ustanovení §
243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.