U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., ve věci péče o nezletilou A. K. T., zastoupenou Městskou částí Praha 13
se sídlem úřadu městské části v Praze 5, Sluneční náměstí č. 2580/13, jako
kolizním opatrovníkem, dceru matky Mgr. V. K., dříve K. a otce D. M. T. S., o
úpravu výchovy a výživy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P
342/2011, o dovolání matky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.
listopadu 2014, č. j. 19 Co 413/2014-436, takto:
Dovolání matky se zamítá.
Matka podala dne 16. 11. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na úpravu
výchovy a výživy nezletilé tak, že se svěřuje do její výchovy a že „otec je
povinen platit na nezletilou výživné v částce podle svých schopností a možností
splatné k rukám matky vždy prvního dne příslušného měsíce, za který se platí,
počínaje dnem 1. 10. 2011“. Téhož dne matka podala i návrh na vydání
předběžného opatření, jímž se nezletilá svěřuje prozatímně do její výchovy a
otec je povinen platit na nezletilou výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně k rukám
matky „počínaje listopadem roku 2011 vždy do každého 20. dne v kalendářním
měsíci“. Oba tyto návrhy odůvodnila tím, že nezletilá, která se narodila v
Praze, má české i španělské státní občanství, že s matkou trvale žije na adrese
P. – S., že otec je španělským státním příslušníkem, že rodiče nejsou manželé,
že otec se ze společné domácnosti odstěhoval v září 2011 a že rodiče nejsou
schopni se dohodnout na úpravě výchovy a výživy nezletilé.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 11. 2011, č. j. 50 P 342/2011-62,
vydal předběžné opatření, jímž nezletilou předal do péče matky a otci stanovil
povinnost platit na nezletilou výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně k rukám matky
vždy do každého 20. dne v měsíci předem počínaje dnem 23. listopadu 2011.
Dovodil, že má-li „nezletilá i občanství ČR a také obvyklé bydliště v České
republice, má soud České republiky podle Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003
pravomoc věc projednat a rozhodnout“.
Podáními došlými Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 19. 6. 2014 a dne 21. 8. 2014
matka navrhla, aby Obvodní soud pro Prahu 5 přenesl místní příslušnost na
Okresní soud v České Lípě. Tento návrh odůvodnila tím, že od dubna 2013 bydlí
nezletilá spolu s ní na adrese Č. L., že v tomto městě nezletilá navštěvuje
mateřskou školu, chodí do několika kroužků, jakož i k lékaři.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 8. 2014, č. j. 50 P 342/2011-412,
návrh matky na přenesení příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 na Okresní
soud v České Lípě zamítl. S odkazem na ustanovení § 105 občanského soudního
řádu a na ustanovení § 5 zákona o zvláštních řízeních soudních dovodil, že
matka sice bydlí s nezletilou v okrese Č. L., kde se hodlá zdržovat i do
budoucna, nicméně „k přestěhování došlo v průběhu řízení o úpravu poměrů k
nezletilé za situace, kdy matka byla vyslechnuta, soud prováděl dožádání k
soudu ve Španělsku, posléze k soudu do Německa, činil další šetření a opatřoval
si důkazy pro rozhodnutí ve věci“. Neztotožnil se proto s názorem matky, že je
v zájmu nezletilé, aby místní příslušnost soudu byla přenesena, neboť matka
tento návrh podala až poté, co všechny uvedené úkony soud učinil; má tak
opatřeny „veškeré podklady pro rozhodnutí ve věci a je podrobně seznámen s
okolnostmi případu“. Dospěl proto k závěru, že návrhu matky nelze vyhovět; pro
úplnost dodal, že matka „námitku místní příslušnosti neuplatnila při prvním
úkonu u zdejšího soudu“.
K odvolání matky Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 19
Co 413/2014-436, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S poukazem na právní
úpravu obsaženou v ustanoveních § 4 odst. 2 a § 5 zákona č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních (dále také jen „z. ř. s.“), která jsou shodná s
ustanoveními § 88 písm. c) a § 177 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31.
12. 2013, konstatoval, že jsou „nadále využitelné judikatorní závěry platící do
31. 12. 2013“, podle kterých soud zkoumá místní příslušnost podle ustanovení §
105 o. s. ř. jen do skončení přípravného jednání, přičemž takto založená místní
příslušnost trvá po celou dobu řízení a řídí se zásadou perpetuatio fori
vyjádřenou v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. Dále uvedl, že soudy vedou spisy
ve věcech péče o nezletilé až do jejich zletilosti a že ustanovení o možném
přenesení příslušnosti „tak má zabránit tomu, aby stále rozhodoval původní
soud, ačkoliv se okolnosti podstatné pro posouzení místní příslušnosti změní“.
Přenesení místní příslušnosti soudu „je však možné až po skončení řízení o
konkrétním návrhu, nikoliv v průběhu tohoto řízení“, neboť „není možné a ani v
zájmu nezletilého opakovaně měnit místní příslušnost v době probíhajícího
řízení o návrhu, kterým byla založena“. Dospěl proto k závěru, že soud „může
rozhodovat podle ustanovení § 5 z. ř. s. o přenesení příslušnosti, vždy však až
po pravomocném skončení řízení, jež bylo v tomto případě zahájeno návrhem matky
16. 11. 2011, nikoliv v jeho průběhu“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala matka dovolání, v němž především
uvedla, že poučení v něm obsažené, podle kterého dovolání proti němu není
přípustné, je nesprávné, neboť otázkou přenesení příslušnosti ve věci péče o
nezletilé se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19. prosince 2013, sp. zn.
30 Cdo 1510/2013. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že o
přenesení příslušnosti může soud rozhodovat až po pravomocném skončení
konkrétního řízení, nikoliv v jeho průběhu. Má za to, že odvolací soud rozhodl
v rozporu s ustálenou judikaturou a že zřejmě vycházel z rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. února 1970, sp. zn. Ncd 127/70 (uveřejněného
pod číslem 85/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z něhož však závěr
o nemožnosti přenést místní příslušnost před pravomocným skončením věci
jednoznačně nevyplývá. Namítá, že „vedení spisu do doby zletilosti dítěte nelze
považovat za jedno řízení, na nějž se vztahuje zásada perpetuatio fori“, a že
řízením ve smyslu občanského soudního řádu je třeba rozumět tu fázi, která
probíhá na základě žaloby (návrhu), resp. na základě usnesení o zahájení
řízení, a končící pravomocným meritorním rozhodnutím či jiným rozhodnutím, jímž
se řízení končí. Dovozuje, že výjimka ze zásady perpetuatio fori upravená v
ustanovení § 177 o. s. ř., resp. v ustanovení § 5 z. ř. s., umožňuje soudu, u
něhož je vedeno řízení, přenést věc na soud, k němuž se váží nově vzniklé
podmínky místní příslušnosti. Opačný výklad by podle názoru dovolatelky vedl k
absurdnímu důsledku, kdy by po zahájení řízení došlo k přestěhování nezletilého
do obvodu jiného (vzdáleného) soudu, přičemž zahájené řízení by byl povinen
dokončit soud, k němuž by nezletilý neměl žádný vztah. Z toho dovozuje, že v
dané věci je v zájmu nezletilé, aby „řízení (zahájené v roce 2011) bylo
přeneseno na Okresní soud v České Lípě, v jehož obvodu nezletilá bydlí od roku
2013“. Dále dovolatelka poukazuje na to, že „soud prvního stupně neprovedl
během čtyř let jediné jednání“, že dosud neobeslal otce, že se neseznámil s
poměry nezletilé ani s jejími poměry, které se od posledního šetření podstatně
změnily, a že ponechal nezletilé opatrovníka podle jejího původního pobytu.
Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k „dalšímu rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), která má právnické vzdělání,
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc
je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci
bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního
stupně, kterým byl zamítnut návrh matky na přenesení místní příslušnosti soudu
v řízení ve věci péče o nezletilou (o úpravu výchovy a výživy), není
rozhodnutím ve věci upravené zákonem o rodině, nýbrž rozhodnutím procesním,
nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání
proti takovému rozhodnutí; současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až
238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání matky je přípustné podle ustanovení
§ 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla ve
všech souvislostech vyřešena, a to, zda v případě, že se v řízení ve věci péče
soudu o nezletilého změní okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost soudu,
může příslušný soud, je-li to v zájmu nezletilého, přenést svoji příslušnost na
jiný soud i v průběhu (probíhajícího) řízení ve věci péče o nezletilého.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu, které provedl bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání matky není důvodné.
Projednávaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, který je představován tím, že
nezletilá má české státní občanství a současně je i občankou Španělského
království, jehož státním příslušníkem je i její otec. Soud prvního stupně již
při vydání předběžného opatření správně dovodil, že na danou věc se vztahuje
nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a
uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské
zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále též jen „nařízení
Brusel II“).
Podle bodu 12 úvodních ustanovení nařízení Brusel II pravidla pro určení
příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou
formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To
znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má
dítě své obvyklé bydliště s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte,
nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.
Podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II jsou soudy členského státu příslušné ve
věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé
bydliště na území tohoto členského státu.
Čl. 2 odst. 7 nařízení Brusel II definuje pojem „rodičovské zodpovědnosti“,
kterou se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby
týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena rozhodnutím,
právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především
právo péče o dítě a právo na styk s dítětem.
Skutečnost, že se řízení týká rovněž návrhu na úpravu vyživovací povinnosti,
není rozhodující; i když podle čl. 1 odst. 3 písm. e) Nařízení Brusel II platí,
že vyživovací povinnosti jsou z působnosti tohoto nařízení vyloučeny, stanoví
čl. 3 písm. d) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o
příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve
věcech vyživovacích povinností, že k rozhodování ve věcech vyživovacích
povinností je v členských státech příslušný soud, který je podle práva místa
soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost
vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato
příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. Na základě
tohoto ustanovení bude soud příslušný podle čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II v
zásadě příslušný i k rozhodnutí o návrhu na úpravu vyživovací povinnosti
souvisejícímu s řízením o rodičovské zodpovědnosti, které vede (k tomu srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2015, sp. zn. 21 Cdo
4909/2014).
Jestliže tedy nezletilá měla v době podání návrhu matky (dne 16. 11. 2011) na
úpravu její výchovy a výživy své obvyklé bydliště v České republice na adrese
P. 5 – S., pak k projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou mezinárodně
příslušné soudy České republiky a věcně a místně příslušným soudem je Obvodní
soud pro Prahu 5. Na tom nic nemění ani čl. 20 nařízení Brusel II, nazvaný
předběžná a zajišťovací opatření (který stanoví, že v naléhavých případech
nebrání toto nařízení soudům členského státu, pokud jde o osoby a majetek v
tomto státě, přijmout předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle práva
tohoto členského státu, a to i když je podle tohoto nařízení k rozhodování ve
věci samé příslušný soud jiného členského státu), neboť Obvodní soud pro Prahu
5 byl soudem mezinárodně (jakož i věcně a místně) příslušným k vydání usnesení
o předběžném opatření ve věci výchovy a výživy nezletilé.
Danou věc je třeba i v současné době řešit podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz Čl. II bod 2. zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony, podle nějž řízení zahájená do
31. 12. 2013 se z hlediska procesního práva dokončí podle dosavadních právních
předpisů), a nikoliv podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014), jak dovodil odvolací soud
(jakož i soud prvního stupně). Tento názor zastává dovolací soud i přesto, že
přechodná ustanovení zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních se
týkají jen řízení o popření otcovství, jež byla na návrh státního zástupce
zahájena přede dnem účinnosti zákona o zvláštních řízeních soudních (§ 514 z.
ř. s.). Přechodná ustanovení občanského soudního řádu (obsažená v Čl. II části
první zákona č. 293/2013 Sb.) jsou totiž koncipována tak, že se vztahují i na
řízení, která jsou od 1. 1. 2014 upravena výhradně v zákoně o zvláštních
řízeních soudních (obdobně srov. též Svoboda, K. Rodičovství, osvojení a
výživné dětí po rekodifikaci soukromého práva 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer,
2014, str. 94).
Podle ustanovení § 88 písm. c) o. s. ř. je k řízení ve věcech péče o nezletilé
příslušný soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo
rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.
Podle ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř. změní-li se okolnosti, podle nichž se
posuzuje příslušnost ve věcech péče o nezletilé, může příslušný soud přenést
svou příslušnost na jiný soud, jestliže je to v zájmu nezletilého.
Obecně lze konstatovat, že věci péče o nezletilé často zahrnují řadu
rozhodnutí, přičemž spisy týkající se nezletilých soudy vedou až do jejich
zletilosti. I v těchto věcech ovšem platí zásada perpetuatio fori vyjádřená v
ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř., totiž že místní příslušnost soudu (obecného
soudu nezletilého) určená podle okolností, které tu byly v době prvního
rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Během doby, po kterou soud
rozhoduje o poměrech nezletilého, může opakovaně dojít ke změně okolností,
podle nichž se posuzuje místní příslušnost soudu (jde o trvalé změny bydliště
nezletilého, tedy o změny obecného soudu nezletilého). Změna okolností daná
změnou bydliště nezletilého, může pak být důvodem k přenesení příslušnosti na
jiný soud, je-li to v zájmu dítěte. Účelem této úpravy je zajištění důsledné
ochrany nezletilého, neboť o něm by měl vždy rozhodovat ten soud, který si může
v rámci svého obvodu zjistit o nezletilém co nejvíce informací, zejména za
součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem
nezletilého. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je
zájem nezletilého, uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1333 a násl.).
Judikatura soudů již dříve dovodila (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu
ČSSR, sp. zn. Ncd 127/70, uveřejněné pod č. 85/1970 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), že „i když je příslušnost pro řízení ve věcech péče o nezletilé
upravena ustanovením § 88 písm. c) o. s. ř., je nutno mít na zřeteli, že toto
ustanovení určuje příslušnost jen pro řízení, v němž má dojít k prvému opatření
soudu. Jakmile je příslušnost soudu jednou určena, zůstává tento soud nadále
příslušným pro další řízení, v němž má být učiněno další opatření soudu, i
kdyby se změnily podmínky, které rozhodly o jeho příslušnosti (§ 11 odst. 1 o.
s. ř.). Ke změně může dojít jen postupem podle § 177 odst. 2 o. s. ř.; dokud
však nedojde k postupu podle § 177 odst. 2 o. s. ř., zůstává soud, jednou co do
místní příslušnosti určený, nadále příslušným soudem, i když nezletilý změní
své bydliště, popř. pobyt. Tyto zásady se ovšem netýkají čistě jednorázových
opatření soudu u nezletilých, jejichž rodičům přísluší rodičovská práva, kdy
totiž je třeba v souvislosti s každým novým opatřením zkoumat soudní
příslušnost znovu. Tím, že soud rozhodne o takové jednorázové otázce (např.
schválení odmítnutí dědictví), končí důvod k jeho další činnosti. Nejde-li však
o takové čistě jednorázové opatření, je nutno pohlížet na všechna řízení jako
na celek a trvat na zásadě § 11 odst. 1 o. s. ř.; jinak by ustanovení § 177
odst. 2 o. s. ř. pozbylo jakýkoli smysl, jestliže se uznává, že zpravidla nemá
docházet k postupu podle § 177 odst. 2 o. s. ř. před meritorním vyřízením
konkrétního návrhu“. Ve Stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.
května 1981, sp. zn. Cpj 228/81, uveřejněném ve zvláštním čísle Bulletinu
Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1981), se dále uvádí, že „od postupu podle
ustanovení § 105 odst. 1 a 3 o. s. ř. třeba odlišit postoupení věci péče soudu
o nezletilé jinému soudu podle ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř., jestliže se
změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, a za současné další
podmínky, že je to v zájmu nezletilého. (Nemusí být např. v zájmu nezletilého
přenesení příslušnosti v době, kdy věc může snadněji a rychleji rozhodnout na
základě dosavadních výsledků řízení soud dosud příslušný)“.
Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo
1510/2013, uveřejněného pod číslem 39/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, uvedl, že „v teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že
ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady perpetuatio
fori, podle níž místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle
okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu
řízení. Přenesením příslušnosti nedochází ke změně věcné příslušnosti, ale
pouze místní příslušnosti, což znamená, že za významné jsou považovány změny
těch okolností, které obecně zakládají místní příslušnost soudu. Ty jsou v
ustanovení § 88 písm. c) o. s. ř. redukovány na bydliště nezletilého dítěte.
Pravidlo pro určení místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé tak má
zajistit, aby o poměrech dítěte rozhodoval ten soud, který má nejlepší
předpoklady pro jejich zjištění, čímž se současně naplňuje i zájem na rychlosti
a hospodárnosti řízení. Stejné východisko se pak uplatňuje i pro přenesení
příslušnosti, tedy, aby nadále o poměrech dítěte rozhodoval soud, který k tomu
má nejlepší podmínky, rozuměno zejména z hlediska blízkosti. Tím se současně
realizuje i zájem dítěte, aby jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací
zásadou upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí
věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte jednak dochází
naplnění v požadavku, aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má
nejlepší podmínky, a jednak slouží jako korektiv, který i když by jinak byly
dány místní souvislosti, ponechává soudu prostor pro uvážení, který soud věc
projedná a rozhodne. Přenesení příslušnosti tak bude bránit např. pouhá snaha
jednoho z rodičů o „legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně
vzdáleném), než je původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění
styku dítěte s druhým z rodičů“. Pokud jde o zájem nezletilého v případě, že se
v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé změní okolnosti, podle nichž se
posuzuje příslušnost, Nejvyšší soud v tomto usnesení dále dovodil, že je třeba
rovněž vycházet i z mezinárodní Úmluvy o právech dítěte, která je součástí
právního řádu České republiky (čl. 10 Ústavy ČR) a jíž je Česká republika
vázána. Tato Úmluva v čl. 3 odst. 1 deklaruje, že zájem dítěte musí být předním
hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými
nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými
orgány. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal v tomto usnesení i na výklad,
který k otázce zájmu dítěte (v procesní rovině) zaujal ve svém předchozím
rozsudku ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném pod
číslem 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého
„nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu,
která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední
význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a
dlouhodobého řešení“.
Taktéž současná odborná literatura zastává názor, podle kterého, změní-li se v
průběhu řízení okolnosti pro posuzování místní příslušnosti, lhostejno, zda v
době, kdy se žádná dílčí otázka neřeší, a nebo v průběhu rozhodování, má soud
výjimečnou možnost, nikoliv povinnost, svou místní příslušnost přenést na soud
jiný. Nezbytnou podmínkou takového postupu je, aby to bylo v zájmu dítěte. V
zásadě platí, že je v zájmu nezletilého, aby v řízení ve věcech péče soudu o
nezletilé rozhodoval soud, který je mu nejblíže a který o něm jako takový má
(může mít) k dispozici co nejrychleji nejúplnější a bezprostřední informace.
Takovým soudem zpravidla nebude soud, do jehož obvodu se rodič s nezletilým
přestěhuje až v druhé polovině složitého a delší dobu trvajícího řízení o změnu
výchovy a úpravy styku (srov. Charvát, P. In Jirsa, J., Doležal, M., Vančurová,
K. a kol. Občanské soudní řízení soudcovský komentář., Kniha II., § 79–200aa o.
s. ř., komentář k ustanovení § 177, dostupný v systému ASPI pod identifikačním
číslem KO99h1963CZ).
Ze shora uvedeného vyplývá, že při úvaze soudu o tom, zda v případě, že se
změní okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost ve věci péče o
nezletilého, může (na návrh nebo i bez návrhu) rozhodnout o přenesení
příslušnosti na jiný soud podle ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř., je rozhodným
hlediskem - v souladu s ustanovením § 177 odst. 2 o. s. ř. i s ustálenou
judikaturou soudů - zájem nezletilého na takovém postupu, uvažovaný především
ve vztahu ke konkrétnímu řízení, a nikoli okolnost, zda řízení o návrhu, jímž
byla místní příslušnost soudu založena podle ustanovení § 88 písm. c) o. s. ř.,
již bylo pravomocně skončeno. Předpoklad pravomocného skončení řízení o
konkrétním návrhu ve věci péče o nezletilého z ustanovení § 177 odst. 2 o. s.
ř. nevyplývá a zcela by popíral účel institutu přenesení příslušnosti, neboť by
rozhodující hledisko pro takový postup, tedy zájem nezletilého, zcela
vylučoval. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že obecně není vyloučeno, aby o
přenesení příslušnosti na jiný soud podle ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř.
rozhodl soud příslušný podle ustanovení § 88 písm. c) o. s. ř. i v průběhu
konkrétního probíhajícího řízení ve věci péče o nezletilého, je-li to v jeho
zájmu.
Z hlediska zájmu nezletilého pro postup soudu podle ustanovení § 177 odst. 2 o.
s. ř. v průběhu probíhajícího řízení ve věci péče o nezletilého je ovšem [nešlo-
li by o případ, kdy by přenesení příslušnosti bránila např. pouhá snaha jednoho
z rodičů o „legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně vzdáleném),
než je původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění styku dítěte s
druhým z rodičů“] třeba zvážit všechny okolnosti daného případu tak, aby poměry
nezletilého byly upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou
znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době, tedy, aby soudní
ochrana jeho práv byla poskytnuta rychle, účinně a bez zbytečných průtahů, což
odpovídá i principu hospodárnosti soudního řízení. Je tudíž na soudu místně
příslušném, aby při zjištěné změně okolností, podle nichž se místní příslušnost
soudu posuzuje, uvážil z hlediska zájmu nezletilého, zda věc může - zejména s
ohledem na to, jaké konkrétní řízení ve věci péče o nezletilého je vedeno, v
jakém stadiu se toto řízení nachází, jaké důkazy byly v jeho průběhu provedeny,
kdy došlo ke změně poměrů nezletilého - snadněji a rychleji rozhodnout na
základě dosavadních výsledků řízení, či zda by o poměrech nezletilého měl
nadále rozhodovat soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů
nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, po změně
okolností své současné bydliště.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že řízení ve věci péče o nezletilou
bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 16. 11. 2011, že usnesením ze
dne 23. 11. 2011, č. j. 50 P 342/2011-62, vydal předběžné opatření, že tento
výlučně místně příslušný soud provedl některé úkony přípravy jednání, včetně
vyžádání zpráv o příjmech matky za dobu od září 2011 do července 2014, o výši
dávek státní sociální podpory (rodičovského příspěvku), které jí byly vyplaceny
od 6. 10. 2013, a ve zvýšené částce od 1. 11. 2013, jakož i o příjmech otce za
dobu od března 2007 do prosince 2007 (vyjma července 2007) a za dobu od ledna
2009 do prosince 2009, kdy pracoval ve Španělsku, a dále za dobu od března 2011
do srpna 2011 a od února 2012 do listopadu 2013 ve Spolkové republice Německo,
že na 4. 6. 2012 nařídil prostřednictvím dožádaného soudu ve Španělsku jednání
ve věci, k němuž se otec nedostavil (matka v podání na čl. 107 a při jednání
uvedla, že otce o nařízeném jednání informovala e-mailem), matka však při něm
byla vyslechnuta jako účastnice řízení, že na základě sdělení matky o
pravděpodobné adrese bydliště a zaměstnání otce v Německu provedl důkaz
výslechem otce prostřednictvím dožádaného soudu v Dortmundu, Spolková republika
Německo, že ve věci nařídil jednání na 25. 8. 2014, z nějž se otec omluvil
podáním ze dne 6. 8. 2014 a bylo odročeno na 3. 11. 2014, a další jednání
(která se z různých důvodů nekonala) byla nařízena na 2. 3. 2015, na 4. 5. 2015
a na 9. 7. 2015.
Za tohoto stavu řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilé se dovolací soud
neztotožňuje s názorem matky, že je v zájmu nezletilé, aby výlučná místní
příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 byla podle ustanovení § 177 odst. 2 o.
s. ř. přenesena na Okresní soud v České Lípě, v jehož obvodu nezletilá bydlí
spolu s matkou od dubna 2013. Bylo-li totiž řízení v dané věci zahájeno u
Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 16. 11. 2011, tento soud vydal předběžné
opatření, provedl řadu úkonů přípravy jednání (§ 114a odst. 2 o. s. ř.), byť
dosud nebyly po změně bydliště matky a nezletilé učiněny všechny potřebné
úkony, ve věci nařídil jednání, při němž matku vyslechl jako účastnici řízení,
a prostřednictvím dožádaného soudu ve Spolkové republice Německo provedl důkaz
výslechem otce, přičemž matka podala návrh na přenesení příslušnosti Obvodního
soudu pro Prahu 5 na Okresní soud v České Lípě dne 19. 6. 2014, tedy až poté,
kdy uvedené úkony a důkazy již byly provedeny, pak je naopak - i když se
změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost soudu - v souladu s
citovanou judikaturou i odbornou literaturou v zájmu nezletilé, aby ve věci na
základě dosavadních výsledků řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5, který je
s ní již náležitě obeznámen a u něhož jsou tudíž dány lepší předpoklady, že tak
učiní snadněji, rychleji a s plnou znalostí věci, než Okresní soud v České
Lípě, což odpovídá principu hospodárnosti soudního řízení.
Poukazuje-li matka na to, že Obvodní soud pro Prahu 5 se dosud neseznámil s
jejími poměry a s poměry nezletilé nastalými po změně jejich bydliště do obvodu
Okresního soudu v České Lípě, pak nic nebrání tomu, aby (doplňující) výslech
matky byl ve smyslu ustanovení § 114a odst. 2 písm. e) o. s. ř. proveden
prostřednictvím dožádaného Okresního soudu v České Lípě a aby Obvodní soud pro
Prahu 5 vyžádal od orgánu sociálně-právní ochrany dětí (který byl nezletilé
ustanoven opatrovníkem podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, usnesením Obvodního soudu ze dne 24.
11. 2011, č. j. 50 P 342/2011-65) zprávu o nynějších poměrech nezletilé s tím,
že při potřebném šetření bude postupováno podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona
č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů,
podle nějž orgán sociálně-právní ochrany příslušný podle § 61 tohoto zákona,
který má navštívit dítě v rodině nebo pro účely sociálně-právní ochrany provést
šetření u jiných osob, je oprávněn požádat o provedení takové návštěvy jiný
orgán sociálně-právní ochrany, v jehož obvodu se dítě nebo jiné osoby nachází,
přičemž orgán sociálně-právní ochrany je povinen dožádání vyhovět.
Byť tedy právní názor odvolacího soudu, že „přenesení místní příslušnosti soudu
je možné až po skončení řízení o konkrétním návrhu, nikoliv v průběhu tohoto
řízení“, není v souladu s tím, co bylo uvedeno shora, je jeho zamítavé
rozhodnutí o návrhu matky na přenesení místní příslušnosti Obvodního soudu pro
Prahu 5 na Okresní soud v České Lípě věcně správné. Protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání matky podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť v řízení
bude pokračováno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu