21 Cdo 3604/2017-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve
věci pozůstalosti po T. B., za účasti 1) T. R., zastoupené Mgr. Daliborem
Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova č. 218, a 2) B. B.,
zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5,
Holečkova č. 332/5, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 50 D
1183/2015, o dovolání B. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.
listopadu 2016, č. j. 24 Co 563/2016-57, a usnesení Okresního soudu v Mělníku
ze dne 10. října 2016, č. j. 50 D 1183/2015-45, takto:
I. Dovolání B. B. proti snesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.
listopadu 2016, č. j. 24 Co 563/2016-57, se zamítá.
II. Řízení o dovolání B. B. proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze
dne 10. října 2016, č. j. 50 D 1183/2015-45, se zastavuje.
Řízení o pozůstalosti po T. B., zemřelé dne 5.12.2015 (dále jen
„zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne
28.12.2015, č.j. 50 D 1183/2015-5. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po
zůstavitelce byl pověřen (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních)
Mgr. Jaroslav Homolka, notář v Neratovicích.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 10.10.2016, č.j. 50 D 11833/2015-45,
nařídil soupis pozůstalosti s tím, že „započne soupisem na místě samém v domě
na adrese M., M. č. dne 27.10.2016 v 10,00 hodin“; současně předvolal k soupisu
účastníky řízení a poučil je, že jejich účast (nebo účast „jejich zástupců či
opatrovníků“) je „nutná“. Soupis pozůstalosti soud prvního stupně odůvodnil
tím, že je „postupováno“ podle ustanovení § 177 odst. 1 zákona o zvláštních
řízeních soudních.
B. B. podal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání. Namítal v něm
zejména, že „nařízení soupisu pozůstalosti je zcela neúčelné a není pro něj
žádný vážný důvod“, že „napadené usnesení je v přímém rozporu s § 1684 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů“, že
„účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění“, že však
„pozůstalostní jmění bylo již dlouho před vydáním usnesení ze dne 10.10.2016
spolehlivě zjištěno, když pozůstalostní jmění definovala přímo T. R., která
měla dle napadeného usnesení vznést výhradu soupisu“, že „stejně tak rozsah
pozůstalostního jmění zjistil notář jako soudní komisař, jak vyplývá ze spisu
daného dědického řízení“, že „napadené usnesení je v rozporu s dobrými mravy,
neboť jakkoli nešetří práva B. B. a jeho ženy M., jakožto jediných vlastníků
nemovitosti na adrese M. M.“, a především, že „oba účastníci dědického řízení
uzavřeli mezi sebou dne 16.7.2016 dohodu sourozenců o věcech, které nepatří do
dědického řízení“, a že „rozsah pozůstalostního jmění, a to i ohledně movitých
věcí, je tak jasně a bez pochyb stanoven“. Je přesvědčen, že „není možné, aby
byl narušován výkon vlastnického práva k nemovitosti, které svědčí B. B. a jeho
ženě M.“, a že „nelze vykonávat soupis pozůstalosti v rozsahu celého domu na
dané adrese“.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15.11.2016, č.j. 24 Co 563/2016-57,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně (co se týče nařízení soupisu
pozůstalosti) a odmítl odvolání B. B. (co se týče vyrozumění o místu a čase
provedení soupisu). Vycházel ze závěru, že „je-li uplatněna výhrada soupisu
jedním z dědiců, soud soupis pozůstalosti nařídí“, že „z hlediska nařízení
soupisu pozůstalosti podle § 1685 občanského zákoníku není rozhodující, zda byl
majetek zůstavitelky zjištěn v řízení jinak, významným by mohl být jen
předložený soupis pozůstalostního majetku vyhotovený správcem pozůstalosti a
potvrzený dědici, případně společné prohlášení dědiců v řízení o pozůstalosti o
pozůstalostním majetku“, a že „tak nejsou dány důvody pro nahrazení soupisu
pozůstalosti ve smyslu § 1687 odst. 1 a 2 občanského zákoníku“. S ohledem „na
obsah předložené listiny je však zřejmé, že jde o prohlášení mající dopad jen
ve vztahu mezi odvolatelem a T. R.“, že „nejde o žádný seznam pozůstalostního
majetku, který by byl vyhotoven správcem pozůstalosti a který by byl potvrzen
všemi dědici“, a že „se nejedná ani o společné prohlášení dědiců o
pozůstalostním majetku, které by bylo učiněno řádnou procesní formou v průběhu
řízení o pozůstalosti“. Závěrem konstatoval, že „usnesení, kterým soud vyrozumí
o době a místu provedení soupisu, má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení
řízení“, a že „z tohoto důvodu proti takovému usnesení není odvolání
přípustné“.
Proti usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podal B. B. dovolání. Má za to, že soudy nesprávně posoudily „otázku soupisu pozůstalosti ve
smyslu ustanovení § 1684 občanského zákoníku a ustanovení § 177 zákona o
zvláštních řízeních soudních“. Podle názoru dovolatele „Okresní soud v Mělníku
rezignoval na svou rozhodovací praxi, když pouze konstatoval výrok o soupisu
pozůstalosti, ale už se nijak nezabýval tím, proč vyhověl výhradě T. R.“, že
„soud odvolací pouze okrajově zmínil pravý smysl a účel výhrady soupisu“, že
„se nijak dále nezabýval tvrzením dovolatele, že jednání T. R. jde proti smyslu
předmětných zákonných ustanovení a proti duchu úpravy dědického práva“, a že
„odvolací soud taktéž nesprávně právně posoudil skutkové zjištění, kterým
dovolatel namítal, že soupis pozůstalosti lze nahradit dokumentem, který si
spolu dědici ze zákona uzavřeli“. Dovozuje, že „tento dokument na první pohled
jeví formální znaky společného prohlášení dědiců o pozůstalosti“, že „chování
paní R. bylo po celou dobu ve zjevném rozporu s tím, co soupis pozůstalosti
ztělesňuje, resp. představuje“, a že se jedná o „účelové právní jednání, kterým
dědička paní R. bezprecedentně zasahuje do základních práv a svobod odvolatele
a jeho rodiny“. Namítá, že „z průběhu dědického řízení, ať už z předběžného
šetření či z jednání dědiců ze zákona před soudním komisařem, jednoznačně
vyplynul rozhodný fakt, že zůstavitelka nezanechala žádná pasiva“, že „paní R. tento fakt opakovaně brala na vědomí“, že „z jejího jednání vyplývalo, že je s
obsahem pozůstalostního jmění dobře seznámena a že neočekává, že by se musela v
případě přijmutí dědictví podílet na úhradě jakýchkoliv závazků“, že „to
potvrzuje například uzavření Dohody mezi dědici s úředně ověřenými podpisy ze
dne 16.7.2016“, kterou „lze považovat za společné prohlášení o pozůstalostním
majetku ve smyslu ustanovení § 177 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních
soudních“, neboť „specifikuje konkrétní hmotné movité věci, které mají být
předmětem dědického řízení po zůstavitelce, a potvrzuje, že se v předmětné
nemovitosti nenacházejí žádné další věci, které by měly být předmětem dědického
řízení po zůstavitelce“. Dále namítá, že „je nezbytné provést soupis
pozůstalosti v co možná nejkratším časovém úseku od úmrtí zůstavitelky“, že „od
úmrtí zůstavitelky uplynuly již takřka dva kalendářní roky“, že navíc
„zůstavitelka neměla s dovolatelem a jeho manželkou jako majiteli domu ani
žádný nájemní vztah“, že „žil se zůstavitelkou v jednom domě, který patří do
společného jmění manželů dovolatele a jeho manželky M. B.“, a že „v kontextu
těchto informací se jeví jako nelogický výklad obecných soudů, které se nijak
nepozastavily nad tím, že by v usnesení o nařízení soupisu pozůstalosti měl být
na základě relevantních informací přesně vymezen prostor, na kterém bude soupis
prováděn“. Konečně dovolatel namítá, že soudy „zcela ignorovaly fakt, že je zde
zjevně osoba, která má mít právo se soupisu pozůstalosti účastnit“, a že „se
jedná o manželku dovolatele, která je zároveň spolumajitelkou nemovitosti, ve
které má dojít k soupisu“.
Závěrem upozorňuje na to, že „nesprávným výkladem
zákona obecnými soudy dochází k porušování ústavním pořádkem chráněných zájmů“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby
odložil „právní moc a vykonatelnost uvedených rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského
soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30.9.2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné)
vyřešení právní otázky, zda lze rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti
dohodou dědiců o věcech, které by měly být předmětem řízení o pozůstalosti,
uzavřenou pouze mezi nimi v průběhu pozůstalostního řízení a předloženou pouze
jedním z nich po nařízení soupisu pozůstalosti soudem. Protože uvedená právní
otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, dospěl
Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání B. B. je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 5.12.2015, je třeba v řízení o
pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
(dále jen „z.ř.s.“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. – nepodléhá), že v průběhu
řízení o pozůstalosti po zůstavitelce T. R. dne 19.2.2016 navrhla, aby „ocenění
pozůstalosti bylo provedeno shodným společným prohlášením dědiců“. Následně T.
R. v reakci na prohlášení B. B., že neuznává platnost závěti zůstavitelky
(pořízené ve prospěch T. R.), dne 28.4.2016 navrhla „zajištění dědictví
soupisem na místě samém a zapečetěním (závěrou pozůstalosti)“. T. R. a B. B.
poté uzavřeli dne 16.7.2016 „dohodu sourozenců o věcech, které nepatří do
dědického řízení“ po zůstavitelce. Jejím obsahem bylo i „prohlášení T. R.“ (bod
IV.), jímž potvrzuje, že „kromě věcí v tomto článku uvedených se v rodinném
domě na adrese M., M. nenacházejí žádné další věci, které by měly být předmětem
dědického řízení“ po zůstavitelce. Dne 26.5.2016 požádala T. R. o „nové
projednání“ s tím, že se s B. B. „dohodla na tom, že dědické řízení nebudou
vzájemně komplikovat, kdy on nenapadne žalobou platnost závěti a ona nebude v
této věci požadovat soupis dědictví“. Následného jednání dne 20.7.2016 se
účastnili pouze právní zástupci obou dědiců. Okresní soud v Mělníku usnesením
ze dne 7.9.2016, č.j. 50 D 1183/2015-43, vyrozuměl dědice o tom, že mohou ve
lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy o tom byli vyrozuměni, uplatnit právo na
výhradu soupisu, a poskytl jim potřebná poučení. Dne 30.9.2016 T. R. uplatnila
právo výhrady soupisu.
Soud nařídí soupis pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady soupisu, nebo
je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu (§ 1685 odst. 1 o.z.). Účelem
soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu
majetku v době smrti zůstavitele (srov. § 1684 odst. 1 o.z.). Neohrozí-li to
vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu přítomen a vznášet dotazy a
činit připomínky vykonavatel závěti, správce dědictví, každý, kdo tvrdí a
osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný díl, nebo o kom je známo, že mu
takové právo zřejmě náleží, věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, a
souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom má právní zájem; odkazovník však
jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl (srov. §
1684 odst. 2 o.z.).
Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud rozhodnout o nahrazení soupisu
pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti
a potvrzeným všemi dědici; nebyl-li správce pozůstalosti dosud ustaven, může ho
za tím účelem jmenovat soud (§ 1687 odst. 1 o.z.). V jednoduchých případech
může soud rozhodnout, neodporují-li tomu dědicové, o nahrazení soupisu
pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (§ 1687
odst. 2 o.z.).
Společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně
všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví, a z
hlediska svého obsahu má stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku
sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může (ale nemusí) obsahovat
ocenění majetku provedené dědici (podle § 181 z.ř.s. při ocenění
pozůstalostního majetku a zůstavitelových dluhů soud vychází mj. ze společného
prohlášení dědiců) a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech
pozůstalosti. Na rozdíl od seznamu pozůstalostního majetku může soud rozhodnout
o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním
majetku jen tehdy a až poté, co dědici soudu takové prohlášení již předložili a
co soudu navrhli, aby bylo přijato jako náhrada za soupis pozůstalosti. Své
souhlasné prohlášení mohou dědici soudu předložit nejpozději do zahájení
soupisu pozůstalosti; byla-li již pozůstalost sepsána, soud ze soupisu vychází
a souhlasné prohlášení dědiců již nemůže soupis nahradit. Soud předložené
prohlášení přezkoumá a dospěje-li k závěru, že projednávaná pozůstalost je
opravdu jednoduchou věcí a že je možné vyhovět požadavku na nahrazení soupisu
pozůstalosti společným prohlášením dědiců, usnesením o tom rozhodne; jestliže v
té době již byl nařízen (a dosud neproveden) soupis pozůstalosti, soud usnesení
o tom zruší (§ 177 odst. 2 z.ř.s.).
V projednávané věci uplatnila T. R. ve stanovené lhůtě právo výhrady soupisu ve
smyslu ustanovení § 1685 odst. 1 o.z.; soud prvního stupně nařídil soupis
pozůstalosti a určil místo, kde má být soupis proveden. B. B. nicméně s
provedením soupisu v domě, který má ve společném jmění se svou manželkou M. B.,
nesouhlasí; zejména je přesvědčen, že zjistit pozůstalostní jmění lze i jinak,
když soupis pozůstalosti je nahraditelný dohodou účastníků ze dne 16.7.2016, a
že nařízení soupisu je nezákonné, když zůstavitelka neměla s majiteli domu ani
žádný nájemní vztah a když v usnesení o nařízení soupisu měl být přesně vymezen
prostor, ve kterém bude soupis prováděn.
Předně již z okolností řízení o pozůstalosti po zůstavitelce vyplývá, že v
souvislosti s oceněním pozůstalostního majetku T. R. měla snahu o společné
prohlášení dědiců, ale její záměr nebyl pro nesoulad mezi dědici realizován (B.
B. zpochybnil platnost závěti zůstavitelky, pořízené notářským zápisem ze dne
13.12.2012 ve prospěch T. R.). Proto nelze ani dospět k závěru o naplnění
zákonné dikce, že si dědicové „neodporují“ (není mezi nimi sporu) a že se jedná
o „jednoduchý případ“. Navíc, dovolací soud je toho názoru, že „dohoda
sourozenců o věcech, které nepatří do dědického řízení“ ze dne 16.7.2016 ani
nesplňuje náležitosti společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku,
kterým lze nahradit soupis pozůstalosti. Jak již bylo uvedeno výše, společné
prohlášení dědiců sice nemusí – tak, jako tomu není ani v posuzovaném případě –
(ale může) obsahovat ocenění majetku provedené dědici, nicméně dědicové by měli
(na znamení společné vůle) jejich prohlášení soudu společně předložit a
navrhnout, aby bylo přijato jako náhrada soupisu pozůstalosti. To se však v
posuzované věci nestalo, neboť „dohodu sourozenců o věcech, které nepatří do
dědického řízení“ ze dne 16.7.2016 předložil odvolacímu soudu B. B., a to v
souvislosti s odvoláním podaným proti nařízení soupisu pozůstalosti soudem
prvního stupně (iniciovaném T. R.). Konečně, ani z hlediska společného
prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku jako zvláštního procesního
prostředku nahrazujícího soupis majetku zůstavitele nelze nic vytknout závěru
odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci „jde o prohlášení mající dopad
jen ve vztahu mezi B. B. a T. R.“ a že „se nejedná o společné prohlášení dědiců
o pozůstalostním majetku, které by bylo učiněno řádnou procesní formou v
průběhu řízení o pozůstalosti“.
K námitce „nezákonnosti“ nařízení soupisu v domě, který není vlastnictvím
zůstavitelky, dovolací soud uvádí, že soupis pozůstalosti se provede v domě
zůstavitele, v jeho bytě nebo i v jiných prostorách, v nichž jsou nebo mohou
být umístěny zůstavitelovy hmotné movité věci, přičemž je třeba v soupisu uvést
nejen majetek, který patřil výlučně zůstaviteli, ale také věci, které patří do
společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela. Skutečný smysl soupisu
pozůstalosti je nutné spatřovat především v tom, že je právním prostředkem,
který umožňuje v domě, bytě nebo na jiném místě, kde měl (mohl mít) zůstavitel
uloženy své věci, sepsat hmotné movité věci (o nichž lze předpokládat, že
patřily zůstaviteli), u nichž hrozí, že by jinak nevyšly najevo a nebyly by tak
v řízení o pozůstalosti sepsány do seznamu aktiv pozůstalosti, opatřit doklady,
jež mohou nasvědčovat tomu, že zůstavitel měl další majetek nebo dluhy, a
případně provést ocenění sepsaných věcí podle shodného prohlášení dědiců nebo
provedené osobou, která spravuje pozůstalost, anebo znalcem, byl-li přibrán
k soupisu. V případech, že zůstavitel neměl v době smrti umístěny své věci v
žádném domě, bytě nebo na jiném místě nebo že místo, kde měl zůstavitel své
věci, nebylo objeveno, soupis pozůstalosti se neprovede (srov. právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2016, sp. zn. 21 Cdo
122/2016).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je nepochybné, že zůstavitelka T. B.
bydlela společně s B. B. a jeho manželkou v jejich domě, je místem, kde lze
soupis provést, „tento dům“, v němž zůstavitelka měla (mohla mít) své věci.
Co se týče dovolací námitky k „vymezení prostoru, ve kterém bude soupis
prováděn“, jedná se o námitku neopodstatněnou, obsahově vycházející již z
námitky vznesené v odvolacím řízení, k níž odvolací soud správně konstatoval,
že „usnesení, kterým soud vyrozumí o době a místu provedení soupisu, má povahu
usnesení, jímž se upravuje vedení řízení“, a že „z tohoto důvodu proti takovému
usnesení není odvolání přípustné“, a proto odvolání B. B. proti usnesení soudu
prvního stupně, jednalo-li se o vyrozumění o místu a čase provedení soupisu,
odmítl, a to s výslovným poučením, že „proti usnesení o odmítnutí odvolání není
dovolání přípustné“.
Nelze přisvědčit ani námitce B. B. k tomu, že „není možné stavět dědické řízení
na roveň řízení trestnímu“, neboť „možný vstup do obydlí proti vůli vlastníka
lze u trestního práva ospravedlnit vyššími hodnotami“. Dovolatel zaměňuje
domovní prohlídku, kterou lze vykonat, je-li tu důvodné podezření, že v bytě
nebo v jiném prostoru je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, se
soupisem pozůstalosti, jehož účelem je zjistit, zda a jaký zůstavitelův majetek
se nachází v místě soupisu. I když zákon výslovně nestanovuje povinnost osoby
strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí v jejím
obydlí, vyplývá taková povinnost bez dalšího ze zákonných ustanovení
upravujících soupis pozůstalosti a postup při provedení tohoto úkonu (k tomu
opět srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2016, sp. zn. 21 Cdo
122/2016).
Pro úplnost dovolací soud k argumentaci B. B. spočívající v tom, že „obecné
soudy v žádném ze svých rozhodnutí nijak neakcentovaly ze zákona vyplývající
postavení paní M. B.“ (manželky dovolatele), uvádí, že tato okolnost
(vztahovaná výhradně k nařízení soupisu soudy) není (ani nemůže být) v rozporu
s procesním postavením osob oprávněných být přítomny soupisu, které je třeba o
soupisu „pouze“ vyrozumět nejméně 15 dnů předem (§ 178 odst. 1 z.ř.s.).
Vyrozumění (které je třeba odlišovat od nařízení soupisu) se pak může stát buď
při jednání před soudem (soudním komisařem), nebo písemně, forma není
předepsána. Každopádně vyrozumění osob, které nemají právo vznášet dotazy a
připomínky, ale do jejichž práv provádění soupisu zasáhne (i tehdy, pokud
soupis má být proveden v nemovitosti, která nepatřila zůstaviteli), zůstává v
praxi otázkou. I taková osoba by však zřejmě měla být o místu a termínu soupisu
alespoň neformálně vyrozuměna a měla by být vyzvána k odpovídající součinnosti
(zpřístupnění věcí, jež mají být sepsány)[k tomu srov. např. právní názor
vyjádřený v Svoboda, K. Tlášková, Š. Vláčil, D. Levý, J. Hromada, M. a kol.
Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H. Beck,
2015, str. 388].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů - správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího
soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1
o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání B. B. podle ustanovení § 243d písm. a)
o.s.ř. zamítl.
Směřuje-li dovolání B. B. rovněž proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze
dne 10.10.2016, č.j. 50 D 1183/2015-45, brojí proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006), a proto bylo
dovolací řízení v této části zastaveno podle ustanovení § 243b a § 104 odst. 1
věty první o.s.ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu
České republiky.
Závěrem dovolací soud dodává, že nebyly shledány ani předpoklady pro vyhovění
návrhu B. B. na „odklad právní moci a vykonatelnosti“ dovoláním napadených
rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23.8.2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16).
Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po T. B. nekončí, bude i
o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu
prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2018
JUDr. Roman
Fiala
předseda senátu