21 Cdo 361/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci
žalobců A) JUDr. F. B., B) JUDr. J. H., C) Mgr. M. H., D) Ing. J. K.,
zastoupené advokátem, E) MVDr. R. N., zastoupeného advokátem, F) Ing. Z. R., G)
Ing. A. R., H) Ing. P. S., CH) Ing. Z. S., zastoupeného advokátem a I) Ing. L.
Z., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Nejvyššímu
kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63, zastoupené advokátkou,
o 55.200,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 30/2001, o dovolání žalobců A), B), C), D), E),
CH), I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001 č.j. 17
Co 710/2001-83, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.
června 2001 č.j. 8 C 30/2001-48 ve znění usnesení ze dne 25. června 2001 č.j. 8
C 30/2001-54 (s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobců F) a H) a
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k těmto žalobcům) se zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby žalovaná zaplatila každému z nich 55.200,- Kč s
příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tím, že vykonávají na základě ustanovení § 11
a § 12 zákona č. 166/1993 Sb. funkce členů Nejvyššího kontrolního úřadu a že,
ačkoliv v druhém pololetí roku 1999 ke dni 30. listopadu splnili podmínky pro
výplatu dalšího platu podle ustanovení § 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a
dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a
některých státních orgánů a soudců, v platném znění (tj. že ve druhém
kalendářním pololetí roku 1999 skutečně vykonávali funkci alespoň 90
kalendářních dní a jejich výkon funkce neskončil přede dnem 30. listopadu),
žalovaná jim výplatu tohoto platu dosud „neoprávněně zadržuje“. Zákonný nárok
žalobců na další plat za druhé pololetí roku 1999 v požadované výši přitom
„není zpochybněn“ ani vydáním zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu
za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní
moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia
Komise pro cenné papíry, neboť tento zákon nabyl účinnosti až dnem 3.12.1999 a
nemohl proto zrušit již vzniklý nárok žalobců.
Obvodní soud pro Prahu 7 [poté, co usnesením ze dne 15.6.2001 č.j. 8 C
30/2001-38, 53 vyloučil žalobu zemřelého žalobce G) Ing. A. R. o 55.200,- Kč k
samostatnému řízení] rozsudkem ze dne 15.6.2001 č.j. 8 C 30/2001-48, ve znění
opravného usnesení ze dne 25.6.2001 č.j. 8 C 30/2001-54, žalobu žalobců A), B),
C), D), E), F), H), CH), I) o uložení povinnosti žalované zaplatit každému z
nich 55.200,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobci A), B), C), D), E), F), H), CH),
I) jsou povinni zaplatit žalované, každý 2.405,60 Kč k rukám zástupkyně
žalované. Vycházel ze zásady, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a že
soulad zákona s ústavním zákonem je oprávněn posoudit pouze Ústavní soud.
Protože však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3.7.2000 sp. zn. Pl. ÚS 16/2000
v případě zákona č. 308/1999 Sb. žádný rozpor s ústavním zákonem neshledal, a
protože citovaný zákon, který nabyl účinnosti dnem 3.12.1999, ani nelze vůči
žalobcům hodnotit jako retroaktivní (ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995
Sb. je totiž třeba - na rozdíl od žalobců - vykládat tak, že „rozhodným
obdobím, v němž nárok na další plat vzniká je celé kalendářní pololetí“, tj. za
druhé pololetí kalendářního roku období od 1. července do 31. prosince), soud
prvního stupně dovodil, že žalobcům další plat za druhé pololetí roku 1999
nenáleží.
K odvolání žalobců A), B), C), D), E), F), CH), I) Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 19.12.2001 č.j. 17 Co 710/2001-83 rozsudek soudu prvního
stupně „ve výroku o zamítnutí žalob žalobců A), B), C), D), E), F), CH), I)“
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení „ve znění usnesení ze dne 25. června
2001“ změnil tento rozsudek tak, že „se žalované náhrada těchto nákladů
nepřiznává“, a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího
řízení“. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve
smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. vznik nároku na další plat
u představitelů státní moci, mezi něž patří žalobci, „je třeba vztahovat k
uplynutí celého kalendářního pololetí, tedy ke dni 31.12.1999“, a teprve při
jeho skončení (a nikoli, jak se domnívají žalobci, eventuelně již k
30.1istopadu) „lze posoudit, zda představitel splnil podmínky pro nárok na
další plat“; za tohoto stavu proto zákon č. 308/1999 Sb., který nabyl účinnosti
dnem 3.12.1999, podle kterého představitelům státní moci další plat za druhé
pololetí roku 1999 nenáleží, „nepůsobí vůči žalobcům retroaktivně“. Námitku
žalobců, že nález Ústavního soudu ze dne 3.7.2000 sp. zn. Pl. ÚS 16/2000,
publikovaný pod č. 321/2000 Sb., v němž byla posuzována ústavnost zákona č.
308/1999 Sb. ve vztahu k soudcům, „nelze na projednávanou věc aplikovat,
protože jde o jiný obsah právního sporu“, odvolací soud odmítl s odůvodněním,
že Ústavní soud zároveň „odkázal i na situaci představitelů státní moci, kteří
se ocitli ve stejné situaci jako soudci“ a v této souvislosti „vyjádřil zásadu
rovného postavení představitelů státní moci a soudců a neopodstatněnost
zvýhodnění jedněch vůči druhým“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A), B), C), D), E), CH),
I) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítali, že ve
druhém pololetí roku 1999 ke dni 30. listopadu splnili obě podmínky uvedené v
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. a každému z nich tak vznikl k
tomuto datu nárok (subjektivní právo) na další plat za druhé pololetí roku
1999. Zákon č. 308/1999 Sb. toto „subjektivně nabyté právo“ žalobců nemohl
zrušit, neboť nabyl účinnosti až dnem 3.12.1999, a tudíž „jeho použití pro
případ žalobců je retroaktivní a není tak respektován obecně uznávaný požadavek
právního řádu - zákaz retroaktivity“. Zdůraznili, že nález Ústavního soudu
publikovaný pod č. 321/2000 Sb., o který soudy obou stupňů opřely svá
rozhodnutí, i nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 233/1999 Sb., se
zabývají toliko dalším platem soudců, kterým však subjektivní právo na něj před
účinností zákona č. 308/1999 Sb. vůbec nevzniklo. Přestože z nálezu
publikovaného pod č. 233/1999 Sb. podle názoru dovolatelů „lze jednoznačně
dovodit, že subjektivní právo na další plat ve druhém pololetí roku 1999
vzniklo žalobcům uplynutím dne 30. listopadu“ (čemuž svědčí i skutečnost, že
další plat byl vyplácen představitelům státní moci vždy v nejbližším výplatním
termínu po splnění podmínek, tj. v prvním kalendářním pololetí v červnu a ve
druhém kalendářním pololetí v prosinci příslušného roku), soudy obou stupňů
„spojily právní účinky zákona č. 308/1999 Sb. s právní skutečností nastavší
před jeho účinností a nerespektovaly tak zákaz retroaktivity“. Žalobci A), B),
C), D), E), CH), I) navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobci A), B), C), D), E), CH), I) napadají dovoláním rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci
přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by
odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně
má.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud řešil v posuzované věci právní otázku, zda, popřípadě ke kterému
datu, vznikl žalobcům - členům Nejvyššího kontrolního úřadu - nárok na další
plat za druhé pololetí roku 1999. Protože tato právní otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je nárok na vyplacení dalšího platu za druhé pololetí roku
1999 - podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených
s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a
soudců, ve znění zákonů č. 138/1996 Sb. a č. 287/1997 Sb., tedy ve znění
účinném do 31.12.2000 (dále jen „zákon o platu“) a podle zákona č. 308/1999
Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí
roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,
státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry.
Podle ustanovení § 2 písm. b) zákona o platu představiteli [jímž je i
člen Nejvyššího kontrolního úřadu - srov. § 1 písm. e) zákona o platu] a
soudci, o nichž to stanoví tento zákon, náleží další plat.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o platu další plat je jednorázové
peněžité plnění poskytované v každém kalendářním pololetí roku ve výši měsíční
částky platu, který příslušel představiteli a soudci v posledním kalendářním
měsíci skutečného výkonu funkce v příslušném kalendářním pololetí roku.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o platu představiteli a soudci, o
nichž to stanoví tento zákon, náleží další plat, pokud v kalendářním pololetí
skutečně vykonával funkci alespoň 90 kalendářních dnů. Do této doby se
nezapočítává doba, po kterou nevykonával funkci z důvodu nemoci, úrazu,
těhotenství nebo mateřství. Doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci se soudci
do této doby započítává v délce nepřesahující 45 kalendářních dnů v kalendářním
pololetí. Nárok na další plat nevznikne
a) v prvním pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce
skončil přede dnem 31.května, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem
30. června,
b) ve druhém pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon
funkce skončil přede dnem 30. listopadu, a soudci, jehož pracovní vztah skončil
přede dnem 31. prosince.
Podle ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb. představitelům státní moci (tedy i
členům Nejvyššího kontrolního úřadu) a některých státních orgánů, soudcům,
státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry další plat za druhé
pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 nenáleží. Zákon č. 308/1999
Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení (srov. § 2 tohoto zákona), tj. dnem
3.12.1999.
Za této situace byl pro rozhodnutí v projednávané věci významný mimo
jiné závěr o tom, zda právní úpravou provedenou zákonem č. 308/1999 Sb. nebyly
dotčeny (odňaty) nároky, které vznikly podle dosavadních právních předpisů již
před účinností uvedeného zákona, a zda tedy - jak dovolatelé namítají - „soud
prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích nesprávně spojily právní
účinky zákona č. 308/1999 Sb. s právní skutečností nastavší před jeho
účinností“.
Případ, kdy se novým právním předpisem má řídit vznik (zánik) právního vztahu a
nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z
něj vyplývající vznikly před účinností nového předpisu, představuje tzv. pravou
zpětnou účinnost (retroaktivitu). Pravá zpětná účinnost (retroaktivita) je
nepřípustná. K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a
ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je
také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento
zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl.
1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna
Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95,
uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky,
sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze
dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Dovolací soud vzhledem k uvedenému - vycházeje rovněž ze závěrů obsažených v
nálezu Ústavního soudu ze dne 15. září 1999 uveřejněném pod č. 233/1999 Sb. -
podal podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
návrh, aby v ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za
druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní
moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia
Komise pro cenné papíry, se v textu „Představitelům státní moci a některých
státních orgánů,1) soudcům,2) státním zástupcům3) a členům prezidia Komise pro
cenné papíry4) další plat5) za druhé pololetí roku 1999 nenáleží“ byla zrušena
slova „Představitelům státní moci a některých orgánů, 1)“ dnem vyhlášení nálezu
ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud nálezem ze dne 20. října 2004 sp. zn. Pl. ÚS 33/03, uveřejněným
pod č. 584/2004 Sb., návrh zamítl podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., neboť překročení data 30.11.1999 nevede „v každém případě ke
vzniku tzv. retroaktivity a zásahu do nabytých práv“, takže „zrušení navrhované
části § 1 zákona č. 308/1999 Sb. by proto nutně znamenalo změnu právního stavu
i tam, kde ve skutečnosti protiústavní stav nevznikl“. Vytýkané ústavní vady
napadeného zákona lze - jak Ústavní soud uvedl - překonat „ústavně konformním
výkladem zákona“. V nálezu kromě jiného zdůraznil, že další plat nelze chápat
jako plat za kalendářní pololetí, které končí 30. června, popř. 31. prosince,
že východiskem pro posouzení možné retroaktivity napadeného zákona jsou
podmínky, za nichž mohlo v roce 1999 dojít ke vzniku nároku na další plat a
zjištění, že zákon č. 308/1999 Sb. do tohoto stavu retroaktivně zasáhl. V
ustanovení § 4 odst. 2 zákona o platu jsou stanoveny - uvedl dále Ústavní soud
- dvě podmínky vzniku nároku na další plat. První pozitivní podmínkou (ne však
z hlediska časového) je skutečný výkon funkce představitele ve smyslu
ustanovení § 1 písm. a) až f) zákona o platu, a to alespoň po dobu 90
kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Druhou negativně formulovanou
podmínkou je požadavek, aby představiteli neskončil výkon funkce přede dnem 31.
května, popř. přede dnem 30. listopadu. Zákon tak nepožaduje odpracování celého
pololetí, nýbrž jeho převážné části. Není přitom rozhodné, kdy výkon funkce v
daném pololetí započal, rozhodné je, že trval ke stanovenému datu v tomto
pololetí, nicméně - zdůraznil dále Ústavní soud - podmínky může obecně splnit i
ten představitel, který stanovenou dobu 90 dnů skutečného výkonu funkce dosáhl
až po 31. květnu, popř. po 30. listopadu. Kalendářní pololetí - v projednávaném
případě období 1.7.1999 až 31.12.1999 - vymezuje pouze časové rozpětí ve kterém
je třeba splnit zákonné podmínky pro vznik nároku. Den 31.12.1999 je proto z
hlediska nabytí účinnosti zákona č. 308/1999 Sb. irelevantní. Den 30.11.1999 má
zase ten význam, že stanoví okamžik, kdy lze nároku nabýt nejdříve. Překročení
data 30.11.1999 v důsledku toho, že zákon č. 308/1999 Sb. nabyl účinnosti až
dnem 3.12.1999, má ten význam, že pro druhé pololetí roku 1999 mohl zákon č.
308/1999 Sb. zabránit vzniku nároku jen u osob, které sice k 30.listopadu 1999
vykonávaly funkci představitele, avšak k 2.12.1999 ještě nesplnily základní
podmínku skutečně odpracované doby 90 dnů. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní
soud k závěru, že zákon č. 308/1999 Sb. nelze vykládat ve vztahu k tzv.
představitelům jako předpis retroaktivní, pokud nebyly stanovené podmínky
splněny přede dnem účinnosti tohoto zákona. Tento zákon - uzavírá Ústavní soud
- sice původně zamýšlel odejmout další plat všem, protože ale nebyl vydán včas,
nemohl se již dotknout všech představitelů, kteří k 2.12.1999 podmínky pro jeho
vyplacení splnili.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť odvolací
soud vycházel z jiného právního názoru a v důsledku toho se věcí nezabýval z
pohledu „ústavně konformního výkladu“ obecného zákona tak, jak k němu dospěl
Ústavní soud. Nejvyšší soud České republiky proto tento rozsudek zrušil (§ 243b
odst. 2, část věty za středníkem), a protože tyto důvody platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil v uvedeném rozsahu i
toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§
243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. prosince 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu