21 Cdo 3641/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, IČO 69797111, Územní pracoviště
České Budějovice, Prokišova č. 1202/5, proti žalovanému Stavebnímu bytovému
družstvu České Budějovice, družstvu se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova
č. 1107/30, IČO 00037745, o 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 101/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2009
č.j. 8 Co 1292/2009-166, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby
jí žalovaný zaplatil 600.000,- Kč oproti předání bytu o velikosti 1+1 v ulici
Antonína Barcala 32, České Budějovice 2, "č.p. 1369, stojící na pozemku parcele
č. 2015/32, žalovanému, vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 2389 pro
k.ú. České Budějovice 2, obec České Budějovice u Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, umístěného ve 3.
podlaží budovy, nalevo od výtahu, první dveře vpravo, o celkové podlahové ploše
30,75 m2, sestávajícího se z kuchyně, obývacího pokoje, předsíně, koupelny, WC,
včetně dřevěného sklepu". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle usnesení
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.7.2006 č.j. 54 D 771/2005-46
jí připadlo dědictví po M. K., zemřelé dne 15.9.2005, podle ustanovení § 462
občanského zákoníku jako odúmrť, že součástí dědictví byla i "hodnota členského
podílu včetně práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu České Budějovice
včetně nájmu v družstevním bytu" a že v dědickém řízení byla hodnota členského
podílu stanovena ve výši 600.000,- Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě
své pohledávky ve výši 600.000,- Kč, ten jí však sdělil, že má právo pouze na
vypořádací podíl ve výši 32.691,- Kč.
Žalovaný namítal, že žalobkyně má právo pouze na vypořádací podíl, který činil
ke dni úmrtí M. K. v účetní hodnotě 32.691,- Kč, a to za předpokladu vrácení
bytu žalovanému.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18.8.2008 č.j. 17 C
101/2008-81 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na
účet Okresního soudu v Českých Budějovicích" dosud neuhrazený soudní poplatek
ve výši 24.000,- Kč. Dovodil, že "do aktiv dědictví nepatří členství v
družstvu, které zaniklo smrtí M. K.", že žalobkyni připadla členská práva a
povinnosti vztahující se k bytu po zemřelé, že právní řád neznemožňuje, aby
Česká republika nabyla postupem podle ustanovení § 462 občanského zákoníku
přechodem členství v bytovém družstvu spolu s nájmem bytu (tedy veškerá členská
práva a povinnosti), že však žalobkyně "o členství v bytovém družstvu
nepožádala a není tak členem družstva", ale že jí "nadále členská práva a
povinnosti svědčí a nezbývá jí nic jiného než hodnotu členských práv a
povinností od žalovaného získat, postupem žaloby k soudu".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
3.12.2008 č.j. 8 Co 2492/2008-117 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v dané věci nelze aplikovat
ustanovení § 706 odst. 2 občanského zákoníku, neboť "stát v daném postavení
nemůže ani (pro absenci postavení dědice) požádat" družstvo o členství podle
ustanovení § 232 odst. 1 obchodního zákoníku; není-li členem žalovaného,
nevzniká mu ani právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Vzhledem k tomu, že
je "nositelem práv, jejichž vypořádání právní řád neřeší", je třeba "použít
analogie, kdy podle ustanovení § 232 odst. 3 obchodního zákoníku dědic, který
se nestal členem družstva, má nárok na vypořádací podíl člena". Podle názoru
odvolacího soudu jsou výše a způsob výpočtu vypořádacího podílu upraveny v
ustanovení § 233 obchodního zákoníku a jedná se "o hodnotu odlišnou od částky
600.000,- Kč"; soud prvního stupně se proto musí v dalším řízení zabývat
"skutečnostmi a údaji rozhodnými pro výpočet výše vypořádacího podílu".
Odvolací soud rovněž dovodil, že výplata vypořádacího podílu "je bez
souvislosti s užíváním bytu v nájmu zůstavitelky".
Okresní soud v Českých Budějovicích nejprve usnesením vyhlášeným při jednání
konaném dne 19.3.2009 připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po
žalovaném zaplacení 600.000,- Kč "s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby
stanovené ČNB zvýšené o 7%, a to 9,25% z částky 600.000,- Kč od 11.3.2009 do
30.6.2009, a dále ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den
každého dalšího kalendářního pololetí zvýšené o 7% z částky 600.000,- Kč jdoucí
od 1.7.2009 do zaplacení", a poté rozsudkem ze dne 19.3.2009 č.j. 17 C
101/2008-144 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 32.691,- Kč a "za dobu
od 11.3.2009 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá v
procentech součtu čísla 7 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k
prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení
žalovaného", žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném
zaplacení 567.309,- Kč s úrokem z prodlení "ve výši repo sazby navýšené o 7%
bodů, jdoucím od 11.3.2009 do zaplacení", a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 127.058,- Kč k rukám advokáta
Mgr. Jiřího Linharta. Vycházeje z právního názoru odvolacího soudu soud prvního
stupně dospěl k závěru, že výše vypořádacího podílu činí 32.691,- Kč a že tedy
pouze v tomto rozsahu je žaloba důvodná.
K odvolání účastníků (odvolání žalovaného směřovalo jen do výroku o nákladech
řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.6.2009 č.j. 8 Co
1292/2009-166 rozsudek soudu prvního stupně "vyjma výroku o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni 32.691,- Kč s příslušenstvím, který zůstal
odvoláním nedotčen," potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 58.608,- Kč k rukám advokáta
Mgr. Jiřího Linharta. Poté, co uvedl, že soud prvního stupně respektoval
závazný právní názor odvolacího soudu, dospěl k závěru, že, "nestala-li se
žalobkyně členem žalovaného, má právo na majetkové vyrovnání s družstvem", a to
na výplatu vypořádacího podílu ve smyslu ustanovení § 233 obchodního zákoníku.
Protože "stát o členství žalovaného nepožádal", jeho členství nevzniklo a výše
vypořádacího podílu je určena ustanovením § 233 odst. 2 až 5 obchodního
zákoníku; soudem prvního stupně stanovené plnění těmto hlediskům odpovídá.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s
právním názorem, že by členství v družstvu nepřešlo na stát a že má proto nárok
pouze na vypořádací podíl, který se "rovná výplatě majetkové účasti dosavadního
člena družstva". Právní vztahy, do nichž stát z titulu připadnutí dědictví
podle ustanovení § 462 občanského zákoníku vstupuje, je nutno posuzovat
"analogií k dědickému právu", a k nabytí členského podílu v bytovém družstvu
státem podle ustanovení § 462 občanského zákoníku dochází analogickým užitím
ustanovení § 706 odst. 2 občanského zákoníku. Kdyby postavení státu při
přechodu majetku v rámci dědického řízení mělo být odlišné od postavení dědice,
jednalo by se o "průlom do zásady rovnosti účastníků řízení a znevýhodnění
státu oproti dědicům". Skutečnost, že žalobkyně nepožádala o členství v
družstvu, je nerozhodná, neboť ke vzniku jejího členství došlo ve smyslu
ustanovení § 227 odst. 2 písm. d) obchodního zákoníku - jiným způsobem
stanoveným zákonem (v souvislosti s děděním). Zákonný přechod členství v
družstvu na stát je upraven ustanovením § 30 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění
pozdějších předpisů. K otázce, jakým způsobem má být stanovena hodnota
členského podílu pro účely dědického řízení, žalobkyně uvedla, že je třeba
vycházet z ceny obvyklé, tj. ceny, kterou by bylo možno za převod členského
podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na
základě odúmrti (§ 462 občanského zákoníku), byl-li zůstavitel (výlučným)
členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu.
Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a
povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy
mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se
nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností
dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a
povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. § 232 odst. 1 a 2
obchodního zákoníku).
Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu
manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho
dědice, kterému připadl členský podíl (srov. § 706 odst.2 občanského zákoníku
ve znění účinném do 31.3.2006).
Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení §
61 odst. 1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém
obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji
kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje
majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn
jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast
člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje
jako míra účasti člena na čistém obchodního majetku k rozhodnému okamžiku.
Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva
obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení § 232 obchodního
zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných
(ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bylo
uveřejněno pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).
Vyplývá z toho mimo jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v
občanském zákoníku přešla členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového
družstva, se stává na jeho místě členem družstva, aniž by musel požádat
družstvo o členství, a že na něho bez dalšího přechází (kromě členství) též
nájem družstevního bytu.
Právní úprava obsažená v ustanovení § 706 odst. 2 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31.3.2006 (nyní v § 706 odst. 3 občanského zákoníku) hovoří o
přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému
připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství
v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání
dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst. 1
občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§
462 občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli
dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí,
neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst. 1 občanského zákoníku).
Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno
nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481 občanského zákoníku, § 175q odst. 1
písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví
[§ 482 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo
potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo
bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 obč. zák., § 175q odst.
1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný
z dědiců, připadlo státu [§ 462 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm. b)
o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví
zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§ 471 odst. 1 občanského zákoníku, §
175p o.s.ř., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Je-li dědictví předluženo a
nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům
k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud
nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení § 472
odst. 2 občanského zákoníku (§ 175t o.s.ř.). Nezanechal-li zůstavitel majetek
nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví zastaví
(§ 175h o.s.ř.).
Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán
veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude
při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův
pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z
dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou
nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí
dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají
zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle
soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace
dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci
zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil
až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné)
řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud
nevypořádaný zůstavitelův majetek.
Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný
dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí
majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem,
je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek
zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese
odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a
povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný
dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho
závazky (dluhy).
Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek,
který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť
je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho
především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí
zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy,
ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu
odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní
postavení jako dědic.
Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat
jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po
zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo
z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání
dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů.
Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví
skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele
plně nevypořádán, přičemž by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo
na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo. Názor, že tomu, kdo
získal podle výsledku projednání dědictví "členský podíl", aniž by se stal
(mohl stát) členem družstva, a že proto má (může mít) nárok jen na "vypořádací
podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva",
nemá oporu v zákoně; zákon v žádné podobě takovéto "odbytné" za členství v
družstvu neumožňuje.
Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za
přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§ 472 odst. 1 občanského
zákoníku). Kdyby stát měl - jak uvádí žalovaný - mít místo členského podílu
nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti
člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při
odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil
(bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku
odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu
věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova
členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat
podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k
závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu
přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení
připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku
zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu
a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má
při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto
projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém
družstvu a nájem družstevního bytu na stát (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008).
Pro úplnost nutno dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě
odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu)
uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 13 odst.
1 tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit
založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť
zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako
odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační
složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. § 30 odst. 3 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že "právo nájmu
je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje
fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení". Takový závěr byl
plně odůvodněn podle právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinné v
době do 31.12.1991 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II
ÚS 118/2000). Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba (stát
je jako účastník v občanskoprávních vztazích právnickou osobou - srov. § 21
občanského zákoníku), nyní (po 1.1.1992) zákon výslovně připouští (srov. § 7
zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s
ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být
vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem
družstevního bytu. I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem
družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový
majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu
jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by
bylo možné - po skončení dědického řízení - s tímto majetkem naložit ve smyslu
ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o
jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně,
kdyby členy bytového družstva a nájemci družstevních bytů opravdu mohly být jen
fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí
majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými
dědici.
Protože zůstavitelovo členství v bytovém družstvu nezaniklo, ale přešlo - jak
uvedeno výše - na žalobkyni, které podle výsledku dědického řízení připadl
členský podíl v družstvu, nemůže žalobkyně, dokud nezaniklo její členství v
družstvu, požadovat po žalovaném vyplacení hodnoty tohoto členského podílu.
Nebylo-li prokázáno (a ani tvrzeno), že by členství žalobkyně - poté co na ni
přešel z důvodu tzv. odúmrti majetek po zůstavitelce M. K. - zaniklo, rozhodl
odvolací soud správně (byť z ne zcela přiléhavých důvodů), když rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad,
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu