Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č.j. 19 Co 216/2005-242,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2004, č.j. 27 C
139/2002-203, ve výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání
„ideálního podílu 1/5 nemovitostí, a to budovy v části obce S. M. o. P., která
je umístěna na pozemku parc. č. 539/1 v kat. území S. M., a pozemku parc. č.
539/1 a pozemku parc. č. 539/2, to vše v kat. území S. M., a ideální podíl 1/5
nemovitostí, a to budovy č.p. 549 v části obce S. M. o. P., která je umístěna
na pozemku parc. č. 540 v kat. území S. M., a pozemku parc. č. 540 v kat. území
S. M.“, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil
zaplatit žalovanému 10. 460,- Kč k rukám advokátky, a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 4.650,- Kč k rukám
advokátky. Městský soud dovodil, že vzhledem k nedostatku českého státního
občanství žalobkyně ji nelze považovat za oprávněnou osobu podle zákona č.
87/1991 Sb.; proto žalobkyní uplatněný nárok posoudil podle ustanovení § 126
občanského zákoníku jako žalobu na ochranu vlastnického práva. Protože městský
soud dospěl k závěru (v tomto směru shodnému s obvodním soudem), že
nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly konfiskovány podle ustanovení § 2
odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., považoval „zamítnutí žaloby, kterou se
žalobkyně z titulu tvrzeného vlastnictví domáhá na žalovaném jejich vydání“, za
věcně správné, i když – jak uvedl - „napadený rozsudek je jen obtížně
přezkoumatelný“ (ale „přesto soud prvního stupně základní skutková tvrzení činí
a poté, co bylo dokazování v rámci odvolacího řízení doplněno opakováním
listinných důkazů, je zjištěný skutkový stav takový, že je možno jej posoudit
po stránce právní“) a „s právním posouzením věci, jak je provedl soud prvního
stupně, odvolací soud nesouhlasí“; měl rovněž zato, že „současně je nadbytečné
zabývat se otázkou, zda žalobkyně věci opustila a zda žalovaný vlastnické právo
k nemovitostem vydržel“.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně z důvodu uvedeného v
ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobu pro zmatečnost. Odnětí možnosti jednat
před soudem spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, které je zjevně nepřezkoumatelné, neboť „zcela postrádá náležitosti
zakotvené v ustanovení § 157 odst. 1, 2 o.s.ř.“, ačkoliv je měl zrušit a vrátit
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; tímto postupem soudu byla žalobkyně
zbavena práva domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů v odvolacím
řízení a došlo tedy k nepřípustnému „vzetí instance“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2006, č.j. 66 C 30/2005-47, žalobu
pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na
nákladech řízení 7.913,50 Kč k rukám advokátky. Dospěl k závěru, že žalobkyni
nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně
bylo přezkoumatelné, odvolací soud doplnil dokazování v souladu se zákonem (§
213 odst. 3 o.s.ř.) a jeho rozhodnutí nebylo pro žalobkyni překvapivé
(žalobkyně znala obsah listinných důkazů, sama je soudu předložila,
argumentovala jimi v odvolání, měla možnost se k nim vyjádřit a jednalo se o
důkazy, které byly relevantní již z pohledu právního názoru vysloveného soudem
prvního stupně).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2007, č.j. 11
Cmo 377/2006-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně
je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10.234,- Kč k
rukám advokátky. Odvolací soud, vycházeje z názoru, že o odnětí možnosti jednat
před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. se rozumí takový postup
soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu
občanský soudní řád dává, a ze zjištění, že při jednání odvolacího soudu dne 8.
6. 2005 (u kterého byl vyhlášen žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek
Městského soudu v Praze) byl přítomen zástupce žalobkyně, který „se jednání
aktivně zúčastnil, vyjádřil se k věci samé i k důkazům, které byly před
odvolacím soudem provedeny“; proto shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
k odnětí možnosti jednat před soudem u žalobkyně nedošlo. Námitky žalobkyně ve
vztahu k žalobou pro zmatečnost napadenému rozsudku Městského soudu v Praze
odmítl s odůvodněním, že „nepředstavují z valné části nesrozumitelnost
napadeného rozsudku obvodního soudu, nýbrž se vztahují k věci samé“, když
„podle jejich obsahu (čl. 2, 55) se týkají např. nesprávného hodnocení důkazů,
okolností, že soud se nevypořádal s některými důkazy, vyjadřuje se jimi
nesouhlas se skutkovými a právními závěry soudu“, a že „tyto námitky nejsou
procesní povahy, které by představovaly zmatečnostní důvody, nýbrž směřují
proti rozhodnutí soudu po stránce meritorní“. Podle názoru odvolacího soudu
městský soud jako soud odvolací tím, že opakoval důkazy listinami, navíc
předloženými v řízení žalobkyní, „odstranil vady, které nesprávně nazval
obtížnou přezkoumatelností rozhodnutí, neboť § 213 o.s.ř. mu takový postup
umožňoval“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že námitka žalobkyně o
nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu není opodstatněná, stejně jako
námitka o „překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku odlišného
právního názoru“, neboť o „překvapivosti nelze uvažovat se zřetelem k
přihlédnutím k tomu, že řízení trvalo dlouhou dobu, bylo provedeno obsáhlé
dokazování, byla vydána řada rozhodnutí ve věci samé“; především však soudy
postupovaly v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR
obsaženého v kasačním rozhodnutí, které bylo žalobkyni doručeno a jehož obsah
dobře znala (§ 226 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2
o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), § 237 odst. 3 o.s.ř.,
protože je s ním spojena otázka, která nebyla v soudní praxi doposud řešena, a
to, „zda je odňata účastníku řízení možnost jednat před soudem za situace, kdy
odvolací soud potvrdí nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Kromě
toho, že rekapituluje průběh řízení v této věci (o žalobě pro zmatečnost) a
obsah odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2004, č.j.
27 C 139/2002-203, s poukazem na „komentářovou literaturu“ a „relevantní
judikaturu“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, sp.zn. 29
Odo 177/2002) opakovaně namítá, že citované rozhodnutí zcela postrádá
náležitosti zakotvené v ustanovení § 157 odst. 1 a 2 o.s.ř., když soud se v něm
nepřípustně omezil na obecné formulace, které jsou fakticky pouze souhrnným
zjištěním, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé a že jakékoli hodnocení k důkazu předložených listin v odůvodnění
tohoto rozhodnutí chybí. Dovozuje, že „potvrzením takto nepřezkoumatelného
rozhodnutí odvolacím soudem jí byla odňata možnost jednat před soudem v tom
smyslu, že byla zbavena možnosti domáhat se řádného přezkoumání skutkových a
právních závěrů soudu prvního stupně, když ani nemohla proti němu podat
odvolání s náležitě formulovanými odvolacími důvody“. Odvolacímu soudu vytýká,
že nesprávně posoudil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2004,
č.j. 27 C 139/2002-203, ve vztahu k ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. a že „z
toho pak odvodil nesprávné závěry o tom, že žalobkyni nebyla odňata možnost
jednat před soudem“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího
soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto,
neboť se všemi námitkami žalobkyně se již vypořádaly soudy obou stupňů, když
dospěly k závěru, že žalobkyni nebyla postupem odvolacího soudu odňata možnost
jednat před soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené
usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], nebo
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě
pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.
1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o
žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm.
b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem [238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm. b), § 238a odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst.
2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího
soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury
soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992,
sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp.
zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) rozumí – jak správně uvádí v napadeném
usnesení také odvolací soud -postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení
realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup
nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo
dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil
v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Žalobkyně spatřuje zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po
právní stránce - jak vyplývá z obsahu dovolání - v řešení právní otázky, „zda
je odňata účastníku řízení možnost jednat před soudem za situace, kdy odvolací
soud potvrdí nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně“.
Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor
(srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo
2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, roč. 1993, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1045/99,
uveřejněný pod poř. č. 14 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001), že
skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako
věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), ačkoliv šlo o rozsudek nepřezkoumatelný,
nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým by byla účastníku ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem, ale vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani případné
porušení „zásady dvojinstančnosti“ při zjišťování skutkového stavu věci za
odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. nepředstavuje zmatečnost
podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., ale vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Ani v dalších
skutečnostech žalobkyní namítaných nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před
souden ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud rovněž správně
uvedl, že žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění a právní posouzení věci v
původním řízení, což nemůže - již vzhledem k tomu, že tím napadá věcnou
správnost rozhodnutí soudů ve věci samé - představovat odnětí možnosti jednat
před soudem.
Odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou
soudů, a proto nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska této
právní otázky zásadní význam.
Protože dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani
podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.000,- Kč (srov. § 10 odst.
2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst.1, a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.
a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č.
276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka
osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle
ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za
zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových
výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a)
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 437,- Kč (srov.
též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004,
sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady dovolacího řízení v celkové
výši 2.737,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala
(§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu