21 Cdo 3657/2022-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně EKO-UNIBAU a. s. Praha se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Ječná č. 1255/25, IČO 63483866, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Václavská č. 316/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská č. 525/15, IČO 00006947, o popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku prodeje nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 78/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2022, č. j. 22 Co 93/2022-518, takto:
Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2022, č. j. 22 Co 93/2022-518, se v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. prosince 2021, č. j. 46 C 78/2020-489, ve výroku o věci samé, odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci; jinak se návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku městského soudu zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 46 C 78/2020-489, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31. 10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31.
10. 1996, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 6020/1996, není po právu, eventuálně, aby byla vyloučena pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31. 10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 1996, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j.
V2 6020/1996, z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 22 Co 93/2022-518, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že uvedená pohledávka žalované není po právu nebo že se vylučuje z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti. Současně podala dne 18. 1. 2023 návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu. Domnívá se, že nabytím právní moci napadeného rozsudku může být velmi závažně ohrožena na svých právech, pokud by výtěžek z prodeje nemovitosti byl v exekučním řízení v rámci dodatečného rozvrhu použit k uspokojení pohledávky žalované.
Došlo by tak k narušení právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně, že v rámci exekuce dojde po prodeji nemovitosti k uspokojení pohledávky oprávněné a ukončení exekuce, která významným způsobem omezuje podnikatelskou činnost žalobkyně. Uvedla, že odkladem právní moci a s tím souvisejícím nevyplacením výtěžku do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání nebudou dotčeny právní poměry jiných osob než účastníků tohoto řízení.
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, když napadeným rozhodnutím odvolacího soudu by dovolatelka mohla být závažně ohrožena ve svých právech, a vzhledem k tomu, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé), že právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
6. 2022, č. j. 22 Co 93/2022-518, se v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2021, č. j. 46 C 78/2020-489, ve výroku o věci samé, odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalobkyně [§ 243 písm. b) o. s. ř.]. Ve zbývající části byl návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu zamítnut, neboť v části, v níž bylo výrokem I rozsudku
odvolacího soudu rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jakož i v případě výroku II, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení, může žalobkyně čelit jeho nepříznivým důsledkům návrhem na odklad vykonatelnosti, nikoliv návrhem na odklad právní moci rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2023
JUDr. Pavel Malý předseda senátu
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 22 Co 93/2022-518, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II.). Dovodil, že pohledávka z úvěru byla podle smlouvy i jejích dodatků splatná do 31. 10. 1998, začala se tedy promlčovat dne 1. 11. 1998. K promlčení pohledávky z úvěru by tak došlo k 31. 10. 2002. Dnem 23. 9. 2002 bylo ale u soudu zahájeno řízení o zaplacení uvedené pohledávky, které nebylo dosud skončeno.
Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestala běžet podáním žaloby na splnění povinnosti, ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, dne 31. 10. 2008. Žalovaná k datu podání přihlášky do dražby v exekučním řízení (31. 3. 2020) učinila úkon postavený naroveň exekučnímu návrhu či návrhu na výkon rozhodnutí. Lhůta tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno řízení o výkon rozhodnutí, tak ve vztahu k nalézacímu řízení ještě nepočala běžet, neboť toto řízení dosud pravomocně neskončilo.
Rozhodné je však specifické postavení zástavního věřitele, ten může uplatnit svou pohledávku i v exekučním řízení vedeném z podnětu jiného věřitele, a to dokonce ještě před koncem nalézacího řízení, v němž usiluje o vydání exekučního titulu. Toto specifické uplatnění pohledávky má pro posouzení otázky promlčení stejné účinky jako podání exekučního návrhu. V případě jiného výkladu a jiného posouzení věci by žalovaná jako zástavní věřitelka nemohla svou pohledávku do exekučního řízení účinně přihlásit a zástavní právo by ztratila právní mocí rozvrhového usnesení, i když řádně (včas) zahájila a dosud řádně vede nalézací řízení.
Dospěl proto k závěru, že námitka promlčení pohledávky a zástavního práva důvodná není a nelze ji v daném exekučním řízení vznést.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání. Namítla, že oba soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení, neboť směšují podmínky běhu promlčecích lhůt u pohledávky samotné a zástavního práva tuto pohledávku zajišťujícího, dále chybně aplikují zákonný zákaz vznést námitku promlčení pohledávky v nalézacím řízení a jemu navazujícím vykonávacím řízení též na vznesení námitky promlčení zástavního práva v jiných soudních řízeních. Protože nalézací soudní řízení není dosud pravomocně ukončeno a předmětné exekuční řízení není řízením na ně navazujícím, nemůže zde platit zákaz o nemožnosti vznesení námitky promlčení ve včasně zahájením řízení, tento zákaz se týká promlčení samotné pohledávky, nikoli zástavního práva. Navíc je zřejmé, že pohledávka byla promlčena nejen ke dni podání přihlášky do exekučního řízení, ale i k okamžiku zahájení předmětného exekučního řízení. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. končí promlčecí lhůta bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala běžet poprvé. U zástavního práva se promlčecí lhůta řídí ustanoveními občanského zákoníku, podle nichž se zástavní právo promlčuje ve lhůtě tří let, ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. Všechny kroky žalované směřující k uplatnění zástavního práva byly vykonány až po uplynutí promlčecí lhůty, až po 31. 10. 2008, kdy uplynula objektivní promlčecí lhůta předmětné pohledávky a nejpozději s ní i promlčecí lhůta zástavního práva na ni navázaného. Samotné exekuční řízení bylo zahájeno až téměř dva roky poté, co došlo k promlčení zástavního práva. Podle judikatury dovolacího soudu platí, že promlčela-li se pohledávka během nalézacího řízení, neboť v průběhu řízení uplynula desetiletá promlčecí lhůta, nelze námitku promlčení pohledávky ve včas zahájeném řízení vznést. Z žádného ustanovení zákona ani judikatury ale nevyplývá, že by bylo zakázáno namítat promlčení zástavního práva, které zajišťuje promlčenou pohledávku. Zástavní právo musí věřitel, který má svou pohledávku zajištěnou zástavním právem, včas uplatnit. V projednávané věci uplatnila žalovaná své zástavní právo poprvé 23. 11. 2016, více jak 18 let po splatnosti tvrzené pohledávky. Teprve 31. 3. 2020 (2 roky po pravomocném nařízení soudního prodeje zástavy a 22 let po splatnosti pohledávky) uplatnila žalovaná své zástavní právo v rámci exekučního řízení, které je vedeno na návrh jiného oprávněného. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že předmětná pohledávka žalované není po právu, popřípadě že se vylučuje z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí.
7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za spravedlivé a v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho
rozsahu“; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dovolací soud v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
12. Dovolání je přípustné pro řešení otázky promlčení obchodněprávní (úvěrové) pohledávky a v návaznosti na to promlčení zástavního práva, jímž je tato pohledávka zajištěna, a otázky, zda v řízení o návrhu na popření pohledávky, o níž je vedeno nalézací řízení a která byla přihlášena do exekučního řízení, zahájeného na návrh jiného oprávněného než zástavního věřitele, lze vznést námitku promlčení, které nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny.
13. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření úvěrové i zástavní smlouvy došlo dne 31. 10. 1996 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále též „obč. zák.“), a dále podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1997 (dále jen „obch. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3 a § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
15. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
16. V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že mezi Investiční a poštovní bankou a. s. (právní předchůdkyní žalované) a žalobkyní byla uzavřena dne 31. 10. 1996 smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalobkyni poskytnut úvěr ve výši 6 000 000 Kč s „konečnou“ splatností do 31. 10. 1998, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem, sjednaným smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 1996 k „předmětným nemovitostem“ s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 17. 12. 1996, že dne 23. 9. 2002 podala žalovaná proti žalobkyni žalobu o zaplacení celkem částky 59 349 788,80 Kč mimo jiné z titulu výše citované úvěrové smlouvy (řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 247/2002 a do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ukončeno), že zástavní věřitelka podala dne 23. 11. 2016 návrh na nařízení prodeje zástavy a usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 11. 2017, č. j. 39 C 149/2016-258, byl nařízen soudní prodej zástavy (mimo jiné i „předmětných nemovitostí“), že na základě návrhu oprávněné Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, byla dne 25. 6. 2010 zahájena exekuce na majetek žalobkyně, že dne 27. 7. 2010 vydal soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan exekuční příkaz prodejem mimo jiné „předmětných nemovitostí“, že dne 31. 3. 2020 přihlásila žalovaná svoji úvěrovou pohledávku do exekučního řízení, a že dne 16. 4. 2020 byla „předmětná nemovitost“ vydražena v elektronické dražbě za 424 549 Kč. A) k otázce promlčení úvěrové pohledávky žalované
17. Promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu činí (není-li stanoveno jinak) čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402 a § 403 odst. 1 obch. zák.).
18. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (k „zákazu“ uplatnit námitku promlčení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 21/2014, příp. rozsudek ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Ustanovení se vztahuje i na pohledávky pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. rozsudek ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Tento zákaz uplatnění námitky promlčení nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení, nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016).
19. Pakliže tedy věřitel uplatnil včas (ve lhůtě, uvedené v ustanovení § 397 obch. zák., tak jak tomu bylo i v této věci) své právo u soudu, měla tato skutečnost za následek, že promlčecí doba (pod dobu tohoto řízení) „přestala běžet“, avšak pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; potom působí pouze „zákaz“ uplatnit námitku promlčení (§ 408 odst. 1 obch. zák.). Z uvedeného je nutno dovodit závěr, že ke „stavení“ promlčecí doby (ve smyslu ustanovení § 402 obch. zák.) dochází v takovém případě pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; pouze v této době je možno (bez ohrožení promlčením) uplatnit pohledávku v „jiném“ řízení, v němž se uplatní zákaz uplatnění námitky promlčení podle ustanovení § 408 odst. 1 věty třetí obch. zák. (v úvahu připadá přihlášení pohledávky do exekuce, vyvolané jiným věřitelem, do insolvenčního řízení, uplatnit právo ze zástavy apod.).
20. Platí-li, že se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (§ 387 odst. 1 obch. zák.) a že – jak určuje ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. – bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku (tj. včetně ustanovení § 402 obch. zák.) skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé, nemohou být žádné pochybnosti o tom, že marným uplynutím desetileté lhůty se právo na zaplacení peněžité pohledávky promlčelo (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010).
21. Pakliže tedy, jak vyplývá ze souhrnu skutkových okolností této věci (viz bod 15. odůvodnění tohoto rozsudku), žalovaná (její právní předchůdce) mohla poprvé svoji úvěrovou pohledávku uplatnit u soudu dne 1. 11. 1998 a uplatnila ji u soudu dne 23. 9. 2002, byla zachována čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.); maximální desetiletá promlčecí doba (§ 408 odst. 1 obch. zák.) uplynula dne 1. 11. 2008.
22. Bylo-li exekuční řízení, do kterého žalovaná svoji úvěrovou pohledávku přihlásila dne 31. 3. 2020, zahájeno až dne 25. 6. 2010, tedy v době, kdy již uběhla promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., neplatí pro toto exekuční řízení „zákaz“ uplatnit námitku promlčení a úvěrová pohledávka byla již promlčena.
23. Právní posouzení promlčení úvěrové pohledávky žalované odvolacím soudem tak není správné. B) k otázce promlčení zástavního práva
24. Ustálená soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Ustanovení § 151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, resp. obsahově stejné ustanovení § 170 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinné do 31. 12. 2013 (ke komparaci těchto ustanovení srovnej závěry, vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018), má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka již byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 95/2007). Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.
25. Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 104/2007).
26. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 124/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 123/2008].
27. Pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy (§ 200z o. s. ř., nyní § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních), kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy, není soudním rozhodnutím, které by ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák. způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 132/2013).
28. Jak vyplynulo z předchozího textu, poprvé mohlo být zástavní právo uplatněno dne 1. 11. 1998, zástavní věřitelka jej uplatnila až podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy dne 23. 11. 2016, tedy v době, kdy obecná tříletá promlčecí doba již dávno marně proběhla, a kdy, jak vyplynulo i z předchozího textu, bylo dovozeno i promlčení zástavním právem zajištěné úvěrové pohledávky ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku; zástavní právo je tedy rovněž promlčeno.
29. Závěr odvolacího soudu o promlčení zástavního práva rovněž není správný.
30. Žalobkyně byla k podání žaloby podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. vyzvána soudním exekutorem (srov. ustanovení § 337e o. s. ř.) v rámci exekučního řízení a pakliže žalobkyně na výzvu exekutora reagovala podáním, v němž uplatňuje (podle svého názoru) „eventuální“ petit, ve skutečnosti uplatňuje pouze jeden nárok „procesního charakteru“ – srov. účinky rozsudku ve smyslu ustanovení § 267a odst. 2 o. s. ř. –, proto se o žádnou „eventualitu“ nejedná; žalobkyně jednoznačně tvrdí neexistenci základu do exekučního řízení uplatněné pohledávky žalované, a tedy popírá pravost této pohledávky [o popření pravosti tedy jde tehdy, má-li popírající účastník rozvrhu za to, že uplatněná pohledávka vůbec nevznikla nebo že sice vznikla, ale také již zcela zanikla (např. splněním, započtením, prekluzí), anebo že je zcela promlčená – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 927/2013].
31. Nejvyšší soud tudíž změnil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobou specifikovaná pohledávka žalované není po právu [§ 267a odst. 1 o. s. ř., § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
32. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
33. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 10 000 Kč, za odvolací řízení 10 000 Kč a za dovolací řízení 5 000 Kč (advokát zde učinil pouze jediný úkon právní služby).
34. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 x 300 Kč, celkem 1.500 Kč, v odvolacím řízení ve výši 2 x 300 Kč, celkem 600,- Kč, a v dovolacím řízení ve výši 300 Kč (srov. § 13 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Dále žalobkyni vznikly náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 5.000 Kč a za odvolání ve výši 5 000 Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty v řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 415 Kč, odvolacím řízení ve výši 2 226 Kč a dovolacím řízení ve výši 1 113 Kč.
35. Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 18 915 Kč, odvolacího řízení v celkové výši 17 826 Kč a dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Pavel Malý předseda senátu