21 Cdo 3657/2022-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně EKO-UNIBAU a. s. Praha se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Ječná
č. 1255/25, IČO 63483866, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se
sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Václavská č. 316/12, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská č.
525/15, IČO 00006947, o popření pravosti pohledávky přihlášené k rozvrhu
výtěžku prodeje nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
46 C 78/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 16. června 2022, č. j. 22 Co 93/2022-518, takto:
Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2022, č. j. 22 Co
93/2022-518, se v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. prosince 2021, č. j. 46 C 78/2020-489, ve
výroku o věci samé, odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této
věci; jinak se návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku městského soudu
zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 46 C 78/2020-489,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalované ve
výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním
exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX
3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31. 10. 1996, ve
znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě
smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 1996, zapsaného do katastru
nemovitostí pod č. j. V2 6020/1996, není po právu, eventuálně, aby byla
vyloučena pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do
exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský
úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090
uzavřené dne 31. 10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního
práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10.
1996, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 6020/1996, z uspokojení z
rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného soudním exekutorem JUDr. Ivo
Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10 (výrok I). Dále
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 22 Co 93/2022-518,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok
II.).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla, aby dovolací
soud změnil napadené rozhodnutí tak, že uvedená pohledávka žalované není po
právu nebo že se vylučuje z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti.
Současně podala dne 18. 1. 2023 návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku
odvolacího soudu. Domnívá se, že nabytím právní moci napadeného rozsudku může
být velmi závažně ohrožena na svých právech, pokud by výtěžek z prodeje
nemovitosti byl v exekučním řízení v rámci dodatečného rozvrhu použit k
uspokojení pohledávky žalované. Došlo by tak k narušení právní jistoty a
legitimního očekávání žalobkyně, že v rámci exekuce dojde po prodeji
nemovitosti k uspokojení pohledávky oprávněné a ukončení exekuce, která
významným způsobem omezuje podnikatelskou činnost žalobkyně. Uvedla, že
odkladem právní moci a s tím souvisejícím nevyplacením výtěžku do doby
rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání nebudou dotčeny právní poměry
jiných osob než účastníků tohoto řízení.
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud
i bez návrhu odložit
a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí
nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo
b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých
právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odklad právní moci
rozhodnutí odvolacího soudu, když napadeným rozhodnutím odvolacího soudu by
dovolatelka mohla být závažně ohrožena ve svých právech, a vzhledem k tomu, že
odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení,
rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti
rozhodnutí ve věci samé), že právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 6. 2022, č. j. 22 Co 93/2022-518, se v části výroku I, v níž bylo
rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2021,
č. j. 46 C 78/2020-489, ve výroku o věci samé, odkládá do právní moci
rozhodnutí o dovolání žalobkyně [§ 243 písm. b) o. s. ř.].
Ve zbývající části byl návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku
odvolacího soudu zamítnut, neboť v části, v níž bylo výrokem I rozsudku
odvolacího soudu rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení, jakož i v případě výroku II, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti
žalobkyně zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení, může žalobkyně čelit jeho
nepříznivým důsledkům návrhem na odklad vykonatelnosti, nikoliv návrhem na
odklad právní moci rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6.
2022, č. j. 22 Co 93/2022-518, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení 600 Kč (výrok II.). Dovodil, že pohledávka z úvěru byla podle
smlouvy i jejích dodatků splatná do 31. 10. 1998, začala se tedy promlčovat dne
1. 11. 1998. K promlčení pohledávky z úvěru by tak došlo k 31. 10. 2002. Dnem
23. 9. 2002 bylo ale u soudu zahájeno řízení o zaplacení uvedené pohledávky,
které nebylo dosud skončeno. Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestala
běžet podáním žaloby na splnění povinnosti, ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák.
skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé
běžet, dne 31. 10. 2008. Žalovaná k datu podání přihlášky do dražby v exekučním
řízení (31. 3. 2020) učinila úkon postavený naroveň exekučnímu návrhu či návrhu
na výkon rozhodnutí. Lhůta tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno řízení o
výkon rozhodnutí, tak ve vztahu k nalézacímu řízení ještě nepočala běžet, neboť
toto řízení dosud pravomocně neskončilo. Rozhodné je však specifické postavení
zástavního věřitele, ten může uplatnit svou pohledávku i v exekučním řízení
vedeném z podnětu jiného věřitele, a to dokonce ještě před koncem nalézacího
řízení, v němž usiluje o vydání exekučního titulu. Toto specifické uplatnění
pohledávky má pro posouzení otázky promlčení stejné účinky jako podání
exekučního návrhu. V případě jiného výkladu a jiného posouzení věci by žalovaná
jako zástavní věřitelka nemohla svou pohledávku do exekučního řízení účinně
přihlásit a zástavní právo by ztratila právní mocí rozvrhového usnesení, i když
řádně (včas) zahájila a dosud řádně vede nalézací řízení. Dospěl proto k
závěru, že námitka promlčení pohledávky a zástavního práva důvodná není a nelze
ji v daném exekučním řízení vznést.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala
žalobkyně dovolání. Namítla, že oba soudy dospěly k nesprávnému právnímu
posouzení, neboť směšují podmínky běhu promlčecích lhůt u pohledávky samotné a
zástavního práva tuto pohledávku zajišťujícího, dále chybně aplikují zákonný
zákaz vznést námitku promlčení pohledávky v nalézacím řízení a jemu navazujícím
vykonávacím řízení též na vznesení námitky promlčení zástavního práva v jiných
soudních řízeních. Protože nalézací soudní řízení není dosud pravomocně
ukončeno a předmětné exekuční řízení není řízením na ně navazujícím, nemůže zde
platit zákaz o nemožnosti vznesení námitky promlčení ve včasně zahájením
řízení, tento zákaz se týká promlčení samotné pohledávky, nikoli zástavního
práva. Navíc je zřejmé, že pohledávka byla promlčena nejen ke dni podání
přihlášky do exekučního řízení, ale i k okamžiku zahájení předmětného
exekučního řízení. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. končí promlčecí lhůta bez
ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona nejpozději po uplynutí 10 let ode dne,
kdy počala běžet poprvé. U zástavního práva se promlčecí lhůta řídí
ustanoveními občanského zákoníku, podle nichž se zástavní právo promlčuje ve
lhůtě tří let, ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. Všechny kroky žalované
směřující k uplatnění zástavního práva byly vykonány až po uplynutí promlčecí
lhůty, až po 31. 10. 2008, kdy uplynula objektivní promlčecí lhůta předmětné
pohledávky a nejpozději s ní i promlčecí lhůta zástavního práva na ni
navázaného. Samotné exekuční řízení bylo zahájeno až téměř dva roky poté, co
došlo k promlčení zástavního práva. Podle judikatury dovolacího soudu platí, že
promlčela-li se pohledávka během nalézacího řízení, neboť v průběhu řízení
uplynula desetiletá promlčecí lhůta, nelze námitku promlčení pohledávky ve včas
zahájeném řízení vznést. Z žádného ustanovení zákona ani judikatury ale
nevyplývá, že by bylo zakázáno namítat promlčení zástavního práva, které
zajišťuje promlčenou pohledávku. Zástavní právo musí věřitel, který má svou
pohledávku zajištěnou zástavním právem, včas uplatnit. V projednávané věci
uplatnila žalovaná své zástavní právo poprvé 23. 11. 2016, více jak 18 let po
splatnosti tvrzené pohledávky. Teprve 31. 3. 2020 (2 roky po pravomocném
nařízení soudního prodeje zástavy a 22 let po splatnosti pohledávky) uplatnila
žalovaná své zástavní právo v rámci exekučního řízení, které je vedeno na návrh
jiného oprávněného. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že předmětná pohledávka žalované není
po právu, popřípadě že se vylučuje z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje
nemovitostí.
7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť
rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za spravedlivé a v souladu s judikaturou
dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho
rozsahu“; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dovolací soud v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
12. Dovolání je přípustné pro řešení otázky promlčení obchodněprávní
(úvěrové) pohledávky a v návaznosti na to promlčení zástavního práva, jímž je
tato pohledávka zajištěna, a otázky, zda v řízení o návrhu na popření
pohledávky, o níž je vedeno nalézací řízení a která byla přihlášena do
exekučního řízení, zahájeného na návrh jiného oprávněného než zástavního
věřitele, lze vznést námitku promlčení, které nebyly doposud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny.
13. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení
věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k
uzavření úvěrové i zástavní smlouvy došlo dne 31. 10. 1996 – posuzovat podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1997
(dále též „obč. zák.“), a dále podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1997 (dále jen „obch. zák.“) [srov. § 3028
odst. 3 a § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
15. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
16. V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že mezi Investiční a poštovní
bankou a. s. (právní předchůdkyní žalované) a žalobkyní byla uzavřena dne 31.
10. 1996 smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalobkyni poskytnut úvěr ve
výši 6 000 000 Kč s „konečnou“ splatností do 31. 10. 1998, že tato pohledávka
byla zajištěna zástavním právem, sjednaným smlouvou o zřízení zástavního práva
ze dne 31. 10. 1996 k „předmětným nemovitostem“ s účinky vkladu do katastru
nemovitostí ke dni 17. 12. 1996, že dne 23. 9. 2002 podala žalovaná proti
žalobkyni žalobu o zaplacení celkem částky 59 349 788,80 Kč mimo jiné z titulu
výše citované úvěrové smlouvy (řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 17 C 247/2002 a do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ukončeno), že
zástavní věřitelka podala dne 23. 11. 2016 návrh na nařízení prodeje zástavy a
usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 11. 2017, č. j. 39 C
149/2016-258, byl nařízen soudní prodej zástavy (mimo jiné i „předmětných
nemovitostí“), že na základě návrhu oprávněné Správy železniční dopravní
cesty, státní organizace, byla dne 25. 6. 2010 zahájena exekuce na majetek
žalobkyně, že dne 27. 7. 2010 vydal soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan exekuční
příkaz prodejem mimo jiné „předmětných nemovitostí“, že dne 31. 3. 2020
přihlásila žalovaná svoji úvěrovou pohledávku do exekučního řízení, a že dne
16. 4. 2020 byla „předmětná nemovitost“ vydražena v elektronické dražbě za 424
549 Kč.
A) k otázce promlčení úvěrové pohledávky žalované
17. Promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného
obchodního závazkového vztahu činí (není-li stanoveno jinak) čtyři roky (§ 397
obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst.
1 obch. zák.). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení
nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle
předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v
již zahájeném řízení, nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí
smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v
pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402 a § 403 odst. 1 obch. zák.).
18. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) bez
ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po
uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze
uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této
lhůty (k „zákazu“ uplatnit námitku promlčení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, který byl uveřejněn ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 21/2014, příp. rozsudek
ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Ustanovení se vztahuje i na
pohledávky pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo
uveřejněno pod č. 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp.
rozsudek ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Tento zákaz uplatnění
námitky promlčení nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o
výkon rozhodnutí či exekučního řízení, nýbrž to, že k námitce promlčení
uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží,
jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula
až v průběhu tohoto řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016).
19. Pakliže tedy věřitel uplatnil včas (ve lhůtě, uvedené v ustanovení §
397 obch. zák., tak jak tomu bylo i v této věci) své právo u soudu, měla tato
skutečnost za následek, že promlčecí doba (pod dobu tohoto řízení) „přestala
běžet“, avšak pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet
poprvé; potom působí pouze „zákaz“ uplatnit námitku promlčení (§ 408 odst. 1
obch. zák.). Z uvedeného je nutno dovodit závěr, že ke „stavení“ promlčecí doby
(ve smyslu ustanovení § 402 obch. zák.) dochází v takovém případě pouze po dobu
deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; pouze v této době
je možno (bez ohrožení promlčením) uplatnit pohledávku v „jiném“ řízení, v němž
se uplatní zákaz uplatnění námitky promlčení podle ustanovení § 408 odst. 1
věty třetí obch. zák. (v úvahu připadá přihlášení pohledávky do exekuce,
vyvolané jiným věřitelem, do insolvenčního řízení, uplatnit právo ze zástavy
apod.).
20. Platí-li, že se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené
zákonem (§ 387 odst. 1 obch. zák.) a že – jak určuje ustanovení § 408 odst. 1
obch. zák. – bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku (tj. včetně
ustanovení § 402 obch. zák.) skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím deseti
let ode dne, kdy začala běžet poprvé, nemohou být žádné pochybnosti o tom, že
marným uplynutím desetileté lhůty se právo na zaplacení peněžité pohledávky
promlčelo (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010).
21. Pakliže tedy, jak vyplývá ze souhrnu skutkových okolností této věci
(viz bod 15. odůvodnění tohoto rozsudku), žalovaná (její právní předchůdce)
mohla poprvé svoji úvěrovou pohledávku uplatnit u soudu dne 1. 11. 1998 a
uplatnila ji u soudu dne 23. 9. 2002, byla zachována čtyřletá promlčecí doba (§
397 obch. zák.); maximální desetiletá promlčecí doba (§ 408 odst. 1 obch. zák.)
uplynula dne 1. 11. 2008.
22. Bylo-li exekuční řízení, do kterého žalovaná svoji úvěrovou
pohledávku přihlásila dne 31. 3. 2020, zahájeno až dne 25. 6. 2010, tedy v
době, kdy již uběhla promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.,
neplatí pro toto exekuční řízení „zákaz“ uplatnit námitku promlčení a úvěrová
pohledávka byla již promlčena.
23. Právní posouzení promlčení úvěrové pohledávky žalované odvolacím
soudem tak není správné.
B) k otázce promlčení zástavního práva
24. Ustálená soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že zástavní právo podléhá
promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od
vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní
povahu. Ustanovení § 151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2000, resp. obsahově stejné ustanovení § 170 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinné
do 31. 12. 2013 (ke komparaci těchto ustanovení srovnej závěry, vyjádřené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018), má z
hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka již byla
promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu
závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy se netýká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn v časopise
Soudní judikatura pod publikačním číslem 95/2007). Protože se podle ustanovení
§ 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve, než
zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné
uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze
zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění
zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být
promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než
dlužníka této pohledávky.
25. Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla
zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového
vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 21
Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod
publikačním číslem 104/2007).
26. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo
mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení
zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta
první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně
uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání
došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§
110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní
judikatura pod publikačním číslem 124/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní
judikatura pod publikačním číslem 123/2008].
27. Pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy (§ 200z o. s. ř.,
nyní § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních),
kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy, není soudním
rozhodnutím, které by ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák.
způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo
až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, který byl
uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 132/2013).
28. Jak vyplynulo z předchozího textu, poprvé mohlo být zástavní právo
uplatněno dne 1. 11. 1998, zástavní věřitelka jej uplatnila až podáním návrhu
na nařízení prodeje zástavy dne 23. 11. 2016, tedy v době, kdy obecná tříletá
promlčecí doba již dávno marně proběhla, a kdy, jak vyplynulo i z předchozího
textu, bylo dovozeno i promlčení zástavním právem zajištěné úvěrové pohledávky
ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku; zástavní právo je tedy
rovněž promlčeno.
29. Závěr odvolacího soudu o promlčení zástavního práva rovněž není
správný.
30. Žalobkyně byla k podání žaloby podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s.
ř. vyzvána soudním exekutorem (srov. ustanovení § 337e o. s. ř.) v rámci
exekučního řízení a pakliže žalobkyně na výzvu exekutora reagovala podáním, v
němž uplatňuje (podle svého názoru) „eventuální“ petit, ve skutečnosti
uplatňuje pouze jeden nárok „procesního charakteru“ – srov. účinky rozsudku ve
smyslu ustanovení § 267a odst. 2 o. s. ř. –, proto se o žádnou „eventualitu“
nejedná; žalobkyně jednoznačně tvrdí neexistenci základu do exekučního řízení
uplatněné pohledávky žalované, a tedy popírá pravost této pohledávky [o popření
pravosti tedy jde tehdy, má-li popírající účastník rozvrhu za to, že uplatněná
pohledávka vůbec nevznikla nebo že sice vznikla, ale také již zcela zanikla
(např. splněním, započtením, prekluzí), anebo že je zcela promlčená – srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 927/2013].
31. Nejvyšší soud tudíž změnil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobou specifikovaná pohledávka
žalované není po právu [§ 267a odst. 1 o. s. ř., § 243d odst. 1 písm. b) o. s.
ř.].
32. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, §
224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci
plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před
soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému
uplatňování svého práva.
33. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl
k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§
151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání
náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší
soud České republiky za této situace určil paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k
vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč. Za řízení
před soudem prvního stupně tak činí odměna 10 000 Kč, za odvolací řízení 10 000
Kč a za dovolací řízení 5 000 Kč (advokát zde učinil pouze jediný úkon právní
služby).
34. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního
stupně ve výši 5 x 300 Kč, celkem 1.500 Kč, v odvolacím řízení ve výši 2 x 300
Kč, celkem 600,- Kč, a v dovolacím řízení ve výši 300 Kč (srov. § 13 a § 14
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Dále žalobkyni vznikly
náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 5.000 Kč a
za odvolání ve výši 5 000 Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty v řízení
před soudem prvního stupně ve výši 2 415 Kč, odvolacím řízení ve výši 2 226 Kč
a dovolacím řízení ve výši 1 113 Kč.
35. Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního
stupně v celkové výši 18 915 Kč, odvolacího řízení v celkové výši 17 826 Kč a
dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta,
který žalobkyni v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů
od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu