21 Cdo 3670/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
exekuční věci oprávněného OBAL CENTRUM s. r. o. se sídlem v Sezemicích, Veská
č. 35, IČO 25923536, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída č. 15, proti povinnému P. N., pro
140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Marcely
Dvořáčkové, Exekutorský úřad Hradec Králové, U Soudu č. 276, pod sp. zn. 19 EX
2291/13, a u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 44 EXE 3488/2013, o
dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích ze dne 30. dubna 2014, č. j. 18 Co 104/2014 - 18, takto:
Usnesení krajského soudu ze dne 30. dubna 2014, č. j. 18 Co 104/2014 - 18, se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích
k dalšímu řízení.
Soudní exekutorka JUDr. Marcela Dvořáčková (dále jen „soudní exekutorka“)
usnesením ze dne 4. 2. 2014, č. j. 19 EX 2291/13 - 10, zamítla exekuční návrh
oprávněného ze dne 13. 12. 2013. V odůvodnění tohoto usnesení uvedla, že
oprávněný podal návrh na exekuci na majetek povinného podle rozhodčího nálezu
č. j. RD/012/2013/MS-4, vydaného rozhodcem Mgr. Milošem Sabáčkem dne 29. 10.
2013, že tento návrh předložila Okresnímu soudu v Pardubicích spolu se žádostí
o pověření a nařízení exekuce a notářským zápisem sepsaným dne 13. 1. 2012 pod
sp. zn. NZ 5/2012, N 7/2012, JUDr. Zdeňkou Šťastnou, notářkou v Chrudimi, jímž
byla sepsána zakladatelská listina společnosti s ručením omezeným INSPEKTRA s.
r. o., která obsahuje rozhodčí doložku, a že Okresní soud v Pardubicích vydal
dne 16. 1. 2014 pod č. j. 44 EXE 3488/2013 - 22 závazný pokyn, jímž jí uložil,
aby exekuční návrh oprávněného zamítla. Exekuční soud v tomto pokynu uvedl, že
„mezi stranami (účastníky řízení) nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva
(rozhodčí doložka v bodě XV. zakladatelského dokumentu byla určena pouze jednou
stranou, a to pouze v rámci zakladatelské listiny společnosti s ručením
omezeným, jejímž společníkem byl povinný), nebyla tedy ani platně sjednána
rozhodčí doložka, z níž by bylo možné usuzovat pravomoc rozhodce k vydání
rozhodčího nálezu. Předložený rozhodčí nález tak není způsobilým exekučním
titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) ex. ř.“. Soudní exekutorka
proto na základě uvedeného pokynu soudu exekuční návrh oprávněného podle
ustanovení § 43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „exekuční řád“, případně „ex. ř.“), zamítla.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 18 Co 104/2014 - 18, usnesení soudní
exekutorky potvrdil a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení v prvním stupni ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“.
Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že „rozhodčí smlouva mezi
účastníky tohoto řízení byla uzavřena dne 13. 1. 2012“ a že je proto třeba na
posouzení její platnosti aplikovat zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a
o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, a zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vyšel ze zjištění, že
rozhodčí doložka obsažená v zakladatelské listině obsahuje seznam, v němž jsou
uvedeny 4 osoby (potencionální rozhodci), přičemž „právo výběru rozhodce je
sjednáno jen pro žalobce (tj. samozřejmě věřitele) podávajícího žalobu tak, že
kterémukoliv z těchto rozhodců doručí žalobu, rozhodce věc projedná na základě
principu spravedlnosti v jednoinstančním rozhodčím řízení“. Při právním
posouzení věci odvolací soud odkázal na závěry uvedené v rozhodnutích
uveřejněných pod čísly 45/2010 a 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a dospěl k
závěru, že „rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky tohoto řízení neobsahuje
přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže
výběr rozhodce ze seznamu rozhodců byl svěřen do rukou jedné ze smluvních
stran, která podá rozhodčí žalobu“. Z tohoto důvodu usnesení soudní exekutorky
jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož
přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že je v
rozporu se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem, neboť v posuzovaném případě byla platně uzavřena rozhodčí doložka,
„která je obsahem zakladatelské listiny, tj. společenské smlouvy obchodní
společnosti (jež není třetí stranou, ale smluvní stranou smlouvy)“. Pokud se v
ní smluvní strany dohodly na osobách, které jsou „oprávněny rozhodovat možné
spory mezi stranami, pak podle dovolatele došlo k přímému určení osob rozhodců,
jak stanoví zákon, a nic na tom nemění skutečnost, že strany takto určily více
osob než jednu, a ponechaly na žalobci, aby z daného, stranami odsouhlaseného a
zcela konkrétního seznamu vybral jednu osobu rozhodce pro konkrétní věc“.
Přitom seznam osob oprávněných rozhodovat v možném sporu je výsledkem vůle
smluvních stran a jejich dohody, přičemž osoby v tomto seznamu uvedené jsou
oprávněny rozhodovat toliko spory mezi smluvními stranami a výhradně spory
vzniklé z uzavřené společenské smlouvy. Rovněž skutečnost, že ze seznamu osob,
na kterých se strany dohodly, vybírá osobu rozhodce ad hoc žalobce, je zcela
irelevantní, neboť „s ohledem na sjednanou rozhodčí doložku v textu společenské
smlouvy není vyloučeno, aby došlo ke změně postavení účastníků dohody jako
věřitele a dlužníka a tedy i žalobce a žalovaného v případě jiných dalších
sporů“. Dále dovolatel poukazuje na to, že povinný podal ke Krajskému soudu v
Liberci, jako soudu místně a věcně příslušnému, návrh na zrušení rozhodčího
nálezu a zároveň návrh na odložení vykonatelnosti tohoto nálezu; podle jeho
názoru proto není možné, aby o zrušení rozhodčího nálezu rozhodoval jiný soud.
Zahájení jiného soudního řízení o posouzení platnosti rozhodčího nálezu a tedy
i platnosti sjednané rozhodčí smlouvy brání překážka litispendence a Krajský
soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích proto nebyl soudem místně
příslušným rozhodovat, zda sjednaná rozhodčí doložka v textu společenské
smlouvy je platná. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému výroku usnesení
odvolacího soudu o věci samé je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť v tomto rozsahu závisí napadené usnesení na vyřešení otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Po přezkoumání tohoto výroku usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání oprávněného je
důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je
nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva
hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
V souzené věci podal oprávněný dne 13. 12. 2013 exekuční návrh na exekuci na
majetek povinného podle rozhodčího nálezu č. j. RD/012/2013/MS-4, vydaného
rozhodcem Mgr. Milošem Sabáčkem (dále jen „rozhodce“) dne 29. 10. 2013, jímž
žalovanému (povinnému) byla (mimo jiné) uložena povinnost „zaplatit prvnímu
žalobci (oprávněnému) částku 140.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení
podle Nařízení vlády 142/1994 Sb. ve znění Nařízení vlády 163/2005 Sb. od 9. 8.
2013 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 9.000,- Kč, to vše do tří
dnů od právní moci rozhodčího nálezu“. V odůvodnění tohoto nálezu se na straně
2 uvádí, že „žalovaný si při založení společnosti INSPEKTRA s. r. o. ke splnění
povinnosti společníka zaplatit základní kapitál, půjčil částku 190.000,- Kč od
společnosti OBAL CENTRUM s. r. o., jak vyplývá z listiny Zápis o půjčce ze dne
29. 6. 2013. Z listiny dále vyplývá, že žalovanému byla dne 29. 6. 2013
poskytnuta hotovostní půjčka v částce 190.000,- Kč společností INSPEKTRA s. r.
o., jejíž je žalovaný jediným společníkem, žalovaný týž den půjčenou částku
osobně vložil na účet společnosti OBAL CENTRUM s. r. o., čímž se žalovaný stal
dlužníkem původního žalobce společnosti INSPEKTRA s. r. o.“.
Protože rozhodce svou pravomoc rozhodnout věc dovodil z rozhodčí doložky
obsažené v zakládací listině obchodní společnosti, sepsané formou notářského
zápisu ze dne 13. 1. 2012 pod sp. zn. NZ 5/2012, N 7/2012, JUDr. Zdeňkou
Šťastnou, notářkou v Chrudimi, je třeba projednávanou věc posuzovat podle
právních předpisů v té době účinných, tj. podle zákona č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012,
dále jen „zákon o rozhodčím řízení“ (srov. bod 2., Čl. II, Části první zákona
č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). Splnění podmínek pro
vedení exekuce je třeba s ohledem na datum zahájení exekučního řízení (exekuční
návrh podal oprávněný dne 13. 12. 2013) posuzovat podle občanského soudního
řádu a exekučního řádu účinných do 31. 12. 2013 (srov. bod 2., Čl. II zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. LII, Část čtyřicátá
čtvrtá zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s
přijetím rekodifikace soukromého práva).
Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) ex. ř. je exekučním titulem vykonatelný
rozhodčí nález.
Exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15
dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (§ 43a odst. 1 věta
první ex. ř.). Soud vydá pověření do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny
zákonem stanovené předpoklady (§ 43a odst. 3 ex. ř.).
Podle ustanovení § 43a odst. 6 ex. ř., jestliže nejsou splněny všechny zákonem
stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby
exekuční návrh odmítl nebo zamítl. Tímto pokynem je exekutor vázán.
Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční
titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po
stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni,
zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení
oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného
titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21
Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo
554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003,
uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna
2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007).
Tyto závěry platí rovněž podle exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
pouze s tím rozdílem, že soud nerozhoduje o nařízení exekuce, nýbrž soudnímu
exekutorovi vydává pověření k provedení exekuce, jsou-li splněny všechny
zákonem stanovené předpoklady.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout,
že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s
výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by
jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo
stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o
rozhodčím řízení má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců
anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný
počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle ustanovení § 19 odst. 3 zákona č.
216/1994 Sb., nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní.
Toto řízení je vždy neveřejné.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze závěrů uvedených v usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněném pod
číslem 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s touto právní větou:
„Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo
konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou
smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není
stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných
touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení
zákona“. Dále odvolací soud odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo
1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle kterého „neobsahuje-li
rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho
určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není
stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva
neplatná podle § 39 obč. zák.“, a na usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012,
uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
Nejvyšší soud uzavřel, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“
vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu
§ 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena
exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky
(§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím
řízení pravomoc“.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněném pod
číslem 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud shledal
podle § 39 obč. zák. neplatnou rozhodčí smlouvu, uzavřenou do 31. 3. 2012,
která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude
jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím
soudem zřízeným na základě zákona. Usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo
174/2014, uveřejněným pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, Nejvyšší soud - s připomenutím rozhodnutí uvedených shora - opět
uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná podle ustanovení § 39
obč. zák. pro rozpor se zákonem, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc a
odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou
osobou (rozhodcem). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto
absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť
rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.
Ústavní soud se ke způsobu určení osoby rozhodce ve smyslu § 2 odst. 1 a § 7
odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyslovil ve stěžejním nálezu ze dne 1. listopadu
2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. V něm uvedl, že má-li ve věci rozhodovat subjekt
(právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona, měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením
konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Právní úprava
tak ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace
(konkretizace) osoby rozhodce (srov. „...spory jsou rozhodovány nezávislými a
nestrannými rozhodci“, „...má rozhodovat jeden nebo více rozhodců...“ anebo
„rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců“), přičemž vždy
platí, že se musí jednat o fyzickou osobu. Teprve v případě, že nedojde ke
jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob
rozhodců. V projednávané věci byl však výběr rozhodce ponechán na vůli
účastníka s tím, že žalující strana jej vybere ze seznamu, který vede rozhodčí
společnost (Asociace arbitrů), jež nebyla a není stálým rozhodčím soudem,
přičemž takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím
řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr
rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt
obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti
(např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To
znemožňuje transparentní výběr rozhodce.
Ve všech výše uvedených věcech nebyl v rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě
určen, vybrat ho měla jedna smluvní strana, případně třetí subjekt, jenž nebyl
účastníkem rozhodčí smlouvy, ze seznamu vedeného právnickou nebo fyzickou
osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; seznam
obsahující výčet fyzických osob povolaných k rozhodnutí sporu (rozhodců) nebyl
součástí rozhodčí smlouvy.
Jak již bylo shora uvedeno, rozhodce Mgr. Miloš Sabáček dovodil svou pravomoc
rozhodnout spor mezi účastníky tohoto řízení z rozhodčí doložky obsažené v
zakládací listině obchodní společnosti s ručením omezeným INSPEKTRA, sepsané
formou notářského zápisu dne 13. 1. 2012 JUDr. Zdeňkou Šťastnou, notářkou v
Chrudimi pod sp. zn. NZ 5/2012, N 7/2012. Z tohoto notářského zápisu vyplývá,
že byl sepsán s jediným účastníkem P. N., přičemž mimo jiné se v něm uvádí, že
„při založení společnosti je jediným společníkem P. N., že základní kapitál
společnosti je tvořen peněžitým vkladem zakladatele do základního kapitálu
společnosti, jehož výše činí 200.000,- Kč, že zakladatel se zavazuje zcela
splatit svůj vklad na zvláštní účet u banky znějící na firmu společnosti, který
za tím účelem zřídí správce vkladu do dne podání návrhu na zápis nové
společnosti do obchodního rejstříku, že správcem vkladu před vznikem
společnosti podle ustanovení § 60 obchodního zákoníku je zakladatel P. N., že
orgány společnosti před jejím vznikem jsou valná hromada a jednatelé
společnosti, že kdo jedná jménem společnosti před jejím vznikem, je z tohoto
jednání zavázán, jedná-li více osob, jsou zavázány společně a nerozdílně, že
jestliže společník, případně valná hromada společnosti toto jednání schválí do
tří měsíců od vzniku společnosti, platí, že z těchto jednání byla společnost
zavázána od počátku, že má-li společnost jediného společníka, vykonává tento
společník působnost valné hromady (ustanovení § 132 obchodního zákoníku), že
rozhodnutí společníka při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou
formu a musí být podepsané společníkem, že rozhodnutí společníka musí mít formu
notářského zápisu v těch případech, kdy se o rozhodnutí valné hromady pořizuje
notářský zápis, že statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více
jednatelů, kteří jsou oprávněni jednat jménem společnosti samostatně …že
jednatelům náleží obchodní vedení společnosti, že prvním jednatelem společnosti
je pan R. V., narozený…, bytem…“. V bodu XV. tohoto notářského zápisu nazvaném
rozhodčí doložka se uvádí: „Veškeré spory vzniklé ze zakladatelského dokumentu
nebo v souvislosti s ním, včetně sporů vzniklých ze smluv o převodu obchodního
podílu mezi budoucími společníky, včetně sporů o platnost těchto smluv, budou
řešeny s vyloučením pravomoci obecných soudů s konečnou platností v rozhodčím
řízení. Rozhodce je oprávněn stanovit i pravidla rozhodčího řízení a rozhodovat
ve sporu na základě principu spravedlnosti. Ústní jednání nebude nařizováno a
rozhodce je oprávněn rozhodnout pouze na základě listinných důkazů. Rozhodce
bude vybrán žalobcem ze seznamu rozhodců: Mgr. Ing. Miroslav Vondruška…, Mgr.
Michala Popovičová…, Mgr. Miloš Sabáček…, Ing. Petr Tůma…“.
Se závěrem odvolacího soudu, že „rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky
tohoto řízení neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob
jeho určení, jestliže výběr rozhodce ze seznamu rozhodců byl svěřen do rukou
jedné ze smluvních stran, která podá rozhodčí žalobu“, dovolací soud nesouhlasí.
Je tomu tak jednak proto, že shora citovaná rozhodčí doložka (nikoliv rozhodčí
smlouva) nebyla uzavřena mezi účastníky tohoto řízení, jimiž jsou oprávněný
OBAL CENTRUM s. r. o. a povinný P. N., a dále proto, že obsahuje-li rozhodčí
doložka seznam čtyř konkrétních rozhodců, z „nichž rozhodce bude vybrán
žalobcem“, nelze jen z tohoto důvodu dovodit, že neobsahuje přímé určení
rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a že by se tak na danou
věc vztahovaly judikatorní závěry shora formulované. Právě naopak z této
doložky vyplývá, že osoba rozhodce je předvídatelná v tom smyslu, že rozhodcem
ad hoc podle ní bude jedna ze čtyř osob jmenovitě v doložce vyjmenovaných, z
nichž každá je oprávněna spor „samostatně“ rozhodnout, což je podstatný rozdíl
oproti případu, kdy žádná potenciální osoba rozhodce v rozhodčí doložce
(smlouvě) uvedena nebyla a její výběr byl ponechán výlučně na úvaze jedné
smluvní strany. Rozhodci byli určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je
stálý a neměnný. Skutečnost, že oprávněn rozhodnout majetkový spor bude ten z
nich, který obdrží žalobu, nelze považovat za stanovení způsobu, „jak počet i
osoby rozhodců mají být určeny“ (srov. § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení);
podání žaloby je procesní úkon strany směřující k zahájení rozhodčího řízení u
rozhodce, který byl jmenovitě určen (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, v němž dospěl k závěru,
že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z
osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně,
která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána
individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu
nepřiměřené a zneužívající klausule; dále srov. předchozí usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. října 2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, a ze dne 23. května 2013,
sp. zn. II. ÚS 3413/13). Závěr odvolacího soudu o neplatnosti rozhodčí doložky
podle § 39 obč. zák. z jím uvedeného důvodu je proto nesprávný.
Z obsahu spisu soudní exekutorky vyplývá, že oprávněný v odvolání proti jejímu
usnesení ze dne 4. 2. 2014, č. j. 19 EX 2291/13, nesouhlasil s důvodem pro
zamítnutí exekučního návrhu, který uvedl Okresní soud v Pardubicích v závazném
pokynu ze dne 16. 1. 2014 pod č. j. 44 EXE 3488/2013 - 22, podle nějž
předložený rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) ex. ř., neboť „mezi stranami (účastníky
řízení) nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva“, že „rozhodčí doložka v bodě
XV. zakladatelského dokumentu byla určena pouze jednou stranou, a to pouze v
rámci zakladatelské listiny společnosti s ručením omezeným, jejímž společníkem
byl povinný“, že tedy „nebyla ani platně sjednána rozhodčí doložka, z níž by
bylo možné usuzovat pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Oprávněný v
něm zejména namítal, že „společenská smlouva“ je smlouvou, která upravuje práva
a povinnosti všech zúčastněných osob, tedy společníků, prvních jednatelů a
jednatelů jako fyzických osob a společnosti, jejímž jménem jedná jeden či více
jednatelů, že text rozhodčí doložky je ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.
dostatečně určitý a vyplývá z něho vůle jediného společníka, vůle prvního
jednatele a vůle společnosti, jejímž jménem jednatel jedná, být textem rozhodčí
doložky vázán v případě vzniku společnosti, že je nesporné, že jediný společník
text „společenské smlouvy“ schválil včetně v něm obsažené rozhodčí doložky,
neboť podepsal notářský zápis, který je ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř.
veřejnou listinou, že první jednatel podepsal návrh na zápis založené obchodní
společnosti do obchodního rejstříku, tedy souhlasil se „společenskou smlouvou“
včetně uvedené rozhodčí doložky, že „zcela nesporně je účastníkem řízení o
zápis společnosti společnost sama, jejíž jménem jedná jednatel společnosti“, a
že „sám povinný uvedl, že dne 13. 8. 2013 společník rozhodnutím jediného
společníka v působnosti valné hromady rozhodl o vypuštění rozhodčí doložky ze
zakladatelské listiny, z čehož vyplývá, že společník považoval rozhodčí doložku
za platnou“.
Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se však - v důsledku
svého nesprávného právního závěru, že „rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky
tohoto řízení neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob
jeho určení, jestliže výběr rozhodce ze seznamu rozhodců byl svěřen do rukou
jedné ze smluvních stran, která podá rozhodčí žalobu“, a že je tak namístě
aplikovat závěry uvedené v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 45/2010 a
121/2011 a 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se však v
dané věci neuplatní - nezabýval důvodem uvedeným exekučním soudem v jeho
závazném pokynu daném soudní exekutorce ani shora uvedenými námitkami
oprávněného v odvolání proti usnesení soudní exekutorky ze dne 4. 2. 2014, č.
j. 19 EX 2291/13, jímž byl jeho exekuční návrh zamítnut.
Pakliže rozhodčí doložka obsažená v zakladatelské listině společnosti INSPEKTRA
s. r. o., sepsané formou notářského zápisu, není z důvodu uvedeného odvolacím
soudem neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., je na odvolacím soudu, aby
posoudil, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady (§ 43a odst. 3
ex. ř.) k vydání pověření soudní exekutorce k provedení exekuce, či nikoliv.
Jelikož soud prvního stupně v závazném pokynu daném soudní exekutorce dovodil,
že „mezi stranami (účastníky řízení) nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva, že
rozhodčí doložka v bodě XV. zakladatelského dokumentu byla určena pouze jednou
stranou, a to pouze v rámci zakladatelské listiny společnosti s ručením
omezeným, jejímž společníkem byl povinný, že tedy nebyla ani platně sjednána
rozhodčí doložka, z níž by bylo možné usuzovat pravomoc rozhodce k vydání
rozhodčího nálezu“, a oprávněný s tímto právním názorem v odvolání proti
zamítavému rozhodnutí soudní exekutorky nesouhlasil, bude na odvolacím soudu,
aby - kromě dalších předpokladů - především vyřešil otázku, zda rozhodce, který
rozhodčí nález vydal, k tomu měl pravomoc, a zda je jím vydaný rozhodčí nález
způsobilým exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) ex. ř.
či nikoliv, a rovněž se vypořádal i se všemi námitkami uvedenými v odvolání
oprávněného proti usnesení soudní exekutorky. Odvolací soud taktéž nepřehlédne
- dospěl-li by k závěru, že rozhodčí doložka byla mezi konkrétními subjekty (a
jakými) před vznikem společnosti INSPEKTRA s. r. o. uzavřena - že se měla týkat
veškerých sporů „vzniklých ze zakladatelského dokumentu nebo v souvislosti s
ním, včetně sporů vzniklých ze smluv o převodu obchodního podílu mezi budoucími
společníky, včetně sporů o platnost těchto smluv“ (takže je otázkou, zda se
vztahovala i na půjčku zmíněnou v rozhodčím nálezu), a že podle údaje uvedeného
v tomto nálezu rozhodl povinný, jako jediný společník této společnost,
notářským zápisem sepsaným dne 13. 8. 2013 pod sp. zn. NZ 113/2013 o vypuštění
rozhodčí doložky ze zakladatelské listiny společnosti. Tyto otázky nebyly
předmětem dovolacího řízení a dovolací soud se jimi proto nemohl zabývat.
Přisvědčit však nelze námitce oprávněného, že podal-li povinný žalobu na
zrušení rozhodčího nálezu a na odložení jeho vykonatelnosti ke Krajskému soudu
v Liberci, brání zahájení tohoto řízení - v otázce posouzení platnosti
„sjednané rozhodčí smlouvy“ - překážka litispendence, a že tedy odvolací soud
nebyl soudem místně příslušným „rozhodovat, zda sjednaná rozhodčí doložka v
textu společenské smlouvy je platná“. Jak již bylo shora uvedeno, soud pověří
soudního exekutora provedením exekuce, jen jsou-li splněny všechny zákonem
stanovené předpoklady pro její vedení, přičemž - mimo jiné - zkoumá, zda
exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc; zjistí-li soud, že
rozhodčí doložka nebyla uzavřena nebo že rozhodčí doložka je absolutně neplatná
podle ustanovení § 39 obč. zák., a rozhodce přesto vydal rozhodčí nález,
ačkoliv k tomu neměl pravomoc, dá soudnímu exekutorovi pokyn, aby exekuční
návrh oprávněného zamítl. Okolnost, zda osoba povinná podle vydaného rozhodčího
nálezu podala návrh na jeho zrušení a na odložení jeho vykonatelnosti, na
uvedeném nic nemění.
K dalším (novým) argumentům, které dovolatel uvedl v doplnění dovolání,
doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 10. 2014, dovolací soud přihlédnout nemohl,
neboť se tak stalo po uplynutí lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je ve výroku o
věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst.
1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soud v dalším řízení závazný
(§ 243g odst. 1, § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich
rozhodne soudní exekutorka podle ustanovení § 87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu