21 Cdo 3682/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) P. G., b) M. G., c) M. G., d) K. G., všech zastoupených JUDr.
Ivanem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Uherském Brodě, Za humny č. 2172, za
účasti LAPP KABEL s.r.o. se sídlem v Otrokovicích, Bartošova č. 315, IČO
25519506, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 52/2007, o dovolání žalobců proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2009 č. j. 1 Co 228/2008-90,
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k
dalšímu řízení.
Žalobci a obchodní společnost LAPP KABEL s.r.o. podali dne 27.8.2007 u
Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, návrh na
povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch obchodní
společnosti LAPP KABEL s.r.o. podle kupní smlouvy ze dne 21.6.2007, kterou
žalobci prodali obchodní společnosti LAPP KABEL s.r.o. nemovitost označenou
jako "pozemek p.č. 1671/12 o rozloze 17 m2", jež byla na základě geometrického
plánu č. 852-80/2007 ze dne 18.6.2007 "vydělena z pozemku p.č. 1671/6,
nacházejícího se v katastrálním území Kvítkovice u Otrokovic a zapsaného v
katastru nemovitostí na LV č. 1926, vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský
kraj, Katastrální pracoviště Zlín pro okres Zlín" za kupní cenu sjednanou v
celkové výši 49.300,- Kč a zaplacenou při podpisu smlouvy.
Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, rozhodnutím ze
dne 27.11.2007 sp. zn. V-6188/2007-705/3 návrh na vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí zamítl. Poté, co zjistil, že Městský úřad Otrokovice
(stavební úřad) dne 31.7.2003 rozhodl o vyvlastnění mimo jiné pozemku č. 1671/6
ve vlastnictví žalobců "za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby Silnice
I/55-Otrokovice obchvat SV", které bylo jen ve výroku o "rozdělení úhrady za
vyvlastnění mezi podílové spoluvlastníky" změněno rozhodnutím Krajského úřadu
pro Zlínský kraj (odboru územního plánování a stavebního řádu) ze dne
24.11.2003 č.j. KUZL 5114/03 ÚP-Do, a že toto rozhodnutí bylo rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 31.10.2006 č.j. 29 Ca 159/2004-149 zrušeno a věc
byla vrácena "odboru ÚP" k dalšímu řízení, přičemž o kasační stížnosti podané
proti tomuto rozsudku dosud nebylo rozhodnuto, dospěl katastrální úřad k
závěru, že dnem 1.1.2007 nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo
omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění),
podle něhož se projednají a rozhodnou - jak vyplývá z ustanovení § 31 tohoto
zákona - též žádosti o vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno přede dnem
účinnosti tohoto zákona, a že podle ustanovení § 19 odst.3 tohoto zákona je
vyvlastňovaný omezen v nakládání s vyvlastňovanou nemovitostí dnem účinnosti
tohoto zákona, bylo-li v řízení o vyvlastnění účastníkům řízení doručeno
oznámení o zahájení řízení přede dnem 1.1.2007 "podle dosavadních předpisů".
Protože oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení bylo doručeno žalobci a) dne
21.3.2003, žalobkyni b) dne 14.3.2003, žalobci c) dne 21.3.2003 a žalobkyni d)
dne 19.3.2003, byli žalobci při uzavření kupní smlouvy "omezeni ve smluvní
volnosti týkající se věci" ve smyslu ustanovení § 5 odst.1 písm.f) zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Katastrální úřad současně odmítl
názor žalobců, že by takový postup znamenal "pravou zpětnou retroaktivitu" nové
právní úpravy, a dovodil, že ustanovení § 31 zákona č. 184/2006 Sb. "neznamená,
že celé řízení by bylo nutno opakovat, aby bylo učiněno zadost právní úpravě",
a není tedy "důvod opakovat ani oznámení o zahájení řízení, pouze mu od
1.1.2007 přiznat účinky podle nové právní úpravy", a že smyslem ustanovení § 19
odst.3 zákona č. 184/2006 Sb. je "zamezit převodu pozemku nebo stavby v průběhu
vyvlastňovacího řízení".
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 31.12.2007 se žalobci domáhali,
aby návrhu na vklad vlastnického práva k uvedené nemovitosti ve prospěch
obchodní společnosti LAPP KABEL s.r.o. bylo vyhověno. Uvedli, že rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 31.10.2006 č.j. 29 Ca 159/2004-149 bylo zrušeno
rozhodnutí Krajského úřadu pro Zlínský kraj (odboru územního plánování a
stavebního řádu) ze dne 24.11.2003 č.j. KUZL 5114/03 ÚP-Do, že rozhodnutím
Krajského úřadu pro Zlínský kraj (odboru územního plánování a stavebního řádu)
ze dne 27.9.2007 č.j. KUZL 65456/2007 ÚP-Do bylo zrušeno rozhodnutí Městského
úřadu Otrokovice (stavební úřad) ze dne 31.7.2003 a věc mu byla vrácena k
novému projednání jako vyvlastňovacímu úřadu a že se tedy vyvlastňovací řízení
"ocitlo znovu na začátku". Vyrozumění, která obdrželi v březnu 2003,
"neobsahují poučení o následcích právních úkonů učiněných po doručení tohoto
oznámení" a o "tom, jaké následky má zahájení vyvlastňovacího řízení po změně
právní úpravy, byli účastníci vyvlastňovacího řízení uvědoměni přípisem ze dne
22.10.2007". Podle názoru žalobců výklad ustanovení § 19 odst.3 zákona č.
184/2006 Sb. provedený katastrálním úřadem je "natolik extenzivní, že de facto
znamená pravou zpětnou retroaktivitu".
Účastnice obchodní společnost LAPP KABEL s.r.o. se "ztotožnila" s obsahem
žaloby a navrhla, aby bylo žalobě vyhověno.
Katastrální úřad navrhl zamítnutí žaloby. Poukazuje na to, že ustanovení § 19
odst.3 zákona č. 184/2006 Sb. "má za úkol zabránit převodu nemovitostí, které
jsou předmětem vyvlastňovacího řízení", a že s nedostatkem "informování
(poučení) o následcích právních úkonů podle ustanovení § 19 odst.3 zákona č.
184/2006 Sb." nejsou spojeny žádné právní následky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.4.2008 č.j. 35 C 52/2007-66 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poté, co poukázal na to, že v přechodném ustanovení § 31 zákona č. 184/2006 Sb.
se o "dopadu § 19 do dosud neskončených řízení neustanovuje ničeho", že
"dřívější právní úprava před 1.1.2007 obdobné ustanovení nezakotvovala a
původní oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení proto logicky tomu
korespondující poučení neobsahovalo" a že "poučení o následcích podle
ustanovení § 19 odst.3 zákona č. 184/2006 Sb. bylo realizováno až po uzavření
věcné smlouvy a podání vkladového návrhu", soud prvního stupně dovodil, že
právní úprava "vykazuje jistou právní mezeru v přechodných ustanoveních",
kterou je třeba "překlenout takovým výkladem, který stojí na zásadách, jimiž je
příslušný zákon ovládán". Protože "právně přípustným a sledovaným cílem" zákona
č. 184/2006 Sb. je "taková úprava právních podmínek procesu vyvlastnění", aby
"k vyvlastnění ve veřejném zájmu skutečně došlo", protože by bylo "absurdní
připustit", aby vyvlastňovaný "zabránil realizaci tohoto cíle zákona a onomu
vážení veřejného zájmu s právy vyvlastňovaného prostým převodem vlastnictví k
vyvlastňovanému majetku na třetí osobu", protože "základní právní zásada, dle
které neznalost zákona neomlouvá, nemůže vést k absurdním závěrům opačným", a
protože požadavek ustanovení § 19 odst.3 zákona č. 184/2006 Sb., podle něhož "o
následcích právního úkonu realizovaného po doručení uvědomění o zahájení řízení
musí být vyvlastňovaný poučen v uvědomění o zahájení řízení", je "v případech
řízení zahájených před 1.1.2007 z podstaty věci právně nemožný a nesplnitelný",
dopadá ustanovení § 19 odst.3 zákona č. 184/2006 Sb. "i na případ posuzovaný";
opačný výklad je jen "výkladem účelovým směřujícím k nepřípadnému obcházení
zákona snahou o využití mezery v zákoně" a"dostatečnou kompenzaci" žalobcům
poskytuje ustanovení § 19 odst.4 zákona č. 184/2006 Sb. Podmínky vyžadované pro
vklad vlastnického práva ustanoveními § 5 odst.1 písm.e) a f) zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů proto podle názoru soudu prvního
stupně nebyly splněny.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8.4.2009 č.j. 1 Co
228/2008-90 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že "z důvodu vyvlastňovacího řízení ke spornému pozemku
probíhajícího od podání návrhu na vyvlastnění učiněného Českou republikou -
Ředitelstvím silnic a dálnic se sídlem Praha dne 23.9.2002 se na všechny
žalobce vztahuje zákaz nakládání s vyvlastňovaným pozemkem pod sankcí
neplatnosti takového úkonu podle ustanovení § 19 odst.4 zákona č. 184/2006 Sb."
a že žalobci jednali v rozporu s tímto ustanovením, jestliže "vyvlastňovanou
parcelu dne 18.6.2007 rozdělili a na oddělenou část parcely uzavřeli dne
21.6.2007 kupní smlouvu". Návrh na vklad vlastnického práva proto musel být s
ohledem na ustanovení § 5 odst.1 písm.e) a f) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů zamítnut.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že
soudy "nepřeklenuly mezeru v zákoně č. 184/2006 Sb. ústavně konformním
způsobem", a znovu uvádějí, že v březnu 2003 sice obdrželi oznámení Městského
úřadu Otrokovice (stavebního úřadu) o zahájení vyvlastňovacího řízení, které
(ani po 1.1.2007) nebylo "oznámením - uvědoměním ve smyslu ustanovení § 19
odst.3 zákona č. 184/2006 Sb.", a že teprve uvědomění ze dne 22.10.2007 mělo
náležitosti požadované tímto ustanovením, avšak návrh na vklad vlastnického
práva byl podán již dne 27.8.2007. Žalobci dále poukazují na to, že zákon č.
184/2006 Sb. nezakazuje převádět věci, které budou vyvlastněním dotčeny, že
katastrálním úřadům "nepřísluší posuzovat platnost či neplatnost smlouvy, natož
pak o ní (rozuměno o platnosti) rozhodovat", a že při výkladu ustanovení § 31
zákona č. 184/2006 Sb. "je třeba dát přednost takovému výkladu, který nejvíce
šetří podstatu a smysl základních lidských práv", není v rozporu s rovností
účastníků vyvlastňovacích řízení zahájených před a po dni 1.1.2007. Přípustnost
dovolání žalobci dovozují z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního
řádu a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice obchodní společnost LAPP KABEL s.r.o. uvedla, že "k dovolání nemá
žádné námitky" a že "se s ním ztotožňuje".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 245 a 240 odst. 1
o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení
o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§
245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy -
jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního
řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné, zda,
popřípadě za jakých předpokladů, platí ustanovení § 19 odst.3 zákona č.
184/2006 Sb. při převodu, pronájmu nebo jiném zatížení pozemku nebo stavby,
kterých se týká vyvlastnění, byla-li žádost o vyvlastnění podána v době přede
dnem 1.1.2007 a nebylo-li do té doby vyvlastňovací řízení pravomocně skončeno.
Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo - jak vyplývá z obsahu spisu - v projednávané
věci mimo zjištěno, že Ředitelství silnic a dálnic podalo dne 20.9.2002 u
stavebního úřadu (Městského úřadu Otrokovice) žádost o vyvlastnění pozemku
žalobců p.č. 1671/6 v katastrálním území Kvítkovice u Otrokovic "za účelem
uskutečnění veřejně prospěšné stavby Silnice I/55-Otrokovice obchvat SV", že
stavební úřad oznámil zahájení vyvlastňovacího řízení žalobcům v březnu 2003,
že stavební úřad rozhodnutím ze dne 31.7.2003 č.j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK
rozhodl (mimo jiné) o vyvlastnění tohoto pozemku a o stanovení náhrady za
vyvlastnění vlastnického práva, že Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze
dne 24.11.2003 č.j. KUZL 5115/03 ÚP-Do jako odvolací orgán změnil rozhodnutí
stavebního úřadu ve výši náhrady za vyvlastnění vlastnického práva s tím, že
"jinak zůstalo nezměněno", že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31.10.2006
č.j. 29 Ca 159/2004-149 uvedené rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení a že Krajský úřad Zlínského kraje poté rozhodnutím ze
dne 27.9.2007 č.j. KUZL 65456/2007 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne
31.7.2003 č.j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK a věc vrátil "vyvlastňovacímu úřadu
Městského úřadu Otrokovice" k dalšímu řízení. Žalobci uzavřeli dne 21.6.2007 s
obchodní společností LAPP KABEL s.r.o. kupní smlouvu, kterou jí prodali
nemovitost označenou jako "pozemek p.č. 1671/12 o rozloze 17 m2", který byl na
základě geometrického plánu č. 852-80/2007 ze dne 18.6.2007 vydělen z "pozemku
p.č. 1671/6, nacházejícího se v katastrálním území Kvítkovice u Otrokovic a
zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 1926, vedeném Katastrálním úřadem pro
Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín pro okres Zlín" za kupní cenu
sjednanou v celkové výši 49.300,- Kč; návrh na vklad vlastnického práva podle
této smlouvy byl podán u katastrálního úřadu dne 27.8.2007.
Vyvlastnění a řízení o něm se v době podání žádosti o vyvlastnění řídilo -
kromě předpisů upravujících správní řízení - zákonem č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
(zejména jeho ustanoveními § 108 až § 116), který byl - jak správně uvedly
soudy - s účinností ode dne 1.1.2007 nahrazen (ve věcech vyvlastnění) právní
úpravou obsaženou v zákoně č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).
Přechod na novou právní úpravu (účinnou od 1.1.2007) vyřešilo ustanovení § 31
zákona č. 184/2006 Sb. tak, že "žádosti na vyvlastnění, o nichž bylo řízení
zahájeno přede dnem účinnosti tohoto zákona a dosud nebylo pravomocně skončeno,
se projednají a rozhodnou podle právní úpravy účinné ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona", přičemž "povinnost vyvlastnitele podle § 5 odst. 1 učinit vše
pro to, aby vyvlastňovanému byl po dobu nejméně 6 měsíců znám účel vyvlastnění
stanovený zvláštním zákonem, se neuplatní".
Citované přechodné ustanovení znamenalo ve svých důsledcích, že žádost na
vyvlastnění, která byla podána v době do 31.12.2006 a o níž nebylo ke dni
1.1.2007 pravomocně rozhodnuto, bude projednána a rozhodnuta podle zákona č.
184/2006 Sb., tedy podle stejné ("nové") právní úpravy jako žádost na
vyvlastnění, která bude podána v době po 1.1.2007, s výjimkou toho, že se
neuplatní povinnost vyvlastnitele podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.
184/2006 Sb. učinit vše pro to, aby vyvlastňovanému byl po dobu nejméně 6
měsíců znám účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem; to platilo bez ohledu
na okolnost, zda o vyvlastnění ke dni 1.1.2007 probíhalo řízení u správního
orgánu prvního stupně nebo zda žádost v té době projednával odvolací správní
orgán.
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že tu není - jak se mylně domnívaly soudy -
"jistá právní mezera v přechodných ustanoveních", kterou by bylo potřebné
"překlenout výkladem". Z ustanovení § 31 zákona č. 184/2006 Sb. totiž bez
pochybností ("jednoznačně") lze dovodit, že za řízení o žádosti na vyvlastnění,
která byla podána v době do 31.12.2006 a o níž probíhalo (před prvoinstančním
nebo odvolacím správním orgánem) ke dni 1.1.2007 vyvlastňovací řízení, musí být
v době po 1.1.2007 provedeny ("nově") - s výjimkou povinnosti vyvlastnitele
"učinit vše pro to, aby vyvlastňovanému byl po dobu nejméně 6 měsíců znám účel
vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem" - všechny úkony předepsané zákonem č.
184/2006 Sb.
Právní úprava nevykazuje jakoukoliv "mezeru" ani ve vztahu k účinkům zahájení
vyvlastňovacího řízení a oznámení zahájení vyvlastňovacího řízení všem
účastníkům.
Podle ustanovení § 19 odst.1 zákona č. 184/2006 Sb. o zahájení vyvlastňovacího
řízení uvědomí vyvlastňovací úřad písemně kromě účastníků řízení též příslušný
katastrální úřad; o zahájeném vyvlastňovacím řízení zapíše katastrální úřad do
Katastru nemovitostí České republiky poznámku, týká-li se nemovitosti, která je
v něm evidována. Podle ustanovení § 19 odst.2 zákona č. 184/2006 Sb. se
uvědomění podle odstavce 1 doručuje účastníkům řízení do jejich vlastních rukou.
Podle ustanovení § 19 odst.3 zákona č. 184/2006 Sb. právní úkony, kterými
vyvlastňovaný po doručení uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení převádí,
pronajímá nebo jinak zatěžuje pozemek nebo stavbu, kterých se vyvlastnění týká,
jsou neplatné; při vyvlastnění se neuplatní smluvní ani zákonná předkupní práva
k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě; o tomto následku musí být vyvlastňovaný
poučen v uvědomění o zahájení řízení. Podle ustanovení § 19 odst.4 zákona č.
184/2006 Sb. za omezení podle odstavce 3 je vyvlastnitel povinen poskytnout
vyvlastňovanému náhradu v prokázané výši újmy způsobené tímto omezením.
Úkony, které předepisují ustanovení § 19 odst.1, 2 a 3 zákona č. 184/2006 Sb.,
musí vyvlastňovací úřad provést - jak vyplývá z výše uvedeného - také v řízení
o žádosti na vyvlastnění, která byla podána v době do 31.12.2006 a o níž nebylo
řízení do té doby pravomocně skončeno. V projednávané věci řízení o žádosti na
vyvlastnění předmětného pozemku žalobce probíhalo ke dni 1.1.2007 před
odvolacím správním orgánem (po zrušení jeho rozhodnutí rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 31.10.2006 č.j. 29 Ca 159/2004-149, který nabyl podle
potvrzení ve spise právní moci dnem 6.12.2006). Vzhledem k tomu, že ve
vyvlastňovacím řízení nadále (po 1.1.2007) nebylo možné pokračovat podle
dosavadních právních předpisů, neboť žádost o vyvlastnění bylo potřebné
projednat a rozhodnout podle "nové" právní úpravy, měly být po 1.1.2007
neprodleně provedeny všechny potřebné úkony vyžadované zákonem č. 184/2006 Sb.,
a to včetně úkonů uvedených v ustanovení § 19 tohoto zákona; neprovedl-li
příslušný správní orgán v rozporu se zákonem řádně a včas všechny potřebné
úkony, nelze úspěšně dovozovat, že by tu byla "jistá právní mezera v
přechodných ustanoveních", a ani z tohoto důvodu zaujímat zjevně "účelový"
výklad zákona.
Žalobci byli o zahájení "původního" vyvlastňovacího řízení - jak bylo soudy
zjištěno - vyrozuměni (uvědoměni) v březnu 2003. Vzhledem k tomu, že v té době
platná právní úprava nestanovila neplatnost právních úkonů, kterými by
vyvlastňovaný po doručení uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení převáděl,
pronajímal nebo jinak zatěžoval pozemek nebo stavbu, kterých se vyvlastnění
týká, nelze s doručením takového vyrozumění (uvědomění) spojovat tyto právní
následky ani ode dne účinnosti zákona č. 184/2006 Sb. Je-li úkonu ("dodatečně")
přičítán takový účinek, který neměl v době, kdy byl učiněn, a který je s ním
spojován teprve podle pozdější právní úpravy, lze přisvědčit dovolatelům, že
jde o postup představující uplatnění pravé zpětné účinnosti (retroaktivity)
právní úpravy. Pravá zpětná účinnost právní úpravy je nepřípustná. K definičním
znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků
právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné
účinnosti právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva
hmotného vyjádřen v čl. 40 odst.6 Listiny základních práv a svobod, lze pro
ostatní právní odvětví (včetně právních vztahů při vyvlastňování) dovodit z čl.
1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna
Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95,
uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky,
sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze
dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení podle zákona č. 184/2006 Sb. bylo
žalobcům - jak soudy dále zjistily - doručeno v říjnu 2007. Teprve po doručení
tohoto uvědomění žalobci nemohli převádět, pronajmout nebo jinak zatěžovat
pozemek, kterého se týká vyvlastnění, a jimi učiněné právní úkony by byly
neplatné, vše za předpokladu, že o tomto následku byli v uvědomění o zahájení
řízení poučeni. Žalobci však s nemovitostí (její "oddělenou částí") nakládali
ještě před doručením tohoto uvědomění (kupní smlouvu uzavřeli dne 21.6.2007 a
návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl podán dne
27.8.2007), a proto předpoklad uvedený v ustanovení § 5 odst.1 písm.e) zákona
č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů [a samozřejmě ani v ustanovení § 5
odst.1 písm.f) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který se
projednávané věci s ohledem na svou povahu vůbec netýká] - s přihlédnutím k
ustanovení § 5 odst.1 větě druhé zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů - nebránil vyhovění tomuto návrhu.
Z uvedeného - aniž by bylo potřebné se věcí dále zabývat - vyplývá, že rozsudek
odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení § 245 a § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 245 a §
243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu
řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 245 a § 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu