21 Cdo 372/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. F. proti
žalovaným 1) Ing. P. V., 2) V. V., 3) J. V., 4) P. V., o určení neplatnosti
části závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 77/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července
2000 č.j. 21 Co 306, 307/200-104, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
J. D. podal dne 13.3.1997 u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, kterou se
domáhal, aby bylo určeno, že \"rodina Ing. P. V. nemá dědickou způsobilost ze
závěti pořízené dne 19.7.1993 po paní E. V., neboť se zachovala proti poslední
vůli zůstavitelky zavrženíhodným způsobem\".
J. D. dne 5.6.1997 zemřel. Na jeho místo do řízení nastoupila žalobkyně (jako
jeho dědička), která se souhlasem soudu prvního stupně změnila žalobu tak, že
se domáhala, aby bylo určeno, že závěť pořízená dne 19.7.1993 paní E. V. je v
ustanovení: \"Svůj majetek odkazuji rodině P. V. v ulici N. č. 17, K. – P.\"
neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že \"pojem rodina nemá jak právní
subjektivitu, tak ani způsobilost k právním úkonům\", a že proto nemůže být
závětním dědicem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9.4.1999 č.j. 12 C 77/97-80 ve znění
usnesení ze dne 13.10.1999 č.j. 12 C 77/97-92 zamítl žalobu na určení, že závěť
pořízená dne 19.7.1993 paní E. V. je v ustanovení: \"Svůj majetek odkazuji
rodině P. V. v ulici N. č. 17, K. – P.\" neplatná, a rozhodl, že žalobkyně \"je
povinna uhradit náklady řízení ve výši 21.000,- Kč k rukám právní zástupkyně
žalovaných\". Soud prvního stupně zjistil, že \"rodinu P. V.\" tvořili v den
sepsání závěti žalovaní, že zůstavitelka E. V. měla ke všem členům této rodiny
\"výjimečný vztah\" (jako jediní ze sousedů ji mohli navštěvovat v bytě) a že
její vůle odkázat jim svůj majetek byla \"všeobecně známá a chápaná\". Vymezení
dědiců obsažené v závěti ze dne 19.7.1993 \"rodině, kterou zůstavitelka přesně
specifikovala určením místa bydliště a příjmením\", je za této situace
dostatečně určité a vyplývá z něj, že dotčenou částí závěti povolala za své
dědice žalované.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.7.2000 č.j. 21
Co 306, 307/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně \"ve znění opravného usnesení
\" potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit \"žalovaným společně a
nerozdílně\" na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.000,- Kč \"na účet jejich
právní zástupkyně\" a že se zamítá návrh žalobkyně na připuštění dovolání \"k
otázce, zda závěť obsahující určení dědice jako rodiny je z hlediska ust. § 37
občanského zákoníku úkonem určitým a platným\". Odvolací soud dovodil, že
žalobkyně má - i když nebyla v dědickém řízení odkázána na soud ve smyslu
ustanovení § 175k o.s.ř. a i když dědické řízení po J. D., jehož je závětní
dědičkou, dosud nebylo skončeno - na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že \"nejsou žádné pochybnosti
o tom, které osoby obmyslela zůstavitelka ve své závěti jako rodinu V. - ty, co
bydleli na uvedené adrese\", a že proto napadená část závěti ze dne 19.7.1993
není z hlediska ustanovení § 37 obč. zák. neplatným právním úkonem. Tvrzením
žalobkyně, že zůstavitelka E. V. byla v době pořízení závěti \"v tolik
neuspokojivém zdravotním stavu, který mohl zapříčinit nedostatek rozumových i
určovacích schopností tak, že závěť byla absolutně neplatná dle ust. § 38
odst.2 občanského zákoníku\", a důkazními návrhy žalobkyně v tomto směru se
odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že \"v tomto směru nebylo žalováno a ani
v průběhu řízení nebyl skutkový základ žaloby (který byl postaven na
neurčitosti závěti) změněn a nebylo navrženo připuštění takové změny\", že
žalobkyně se \"osobně nesetkala se zůstavitelkou, tato nenavštěvovala lékaře,
žádný ze svědků nenaznačil, že by měl pochybnosti o jejím duševním zdraví\" a
že tomu nenasvědčují ani skutečnosti, že zůstavitelka \"se léčila bylinami,
nenavštěvovala lékaře a zemřela na rakovinu pravého prsu ve věku 78 let\".
Zamítnutí návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému
rozsudku odvolací soud zdůvodnil tím, že rozhodnutí nemá po právní stránce
zásadní právní význam, neboť \"pojem rodiny ve smyslu rodiče a děti je tímto
způsobem obvykle užívaným a jestliže závěť obsahuje určení dědicem rodinu jako
tomu bylo v tomto konkrétním případě, jedná se o zcela určité označení
konkrétní rodiny, která se v době pořízení závěti sestávala ze zcela
konkrétních lidí způsobilých ujmout se svého dědického práva\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že označení
dědice v závěti \"pojmem rodina\" je svým obsahem neurčité a že tuto neurčitost
nelze odstranit ani výkladem projevu vůle, neboť obsah právního úkonu lze jen
\"vykládat, nikoli doplňovat či měnit\". Subjekt označený jako \"rodina\" nemá
podle názoru dovolatelky \"právní způsobilost\" a nemůže být tedy ani závětním
dědicem. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že se měl zabývat platností
závěti též z pohledu ustanovení § 38 odst.3 (správně § 38 odst.2) obč. zák. Z
výpovědí svědků totiž vyplývá, že zůstavitelka byla v době pořízení závěti v
natolik nepříznivém zdravotním stavu, který mohl \"zapříčinit nedostatek
rozumových i určovacích schopností při tomto úkonu\", a odvolací soud
postupoval nesprávně, když se i přes námitky žalobkyně odmítl věcí z tohoto
pohledu zabývat; podle názoru dovolatelky odvolací soud v tomto směru
nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Přípustnost dovolání žalobkyně
dovozuje z ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu
ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní
význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí
věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní
stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající
obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z
tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích
soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže
nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších
soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\")
řešení této právní otázky].
Dovolání může být podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň
o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze
skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení
přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř. Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř.
neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení
spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže
být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Závěť je jednostranný právní úkon, kterým fyzická osoba (zůstavitel) činí o
svém majetku pořízení pro případ své smrti. Podstatnou obsahovou náležitostí
tohoto právního úkonu je rovněž ustanovení dědice k dědictví jako celku nebo k
jeho poměrné části, popřípadě k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě z dědictví
anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem (zřízení nadace).
Právní úkon musí být učiněn určitě a srozumitelně, jinak je neplatný (srov. §
37 odst.1 obč. zák.).
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst.2 obč. zák.).
V posuzovaném případě zůstavitelka E. V. pořídila dne 19.7.1993 závěť, v níž
ustanovila svými dědici \"rodinu P. V. v ulici N. č. 17, K. – P.\".
V tom, jak zůstavitelka v závěti ze dne 19.7.1993 (v její části napadené
žalobou) vymezila dědice svého majetku, nelze bez dalšího dovodit, kdo (které
fyzické osoby) se mají stát jejími dědici. Nepřesnost závěti v tomto směru však
není bez dalšího důvodem její neplatnosti. Závěť je pro neurčitost ve vymezení
okruhu povolaných dědiců neplatná jen tehdy, kdyby nebylo možné ani výkladem
právního úkonu (způsobem uvedeným v ustanovení § 35 odst.2 obč. zák.) dovodit,
kdo se má stát dědicem zůstavitelky. Výklad závěti může směřovat jen k
objasnění jejího obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno.
Pomocí výkladu nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\" vůli, kterou
zůstavitelka při pořízení závěti neměla nebo kterou sice měla, ale neprojevila
ji. O tom, že obsah závěti (včetně objasnění toho, kdo je povolán za dědice)
lze za použití zákonem stanovených interpretačních pravidel vykládat, nebyly a
nejsou v ustálené judikatuře soudů žádné pochybnosti (srov. například rozsudek
býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977 sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný pod
č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983 sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný pod č. 49
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1984, aj.).
Soudy obou stupňů dospěly na základě výsledků dokazování k závěru, že \"nejsou
žádné pochybnosti o tom, které osoby obmyslela ve své závěti jako rodinu V.\".
Pomocí výkladu právního úkonu tedy dovodily, že v závěti ze dne 19.7.1993 (v
její části napadené žalobou) byli - přes nepřesnost použitého slovního
vyjádření - dědici zůstavitelky E. V. ustanoveni dostatečně určitým a
srozumitelným způsobem a že z tohoto důvodu závěť nemůže být neplatná. Z výše
uvedeného je zřejmé, že soudy v tomto směru (v tom, že vykládaly obsah závěti)
postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Názor dovolatelky, že neurčitost závěti ze dne 19.7.1993 (v její části napadené
žalobou) nelze pomocí výkladu odstranit, neboť subjekt označený jako \"rodina\"
nemá \"právní způsobilost\", nebere v úvahu výše uvedenou ustálenou judikaturu
soudů a pomíjí to, že v předmětné závěti nebyla slova \"rodina P. V. v ulici N.
č. 17, K. – P.\" použita k označení právnické osoby, ale fyzických osob, které
se - jak soudy dovodily - podle vůle zůstavitelky měly stát jejími dědici.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejím tvrzením, že
zůstavitelka byla v době pořízení závěti v natolik nepříznivém zdravotním
stavu, který mohl \"zapříčinit nedostatek rozumových i určovacích schopností
při tomto úkonu\", a že neprovedl důkazy, které k prokázání tohoto svého
tvrzení navrhovala. Z pohledu dovolacích důvodů dovolatelka má za to, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
tímto způsobem tedy dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241
odst.3 písm.b) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodů podle
ustanovení § 241 odst.3 písm.b) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť
skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle
ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že přípustnost dovolání
žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není z hlediska ustanovení § 239
odst.2 o.s.ř. založena.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen. Protože dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není v
této věci přípustné, protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, a protože z obsahu spisu
nevyplývá (a ani dovolatelka netvrdí), že by rozsudek trpěl některou z vad
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu