21 Cdo 3740/2008
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. H., proti žalované ČEPOS – Česká potravinářská obchodní, a.s., se sídlem v Praze 6, U Prioru č. 801/1, IČ 25313461, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova č. 2, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 273/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2008, č. j. 26 Co 30/2008-169, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 15.9.2005 se žalobce domáhal určení, že „nemovitost zapsaná u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Praha – západ, na LV č. 1247 pro katastrální území Přestavlky u Slap, obec Slapy, a to budova č.p. 268 Slapy – objekt individuální rekreace na st. p. č. 199, není zatížena smluvním zástavním právem pro pohledávku firmy POGRR, s.r.o., IČ 49826000, V Lukách 269, 261 01 Příbram 1, ve výši 1.100.000,- Kč, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva vložené pod č.j. V-4667/2001-210, s právními účinky vkladu práva ke dni 2.10.2001“. Uvedl, že „zástavní právo zřízené uvedenou zástavní smlouvou bylo zřízeno pro pohledávku zástavního věřitele vůči dlužníkovi Havel a syn s.r.o., se sídlem v Černošicích, Majakovského 1051, ve výši max. 1.100.000,- Kč, která vznikla z obchodního styku mezi věřitelem POGRR, s.r.o. (původně žalovaný 1/ ) a dlužníkem Havel a syn s.r.o.“; že „zástavní právo bylo zřízeno na dobu určitou a to do doby úplného splacení pohledávky“; že „vývoj pohledávky byl podchycen nejprve smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“; že „podle této smlouvy se dlužník zavázal veškeré své dluhy vůči věřiteli z vystavených faktur plně a řádně vyrovnat nejpozději k datu 31.12.2005“; že „následně byla uzavřena dohoda o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 29.9.2003, kterou byl dluh k tomuto datu specifikován částkou 1.094.374,- Kč“; že „POGRR, s.r.o. postoupila svou pohledávku vůči společnosti Havel a syn s.r.o. žalované“; že „oznámení o postoupení pohledávky bylo učiněno vůči žalobci dne 13.2.2004“; že „veškeré pohledávky, ke kterým byla uzavřena smlouva o uznání dluhu a jeho splatnosti dne 19.5.2000, jakož i zástavní smlouva ze dne 19.9.2001, byly uhrazeny ke dni 29.6.2005, a to včetně pohledávek uvedených v dohodě o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 29.9.2003“.
Okresní soud Praha-západ – poté, co usnesením ze dne 27.3.2006, č.j. 9 C 273/2005-39 připustil, aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila ČEPOS – Česká potravinářská obchodní, a.s., se sídlem U Prioru 804/1, Praha 6 – rozsudkem ze dne 3.11.2006, č.j. 9 C 273/2005-94, žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „spolu se zajišťovanou pohledávkou je přímo ze zákona zajištěno i její příslušenství“; že „z uvedené pohledávky byla splacena pouze její jistina (a část příslušenství ve výši 274.674,14 Kč), nikoliv však příslušenství ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení“ a že „závazek k zaplacení uvedeného příslušenství vznikl platně na základě uzavřené rámcové smlouvy o dodávkách potravinářského zboží“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.2.2007, č.j. 26 Co 36/2007-114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „soud prvního stupně rozhodl o žalobě po věcné stránce, aniž by se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení, potažmo, aby žalobce v daném směru o jeho procesních povinnostech poučil“.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 1.10.2007, č.j. 9 C 273/2005-132, opraveným usnesením ze dne 13.11.2007, č.j. 9 C 273/2005-147, žalobu zamítl (výrok I.); řízení „ve vztahu k žalovanému 1/ (POGRR, s.r.o.)“ zastavil (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1/ a žalovanému 2/ na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem 76.137,- Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok III.); současně uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu 413,- Kč na účet Okresního soudu Praha-západ (výrok IV.).
Dospěl k závěru, že „žalovaný 2/“ (tj. žalovaná) „je ve věci pasivně legitimován“ a že „žalobce má na požadovaném určení právní zájem“, neboť „rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení odpovídajícího zápisu v katastru nemovitostí“; že „při jednání dne 1.10.2007 vzal žalobce žalobu vůči žalovanému 1/ zpět, s čímž žalovaní vyslovili souhlas“, a že „proto řízení ve vztahu k žalovanému 1/ zastavil“; že „na základě obchodní činnosti vznikl žalobci dluh ve výši 1.094.374,- Kč“; že „tento dluh byl zajištěn na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 19.9.2001 zástavním právem k nemovitosti zapsané na LV č. 1247 pro k.ú.
Přestavlky u Slap, obec Slapy, budova čp. 268“; že „zástavní smlouva tvořila nedílnou součást dohody o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 29.9.2003“; že „společnost Havel a syn, s.r.o. závazek co do důvodu i výše uznala“; že „na základě rámcové smlouvy o dodávkách potravinářského zboží ze dne 27.2.1999 uzavřené mezi dodavatelem POGRR s.r.o. a odběratelem Havel a syn, s.r.o. byl mezi účastníky dohodnut úrok z prodlení 0,5 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení“; že „smlouva byla uzavřena platně“; že „bratr žalobce byl při provozování podniku pověřen určitou činností, a tím zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází“; že „žalovaný 1/ (POGRR s.r.o.) nemohl předpokládat, že došlo k případnému překročení zmocnění pana I.
H.“; že „závazek vyplývající z rámcové smlouvy o dodávkách potravinářského zboží byl splacen co do jistiny, nikoliv však co do celého příslušenství“; že „příslušenství sjednané v této smlouvě se týká prodlení společnosti Havel a syn, s. r.o. se splacením závazku v období po 31.12.2005 (čl. II smlouvy)“; že „do této doby se výše úroku řídí rámcovou smlouvou ze dne 27.2.1999“; že „z uvedené pohledávky byla splacena pouze její jistina (a část příslušenství ve výši 274.674,14 Kč), nikoliv však příslušenství ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.3.2008, č.j. 26 Co 30/2008-169, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že „mezi žalobcem a žalovanou 2/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ani před odvolacím soudem“; současně žalované 2/ uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 413,- Kč na účet Okresního soudu Praha-západ. Vycházel ze závěru, že „žalobce prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „žalobce i žalovaná jsou v tomto sporu věcně legitimováni“; že „smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 19.9.2001 mezi žalobcem a obchodní společností POGRR, s.r.o.
nebyla uzavřena platně“; že „k zákonnému požadavku specifikace pohledávky, kterou zástava zajišťuje, náleží označení subjektů závazkově právního vztahu, ze kterého zajišťovaná pohledávka vznikla, dále uvedení konkrétního právního důvodu vzniku zajišťované pohledávky, uvedení doby vzniku pohledávky a uvedení konkrétní výše zajišťované pohledávky, nebo uvedení údaje o výši, do které je zajišťována pohledávka, která má teprve v budoucnu vzniknout“; že „účastníci v zástavní smlouvě neuvedli konkrétní právní důvod vzniku zajišťované pohledávky“; že „pojem ‚pohledávka z obchodního styku‘ je z hlediska § 156 odst. 2 obč. zák. neurčitý“; že „smluvní strany ve smlouvě neuvedly ani konkrétní dobu vzniku pohledávky“; že „zřejmé je pouze to, že se mělo jednat o pohledávku existující k datu uzavření smlouvy o uznání dluhu a jeho splatnosti, tj. ke dni 19.5.2000“; že „za této situace, kdy smluvní strany projevily vůli zajistit zástavní smlouvou pohledávku již existující, jeví se jako neurčité i ujednání o výši zajišťované pohledávky (‚max.
1.100.000,- Kč‘)“; že „konkrétní právní důvod vzniku zajišťované pohledávky, doba vzniku a její výše nevyplývá ani z obsahu smlouvy o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“; že „neurčitost ujednání o pohledávce, která měla být zástavní smlouvou zajištěna, nebylo možno odstranit dohodou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 29.9.2003“; že „i kdyby tato dohoda zcela či částečně řešila otázku dluhu Havel a syn, s.r.o. vůči POGRR, s.r.o. vzniklého do 19.5.2000, není z ní zřejmé, vzhledem k neurčitému obsahu posuzované zástavní smlouvy, ve spojení se smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000, zda se jedná právě o pohledávku či její část, která měla být posuzovanou zástavní smlouvou zajištěna“; že „posuzovaná zástavní smlouva trpí obsahovou neurčitostí v jedné z jejích podstatných složek (konkretizace zajišťované pohledávky)“; že „tento nedostatek nelze odstranit ani za použití výkladového pravidla dle § 35 odst. 2 obč. zák.“ a že „posuzovaná zástavní smlouva je proto absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „odvolací soud chybně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 19.9.2001 trpí obsahovou neurčitostí“ a je proto absolutně neplatná; že „zástavní smlouva ze dne 19.9.2001, ve spojení se Smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2001, je dostatečně určitá“ a že „obsahuje veškeré požadované specifikace pohledávky“; že „pojem ‚pohledávka z obchodního styku‘ je ve spojení se Smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000 dostatečně určitý“; že „smlouva o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000 v čl. I. tento obchodní styk specifikuje a jednoznačně uvádí, že se jedná o pohledávky z titulu nezaplacených faktur za dodávky uvedeného zboží (potravinářských výrobků), které věřitel dlužníkovi dodává na základě obchodní smlouvy o dodávkách zboží, přičemž zahrnuje nejen pohledávky existující, ale i pohledávky v budoucnu vzniklé v rámci právě specifikovaného vzájemného obchodního styku“; že „výše zajišťované pohledávky je specifikovaná částkou max. 1.100.000,- Kč“; že „ve smlouvě o uznání dluhu ze dne 19.5.2000 je jednoznačně uvedena doba vzniku pohledávky, a to do 31.12.2005 (článek II.)“; dále že „zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má teprve v budoucnu vzniknout“ a že „zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu“; že „otázka, které pohledávky jsou zajištěny zástavním právem, nebyla mezi smluvními stranami nikdy sporná“; že „výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno“; že „pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu“ a že „odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování ve věci nevycházel“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 19.9.2001 je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2001 (dále jen "obč. zák.") [srov. Čl. IV bod 1. zákona č. 317/2001 Sb.].
Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy.
Podle ustanovení § 156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552 obč. zák.), soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona.
Podle ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení § 157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitosti vzniká vkladem do katastru nemovitostí, pokud zákon nestanoví jinak. Podle § 157 odst. 2 obč. zák. u nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, vzniká zástavní právo okamžikem účinnosti zástavní smlouvy.
Při vzniku zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus acquirendi) až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu, nebo účinností zástavní smlouvy, zřizuje-li se zástavní právo k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby také účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V posuzovaném případě je v předmětné zástavní smlouvě ze dne 19.9.2001, ve vztahu k zajišťované pohledávce, uvedeno, že „zástavní právo se zřizuje pro pohledávku zástavního věřitele POGRR s.r.o. se sídlem v Příbrami V/491, 261 05 Příbram, IČO 49826000, vůči dlužníkovi Havel a syn, s.r.o., se sídlem Černošice, Majakovského 1051, PSČ 252 28. IČO 47551607 ve výši max. 1.100.000,- Kč (jedenmilionjednostotisíckorunčeských), která vznikla z obchodního styku mezi zástavním věřitelem (věřitelem) a dlužníkem Havel a syn, s.r.o. a je podchycena smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“ (čl. III smlouvy).
Je nepochybné, že obsah zástavní smlouvy ze dne 19.9.2001 není zcela jednoznačný a že sám o sobě spolehlivě nepostačuje k označení pohledávky, kterou mělo jí zřizované zástavní právo zabezpečovat, když zajišťovaná pohledávka byla současně identifikována prostřednictvím „smlouvy o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“. S názorem odvolacího soudu, že by nejasnost vymezení zajišťované pohledávky nebylo možné odstranit pomocí výkladu projevu vůle, však nelze (zatím) souhlasit.
Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem. Při posuzování vůle účastníků zástavní smlouvy ze dne 19.9.2001 měl tak odvolací soud vycházet nejen z textu sporné zástavní smlouvy a „smlouvy o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“, neboť z „textu těchto listin“ může vyplývat pouze použité „jazykové vyjádření“ a nikoliv také vůle účastníků nebo další rozhodné skutečnosti. Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků].
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Nemůže proto obstát jeho závěr, že by zástavní smlouva ze dne 19.9.2001 byla pro neurčitost vymezení zajišťované pohledávky neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto tento rozsudek zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu