21 Cdo 3771/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Sázavská č. 766/3, proti žalované JUDr. S. B., zastoupené
JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká č. 465, o
vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty
úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 10/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011 č.j. 15 Cmo
148/2010-62, takto:
Rozsudek vrchního soudu, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2010
č.j. 58 Cm 10/2010-23 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července
2010 č.j. 58 Cm 10/2010-34 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 1.4.2010 domáhal, aby
"ze soupisu konkursní podstaty" úpadce byla vyloučena nemovitost označená jako
"parc.č. - orná půda o výměře 17.327 m2, dosud vedená u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha, na LV 463 pro obec Praha,
katastrální území Třebonice, ve vlastnictví V. K., na níž vázne zástavní právo
odděleného věřitele NANAI, s.r.o.". Žalobu zdůvodnil tím, že vůči předmětnému
pozemku řádně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) a že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového
úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní moci dne
15.9.2003, bylo určeno, že je "oprávněnou osobou a vlastníkem předmětné
nemovitosti". Podle žalobce tímto rozhodnutím "pozbyly platnost kupní smlouvy,
kterými M. S. a B. S. převedly nemovitosti na úpadce INTER MODEX, spol. s r.o.
v likvidaci". Úpadce dne 9.3.1998 uzavřel s Erste Bank a.s. (právní
předchůdkyní současné zástavní věřitelky společnosti NANAI, s.r.o.) zástavní
smlouvu k zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč. Poté, co
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15.4.2003 č.j. 59 K 7/2003-18 byl na
majetek INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci prohlášen konkurs, byla
nemovitost zapsána dne 1.8.2003 do soupisu konkursní podstaty, rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2009 č.j. 58 Cm 42/2004-101 z něj byla
vyloučena, dopisem žalované ze dne 18.11.2009 byl žalobce vyzván podle
ustanovení § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání k úhradě zajištěné
pohledávky nebo ke složení ceny zástavy do 30 dnů a usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 19.3.2010 č.j. 59 K 7/2003-554 byl žalobce informován o opětovném
zápisu nemovitosti do soupisu konkursní podstaty a vyzván k podání vylučovací
žaloby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.2010 č.j. 58 Cm 10/2010-23, opraveným
usnesením ze dne 13.7.2010 č.j. 58 Cm 10/2010-34, žalobu zamítl a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.320,80 Kč k
rukám advokáta JUDr. Karla Poláka. Dospěl nejprve k závěru, že otázku vzniku
zástavního práva je nutno posuzovat podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, a dovodil, že zástavní právo bylo ve
prospěch zástavního věřitele zapsáno do katastru nemovitostí a že zástavní
věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit, neboť úpadce
INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci byl v době uzavření zástavní smlouvy
zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník zástavy, již mu prodala kupní
smlouvou ze dne 4.12.1996 M. S., která nemovitost získala - jak bylo potvrzeno
"rozhodnutím" Okresního soudu v Berouně ze dne 29.7.1996 č.j. D 602/96-50 -
děděním po otci, a že žalobce "nepředložil žádné důkazy o tom, že by banka jako
zástavní věřitel v době uzavření zástavní smlouvy měla nějaké informace o tom,
že byl na sporný pozemek uplatněn restituční nárok", a na "zástavním věřiteli
nelze spravedlivě požadovat, aby při uzavírání zástavních smluv obesílal
pozemkové úřady, soudy a další instituce s dotazem, zda jsou ve vztahu k
nemovitosti vedena nějaká řízení". I když úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v
likvidaci nebyl v době zastavení nemovitosti jejím vlastníkem, zástavní právo k
předmětné nemovitosti podle soudu prvního stupně platně vzniklo a žalobce "tedy
nemá právo vylučující zařazení nemovitosti do soupisu konkursní podstaty
úpadce".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.1.2011 č.j. 15 Cmo
148/2010-62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované "právo na
náhradu nákladů řízení nepřiznává"; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že
žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že zástavní právo k předmětné
nemovitosti platně vzniklo, neboť "nebylo prokázáno, že by Erste bank a.s. jako
zástavní věřitel nebyla v dobré víře, že úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v
likvidaci je vlastníkem předmětné nemovitosti, a že je tudíž oprávněn ji
zastavit", a odmítl námitku žalobce, podle kterého opětovnému zápisu sporné
nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v
likvidaci brání pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2009
č.j. 58 Cm 42/2004-101, s odůvodněním, že v řízení vedeném u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 58 Cm 42/2004 byla sporná nemovitost do soupisu konkursní
podstaty úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci "zapsána na základě
tvrzeného vlastnického práva žalovanou a nikoliv jako v posuzovaném případě na
základě zástavního práva váznoucího na předmětné nemovitosti". Vzhledem k tomu,
že "v restitučních zákonech není zakotveno, že by se nemovitosti vracely
restituentovi bez věcných práv, která na ní váznou z doby poté, kdy byly
vlastníku neprávem odňaty a vznikly předtím, než jsou opět restituentovi
vydány", není tu žádný důvod k vyloučení předmětné nemovitosti ze soupisu
konkursní podstaty úpadce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
žalovaná (úpadce) získala nemovitost od nevlastníka, že jakýkoliv "převod práva
v průběhu restitučního řízení byl v rozporu s blokačním ustanovením zákona o
půdě" a že tedy "i opětovné zapsání nemovitosti do konkursní podstaty úpadce
podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání je v rozporu s tímto
ustanovením". Podle názoru žalobce je "naprosto vyloučen" postup, aby "nejdříve
došlo ke zhojení majetkové křivdy a navrácení původního majetku původním
vlastníkům a následné odnětí téhož majetku způsobem podle zákona o konkursu a
vyrovnání", neboť to odporuje smyslu zákona o půdě. Navíc, "otázka dobré víry,
která byla dosud judikaturou řešena, vychází výlučně ze vztahů, kdy dochází k
převodu majetku převodem a nikoliv přechodem, jako v tomto případě". Žalobce
dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a
aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl.
Souhlasí se závěry soudů, že zástavní právo k předmětné nemovitosti platně
vzniklo, přičemž tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Skutečnost, že žalobce získal nemovitosti na základě restitučních předpisů
(zákona o půdě), nemůže mít na vznik zástavního práva vliv. Navíc, podle názoru
žalované blokační ustanovení obsažené v zákoně o půdě "na daný případ nelze
vztáhnout, neboť uvedené ustanovení zakazuje nakládání s majetkem toliko
povinné osobě, ale v daném případě však o vztah mezi povinnou osobou a
oprávněnou osobou vůbec nejde".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3
o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že rozhodnutím Ministerstva
zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které
nabylo právní moci dne 15.9.2003, bylo podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) určeno, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku.
Ještě předtím bylo "rozhodnutím" Okresního soudu v Berouně ze dne 29.7.1996
č.j. D 602/96-50 potvrzeno, že předmětný pozemek nabyla děděním po A. S.,
zemřelém dne 24.1.1992, jeho dcera M. S., která nemovitost kupní smlouvou ze
dne 4.12.1996 prodala úpadci; vlastnické právo ve prospěch úpadce bylo vloženo
do katastru nemovitostí s tím, že účinky vkladu nastaly ke dni 6.12.1996.
Úpadce uzavřel s obchodní společností Erste Bank Sparkasse (ČR) a.s. dne
9.3.1998 zástavní smlouvu, kterou dal předmětnou nemovitost do zástavy k
zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč; věřitelem této
pohledávky a zástavním věřitelem je nyní obchodní společnost NANAI, s.r.o.
Poté, co nevyhověl výzvě žalované ze dne 18.11.2009, aby zaplatil ve prospěch
konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo cenu zástavy (§ 27 odst. 5 zákona
o konkursu a vyrovnání), byl žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne
19.3.2010 č.j. 59 K 7/2003-554 vyrozuměn o tom, že nemovitost byla zahrnuta do
soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty, a poučen o podání vylučovací
žaloby.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné posouzení
toho, zda působí vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle zákona č.
229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), zástavní právo, jež bylo zřízeno
ještě v době před vydáním věci. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud v
rozhodování dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena a že její
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru,
že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který
odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným
způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se
uspokojení ze zástavy. Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva
(zástavní smlouva).
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení
zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti
jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za
podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2010, který byl uveřejněn
pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010); podle právní
úpravy účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo působilo vůči tomu, kdo
"smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), přičemž
"smluvní nabyvatel" byl "vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro
kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo
musel vědět", a to do výše ceny nabytého majetku (srov. § 129c odst. 3
hospodářského zákoníku), podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.12.2000
zástavní právo působilo proti tomu, kdo "smluvně převzal" zástavu (věc, na
které vázne zástavní právo), jestliže "při uzavření smlouvy nabyvatel o
zástavním právu věděl nebo vědět musel", přičemž nabyvatel "odpovídá takto do
výše ceny nabyté věci" (srov. § 151d odst. 2 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31.12.2000), a podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 zástavní právo
působí proti "každému pozdějšímu vlastníku" zástavy (srov. § 164 občanského
zákoníku ve znění účinném od 1.1. do 31.12.2001 a § 164 odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném od 1.1.2002); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí
ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě teprve poté, co již vzniklo
zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku
zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky
zajištěné tímto zástavním právem, tedy - řečeno jinak - ten, kdo nabyl
vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v
době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro
určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem.
Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy
účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo zanikalo zejména z důvodů
uvedených v ustanovení § 129h hospodářského zákoníku, podle právní úpravy
účinné od 1.1.1992 do 31.12.2000 především v případech uvedených v ustanovení §
151g občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 a podle právní úpravy
účinné od 1.1.2001 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 občanského
zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že soudy měly důsledně rozlišovat mezi tím, zda
zástavní právo vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (vůči)
vlastníku zástavy na straně druhé. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá,
že zástavní právo sice může (platně vzniknout), že však nemusí působit proti
tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí
zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze
zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního
práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního
dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním
právem.
V projednávané věci soudy dovodily, že zástavní právo k předmětné nemovitosti,
zřízené zástavní smlouvou ze dne 9.3.1998, vzniklo podle ustanovení § 151d
odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000. Vzhledem k tomu, že
vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku bylo určeno rozhodnutím
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ
3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, mohlo předmětné zástavní právo
vůči němu působit, jen kdyby mohl být ve smyslu ustanovení § 164 odst.1
občanského zákoníku považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci".
Smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) mimo jiné spočívá ve zmírnění následků některých majetkových křivd, k
nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až
1989, zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických
vztahů k půdě a úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy
hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a
životního prostředí.
I když vydávání věcí oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) spočívá na smluvním principu (k vydání věci dochází
zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se
při něm autonomie vůle smluvních stran v nabytí věci ani v případě schválení
takové dohody; dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba
má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého)
majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených
podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle
smluvních stran. Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím, byl tím uspokojen tzv.
restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího
vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně. Představuje-li tedy
podle ustálené judikatury soudů "restituce obnovení původního právního stavu" s
účinky ex tunc v případech a za podmínek stanovených zákonem (srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. III ÚS 205/98), nelze oprávněnou
osobu, které byla věc navrácena do vlastnictví, považovat za "pozdějšího
vlastníka zastavené věci" ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném od 1.1.2002.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího
soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu