21 Cdo 3773/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci zástavního věřitele P. m. r. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti
zástavnímu dlužníkovi M. K., zastoupenému advokátem, o soudní prodej zástavy,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 157/2005, o dovolání
zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. března
2007 č.j. 57 Co 644/2006-77, takto:
I. Dovolání zástavního věřitele se zamítá.
II. Zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi na
náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám advokáta.
Zástavní věřitel, se domáhal, aby soud k uspokojení pohledávky zástavního
věřitele za zástavním dlužníkem vzniklé ze „Smlouvy o úvěru ze dne 12. 12.
1995“ , jakož i k uspokojení nákladů řízení, nařídil prodej „zastavených
nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, které jsou zapsány na listu vlastnictví
č. 2144 pro obec a katastrální území M. O. u K. ú. pro M. k., Katastrální
pracoviště O., a to budova – jiná stavba, v části obce M. O., na pozemku
parcelní č. 1910/1 a pozemek parcelní číslo 1910/1 o výměře 621 m²
zastavěná plocha a nádvoří“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že společnost C.,
L., jako postupitel postoupila žalobci jako postupníkovi smlouvou o postoupení
pohledávky pohledávku, jejíž výše činí „na jistině 1,868.349,16 Kč a na
příslušenství 5,566.071,91 Kč“ za dlužníkem V. K., podnikajícím pod obchodní
firmou V. K. – L.. Tato pohledávka vznikla z titulu smlouvy o úvěru ze dne 12.
12. 1995, která byla uzavřena „původně mezi obchodní společností I. a p. b.,
a.s. a dlužníkem“ (V. K.). Uvedená pohledávka z úvěrové smlouvy byla zajištěna
zástavním právem k výše uvedeným nemovitostem zástavního dlužníka M. K. na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. 12. 1995 uzavřené mezi I.
a p. b., a.s., a zástavním dlužníkem. Zajištěná pohledávka nebyla dosud
uspokojena, proto se zástavní věřitel domáhá svého práva „ve smyslu ustanovení
§ 200y a násl. o.s.ř.“.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2006, č.j. 85 C 157/2005-50,
nařídil soudní prodej zástavy, a to „nemovitosti budova – jiná stavba č.p. 779
na pozemku parcelní č. 1910/1 a pozemek parcelní č. 1910/1 – zastavěná plocha a
nádvoří, všechny nacházející se v katastrálním území M. O., zapsané na listu
vlastnictví pro obec O. a katastrální území M. O., vedené u K. ú. pro M. k.,
Katastrální pracoviště O. k uspokojení pohledávky žalobce za žalovaným vzniklé
ze Smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 1995“, a rozhodl, že „žalovaný je povinen
zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku
6.128,50 Kč“. Vyšel ze zjištění, že I. a p. b., a.s., poskytla dlužníku V. K.
střednědobý úvěr ve výši 2,500.000,- Kč s úrokovou „bazickou sazbou plus 4,6%
ročně“ z poskytnutých peněžních prostředků a podmínkami splatnosti úvěru do 20.
10. 1999, že I. a p. b., a.s., a zástavní dlužník M. K. uzavřeli dne 14. 12.
1995 k zajištění uvedené pohledávky z úvěrové smlouvy zástavní smlouvu s
právními účinky vkladu ke dni 14. 12. 1995, kterou zástavní dlužník zastavil
nemovitosti ve výroku uvedené, že zástavní věřitel zajištěnou pohledávku nabyl
na základě smlouvy o postoupení pohledávky od C., L. (společnost C., L. získala
pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2004 od postupitele
Č., a.s.), že Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem,
č.j. Sm 114/98-7, ze dne 7. 7. 1998, který nabyl právní moci dne 25. 7. 1998,
zavázal V. K. a I. K. zaplatit I. a p. b., a.s., 2,184.872,- Kč s 6% úroky z
částky 2,177.613,- Kč od 29. 11. 1997 do zaplacení, že Okresní soud v
Pelhřimově rozsudkem ze dne 23. 7. 2002, č.j. 4 C 500/2001-76, který nabyl
právní moci dne 17. 2. 2003, uložil V. K. zaplatit Č., a.s. 2,801.948,71 Kč s
příslušenstvím, že jediným vlastníkem zastavených nemovitostí je zástavní
dlužník M. K. a že v části C listu vlastnictví o omezení vlastnického práva je
zapsána smlouva o zástavním právu uzavřená ke shora uvedené úvěrové smlouvě.
Dospěl k závěru, že zástavní věřitel doložil, že je zástavním věřitelem a má
zajištěnou pohledávku za dlužníkem V. K., i to, že má zástavní právo k zástavě
a že M. K. je zástavním dlužníkem. Námitkou zástavního dlužníka, že zástavní
smlouva je absolutně neplatná se „v této fázi řízení“ nezabýval, neboť ji může
uplatnit v případném řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 3.
2007, č.j. 57 Co 644/2006-77, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že
žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy, „a to nemovitostí budovy – jiná
stavba č.p. 779 na pozemku parc. č. 1910/1 a pozemku parc. č. 1910/1 –
zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV pro obec O., k.ú. M. O., vedeném u
Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O., k uspokojení
pohledávky žalobce za žalovaným vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 12.12.1995“
zamítl, a že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení
5.225,- Kč advokátce“, a rozhodl že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému na
nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč advokátce“. Jako správná převzal
skutková zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právními
závěry, jestliže uplatněný nárok posuzoval podle ustanovení § 200y a § 200z
o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2002, neboť tato ustanovení nelze na zjištěný
skutkový stav aplikovat. Odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že zástavní
právo k nemovitostem, jejichž prodej zástavní věřitel navrhuje, vzniklo na
základě zástavní smlouvy ze dne 14. 12. 1995, že zástavní právo bylo vloženo do
katastru nemovitostí a právní účinky vkladu nastaly 14.12.1995, že pohledávka
ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 1995, k jejímuž zajištění zástavní právo
sloužilo, byla zástavnímu věřiteli proti dlužníkům přisouzena směnečným
platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 1998,
č.j. Sm 114/98-7, který nabyl právní moci dne 25. 7. 1998, zástavní právo k
nemovitostem i nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze
zástavy vzniklo přede dnem 1. 9. 1998. Toho dne nabyla účinnosti nová právní
úprava zástavního práva, obsažená v zákoně č. 165/1998 Sb., a nárok zástavního
věřitele je proto třeba posuzovat i v době po 1. 9. 1998 podle ustanovení §
151f obč. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1998. Přihlásil se k názoru
Nejvyššího soudu ČR, vyjádřenému „např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. 2 Cdon
967/97“, že, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, právo
zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy v řízení před soudem může
být vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zástavním právem zajištěné
pohledávky (případně i jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této
pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje
zástavy, a to i po zástavním dlužníku, jehož věc je zástavou, a který současně
není zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo dlužníkem
zřízeno.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání.
Namítá, že došlo k porušení ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. jak soudem prvního
stupně, tak zejména soudem odvolacím. Vycházeje z „obecného pravidla, že soud
zná práva“, a z toho, že, odkazuje-li odvoláním napadené usnesení odvolacího
soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 29 Cdo 726/2000,
„jde nepochybně o rozhodnutí, které bylo již známo v době vydání usnesení
Okresního soudu v Ostravě č.j. 85 C 157/2005-50 ze dne 31.5.2006“, jímž naopak
bylo žalobě vyhověno; dovolatel dovozuje, že měl být „poučen, o čem je nutno
tvrzení doplnit a jaké mohou být důsledky nesplnění takové výzvy“. Namítá také
porušení ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř., neboť se „žalobou zcela zjevně domáhal
vydání rozhodnutí, na jehož základě by bylo možno provést exekuci prodejem
nemovitosti ve vlastnictví žalovaného jako zástavce, když vůči přímému dlužníku
žalobce již vykonatelným titulem disponuje“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Zástavní dlužník navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je správné a námitky dovolatele považuje za „právně
irelevantní“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání a je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), a protože vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
nebyly zjištěny, mohl dovolací soud usnesení odvolacího soudu přezkoumat pouze
z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Podle ustálené judikatury soudů se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním
právem řídí i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998,
bylo-li zástavní právo zřízeno – jak tomu bylo v projednávané věci - v době od
1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 a vzniklo-li v této době také právo (nárok)
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; v případě, že právo (nárok) na
uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998, řídí se uspokojení pohledávky
zajištěné zástavním právem, zřízeným v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998,
právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002, ledaže by se zástavní věřitel domáhal
nařízení prodeje zástavy žalobou (návrhem) podanou u soudu v době od 1. 9. 1998
do 31. 12. 2001 (srov. právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod
č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl.
IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů). Žaloba o
soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení § 200y až § 200za občanského
soudního řádu (účinných od 1. 1. 2002), tedy může být důvodná, jen jestliže
právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9.
1998. Ze stejných závěrů vycházel v projednávané věci i odvolací soud, když na
základě (dovoláním nenapadených) skutkových zjištění (že zástavní právo vzniklo
14. 12. 1995 a že nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vznikl
před 1. 9. 1998) dovodil, že nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy se řídí ustanovením § 151f obč. zák. ve znění do 31. 8.
1998.
S námitkou dovolatele, že řízení je postiženo vadou, neboť zástavní věřitel
nebyl poučen podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., „o čem je nutno tvrzení
doplnit a jaké mohou být následky nesplnění takové výzvy“, dovolací soud
nesouhlasí.
Poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci
v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým
tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba
byla zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci
(zástavní věřitel) neunesli důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na
základě zjištěného skutkového stavu (kdy vzniklo zástavní právo a kdy vznikl
nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy), nebylo zde ani důvodu pro
postup soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle
ustanovení § 118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná
tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové
stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení
podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že postupem soudu bylo „porušeno
ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.“.
Podle ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho
obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Citované ustanovení se prosadí zejména tehdy, jestliže z účastníkova procesního
úkonu je zřejmé, čeho se účastník domáhá, avšak účastník takový srozumitelný a
určitý úkon nesprávně označí. Není však možné (jednalo by se o soudní svévoli),
aby určitému a srozumitelnému úkonu byl přikládán jiný, než účastníkem
sledovaný smysl. Proto ani nelze obsah účastníkova úkonu domýšlet nebo z něj
činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
Ze žaloby ze dne 15. 5. 2005, doručené soudu prvního stupně dne 19. 4. 2005,
však žádný rozpor mezi jejím obsahem a jejím označením nevyplývá. Podle jejího
obsahu (srov. dikci: „. . . proto ve smyslu ustanovení § 200y a násl.
Občanského soudního řádu v platném a účinném znění navrhuje Okresnímu soudu v
Ostravě, aby vydal . . .“), včetně navrhovaného soudního výroku „. . . se
nařizuje prodej zastavených nemovitostí . . .“, je nepochybné, čeho se zástavní
věřitel domáhá (soudního prodeje zástavy podle ustanovení § 200y a násl.
o.s.ř.). Procesní úkon zástavní věřitel označil: „Žaloba o nařízení soudního
prodeje zástavy“. Obsah žaloby tak spolu s jejím označením tvoří logický celek
a soudy také správně žalobu skutečně posoudily jako žalobu na nařízení soudního
prodeje zástavy; jiné posouzení uvedeného úkonu by bylo neoprávněným zásahem do
zásady dispoziční, jež je českému procesnímu právu vlastní a jež - jinak
vyjádřeno - znamená, že žalobce (zde zástavní věřitel) je „pánem“ procesu a že
jen on rozhoduje (mimo jiné) o tom, co má být předmětem řízení (o jakých
právech či povinnostech mají soudy v jím zahájeném řízení rozhodovat).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska námitek
uplatněných v dovolání správný. Protože – jak výše uvedeno - nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání zástavního věřitele podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly zástavnímu dlužníku v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov.
§ 7 písm. f), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a
v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem 4.050,- Kč.; náhrada za daň z
přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť
advokát, který zástavního dlužníka zastupoval, neprokázal, že by byl plátcem
této daně (srov. § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997
Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.).
Protože dovolání zástavního věřitele bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby zástavnímu dlužníku náklady v celkové výši 4.050,- Kč nahradil.
Zástavní věřitel je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, který zástavního dlužníka v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu