21 Cdo 3826/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci
dědictví po S. S., za účasti 1) Mgr. E. M., zastoupené Mgr. Čestmírem
Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova č. 17, a 2) S. S.,
zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích,
Masarykovo náměstí č. 10/9, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D
307/2008, o dovolání Mgr. Elišky Malachové proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 12. května 2011 č.j. 18 Co 201/2010-263, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 17. února
2010 č.j. 60 D 307/2008-138 (s výjimkou výroku, kterým nebylo S. S. přiznáno
osvobození od soudních poplatků) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Řízení o dědictví po S. S., bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Blansku
ze dne 21.3.2008 č.j. 60 D 307/2008-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví
byla pověřena JUDr. Lenka Pikálková, notářka v Boskovicích 4 (§ 38 občanského
soudního řádu).
Poté, co byl proveden soupis aktiv a pasiv dědictví, Okresní soud v Blansku
usnesením ze dne 21.4.2009 č.j. 60 D 307/2008-111 určil, že obvyklá cena
majetku zůstavitele činí 166.748,- Kč, že dluhy zůstavitele činí 2.976,- Kč a
že čistá hodnota dědictví činí 163.772,- Kč; usnesení nabylo právní moci (podle
potvrzení uvedeného ve spise) dnem 9.5.2009.
Okresní soud v Blansku poté usnesením ze dne 17.2.2010 č.j. 60 D 307/2008-138
potvrdil, že veškeré dědictví nabyl syn zůstavitele S. S. a že dcera
zůstavitele Mgr. E. M. "z dědictví nic nenabývá", rozhodl, že S. S. se
nepřiznává osvobození od soudních poplatků, že S. S. je povinen zaplatit "na
účet Okresního soudu v Blansku" na náhradě nákladů řízení "vzniklých státu"
11.000,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a určil
výši odměny a náhrady hotových výdajů notářky JUDr. Lenky Pikálkové za úkony,
které provedla v řízení o dědictví jako soudní komisař a které uložil zaplatit
S. S. Při svém rozhodování ve věci samé vycházel z toho, že zůstavitel pořídil
do notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Lenkou Pikálkovou dne 3.4.2001
závěť, kterou ustanovil dědičkou svého majetku dceru Mgr. E. M., a že syn
zůstavitele S. S., který není dědicky nezpůsobilý ve smyslu ustanovení § 469
občanského zákoníku, namítl relativní neplatnost závěti a "žádal svůj zákonný
podíl", a dovodil, že dědický podíl S. S. tvoří ideální jedna čtvrtina dědictví
a že dědický podíl Mgr. E. M. tvoří ideální tři čtvrtiny dědictví. Vzhledem k
tomu, že nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, že S. S. navrhl, aby na
dědický podíl Mgr. E. M. byl započten dar, který ji zůstavitel poskytl na
základě darovací smlouvy ze dne 14.2.2008 ("ideální polovina nemovitostí
zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území Boskovice, tj.
budovy - domu čp. na pozemku p.č. v části obce Boskovice a pozemků p.č.
zahrada, p.č. zastavěná plocha a nádvoří včetně všech součástí a příslušenství,
které tvoří venkovní úpravy"), a že zůstavitel nedal k započtení příkaz, soud
prvního soudu zkoumal, zda Mgr. E. M. nebyla darováním oproti S. S. ve smyslu
ustanovení § 484 občanského zákoníku "neodůvodněně zvýhodněna", a na "základě
stanovení obvyklé ceny daru" ve výši 900.000,- Kč dospěl ke kladnému závěru a
"započetl na dědický podíl Mgr. E. M. citovaný dar". Protože hodnota daru
převyšuje dědický podíl Mgr. E. M., soud prvního stupně uzavřel, že dědictví
připadne S. S. a že Mgr. E. M. "z dědictví nic nenabývá".
K odvolání Mgr. E. M. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12.5.2011 č.j. 18 Co
201/2010-263 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
dovodil shodně se soudem prvního stupně, že dar, který Mgr. E. M. obdržela od
zůstavitele na základě darovací smlouvy ze dne 14.2.2008, je třeba započíst na
její dědický podíl, neboť "z obsahu spisu, z podání jednotlivých účastníků, ani
z výpovědí jednotlivých účastníků nebyly zjištěny důvody (např. mimořádná péče
o zůstavitele, provádění oprav či údržby zůstavitelových nemovitostí aj.), z
nichž by bylo možno dovodit, že zvýhodnění Mgr. E. M. oproti dalšímu dědici S.
S. uvedeným darem bylo důvodné", a že zápočet na dědický podíl Mgr. E. M. byl
proveden v souladu se zákonem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Mgr. E. M. dovolání. Namítá, že
ustanovení § 484 věty třetí občanského zákoníku o zápočtu na dědický podíl při
dědění ze závěti patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, neboť pojem "neodůvodněného zvýhodnění" není v právním předpise
definován a jeho vymezení závisí "v každém jednotlivém případě na úvaze soudu",
a že tedy zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby "závěr o
odůvodněnosti, resp. neodůvodněnosti zvýhodnění obdarovaného dědice
korespondoval s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se
zákonem požadovanou ochranou neopominutelných dědiců před nespravedlivým
zvýhodněním". Uvedeným způsobem soudy v projednávané věci nepostupovaly, když
nevzaly v úvahu, že zůstavitel "měl prokazatelně v úmyslu svého syna vydědit,
avšak s ohledem na svůj zdravotní stav to již za života neučinil", že S. S.,
ačkoliv žil se zůstavitelem v jednom domě, se o něj "nezajímal, nepomáhal mu a
při vzájemných setkáních ho urážel a působil mu tím psychickou újmu" a že
zůstavitel s manželkou darovali S. S. ideální polovinu nemovitostí, což učinili
"na oko" uzavřenou kupní smlouvou, neboť jejich úmyslem "nebylo předmětnou
ideální polovinu prodat ale darovat, čímž S. S. obdržel od zůstavitele stejný
prospěch jako dovolatelka. Dovolatelka dále namítá, že jednání S. S. vůči
zůstaviteli "bylo proti dobrým mravům" a že soudy měly z tohoto důvodu
"nepřipustit námitku započtení na dědický podíl". Přípustnost dovolání
dovolatelka dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S. S. navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Uvedl, že
usnesení odvolacího soudu "s ohledem na povahu projednávané věci a výsledky
provedeného dokazování" nepředstavuje "věc zásadního významu a že "k žádnému
zvýhodnění ani k jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, nedošlo".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání je třeba i v současné době projednat a
rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadené
usnesení bylo vydáno v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.
1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Mgr. E. M. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil.
Dovolání Mgr. E. M. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené usnesení odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, jaké jsou předpoklady pro zápočet na dědický podíl podle
ustanovení § 484 věty třetí občanského zákoníku při dědění ze závěti, jestliže
zůstavitel nedal k započtení příkaz. Protože odvolací soud vyřešil tuto právní
otázku v rozporu s ustálenou judikaturou a protože vyřešení této právní otázky
bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), představuje napadené usnesení
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam; dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání Mgr. E. M. je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nedojde-li k dohodě o vypořádání dědictví, soud potvrdí dědictví těm, jejichž
dědické právo bylo prokázáno (§ 483 občanského zákoníku). Soud potvrdí nabytí
dědictví podle dědických podílů (§ 484 věta první občanského zákoníku). Při
dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele
od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice
uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2 občanského zákoníku, započte se kromě toho
i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§ 484 věta druhá
občanského zákoníku). Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést,
jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic
byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 občanského zákoníku neodůvodněně
zvýhodněn (§ 484 věta třetí občanského zákoníku).
Z výše uvedeného v první řadě vyplývá, že při dědění ze závěti se provede
zápočet na dědický podíl, k němuž nedal zůstavitel příkaz, jen jestliže bude v
řízení o dědictví dokazováním prokázáno, že by obdarovaný dědic (dědic, který
od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty) byl jinak (tj. aniž by byl proveden zápočet na jeho dědický podíl)
neodůvodněně zvýhodněn proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 občanského
zákoníku (tzv. neopomenutelnému dědici).
Odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
usnesení - dovodil, že je třeba provést zápočet na dědický podíl Mgr. E. M.,
neboť "z obsahu spisu, z podání jednotlivých účastníků, ani z výpovědí
jednotlivých účastníků nebyly zjištěny důvody (např. mimořádná péče o
zůstavitele, provádění oprav či údržby zůstavitelových nemovitostí aj.), z
nichž by bylo možno dovodit, že zvýhodnění Mgr. E. M. oproti dalšímu dědici S.
S. uvedeným darem bylo důvodné", ačkoliv uvedený závěr sám o sobě k zápočtu
podle ustanovení § 484 věty třetí občanského zákoníku nepostačuje. Pro aplikaci
ustanovení § 484 věty třetí občanského zákoníku není totiž významné to, zda
(případně) bylo zvýhodnění obdarovaného dědice proti neopomenutelnému dědici
"důvodné", ale toliko (důkazy podložený) závěr, že zvýhodnění obdarovaného
dědice bylo oproti neopomenutelnému dědici "neodůvodněné", tedy - řečeno jinak
- jen prokázání takových skutečností, jejichž právní posouzení by vedlo k
závěru, že šlo u obdarovaného dědice o zvýhodnění "neodůvodněné".
Ustanovení § 484 věty třetí občanského zákoníku vychází - jak dovodila již
ustálená judikatura soudů a jak správně uvádí dovolatelka - z premisy, že jde o
ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo
právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda obdarovaný dědic byl
oproti dědici uvedenému v ustanovení § 479 občanského zákoníku neodůvodněně
zvýhodněn, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském
zákoníku ani v jiném předpise není pojem "neodůvodněného zvýhodnění" definován,
přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a
při absenci pokynu zůstavitele k zápočtu má být obdarovanému dědici započítán
na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní
normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně přitom
platí, že soud má při zkoumání "neodůvodněnosti" zvýhodnění obdarovaného dědice
přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného
daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším
okolnostem, jež darování "podmiňovaly", či provázely, k míře (kvantitě)
zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o
"neodůvodněnosti" zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou
zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou
neopominutelných dědiců (§ 479 občanského zákoníku) před nespravedlivým
znevýhodněním (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26.2.2009 sp. zn. 21 Cdo 4159/2007, které bylo uveřejněno pod č. 144 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že by obdarovaná dědička Mgr.
E. M. byla oproti synovi zůstavitele S. S. "neodůvodněně zvýhodněna", jen na
"základě stanovení obvyklé ceny daru"; odvolací soud se tím, na jakých
skutečnostech spočívá neodůvodněné zvýhodnění obdarované dědičky Mgr. E. M.
oproti synovi zůstavitele S. S., nezabýval, když uzavřel, že "nebyly zjištěny
důvody", pro které by zvýhodnění obdarované dědičky "bylo důvodné". Nehledě k
(výše zmíněné) nepřípadnosti závěrů odvolacího soudu je nepochybné, že soudy
nevymezily relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu ustanovení § 484 věty
třetí občanského zákoníku v souladu se zákonem. Obvyklá cena daru sama o sobě
nepostačuje k tomu, aby bylo z hlediska vymezení hypotézy právní normy možné
považovat úvahu soudu za správnou a úplnou. Vedeny chybným právním názorem se
soudy nezabývaly zkoumáním všech dalších okolností významných podle ustanovení
§ 484 věty třetí občanského zákoníku, zejména tím, zda S. S. vskutku obdržel od
svých rodičů bezplatně v roce 1974 ideální polovinu nemovitostí, jejichž druhou
polovinu obdržela podle darovací smlouvy ze dne 14.2.2008 Mgr. E. M.
S názorem dovolatelky, že by námitka S. S. o započtení na dědický podíl Mgr. E.
M. mohla být v rozporu s dobrými mravy, nelze souhlasit. Dovolatelka totiž
(kromě jiného) přehlíží, že provedení zápočtu na dědický podíl podle ustanovení
§ 484 věty třetí občanského zákoníku není podmíněno uplatněním takového práva
ze strany "poškozeného" dědice, ale jen zjištěním toho, že by obdarovaný dědic
byl neprovedením zápočtu oproti neopomenutelnému dědici nedůvodně zvýhodněn.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou
výroku, kterým nebylo S. S. přiznáno osvobození od soudních poplatků, jenž
nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Blansku) k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu