21 Cdo 3871/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
opatrovnické věci Š. K., zbaveného způsobilosti k právním úkonům, zastoupeného
opatrovníkem A. H., o návrhu JUDr. M. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Kučerou,
advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská č. 262/35, na změnu opatrovníka,
vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 P 48/2007, o dovolání
navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2010 č.j.
31 Co 65/2010-182, takto :
I. Dovolání navrhovatele se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27.3.2006 č.j. 23 Nc 1108/2005-76,
potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.6.2006 č.j. 31 Co
258/2006-106, byl Š. K. zbaven způsobilosti k právním úkonům.
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 23.10.2006 č.j. 23 Nc 1108/2005-119
ustanovil opatrovníkem Š. K. jeho matku V. H. Usnesením ze dne 16.9.2009 č.j.
23 P 48/2007-134 Okresní soud v Berouně zprostil V. H. na její žádost,
odůvodněnou jejím nepříznivým zdravotním stavem, funkce opatrovníka a
opatrovníkem Š. K. ustanovil jeho "polorodého" bratra A. H.
Návrhem podaným dne 22.10.2009 u Okresního soudu v Berouně se navrhovatel
domáhal, aby byl ustanoven opatrovníkem Š. K. Svůj návrh odůvodnil zejména tím,
že dosavadní opatrovnice V. H. dne 17.10.2009 zemřela a že navrhovatel je otcem
Š. K., "nese rodičovskou zodpovědnost dle § 34 odst. 2 zákona o rodině" a jako
nejbližší příbuzný je osobou vhodnou vykonávat tuto funkci. Navrhovatel se se
Š. K. stýká a "věnuje se jeho výchově". Š. K. má sice dva "polorodé"
sourozence, ti však "nejsou jeho nejbližšími příbuznými" a v dědickém řízení po
zemřelé V. H. budou s ním jako další dědici "v konfliktu zájmů", což u
navrhovatele nehrozí.
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 15.12.2009 č.j. 23 P 48/2007-148 zamítl
návrh navrhovatele "na změnu opatrovníka Š. K.". Uzavřel, že opatrovníkem již
byl ustanoven A. H. a že nejsou důvody pro změnu osoby vykonávající tuto
funkci. Zdůraznil, že "podmínkou výkonu funkce není nejbližší příbuzenství" a
že možnost kolize v rámci dědického řízení po zemřelé V. H. mezi Š. K. a
opatrovníkem není "relevantní, neboť tuto kolizi lze vyřešit ustanovením
kolizního opatrovníka opatrovance pro dědické řízení". Stávající opatrovník je
schopen zastupovat opatrovance "plnohodnotně a řádně".
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.6.2010 č.j. 31
Co 65/2010-182 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že Š. K. je
zletilý a že proto nemůže být zastupován svými rodiči. Soudem ustanovený
opatrovník A. H. "svou funkci vykonává dobře a v souladu se zájmy opatrovance"
a není žádný důvod k tomu, aby funkci přestal konat. Skutečnost, že opatrovník
nemá k opatrovanci vyživovací povinnost, "není rozhodující pro ustanovení
opatrovnictví" a "kolizi v rámci dědického řízení lze řešit ustanovením
opatrovníka pouze pro dědické řízení".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, že by pro změnu osoby opatrovníka nemělo význam, že
A. H. "je v konfliktu zájmů s opatrovancem" vzhledem k tomu, že oba jsou dědici
po zemřelé matce V. H., kdy dědické řízení není skončeno a předmětem dědictví
jsou mimo jiné "nemovitosti v hodnotě několika milionů korun", a dovozuje, že
jde o skutečnost, která A. H. z opatrovnictví ve smyslu ustanovení § 192 odst.1
o.s.ř. vylučuje. Ustanovení § 30 občanského zákoníku, upravující institut
zvláštního zástupce, bylo podle názoru navrhovatele derogováno novelou
ustanovení § 192 odst. 1 o.s.ř., provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., dle zásady
"lex posterior derogat priori". Přípustnost svého dovolání navrhovatel dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Usnesení, kterým soud v opatrovnickém řízení ustanovuje podle ustanovení § 192
o.s.ř. opatrovníka osobě, jež ho podle zákona musí mít, je usnesením ve věci
samé, neboť je jím rozhodnuto předmětu, pro něž se řízení o ustanovení
opatrovníka vede.
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Navrhovatel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) a § 241a
odst.3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy řešily právní otázky, zda je důvodem pro odvolání
(zproštění funkce) opatrovníka okolnost, že může dojít ke střetu jeho zájmů se
zájmy opatrovance, a co se rozumí "protichůdnými zájmy" ve smyslu ustanovení §
192 odst.1 věty druhé o.s.ř. Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování
dovolacího soudu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání navrhovatele proti
usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c)
o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předseda senátu je povinen postarat se o to, aby byl ustanoven opatrovník
osobám, které ho podle zákona musí mít (§ 192 odst. 1 věty první o.s.ř.). Soud
ustanoví opatrovníkem rodiče či jinou osobu blízkou osoby, která opatrovníka
podle zákona musí mít, nebrání-li tomu zvláštní důvody, zejména protichůdné
zájmy mezi touto osobou a rodičem či jinou osobou blízkou či mezi těmito
osobami navzájem ( § 192 odst. 1 věty druhé o.s.ř.).
Zákonným zástupcem fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena
způsobilosti k právním úkonům, je soudem ustanovený opatrovník (srov. § 27
odst.2 občanského zákoníku); nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný
fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení
opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho
zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§ 27 odst.3 občanského
zákoníku). Zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného (srov. § 22 odst.2 občanského zákoníku). Dojde-li ke střetnutí
zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného, ustanoví soud zvláštního
zástupce (srov. § 30 občanského zákoníku).
V projednávané věci - jak vyplývá z obsahu spisu - byl pravomocným usnesením
Okresního soudu v Berouně ze dne 16.9.2009 č.j. 23 P 48/2007-134 ustanoven
opatrovníkem Š. K. A. H.; matka Š. K. V. H. byla současně na svoji žádost
zproštěna funkce opatrovníka. A. H. funkci opatrovníka vykonává řádně,
navštěvuje Š. K. v místě jeho bydliště, Š. K. také několikrát uskutečnil
několikadenní návštěvu v bydlišti opatrovníka, opatrovník přispívá ze svých
prostředků na úhradu sociálních služeb poskytovaných Š. K. Matka Š. K. a A. H.
V. H. dne 17.10.2009 zemřela a dědické řízení dosud není skončeno.
Ustanovení § 192 o.s.ř. představuje procesní provedení hmotněprávních
ustanovení soukromého práva o ustanovení zákonného zástupce fyzické osobě,
která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že
opatrovník jako zákonný zástupce je oprávněn jednat za fyzickou osobu zbavenou
způsobilosti k právním úkonům jejím jménem a že z tohoto zastoupení vznikají
práva a povinnosti přímo opatrovanci, musí soud při výběru opatrovníka dbát
především o to, aby skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem
opatrovnictví a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných
zájmů opatrovance.
Je nepochybné, že zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných
zájmů opatrovance může jen ten, kdo vůči němu nemá protichůdné zájmy, tedy,
řečeno jinak, ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance. Z
opatrovnictví ovšem nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se
zájmy opatrovance; funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů
soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže
je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý
jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Nejde proto o
případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní
situaci, který se řeší - obdobně jako při zastoupení ze zákona, např. ve vztahu
mezi rodičem coby zákonným zástupcem a nezletilým dítětem - prostřednictvím
ustanovení zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka) podle ustanovení §
30 občanského zákoníku.
Hrozí-li v projednávané věci střet zájmů mezi opatrovancem Š. K. a jeho
opatrovníkem A. H. při projednávání dědictví po jejich matce V. H., má
protichůdnost jejích zájmů jen dočasnou povahu, týká se pouze této přechodné
právní situace a nastala až po ustanovení A. H. jako opatrovníka. Není proto na
místě dovozovat, že by po ustanovení A. H. opatrovníkem nabyly protichůdné
zájmy mezi Š. K. a opatrovníkem takovou intenzitu, která by odůvodnila závěr,
že opatrovník A. H. nadále práva a oprávněné zájmy nesvéprávného řádně
(všestranně a efektivně) nebude hájit. Dojde-li opravdu ke střetu zájmů mezi Š.
K. a A. H., pro který opatrovník nebude moci zastupovat Š. K. v řízení o
dědictví po V. H., bude opatrovanci ustanoven zvláštní zástupce (tzv. kolizní
opatrovník) podle ustanovení § 30 občanského zákoníku.
S argumenty dovolatele, podle nichž by popsaný střet zájmů měl vést bez dalšího
k závěru o nemožnosti (vyloučení) osoby opatrovníka z (dalšího) opatrovnictví,
nelze souhlasit. Znamenají totiž, že by vždy, při každém takovém ojedinělém a
dočasném střetu zájmů, muselo dojít k odvolání (zproštění funkce) dosavadního
opatrovníka a k ustanovení nového zákonného zástupce; k takovému postupu nejsou
žádné důvody, stejně jako rodiče nepřestávají být zákonnými zástupci
nezletilého dítěte jen z důvodu, že došlo mezi nimi a dítětem ke střetu zájmů a
že proto dítěti musel být ustanoven zvláštní zástupce (tzv. kolizní
opatrovníka) podle ustanovení § 30 občanského zákoníku.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatele, podle kterého by ustanovení
§ 30 občanského zákoníku, upravující institut zvláštního zástupce (tzv.
kolizního opatrovníka), bylo "derogováno novelou ustanovení § 192 odst. 1
o.s.ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. dle zásady lex posterior derogat
priori". Citovanou novelou, účinnou od 1.7.2009, byla do ustanovení § 192 odst.
1 o.s.ř. doplněna věta druhá, jejímž smyslem je bližším způsobem procesně
rozvinout podmínky ustanovení opatrovníka osobám, které jej podle zákona, tedy
i podle ustanovení § 30 občanského zákoníku, musí mít; není tedy správný názor,
že by nové ustanovení § 193 odst.1 věta druhá o.s.ř. "suspendovalo" právní
úpravu obsaženou v ustanovení § 30 občanského zákoníku. Podmínce uvedené v
ustanovení § 192 odst.1 větě druhé o.s.ř. "nebrání-li tomu zvláštní důvody,
zejména protichůdné zájmy mezi touto osobou a rodičem či jinou osobou blízkou
či mezi těmito osobami navzájem", pak je třeba, jde-li o střet zájmů nastalý až
v době po ustanovení opatrovníka, rozumět právě ve shora uvedeném smyslu
soustavnosti a dluhoudobosti a nikoliv v jeho ojedinělosti a dočasnosti,
související pouze s určitou přechodnou právní situací, z níž možný střet vyvěrá.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska
dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že
by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání navrhovatele
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a) a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť jde o řízení, jež lze zahájit i bez návrhu
(§ 81 odst. 1 o.s.ř.), v němž zásadně nemá žádný z jeho účastníků právo na
náhradu nákladů řízení, a dovolací soud neshledal ve věci okolnosti případu
odůvodňující (výjimečné) přiznání náhrady nákladů řízení účastníkům.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu