USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce B. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, T. G. Masaryka č. 1838, proti žalovanému ENGLER INVEST a. s. se sídlem v Praze 9 - Letňanech, Tupolevova č. 713, IČO 27229301, o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 54/2013-199, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2018 č. j. 57 Co 464/2017-242, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018 č. j. 57 Co 464/2017-242 podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [dovolatel vůbec nevylíčil, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího soudu musí být z dovolání - může-li být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v této věci) - zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení § 237 o. s. ř. je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014)] a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, jednak námitky, kterými žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [nesouhlasí-li se zjištěním odvolacího soudu, jaká konkrétní pohledávka byla zástavní smlouvou zajištěna, a namítá-li v souvislosti s tím, že „názor odvolacího soudu“ je „v rozporu s provedenými důkazy a se zněním zástavní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí“, nesouhlasí-li (v souvislosti s posouzením otázky platnosti právního úkonu spočívajícího ve vzdání se zástavního práva) s hodnocením důkazů odvolacím soudem a poukazuje-li na vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud „postupoval ve věci jednostranně a přijal pouze námitky žalovaného“], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že „se mu podařilo prokázat, že žalovaný a společnost Engler Praha s. r. o. jej záměrně a cíleně uvedli v omyl tak, aby se vzdal zástavního práva a umožnil převod pozemků bez jakéhokoliv zatížení na žalovaného“ a že „výkon práva žalovaného, který spočívá v tom, že uvede žalobce v omyl a svým jednáním jej poškodí o cca 40 milionů korun nemůže požívat soudní ochrany, naopak se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy a ten je ze zákona absolutně neplatný“, pak přehlíží, že judikatura soudů dospěla k závěru, že omyl jednajícího má ve smyslu ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm, ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět; byl-li omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), je právní úkon neplatný, i když nešlo o omyl podstatný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1898/99 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2828/2000). Rozhodnutí odvolacího soudu (v závěru, že úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o zániku zástavní smlouvy ze dne 29. 1. 2004 pro omyl žalobce podle ustanovení § 49a obč. zák. nemohou obstát) je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; smlouva o zániku zástavní smlouvy uzavřená dne 8. 1. 2007 mezi zástavkyněmi (E. S. a J. S.) a zástavními věřiteli (žalobcem a M. M.) by totiž mohla být neplatná pro omyl zástavních věřitelů jen v případě, že by jejich omyl vyvolaly (nebo o něm alespoň musely vědět) zástavkyně, které byly druhou stranou smlouvy. V jednání spočívajícím v údajném uvedení žalobce v omyl v souvislosti s uzavřením smlouvy o zániku zástavní smlouvy nelze spatřovat ani důvod neplatnosti této smlouvy tkvící v jejím (obsahovém) rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť uzavření smlouvy v omylu je třeba posuzovat podle speciálního ustanovení § 49a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2506/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2000, s. 566).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu