USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti žalovaným 1) M. M., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, a 2) M. P., o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 194/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 36 Co 136/2023-350,
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikoval) vázne zástavní právo ve prospěch žalobkyně, a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovodil, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a procesně správným způsobem. Žalobkyně má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, které bylo z katastru vymazáno, a je třeba stanovit, zda se tak stalo v souladu se zákonem. Zástavní právo žalobkyně je starším než zástavní právo M. P. (dále jen původní žalované) a pokud pohledávka žalobkyně, která byla takovým zástavním právem zajištěna, nebyla z hlediska zákona o veřejných dražbách přihlášena, nezaniklo vydražením ani zástavní právo žalobkyně a nadále působí proti původní žalované jako vydražiteli.
Soud prvního stupně přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil tvrzení původní žalované a jí spřízněných osob o odevzdání částky 200 000 Kč do rukou syna původní žalované, zjištění byla neucelená, navzájem si protiřečící (rozpor výpovědi původní žalované s výpovědí jejích dětí), notářský zápis existenci půjčky přímo neprokazuje, pouze to, že syn původní žalované uznal v roce 2014 existenci závazku co do důvodu a výše (v době, kdy se žalobkyně domáhala soudního prodeje zástavy), listinná podoba smlouvy o půjčce z roku 2007 a dohody o uznání dluhu z roku 2008 neexistuje (měly být zničeny při požáru) a jejich kopie nebyly způsobilé prokázat, kým byly vyhotoveny a kdy a kdo je skutečně podepsal.
Zásadním zjištěním bylo, že původní žalovaná, která za účelem vymožení své pohledávky (z půjčky) za synem přistoupila k nedobrovolné dražbě nemovitostí (i ve vztahu k druhému vlastníkovi, své dceři), svá práva neuplatnila proti synovi, který obdržel polovinu za vydražené nemovitosti, a přesto jí údajnou půjčku nevrátil.
2. Usnesením ze dne 5. 9. 2024, č. j. 10 C 194/2015-389, Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl, že v řízení, které bylo přerušeno v důsledku smrti původní žalované M. P. (zemřelé dne 20. 11. 2023), bude na straně žalované dle výsledků dědického řízení po právní moci tohoto usnesení pokračováno s dědici žalované, kterými jsou M. P. a M. M. Usnesení nabylo právní moci dne 2. 10. 2024.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen odvolací soud) ze dne 7. 9. 2023, č. j. 36 Co 136/2023-350, podala žalovaná 1) dovolání. Namítá „nesprávné posouzení věci, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně by relevantní hmotněprávní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Uvedla, že „v řízení zcela jednoznačně prokázala, že půjčka poskytnutá žalovanou M. P. skutečně proběhla a zástavní právo žalované zajišťovalo závazek, který je starší než pohledávka žalobkyně“, a že „zástavní práva k oběma pohledávkám (žalobkyně i pohledávce na 200 000 Kč) ze zákona zanikla – a to spolu s přechodem vlastnictví, tj. příklepem v rámci provedené nedobrovolné dražby“. Žalobkyně svojí nečinností sama způsobila vznik situace, kdy došlo k výmazu jejího zástavního práva z katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a aby byla odložena vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu z důvodu vzniku závažné újmy jí a jejímu bratrovi.
4. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované 1) dovolací soud zamítl.
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
8. Žalovaná 1) v kontextu shora uvedeného rozboru nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání; ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi příběhu,
vlastní skutková tvrzení, ze kterých vyvozuje odlišné, pro sebe výhodné, právní posouzení. Dovolání žalované 1) je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jejího odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů. Namítá-li žalovaná 1), že „jednoznačně prokázala, že půjčka poskytnutá žalovanou M. P. skutečně proběhla a zástavní právo žalované zajišťovalo závazek, který je starší než pohledávka žalobkyně“, že “svědek M. P. jednoznačně uznal svůj závazek vůči žalované, který předcházel vzniku pohledávky žalobkyně“, že „peníze od matky fakticky převzal“, že „všichni (žalovaná i svědci) potvrdili, že zápůjčka skutečně proběhla, s penězi bylo před nimi manipulováno a byly ze strany žalované M. P. předány“, a že “se dá jednoznačně vyvodit, že k předání peněžní částky ve výši 200 000 Kč fakticky došlo již v roce 2007“, že „ze svědecké výpovědi notářky jednoznačně vyplývá, že originály předmětných listin musely v době sepisu notářského zápisu existovat, a tím byla prokázána i existence pohledávky žalované vůči jejímu synovi z roku 2007“, že „pohledávka žalobkyně se považuje za přihlášenou, neboť je mladší než pohledávka na 200 000 Kč“, a že „zástavní práva k oběma uvedeným pohledávkám ze zákona zanikla spolu s přechodem vlastnictví, tj. příklepem v rámci provedené nedobrovolné dražby“, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Jde tak o námitky, jimiž žalovaná 1) uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. 9. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 10. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 11. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 12. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 13. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu