21 Cdo 3973/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Starém Městě, Na Příkopě č. 958/25, za účasti 1) Ředitelství silnic a
dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na
Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem
se sídlem v Liberci, Valdštejnská č. 381/6, 2) České republiky – Státního
pozemkového úřadu v Praze 3 - Žižkově, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, 3)
města Hrádek nad Nisou se sídlem městského úřadu v Hrádku nad Nisou, Horní
náměstí č. 73, IČO 00262854, 4) ZAPA beton a. s. se sídlem v Praze 4, Vídeňská
č. 495, IČO 25137026, 5) Ing. V. V., 6) O2 Czech Republic a. s. se sídlem v
Praze 4 – Michli, Za Brumlovkou č. 266/2, IČO 60193336, 7) JUDr. Mgr. Martiny
Jinochové Matyášové se sídlem v Praze 1, Washingtonova č. 25, jako insolvenční
správkyně dlužníka Simpos s. r. o. se sídlem v Hrádku nad Nisou – Doníně, IČO
25497154, 8) UPC Česká republika, s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Nuslích,
Závišova č. 502/5, IČO 00562262, 9) Severočeské vodárenské společnosti a. s. se
sídlem v Teplicích, Přítkovská č. 1689, IČO 49099469, a 10) ČEZ Distribuce, a.
s. se sídlem v Děčíně, Teplická č. 874/8, IČO 24729035, zastoupeného JUDr.
Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23, o
vyvlastnění, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod
sp. zn. 62 C 70/2012, o dovolání Krajského úřadu Libereckého kraje a o dovolání
Ředitelství silnic a dálnic ČR proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
listopadu 2013 č. j. 4 Co 103/2013-187, takto:
I. Dovolání Krajského úřadu Libereckého kraje se odmítá.
II. Usnesení vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Ředitelství silnic a dálnic ČR podalo dne 8. 2. 2010 u Magistrátu města Liberec
žádost o odnětí vlastnického práva žalobkyně k pozemkům vše v k. ú. V. u H. n
N, a dále vše v k. ú. G., a jeho přechod na vyvlastnitele Ředitelství silnic a
dálnic ČR, jakož i o omezení vlastnického práva žalobkyně a dalších
vyvlastňovaných Pískovny Hrádek a. s., Pozemkový fond České republiky a města
Hrádek nad Nisou k pozemkům zřízením věcného břemene ve prospěch vyvlastnitelů
Ředitelství silnic a dálnic ČR, O2 Czech Republic a. s. (dříve Telefónica Czech
Republic, a. s.), Simpos s. r. o., UPC Česká republika, s. r. o. (dříve UPC
Česká republika a. s.), Severočeská vodárenská společnost, a. s., a ČEZ
Distribuce, a. s., za účelem provedení veřejně prospěšné stavby pozemní
komunikace „silnice I/35 Bílý Kostel – Hrádek nad Nisou“, která byla umístěna
územním rozhodnutím Městského úřadu Hrádek nad Nisou ze dne 8. 2. 2005 č. j.
Výst. 4075/04-328.
Magistrát města Liberec, odbor stavební úřad, rozhodnutím ze dne 24. 5. 2012 č.
j. SURR/7130/025903/10-Ře CJ MML 062326/12 rozhodl o odnětí vlastnického práva
žalobkyně k předmětným nemovitostem a o jeho přechodu na Ředitelství silnic a
dálnic ČR, o zřízení věcných břemen k pozemkům ve vlastnictví žalobkyně,
Pískoven Hrádek a. s., Pozemkového fondu České republiky a města Hrádek nad
Nisou ve prospěch Ředitelství silnic a dálnic ČR a dalších vyvlastnitelů O2
Czech Republic a. s., Simpos s. r. o., UPC Česká republika, s. r. o.,
Severočeská vodárenská společnost, a. s., a ČEZ Distribuce, a. s., kteří
přistoupili do řízení o vyvlastnění [věcného břemene odpovídajícího právu
vstupu a vjezdu na pozemky vyvlastňovaných a věcného břemene užívání jejich
pozemků za účelem výstavby, provozu, údržby a oprav vedení (sítí) technické
infrastruktury], určil náhradu za vyvlastnění žalobkyně ve výši 14.600.000,- Kč
a náhradu vyvlastňovaným za zřízení věcných břemen, a to v podílech z celkové
výše náhrady odpovídajících jejich spoluvlastnickým podílům na zatížených
pozemcích, stanovil, že Ředitelství silnic a dálnic ČR začne užívat vyvlastněné
pozemky ke stanovenému účelu nejpozději do dvou let ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí, že za užívání pro účel vymezený v tomto rozhodnutí se považuje
zahájení veřejně prospěšné stavby komunikace „I/35 Bílý Kostel – Hrádek nad
Nisou“ na základě pravomocného stavebního povolení a že Ředitelství silnic a
dálnic ČR, O2 Czech Republic a. s., Simpos s. r. o., UPC Česká republika, s. r.
o., Severočeská vodárenská společnost, a. s., a ČEZ Distribuce, a. s.,
nejpozději do dvou let ode dne právní moci tohoto rozhodnutí začnou s užíváním
předmětu vyvlastnění pro účel, pro nějž se omezuje vlastnické právo v rozsahu
zřízených věcných břemen, s tím, že započetím užívání bude prokazatelné
zahájení výstavby na základě pravomocného stavebního povolení.
K odvolání žalobkyně Krajský úřad Libereckého kraje, odbor územního plánování a
stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333 změnil
rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavební úřad, ze dne 24. 5. 2012
č. j. SURR/7130/025903/10-Ře CJ MML 062326/12 v označení věcného břemene ve
výroku VIII. a v uvedení ustanovení zákona o vyvlastnění ve výrocích XII. a
XIII. a jinak je potvrdil.
Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 27. 9. 2012
domáhala, aby soud návrh na vyvlastnění pozemků v jejím vlastnictví, a to jak
odnětím vlastnického práva a přechodem vlastnictví na Ředitelství silnic a
dálnic ČR, tak omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene (ve
prospěch oprávněných uvedených v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu), zamítl,
eventuálně – shledá-li soud vyvlastnění pozemků žalobkyně po právu – aby byla
náhrada za vyvlastnění odnětím vlastnického práva určena „na základě ceny 400,-
Kč za 1 m2 vyvlastňované výměry pozemku“ a náhrada za omezení vlastnického
práva zřízením věcného břemene vstupu a vjezdu na dobu 2 let (ve prospěch
Ředitelství silnic a dálnic ČR) částkou 1.504.294,- Kč. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že vyvlastňovací úřad řádně neprokázal veřejný zájem na
vyvlastnění pozemků v jejím vlastnictví, že „zjevně mylnou interpretací
zákonných ustanovení“ nesprávně ztotožnil institut zákonného účelu vyvlastnění
s institutem veřejného zájmu na vyvlastnění [okolnost, že rychlostní silnice
I/35 z Bílého Kostela do Hrádku nad Nisou byla v územně plánovací dokumentaci
vymezena podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb.
(stavební zákon) jako veřejně prospěšná stavba, neznamená „důkaz veřejného
zájmu na vyvlastnění“], že při posuzování veřejného zájmu na vyvlastnění
pozemků věnoval nedostatečnou pozornost „environmentálním aspektům“, že při
projektování silnice I/35 byla „ve srovnání s jinými pozemkovými vlastníky
silně znevýhodněna“, protože stavbou trasy silnice (a souvisejícími věcnými
břemeny) jsou dotčeny v největší míře její pozemky, že náhrada za vyvlastnění
odnětím vlastnického práva neodpovídá obvyklé ceně pozemků a že náhrada za
omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene vstupu a vjezdu na pozemky
je zjevně nepřiměřená.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 3. 2013
č. j. 62 C 70/2012-131 žalobu „proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého
kraje ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333“ odmítl a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že silnice
I/35 Bílý Kostel – Hrádek nad Nisou byla v „Zásadách územního rozvoje
Libereckého kraje“ vymezena jako veřejně prospěšná stavba, že „napadené“
rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje bylo zástupci žalobkyně doručeno
dne 29. 8. 2012, že posledním dnem lhůty pro podání žaloby byl den 13. 9. 2012
a že žaloba byla podána „dne 26. 2. 2013“ (správně 27. 9. 2012), dospěl k
závěru, že žaloba byla podána opožděně. Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo
vydáno „v režimu“ zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), a že podle § 28 odst. 2
tohoto zákona musí být žaloba, kterou účastník řízení požaduje, aby věc
vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení, podána ve lhůtě 30 dnů
od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, přičemž zmeškání této lhůty
nelze prominout. Z obsahu rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru
územního plánování a stavebního řádu, ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ
220/2012-333 dovodil, že účelem vyvlastnění je provedení veřejně prospěšné
stavby pozemní komunikace „silnice I/35 Bílý Kostel – Hrádek nad Nisou“, a že
je proto třeba na „režim“ vyvlastňovacího řízení „vztáhnout“ i zákon č.
416/2009 Sb., který upravuje postup v souvislosti s urychlením výstavby
dopravní, vodní a energetické infrastruktury, přičemž dopravní infrastrukturou
se pro účely tohoto zákona rozumí stavby dopravní infrastruktury a stavby s
nimi související umisťované v plochách a koridorech vymezených v platné
politice územního rozvoje nebo veřejně prospěšné stavby vymezené v územně
plánovací dokumentaci, a který v § 3 odst. 1 stanoví, že pro odejmutí nebo
omezení práv k pozemkům nebo stavbám potřebným pro uskutečnění dopravní, vodní
a energetické infrastruktury platí zákon o vyvlastnění, pokud tento zákon
nestanoví jinak; jinak stanoví v ustanovení § 2 odst. 5 věty první, podle něhož
se lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních
rozhodnutí vydaných v řízeních podle § 1 zkracují na polovinu. Uzavřel, že,
činí-li lhůta pro podání žaloby „proti rozhodnutí o vyvlastnění“ 30 dnů, pak v
případě, že jde o rozhodnutí o vyvlastnění za účelem stavby dopravní
infrastruktury umisťované v plochách a koridorech vymezených v platné politice
územního rozvoje nebo veřejně prospěšné stavby vymezené v územně plánovací
dokumentaci, je tato lhůta zkrácena na polovinu a činí 15 dní.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2013 č. j. 4
Co 103/2013-187 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Uvedl, že v projednávané věci jde o to, zda je namístě posoudit lhůtu k
podání žaloby podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění, nebo zda má
být tato lhůta zkrácena podle ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb. na
polovinu. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplně
zjištěného skutkového stavu, neboť nezjišťoval, zda se jedná o případ zmíněný v
ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., že je proto jeho rozhodnutí
nesprávné a že tento nedostatek nelze odstranit v odvolacím řízení. Dodal, že
jak rozhodnutí Magistrátu města Liberec, tak rozhodnutí Krajského úřadu
Libereckého kraje byla vydána v řízeních „provedených důsledně“ podle zákona č.
184/2006 Sb., že pouze v jednom případě je „zmínka o tom, že předmětná stavba
silnice je veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury podle ustanovení
§ 1 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. a dále podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona
č. 183/2006 Sb.“ a že ani z této „zmínky“ nelze dovodit, že by se jednalo o
řízení podle ustanovení § 1 zákona č. 416/2009 Sb.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání Ředitelství silnic a
dálnic ČR a Krajský úřad Libereckého kraje.
Krajský úřad Libereckého kraje ve svém dovolání namítá, že usnesení odvolacího
soudu je nesprávné, postrádá „potřebnou jednoznačnost ve vztahu k dalšímu
projednávání věci“ a je v rozporu „s principem transparentnosti a
předvídatelnosti rozhodování orgánu veřejné moci“. Uvedl, že je „obecně známo“,
že předmětná stavba je „materiálně (fakticky) i právně“ veřejně prospěšnou
stavbou dopravní infrastruktury, pro kterou bylo možné potřebná práva
vyvlastnit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc
vrátil „k novému projednání“.
Ředitelství silnic a dálnic ČR v dovolání namítá, že zákon č. 416/2009 Sb., o
urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, není procesním
předpisem, který by komplexně upravoval vyvlastňovací řízení, a že proto podle
něj nelze toto řízení vést, neboť obecným předpisem, podle kterého se ve
vyvlastňovacím řízení postupuje, je zákon č. 184/2009 Sb. (správně zákon č.
184/2006 Sb.) Má za to, že od počátku vyvlastňovacího řízení je bez jakýchkoliv
pochybností, že se v daném případě jedná o veřejně prospěšnou stavbu dopravní
infrastruktury, která je vymezena v územně plánovací dokumentaci jako stavba
silnice I/35 Bílý Kostel – Hrádek nad Nisou. Soud prvního stupně podle názoru
dovolatele postupoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci,
neboť ze „Zásad územního rozvoje Libereckého kraje“ ověřil, že stavba byla
vymezena jako veřejně prospěšná, a že se proto jedná o stavbu podle § 1 odst. 2
zákona č. 416/2006 Sb. Neodpovídá proto skutečnému stavu věci, jestliže
odvolací soud uvedl, že soudem prvního stupně nebylo zjišťováno, zda se jedná o
případ uvedený v ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a „věc
vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) - poté, co usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 3973/2014-345
rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního účastníka řízení Pískovny Hrádek
a. s. se sídlem v Hrádku nad Nisou, Václavice č. 2, IČO 25025805, pokračováno
se ZAPA beton a. s. se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 495, IČO 25137026, na
kterou po zahájení dovolacího řízení přešlo jmění dosavadního účastníka
Pískovny Hrádek a. s. a která vstoupila do jeho právního postavení - věc
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1.
2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Nejprve se zabýval otázkou, zda dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami.
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu může podat – jak
vyplývá z ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. – jen účastník řízení (popřípadě
jeho právní nástupce). Účastníky řízení zahájeného návrhem (žalobou), kterým se
ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu,
jímž tento orgán pravomocně rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci, která
vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, domáhá,
aby tatáž věc byla projednána v občanském soudním řízení (§ 244 odst. 1, § 246
odst. 1 o. s. ř.), jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním
orgánem (§ 250a odst. 1 o. s. ř.); správní orgán, který vydal rozhodnutí v
uvedené věci, účastníkem tohoto řízení není. Z uvedeného plyne, že Krajský úřad
Libereckého kraje, jenž vydal rozhodnutí ve věci vyvlastnění, která je právní
věcí vyplývající z občanskoprávních vztahů a která je na návrh žalobkyně
projednávána v občanském soudním řízení, není v projednávané věci účastníkem
řízení a že proto není oprávněn (subjektivně legitimován) podat dovolání proti
usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
Krajského úřadu Libereckého kraje podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a
§ 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR proti usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může
odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pro neúplnost jeho
skutkových zjištění), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Podle ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší,
jestliže
a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek
řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud
nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i
jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za
odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava,
b) rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
c) soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem,
d) soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka,
který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.
Podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo usnesení,
jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění
skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které
nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.);
ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno.
Podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zruší-li odvolací soud
rozhodnutí podle § 219a o. s. ř., vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Pro apelační systém, na kterém je založeno odvolací řízení upravené v občanském
soudním řádu, je příznačné, že dává přednost rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje (§ 219 o. s. ř.) nebo mění
(§ 220 o. s. ř.). Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu proto přichází v úvahu
jen tehdy, je-li nepochybné, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (a
nemůže být tedy potvrzeno), a (zároveň) je-li rozhodnutí soudu prvního stupně
nebo řízení rozhodnutí předcházející natolik vadné, že odvolací soud nemůže
přistoupit ani ke změně napadeného rozhodnutí.
Důvody, pro které odvolací soud může (a současně je povinen) rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušit, jsou v občanském soudním řádu – jak vyplývá z ustanovení
§ 219a o. s. ř. - uvedeny taxativně. Znamená to, že z jiných než uvedených
důvodů odvolací soud nesmí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, neboť jeho
případné další nedostatky nebo vady řízení nepovažuje zákon za natolik závažné,
aby nemohlo dojít ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Důvody pro zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně jsou v ustanovení § 219a o. s. ř. rozlišeny
podle toho, do kterého z odstavců jsou zařazeny. Zatímco z důvodů uvedených v
ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. může být zrušeno každé rozhodnutí soudu
prvního stupně, podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. smí odvolací soud
zrušit jen rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem
„věc sama“ je vykládán jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení
vede (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997 sp. zn. 2
Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč.
1997). Nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu
prvního stupně není vadou řízení, pro kterou by bylo možné rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., nýbrž
důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně za podmínek uvedených v
ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. (srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1264/2013).
V posuzovaném případě odvolací soud k odvolání žalobkyně zrušil usnesení soudu
prvního stupně, jímž byla odmítnuta její žaloba, kterou se domáhala, aby věc
vyvlastnění, o které rozhodl správní orgán, byla projednána v občanském soudním
řízení, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na základě
neúplně zjištěného skutkového stavu. Protože neúplnost skutkových zjištění
soudu prvního stupně nepředstavuje vadu řízení, pro kterou by bylo možné
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a)
o. s. ř., mohl by být tento nedostatek důvodem ke zrušení usnesení soudu
prvního stupně jen – jak vyplývá z výše uvedeného – jestliže by šlo o
rozhodnutí ve věci samé a za dalších podmínek uvedených v ustanovení § 219a
odst. 2 o. s. ř. Usnesením soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby z důvodu, že
byla podána opožděně, však nebylo rozhodnuto ve věci samé, kterou byl nárok
(návrh na vyvlastnění), jenž byl uplatněn u správního orgánu a o němž tento
orgán rozhodl, neboť tímto usnesením bylo řízení o žalobě u soudu prvního
stupně skončeno, aniž by byla věc meritorně projednána. Závěr odvolacího soudu,
že usnesení soudu prvního stupně je namístě zrušit pro neúplnost jeho
skutkových zjištění, proto není správný.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 6.
2011 č. j. KSLB 57 INS 5198/2011-A-15, které bylo téhož dne zveřejněno v
insolvenčním rejstříku, byl zjištěn úpadek společnosti Simpos s. r. o., na její
majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr.
Mgr. Martina Jinochová Matyášová.
Podle ustanovení § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.
12. 2012 (dále jen „insolvenční zákon“), není-li v tomto zákoně stanoveno
jinak, prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o
právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být
uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník. V těchto
řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto zákonem.
Je-li řízení podle ustanovení § 263 odst. 1 insolvenčního zákona přerušeno,
nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty; jestliže se v řízení pokračuje,
počínají lhůty běžet znovu (§ 263 odst. 2 insolvenčního zákona). Jakmile se
soud, správní orgán nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci
dozví o přerušení řízení podle ustanovení § 263 odst. 1 insolvenčního zákona,
vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, za jakých podmínek lze v
řízení pokračovat; rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno,
nedoručují; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě
předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci;
jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu (§ 263 odst. 4
insolvenčního zákona). V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení
konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v
dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající
se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy
soudu došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává
účastníkem řízení místo dlužníka (§ 264 odst. 1 insolvenčního zákona). Jestliže
insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem nepodal návrh na pokračování v
řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní
účastníci řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení (§ 264 odst. 2
insolvenčního zákona).
Prohlášením konkursu na majetek společnosti Simpos s. r. o., která byla (jako
vyvlastnitel) účastníkem vyvlastňovacího řízení vedeného u správního orgánu,
bylo toto správní řízení podle ustanovení § 263 odst. 1 insolvenčního zákona
přerušeno, neboť právo vyvlastňované žalobkyně na náhradu za vyvlastnění
omezením jejího vlastnického práva k pozemkům zřízením věcného břemene ve
prospěch společnosti Simpos s. r. o., které bylo rovněž předmětem
vyvlastňovacího řízení [srov. § 15-25 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo
omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)], by
mělo být uspokojeno z majetkové podstaty společnosti Simpos s. r. o. a
vyvlastňovací řízení nepatří mezi řízení vyjmenovaná v ustanovení § 266 odst. 1
insolvenčního zákona, která se prohlášením konkursu nepřerušují. Vzhledem k
tomu, že společnost Simpos s. r. o. jako navrhovatel (vyvlastnitel) uplatňovala
v přerušeném vyvlastňovacím řízení právo týkající se majetkové podstaty
(omezení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům zřízením věcného břemene za
náhradu, která by měla být poskytnuta z majetkové podstaty), mohlo být v tomto
správním řízení pokračováno jen za podmínek uvedených v ustanovení § 264
insolvenčního zákona. Pokračoval-li by správní orgán ve vyvlastňovacím řízení,
aniž by tyto podmínky byly splněny, nenabylo by (nemohlo by nabýt) vzhledem k
následkům přerušení řízení vyplývajícím z ustanovení § 263 odst. 2, 3 a 4
insolvenčního zákona jeho rozhodnutí vydané po prohlášení konkursu na majetek
společnosti Simpos s. r. o. (rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru
stavební úřad, ze dne 24. 5. 2012 č. j. SURR/7130/025903/10-Ře CJ MML 062326/12
ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru územního
plánování a stavebního řádu, ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333)
právní moci.
Vzhledem k tomu, že právní moc rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán
rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, je podmínkou toho, aby tatáž věc
mohla být projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov. § 244 odst. 1
o. s. ř.), a že proto, nebyla-li by tato podmínka v posuzovaném případě
splněna, by byla žaloba v projednávané věci nepřípustná [§ 250g odst. 1 písm.
c) o. s. ř.], měl se odvolací soud zabývat tím, zda po prohlášení konkursu na
majetek společnosti Simpos s. r. o. byly splněny podmínky pro pokračování ve
vyvlastňovacím řízení, zda rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavební
úřad, ze dne 24. 5. 2012 č. j. SURR/7130/025903/10-Ře CJ MML 062326/12 ve
spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru územního
plánování a stavebního řádu, ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333,
vydané v tomto správním řízení, bylo doručeno insolvenční správkyni dlužníka
Simpos s. r. o. a zda nabylo právní moci.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu