21 Cdo 4028/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce MASNA Příbram, spol. s r.o. se sídlem v Příbrami, Jinecká
č. 315, IČO 61675393, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se
sídlem ve Zbečně, Na Riviéře č. 123, proti žalovanému J. J., o 1.400.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13
Cm 1702/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
16. června 2009 č.j. 14 Cmo 267/2008-113, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. února 2008 č. j. 13 Cm 1702/2007-92 se zrušují a věc se vrací Krajskému
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne
21.9.2007 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.400.000,- Kč a "penále z
prodlení" ve výši 0,026% z částky 1.400.000,- Kč denně od 14.4.2006 do
zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který u něho působil jako
generální ředitel a jednatel společnosti, vydal dne 5.4.2006 mzdové účtárně
pokyn, aby mu vyplatila 1.000.000,- Kč jako nedoplatek mzdy za dobu od 1.7.2002
do 28.2.2004, čímž "překročil svou pravomoc a kompetence". Žalovaný sice
výplatu této částky "opírá o ustanovení manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000",
podle které měl nárok na mzdu ve výši 50.000,- Kč, avšak manažerská smlouva
"byla dalším smlouvou anulována". Žalobce dovozuje, že vyplacením částky
1.000.000,- Kč jednak došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení, jednak tím
žalobci vznikla "další následná škoda ve výši 400.000,- Kč jako úhrada
povinných odvodů (zdravotní a sociální pojištění, daň ze mzdy)".
Žalovaný potvrdil, že mu na základě "pokynu ze dne 5.4.2006" žalobce vyplatil
1.000.000,- Kč a že "z této částky byly společností řádně provedeny povinné
odvody". Podle manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000 měl žalovaný stanovenou
mzdu ve výši 50.000,- Kč měsíčně a manažerská smlouva nebyla "ničím a nikým
zrušena".
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 2. 2008 č.j. 13 Cm
1702/2007-92 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 68.922,95 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Soldáta. Z
provedených důkazů zjistil, že žalovaný, jenž byl společníkem a jednatelem
žalobce, byl jmenován do funkce generálního ředitele společnosti, kterou
vykonával až do 30. 9. 2006, že mezi účastníky byla uzavřena dne 6.11.2000
pracovní smlouva a dne 15. 11. 2000 manažerská smlouva, v nichž byla sjednána
"základní mzda" ve výši 50.000,- Kč, že žalovaný dal v listině označené jako
"sdělení pro mzdovou účtárnu" dne 5. 4. 2006 pokyn, aby mu společnost vyplatila
1.000.000,- Kč jako nedoplatek mzdy za dobu od 1. 7. 2002 do 28. 2. 2004, který
byl proveden, a že žalobce z tohoto důvodu "odvedl na zdravotní a sociální
pojištění a daň ze mzdy" částku 400.000,- Kč. Při právním posouzení věci soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl platně jmenován generálním
ředitelem společnosti, že výkon funkce jednatele nebyl "totožný s výkonem
funkce ředitele společnosti", že účastníci si byli vědomi závazků z manažerské
smlouvy ze dne 15.11.2000 a že žalobce "výplatu doplatku mzdy z manažerské
smlouvy" pro žalovaného (stejně jako pro dalšího jednatele Ing. Hroudu)
akceptoval. I když bylo výplatou nedoplatku mzdy plněno na promlčený dluh,
žalovaný se tím bezdůvodně neobohatil a neobstojí ani názor žalobce o tom, že
by žalovaný jako jednatel "porušil své povinnosti vyplývající z ustanovení §
194 odst.5 obchodního zákoníku, neboť nepostupoval s péčí řádného hospodáře".
Podle soudu prvního stupně byla částka 1.000.000,- Kč vyplacena žalovanému "po
právu a není dán právní důvod k jejímu vrácení" a ani k nahrazení další částky
400.000,- Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2009 č. j. 14
Cmo 267/2008-113 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.950,- Kč
k rukám advokáta JUDr. Jana Soldáta. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný
působil u žalobce ve "dvou odlišných právních vztazích", z nichž se řídí výkon
funkce generálního ředitele společnosti zákoníkem práce a výkon funkce
jednatele obchodním zákoníkem, že "smlouva zakládající pracovněprávní vztah
může být jedině úplatná", zatímco výkon funkce jednatele "může být i
neúplatný", a že "smlouva o výkonu funkce jednatele nemůže nahradit smlouvu o
vzniku a stanovení mzdy v pracovněprávním vztahu". Za porušení povinnosti
jednatele postupovat s řádnou péčí nelze podle názoru odvolacího soudu
považovat pokyn, který dá jednatel "k vyplacení doplatku na mzdě, na který má
žalovaný podle smlouvy nárok", a to ani tehdy, byl-li nárok na mzdu již
promlčen; žalovaný navíc uváděl, že "takový pokyn spadal do působnosti
generálního ředitele", a pak by o "odpovědnost jednatele podle ustanovení § 194
odst.5 ve spojení s ustanovením § 135 odst.2 obchodního zákoníku vůbec nešlo".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého "nelze sjednat, že
odměna za výkon funkce jednatele nahrazuje mzdu za výkon funkce generálního
ředitele", neboť přípustnost takového ujednání je "v intencích smluvní volnosti
stran". Žalobce dále nesouhlasí se závěry soudů o tom, že by proplacení
promlčeného dluhu nezakládalo porušení povinnosti jednatele ve smyslu
ustanovení § 194 odst.5 obchodního zákoníku. I když žalovaný byl ve
"dvojjediném postavení generálního ředitele a jednatele žalobce", nemohou být
oba vztahy, které byly "obsahově totožné", v "takovém poměru, kdy by
neexistence odpovědnosti za škodu z pracovněprávního vztahu s sebou automaticky
přinášela neexistenci odpovědnosti z obchodněprávního vztahu a naopak" a pod
"pojem výkon působnosti s péčí řádného hospodáře" lze podřadit "obecnou
preventivní povinnost v předcházení škodám"; žalovaný proto "v rámci výkonu
působnosti jednatele žalobce" byl povinen "vznést námitku promlčení proti
uplatněnému nároku na doplatek mzdy, obzvláště jednalo-li se o nárok jeho
vlastní a žalovaný nepřevzal plnou odpovědnost za hájení svých práv, když tento
svůj nárok neuplatnil řádně a včas", a nebyl tu "žádný právně relevantní důvod,
aby žalovaný upřednostnil svůj osobní zájem před zájmem žalobce". Přípustnost
dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního
řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy řešily mimo jiné právní otázku, zda a v jaké podobě
může být ve společnosti s ručením omezeným v pracovním poměru ten, kdo byl
jmenován jejím jednatelem. Uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud v
rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.
s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobce se v projednávané věci domáhá nahrazení majetkové újmy, kterou mu
(podle jeho tvrzení) způsobil žalovaný jako jednatel společnosti porušením své
právní povinnosti (povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného
hospodáře), neboť dal pokyn, aby mu byla vyplacena jako zaměstnanci žalobce ve
funkci generálního ředitele mzda, na níž byl nárok již promlčen.
Soudy při rozhodování této věci - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků -
vycházely z právního názoru, že bylo přípustné, aby žalovaný působil u žalobce
současně ve dvou "odlišných právních vztazích", a to jednak jako jednatel
společnosti, jednak jako její generální ředitel v pracovním poměru. S tímto
právním názorem dovolací soud nesouhlasí.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. §
27 odst.2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů,
který byl účinný v době navázání pracovněprávního vztahu účastníků - dále jen
"zák. práce"), v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami
nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo společenských organizací také
volbou (srov. § 27 odst.3 zák. práce) a u vedoucích zaměstnanců jmenovaných
podle zvláštních předpisů, popřípadě podle stanov společenských organizací, do
funkce orgánem nadřízeným organizaci, v níž má pracovník svou funkci vykonávat,
a u vedoucích pracovníků, které do funkce jmenuje vedoucí organizace, rovněž
jmenováním (srov. § 27 odst.4 zák. práce).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu
společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a
to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu
společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst.l písm.a) zák.
práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními
předpisy; právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však
nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické
osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru
(nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.
Protože náplní pracovněprávního vztahu nemůže být výkon činnosti statutárního
orgánu, není v pracovním poměru (nebo jiném pracovněprávním vztahu) přípustné
ani zastávat samotnou funkci jednatele společnosti s ručením omezeným, ani
vykonávat v jiné funkci činnosti, které náleží k působnosti jednatele ve
společnosti s ručením omezeným.
Kdyby náplní funkce generálního ředitele byla - jak uváděl žalobce a jak také
vypověděl jednatel žalobce Zdeněk Mezera - stejná činnost, kterou žalovaný
vykonával (měl vykonávat) u žalobce jako jednatel, pak musel být správně učiněn
závěr, že u žalovaného nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele platně
založen pracovní poměr [jmenování by bylo ve smyslu ustanovení § 242 odst.1
písm.a) zák. práce neplatným právním úkonem] a že tedy nemohl mít vůči žalobci
nárok na mzdu nebo jinou odměnu za práci.
V neposlední řadě měly soudy vzít v úvahu též to, že podle ustálené judikatury
soudů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999) nemůže jednatel společnosti s
ručením omezeným nebo jiný statutární orgán jednat v pracovněprávních vztazích
jménem společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Vyplývá
z toho mimo jiné, že v projednávané věci žalovaný ("jako jednatel") nemohl vůči
sobě ("jako zaměstnanci") učinit v pracovněprávních vztazích z důvodu střetu
zájmů žádný platný pracovněprávní nebo jiný úkon a tedy ani dát pokyn k
vyplacení dlužné mzdy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud ČR jej podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu