Nejvyšší soud Usnesení občanské

21 Cdo 4119/2009

ze dne 2010-12-21
ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4119.2009.1

21 Cdo 4119/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní

věci žalobkyně GUVEX, s.r.o. se sídlem v Lanškrouně, Dukelská č. 1011, IČO

25980751, proti žalované HARLINGEN s.r.o. se sídlem v Lanškrouně, Dvořákova č.

328, IČ 27115861, zastoupené JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve

Svitavách, nám. Míru č. 28, o 401.428,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 67/2006, o dovolání žalované proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2008 č.j. 38 Co

52/2008-284, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 401.424,- Kč. Žalobu

zdůvodnila zejména tím, že ve veřejné dražbě dne 15.12.2003 (střediska 401

úpadce Tesly Lanškroun, a.s.) vydražila laserové justovací zařízení, typ 685,

č. 10974, rok výroby 1982, které však bezdůvodně užívá žalovaná, a že

pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10.1.2006 č.j. 6

C 239/2004-90 bylo žalované uloženo tuto věc vydat žalobkyni. Protože žalovaná

užívá věc neoprávněně, žalobkyně požaduje za dobu od 8.3.2004 do 7.9.2006

náhradu ve výši 401.424,- Kč.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18.12.2007 č.j. 6 C 67/2006-144

uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 220.695,- Kč, žalobu o zaplacení

dalších 155.264,- Kč zamítl, zastavil řízení "ohledně zaplacení 25.465,- Kč" a

rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení

40.022,- Kč a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice "na

účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí" na náhradě nákladů řízení každá 569,-

Kč. Z výsledků dokazování dovodil, že žalobkyně byla - jak bylo prokázáno

"spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp.zn. 6 C 239/2004" a výpovědí

svědka S. K. - v rozhodném období vlastníkem předmětného stroje, který získala

ve veřejné dražbě, a že žalovaná v době od 8.3.2004 do 7.9.2006 stroj užívala

bez právního důvodu. Žalovaná tím získala bezdůvodné obohacení, které je

povinna ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku vydat. Výši bezdůvodného

obohacení soud prvního stupně stanovil na základě znaleckého posudku Ing.

Vladimíra Kodytka tak, aby odpovídala "obvyklému nájemnému" po odečtení nutných

výdajů, které vynaložila žalovaná.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11.12.2008

č.j. 38 Co 52/2008-284 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým

bylo žalobě vyhověno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že

žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení

583,- Kč k rukám jejího zástupce. Po provedení dalších důkazů se odvolací soud

ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně se stala vlastníkem

předmětného laserového zařízení, neboť okamžikem příklepu a zaplacením dražební

ceny na ni přešlo vlastnické právo ještě před konáním dražby "střediska 402,

403", a odkázal též na "pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí

sp. zn. 6 C 239/2004", v němž šlo "o stejné účastníky a řešení předběžné

otázky". Ohledně posouzení výše bezdůvodného obohacení žalované odkázal na

skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí se

závěry soudů o tom, že by se žalobkyně stala vlastníkem předmětného laserového

zařízení, a z provedených důkazů dovozuje, že vlastnictví k tomuto zařízení

nabyla příklepem licitátora společnost CONSILIUM, s.r.o., že žalovaná užívala

toto zařízení na základě dohody s touto společností a že proto se nemohla na

úkor žalobkyně obohatit. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237

odst.1 písm.c) občanského soudního řádu, za zásadní po právní stránce považuje

otázky, "k čemu se příklepem licitátora ve veřejné dražbě nabývá vlastnictví,

zda k těm věcem a majetkovým hodnotám uvedeným jako předmět dražby v nijak

zákonným způsobem neměněné dražební vyhlášce, nebo k těm věcem a majetkovým

hodnotám, které jsou uvedeny v protokole o provedené dražbě nebo v příloze k

protokolu o provedené dražbě zpracované až následně, jestliže jejich rozsah je

odlišný, než jak byl vymezen v dražební vyhlášce", a "zda je nutné podat žalobu

na neplatnost veřejné dražby v případě, že v listinách zachycujících dražební

proces je předmět dražby vymezen odkazem na dražební vyhlášku a její přílohu

obsahující seznam draženého majetku, přičemž teprve v dodatečně vypracované

příloze k protokolu o provedené dražbě je předmět dražby vymezen odlišně", a

navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek

odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.

7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a

další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné

lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání

(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti

rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237

odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)

o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.

dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního

stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání

žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné

jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo v první řadě významné, zda žalobkyně

byla (a stále je) - na základě příklepu uděleného ve veřejné dražbě ze dne

15.12.2003 - vlastníkem laserového justovacího zařízení, typ 685, č. 10974, rok

výroby 1982. Uvedená otázka již byla řešena mezi žalobkyní a žalovanou v řízení

vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 239/2004 a

rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10.1.2006 č.j. 6 C

239/2004-90, který nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 1.3.2006,

bylo žalované uloženo, aby předmětné laserového justovacího zařízení vydala

žalobkyni, jenž je jeho vlastnicí.

Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro

účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o.s.ř.). V rozsahu, v jakém je výrok

pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je

závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o.s.ř.).

Tím, že bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne

10.1.2006 č.j. 6 C 239/2004-90 žalované uloženo, aby předmětné laserové

justovací zařízení vydala žalobkyni (jako jeho vlastnici), bylo mezi

účastnicemi (a v tomto směru také pro soudy a jiné orgány) závazně stanoveno

též to, že žalobkyně je vlastníkem tohoto zařízení. Protože soudy byly v

projednávané věci - jak uvedl výslovně též odvolací soud - povinny bez dalšího

vycházet z tohoto závěru, je v souladu se zákonem jejich rozhodnutí ve věci též

v tom, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila neoprávněným (bez

právního důvodu) užíváním předmětného laserového justovacího zařízení.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní

stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy

dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl

věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)

o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem

na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím

řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda

senátu