21 Cdo 4136/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci
dědictví po A. T., za účasti 1) V. H., 2) K. V., zastoupené JUDr. Romanem
Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, a 3) J.
H., zastoupeného JUDr. Monikou Kolrosovou, advokátkou se sídlem v Praze 6,
Mařákova č. 302/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D
3392/2003, o dovolání Josefa Holubovského proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 28. března 2011 č. j. 24 Co 341/2010-282, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.
května 2010 č. j. 34 D 3392/2003-230 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12.12.2003 č.j. 34 D 3392/2003-3
zahájil řízení o dědictví po A. T., zemřelé dne 16.11.2003. Provedením úkonů v
řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Ondřej Holub, notář v Praze
4 (§ 38 občanského soudního řádu). V průběhu řízení před soudem prvního stupně V. H. (jeho zástupce advokát JUDr. Jaroslav Kojda) předložil listinu sepsanou zůstavitelkou a datovanou dne
4.10.2003, jejíž stav a obsah byl zjištěn protokolem sepsaným soudním komisařem
dne 16.3.2004. Zůstavitelka v této listině ustanovila svou sestru K. V. dědičkou poloviny svého majetku s tím, že "z příjmu domu Spálená bude měsíčně
vyplácet 1.000,- Kč J. H.", a svého bratra V. H. dědicem druhé poloviny svého
majetku s tím, že "z příjmu domu Spálená bude měsíčně vyplácet 1.000,- Kč J. H.“
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7.5.2010 č.j. 34 D 3392/2003-230
potvrdil, že celé dědictví po zůstavitelce nabyli "stejným dílem, tj. každý
jednou polovinou", V. H. a K. V., a stanovil notáři JUDr. Ondřeji Holubovi
odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši
40.566,- Kč s tím, že jsou povinni ji uhradit "stejným dílem" V. H. a K. V., a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k
závěru, že zůstavitelka ustanovila v závěti ze dne 4.10.2003 svými dědici V. H. a K. V. a že "ve vztahu k J. H. je obsah závěti natolik neurčitý a
nesrozumitelný, že podle ní nelze vyložit, co z dědictví nebo jakou část
dědictví má J. H. nabýt". Podle soudu prvního stupně "neurčitost a
nesrozumitelnost této části závěti" spočívá "v tom, že v ní nejsou
zůstavitelkou vyjádřeny základní podmínky výplat důchodu, jako především
stanovení doby, po kterou má být důchod vyplácen, termíny, kdy má být důchod
vyplácen, stanovení, zda má být důchod vyplácen po zaplacení všech ostatních
plateb, které stíhají vlastníka nemovitosti (tj. z čistého příjmu) nebo ještě
před zaplacením všech ostatních plateb (tj. z hrubého příjmu), eventuality pro
případy, kdy dědic nedosáhne žádného příjmu z předmětné nemovitosti atd". Protože nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, soud prvního stupně potvrdil
nabytí dědictví dědicům V. H. a K. V. podle dědických podílů stanovených závětí
ze dne 4.10.2003. K odvolání J. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.3.2011 č.j. 24 Co
341/2010-282 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud
nejprve dovodil, že "předmětem dědictví a předmětem závěti může být výhradně
majetek, který zůstavitel vlastnil ke dni svého úmrtí, nikoliv majetek, který
představuje teprve budoucí výnos z tohoto majetku (budoucí příjmy z
nemovitosti)"; i když soudní praxe připouští, aby zůstavitel v závěti uvedl, že
některý z dědiců má být uspokojen výplatou peněžité částky od jiného dědice,
musí být z takové závěti zřejmé, že jde o výplatu dědického podílu a celková
výše vyplácené částky musí být "jednoznačná", tedy že "musí být stanovena buď
celková konkrétní částka, která má být vyplacena, nebo musí obsahovat jasné
vodítko pro její výpočet", přičemž - jak bylo dovozeno v "rozhodnutí sp. zn. 21
Cdo 427/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
14/2010" - ani v tomto případě nelze rozhodnutím soudu uložit povinnost k
výplatě peněžitého plnění jinému dědici. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka
neustanovila J. H. "dědicem majetku, který jí náležel ke dni úmrtí, ani dědicem
podílu na takovém majetku, ani dědicem konkrétní věci či práva, které by jí
náleželo ke dni úmrtí", a že ustanovení o tom, že "dědici mají vyplácet J. H. měsíčně částku 1.000,- Kč z příjmu z domu Spálená", se netýká "majetku, který
by zůstavitelce náležel v době pořízení závěti, resp. v době úmrtí, ale jde o
výnos z majetku v době, kdy tento majetek již náleží někomu jinému (dědicům)",
je závěť ze dne 4.10.2003 v tomto směru v rozporu s ustanovením § 477 odst.1
občanského zákoníku; ustanovení závěti o povinnosti každého z dědiců
nemovitosti vyplácet J. H. měsíčně částku 1000,- Kč navíc nelze posuzovat ani
jako jejich povinnost k výplatě dědického podílu, neboť "ze závěti nelze
dovodit, že má jít o výplatu konkrétně určeného dědického podílu", naopak, ze
závěti je zcela zřejmé, že se má jednat o pravidelné, časově neomezené
vyplácení renty z budoucích výnosů z nemovitosti, celková "výše výplaty však
není určena a není určen ani způsob, jakým by bylo možno celkovou výši
vypočíst". Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že J. H. "není povolán k žádnému konkrétnímu podílu na dědictví", neboť právní úprava
nezná dědické podíly, jejichž výši by nebylo možné určit. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. H. dovolání. Namítá, že závěť
zůstavitelky ze dne 4.10.2003 jako jednostranný právní úkon má všechny
"atributy platného a bezvadného právního úkonu", a to včetně obsahu části
závěti, kde je uvedeno, že V. H. a K. V. "z příjmu domu Spálená budou měsíčně
vyplácet 1000,- Kč J. H.", neboť tím zůstavitelka určila J. H. "dědicem užitků
z jedné čtvrtiny" domu Spálená, v závěti byla osoba dědice dostatečně
identifikována a "sousloví příjem z domu Spálená" není nutné definovat, když
tuto otázku lze "překlenout výkladem". Povolá-li zůstavitel někoho za dědice
peněžní částky, která se nenachází v zanechaném majetku, je podle názoru
dovolatele takové ustanovení v závěti platné a ostatní dědici jsou povinni
uspokojit nárok takového dědice.
Dovolatel je přesvědčen, že zůstavitelka v
posuzované věci uspořádala dědické poměry v závěti způsobem, kterým "v jistém
smyslu zřídila ve prospěch dovolatele věcné břemeno", jež vázne na nemovitosti,
kterou zdědí zbylí závětní dědici; "příjem z domu Spálená" je potřebné
kvalifikovat jako "právo způsobilé být předmětem dědictví a že rozsah dědictví
umožňuje stanovit výplatu důchodu, resp. renty". Dovolatel navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
J. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání J. H. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o.s.ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se
nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné
formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§ 476 odst.1 občanského
zákoníku). V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána,
jinak je neplatná (§ 476 odst.2 občanského zákoníku). V závěti zůstavitel
ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají
připadnout; nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou
stejné (srov. § 477 odst.1 občanského zákoníku). Vzniknou-li o určitosti nebo srozumitelnosti závěti pochybnosti, je třeba závěť
jakožto písemný právní úkon vykládat podle ustanovení § 35 odst.2 občanského
zákoníku. K posouzení obsahu skutečné vůle pisatele závěti, jsou-li o něm
pochybnosti, je proto třeba zjišťovat kromě znění textu listiny (slovního
výkladu) také všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle obsažený v závěti
učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele. Okolnosti případu jsou
skutečnosti existující vně vlastního projevu vůle; není tedy "napravováním
případné neurčitosti projevu vůle", jestliže je projev vůle vykládán se
zřetelem k okolnostem případu. Zanechal-li zůstavitel více dědiců a neuzavřou-li dědici dohodu o vypořádání
dědictví, zákon nepřipouští, aby vypořádání dědictví provedl soud
autoritativním rozhodnutím (srov. § 483 občanského zákoníku). V usnesení o
dědictví soud v tomto případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů
(tj. procentem nebo zlomkem) tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti
nebo z obou těchto důvodů [srov. § 484 větu první občanského zákoníku a § 175q
odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu]; je-li dědický podíl některého
dědice modifikován v důsledku zápočtů (§ 484 věta druhá a třetí občanského
zákoníku), je třeba to v usnesení vyjádřit a potvrdit nabytí dědictví podle
takto upravených dědických podílů. V případě, že zůstavitel v závěti určil konkrétní věci a práva, které mají
jednotlivým dědicům připadnout, soud - jak dovodila ustálená judikatura soudů
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2009 sp. zn. 21 Cdo
427/2008, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2010) - musí, nebyla-li uzavřena dohoda o vypořádání dědictví,
potvrdit dědicům nabytí dědictví podle jejich dědických podílů [srov. § 483, §
484 větu první občanského zákoníku a § 175q odst. 1 písm. d) občanského
soudního řádu].
V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví
dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo
práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví;
nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť
pro takový postup platná právní úprava nedává prostor. V projednávané věci zůstavitelka ve své závěti ze dne 4.10.2003 ustanovila
svými dědici V. H. a K. V. s tím, že "z příjmu domu Spálená" bude každý z nich
vyplácet J. H. 1.000,- Kč měsíčně. Za tohoto stavu - s přihlédnutím k výše
uvedené ustálené judikatuře soudů - bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení
právní otázky, zda jde v závěti ze dne 4.10.2003 z pohledu ustanovení § 477
odst.1 občanského zákoníku o určité a srozumitelné vyjádření dědických podílů,
popřípadě práv, které mají dědicům připadnout, a zda tedy určením práva na
částku 1.000,- Kč měsíčně byl J. H. platně ustanoven zůstavitelčiným dědicem. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku soudy nevyřešily v souladu s judikaturou
soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má
po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání J. H. proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání J. H. je opodstatněné. V projednávané věci vznikla v první řadě pochybnost o tom, zda zůstavitelka v
závěti ze dne 4.10.2003 ustanovila svým dědicem kromě V. H. a K. V. také J. H. Soudy se proto v souladu se zákonem pokusily tuto nejasnost odstranit pomocí
výkladu projevu vůle provedeného postupem podle ustanovení § 35 odst.2
občanského zákoníku; kromě jazykového vyjádření tedy měly přihlédnout též k
vůli zůstavitelky v té podobě, jak vyplývá zejména z okolností případu, ledaže
by tato vůle byla v rozporu s jazykovým projevem. Má-li být dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů, protože nedošlo k
dohodě o vypořádání dědictví (§ 484 věta první občanského zákoníku), slouží v
závěti provedené určení věci a práv, které mají dědicům připadnout, pouze - jak
uvedeno již výše - k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. Určení
věcí a práv, které mají dědicům připadnout, provedené v závěti (§ 477 odst.1
občanského zákoníku) je proto určité a srozumitelné, jestliže postačuje k
určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. Z hlediska určitosti a
srozumitelnosti závěti ze dne 4.10.2003 proto nebylo - jak se domníval soud
prvního stupně - podstatné, že zůstavitelka v ní neuvedla "základní podmínky
výplat důchodu, jako především stanovení doby, po kterou má být důchod
vyplácen, termíny, kdy má být důchod vyplácen, stanovení, zda má být důchod
vyplácen po zaplacení všech ostatních plateb, které stíhají vlastníka
nemovitosti (tj. z čistého příjmu) nebo ještě před zaplacením všech ostatních
plateb (tj.
z hrubého příjmu), eventuality pro případy, kdy dědic nedosáhne
žádného příjmu z předmětné nemovitosti atd.", neboť i bez těchto údajů bylo
zřejmé (nepochybné), jaké právo mělo J. H. podle vůle zůstavitelky připadnout a
že podle něj bylo možné určit výši dědického podílu J. H. Z obsahu spisu (ze znaleckého posudku Ing. J. V. ze dne 24.5.2004 č. 040/04/2004) vyplývá, že bytový dům čp. v Praze 1, Spálená ulice, jehož
spoluvlastníkem byla zůstavitelka v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, obsahuje 12
"pronajatých bytových jednotek" a jeho 1. nadzemní podlaží je pronajato "ke
komerčním účelům" a že jeho výnos na nájemném byl oceněn na 3.194.566,- Kč
ročně. Protože uvedený výnos tu byl v době sepsání závěti a v době smrti
zůstavitelky a protože bylo možné důvodně předpokládat výnos z pronájmu bytů a
nebytových prostor domu i v budoucnu, nelze podle názoru dovolacího soudu
vykládat obsah závěti ze dne 4.10.2003 tak, že by zůstavitelka odkázala J. H. majetek, který by jí v době její smrti nenáležel a který by teprve v budoucnu
získali její dědici V. H. a K. V. Vůle zůstavitelky v tomto směru zřetelně
směřovala k tomu, aby J. H. připadlo právo na výnosy ze spoluvlastnického
podílu zůstavitelky na bytovém domě čp. v Praze 1, Spálená ulice, v rozsahu
celkem 2.000,- Kč měsíčně, které tu byly v době smrti zůstavitelky a které bylo
možné očekávat i v budoucnu, a vůle zůstavitelky tu není v rozporu s jazykovým
projevem závěti. Platnost závěti ze dne 4.10.2003 proto ve vztahu k J. H. nelze
odmítat s odůvodněním, že by mu zůstavitelka odkázala majetek, který by jí
nenáležel v době její smrti, a že by tedy zůstavitelka pořizovala o majetku
svých dědiců. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího
soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu