21 Cdo 418/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce České pojišťovny a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č.
75/16, IČO 45272956, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému JUDr. Josefem
Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí č.
8, o 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 84 C 467/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. září 2010 č.j. 8 Co 307/2010-98, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 900.000,- Kč s úrokem z prodlení od
16.7.2008 "v aktuální výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o
sedm procentních bodů a platné vždy pro první den kalendářního pololetí, v němž
trvá prodlení žalovaného", do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
zaměstnanec žalovaného P. Š. dne 3.8.2006 ve výrobní hale č. 2 společnosti
Siemens Elektromotory s.r.o. ve Frenštátě pod Radhoštěm při pojezdu mostového
jeřábu, který chtěl za účelem plnění své "pracovní náplně" použít místo lešení
pro montáž kabelových rozvodů k počítačovým sítím, narazil v prostoru skladu
logistiky mostem jeřábu na dřevěnou cívku s vodičem o hmotnosti 240 kg, která
spadla na zaměstnankyni společnosti Siemens Elektromotory s.r.o. L. B., jež v
důsledku toho utrpěla těžké zranění s trvalými následky. Protože žalobce
zaplatil za společnost Siemens Elektromotory s.r.o., která odpovídá za škodu
vzniklou L. B. pracovním úrazem podle ustanovení § 190 odst. 1 zákoníku práce,
na základě zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při
pracovním úrazu nebo nemoci z povolání L. B. na náhradě škody 1.486.237,- Kč,
přešlo na něj podle ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) právo zaměstnavatele L. B. na náhradu vůči žalovanému,
který za škodu vzniklou L. B. odpovídá podle ustanovení § 420 odst. 2
občanského zákoníku. Žalobce s ohledem na ustanovení § 450 občanského zákoníku
uplatňuje vůči žalovanému na této náhradě pouze částku 900.000,- Kč.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.4.2010 č.j. 84 C 467/2008-71 uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci 900.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši a
za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 43.325,90 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaný odpovídá za škodu vzniklou L. B. úrazem, k němuž došlo dne 3.8.2006
při pojezdu mostového jeřábu prováděném "o své vůli" P. Š., který neměl
odbornou způsobilost k obsluze jeřábu, podle ustanovení § 420 odst. 2
občanského zákoníku, neboť škoda byla způsobena zaměstnancem žalovaného při
jeho činnosti. Zaměstnanec žalovaného P. Š. měl podle zjištění soudu prvního
stupně v prostorách výrobní haly č. 2 společnosti Siemens Elektromotory s.r.o.
ve Frenštátě pod Radhoštěm provést výměnu kabelů, což vyžadovalo rovněž
zajištění přístupu k místu, kde výměna měla být provedena. Použil-li k tomu
mostový jeřáb nacházející se ve výrobní hale, šlo podle názoru soudu prvního
stupně o činnost, která "objektivně bezprostředně souvisela s plněním zadaného
pracovního úkolu". Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného o
tom, že by ze strany zaměstnance žalovaného P. Š. šlo o tzv. exces; použití
mostového jeřábu P. Š. za účelem splnění pracovního úkolu pokládal za činnost
provedenou "ve prospěch a v zájmu žalovaného". Z hlediska odpovědnosti
žalovaného za uvedenou škodu soud prvního stupně nepovažoval za rozhodující, že
P. Š. "porušil bezpečnostní předpisy, o kterých byl poučen, i pokyny
zaměstnavatele, že nesmí používat jeřáb a jinou zvedací techniku společnosti
Siemens Elektromotory s.r.o.". Za významnou nepokládal soud prvního stupně ani
okolnost, že žalovaný jednal o přistavení jeřábu na požadované místo se
společností Siemens Elektromotory s.r.o.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.9.2010 č.j. 8
Co 307/2010-98 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud shledal správným
závěr soudu prvního stupně o tom, že ke škodě na zdraví L. B. "došlo v rámci
činnosti žalovaného jako zaměstnavatele P. Š. a jeho odpovědnost podle
ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku je tedy dána". Odvolací soud
souhlasil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že ze strany P. Š. nešlo o
tzv. exces, neboť P. Š. se "sám o své vůli" rozhodl použít mostový jeřáb k
výměně kabelů uložené mu zaměstnavatelem a šlo tedy o činnost v přímé
souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů. I když podle odvolacího soudu
"není pochyb o tom, že za škodu v tomto případě odpovídá více subjektů",
povinnost škůdce, proti kterému byla podána žaloba, k náhradě škody se
nesnižuje o podíl připadající na ostatní škůdce, když se v tomto případě jedná
o "odpovědnost podle ustanovení § 438 odst. 1 občanského zákoníku solidární".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
žalovaný prováděl opravu - výměnu kabelů počítačové sítě ve výrobní hale č. 2
společnosti Siemens Elektromotory s.r.o. jako "subdodavatel" na základě smlouvy
uzavřené se společností GABEN s.r.o. dne 2.1.2003, podle níž žalovaný pro tuto
společnost prováděl "servis rozvodů PC pro snímání dat", poukazuje na
ustanovení § 538 obchodního zákoníku, podle něhož při provádění díla jinou
osobou má zhotovitel odpovědnost, jako kdyby dílo prováděl sám, a dovozuje, že
sice škodu způsobil jeho zaměstnanec, avšak došlo k tomu "při plnění úkolů a
tedy v rámci činnosti společnosti GABEN s.r.o., a ve vztahu k poškozené", a že
tedy ve vztahu k žalobci "nese odpovědnost" společnost GABEN s.r.o.; svědčí o
tom též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006 sp.
zn. 25 Cdo 3125/2005, podle něhož společnost, která prováděla stavbu obchodního
centra, odpovídá za škodu i v případě, že ke škodě došlo při činnosti stroje
obsluhovaného osobou, která nebyla jejím zaměstnancem, nýbrž zaměstnancem
"subdodavatele". Žalovaná dále odmítá názor soudů, že by pro posouzení jeho
odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku nebylo
rozhodující, že jeho zaměstnanec P. Š. porušil bezpečnostní předpisy a pokyny
zaměstnavatele o tom, že nesmí používat jeřáb a jinou zvedací techniku, a že
není právně významné, že přistavení jeřábu měla zajistit společnost Siemens
Elektromotory s.r.o. Z legální definice pojmu plnění pracovních úkolů uvedeného
v ustanovení § 25 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. podle žalovaného
vyplývá, že pracovním úkolem není činnost zaměstnance konaná z vlastní
iniciativy, potřebuje-li k této činnosti zaměstnanec zvláštní oprávnění (které
nemá) nebo koná-li tuto činnost, přestože mu byla zaměstnavatelem zakázána.
Žalovaný rovněž namítá, že, nevyčkal-li P. Š. na to, až mu společnost Siemens
Elektromotory s.r.o. (jak bylo dohodnuto mezi ní a žalovaným) dopraví jeřáb na
místo opravy, ale sám z vlastní iniciativy s jeřábem pojížděl na místo opravy,
plnil tak úkol, který měla plnit osoba odlišná od žalovaného; žalovaný se proto
domnívá, že takové jednání nepatří do rámce jeho činnosti. Žalovaný dovozuje
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro posouzení, zda na žalobce přešlo právo
zaměstnavatele L. B. (společnosti Siemens Elektromotory s.r.o.), za něhož
žalobce nahradil škodu vzniklou L. B. pracovním úrazem ze dne 3.8.2006, na
náhradu vůči žalovanému podle ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb.,
kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění
pozdějších předpisů, významné, zda žalovaný za tuto škodu L. B. odpovídá podle
občanského zákoníku (srov. ustanovení § 205c odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2006).
Podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu,
kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku škoda je způsobena
právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich
činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto
způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle
pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Zda škoda byla způsobena ve smyslu ustanovení § 420 odst.2 občanského zákoníku
při činnosti právnické nebo fyzické osoby, závisí vždy na posouzení všech
okolností konkrétního případu. Zásadně platí, že do rámce činnosti právnické
(fyzické) osoby spadá nejen činnost jejího zaměstnance, která je výkonem jeho
zaměstnání, plněním pracovních povinností a úkolů vyplývajících z pracovního
poměru, včetně úkonů s tím přímo souvisejících, ale každá činnost zaměstnance,
která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k
činnosti právnické (fyzické) osoby jako jeho zaměstnavatele. Rozhodující je
přitom věcný (vnitřní účelový) vztah činnosti, při níž zaměstnanec škodu
způsobil, k úkolům jeho zaměstnavatele, tedy zda při činnosti, jíž byla škoda
způsobena, sledoval zaměstnanec z objektivního i subjektivního hlediska plnění
svých pracovních úkolů, nebo zda škodu způsobil při činnosti, kterou sledoval
jen uspokojování svých zájmů, popř. zájmů jiných osob, byť k ní došlo při
plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (srov. například
stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1970 zn. Cpj 87/70, které bylo
uveřejněno pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971,
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.2.1988 sp. zn. 1 Cz 4/88 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2007 sp. zn. 25 Cdo 2269/2006, který byl uveřejněn
pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z
pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost,
která je předmětem pracovní cesty. Plněním pracovních úkolů je též činnost
konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace nebo ostatních
zaměstnanců, popřípadě i činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní
iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji
nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc
organizovaná zaměstnavatelem (srov. ustanovení § 25 odst. 1 a 2 nařízení vlády
č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve
znění účinném do 31.12.2006, a nyní ustanovení § 273 zákoníku práce). V přímé
souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a
úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení
a za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se považuje též
školení zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou
organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje
zvyšování jejich odborné připravenosti (srov. ustanovení § 25 odst. 3 a 4
nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další
zákony, ve znění účinném do 31.12.2006, a nyní ustanovení § 274 zákoníku práce).
V posuzovaném případě - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů (správnost
skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumné činnosti dovolacího soudu) -
zaměstnanec žalovaného P. Š. při tom, když dne 3.8.2006 ve výrobní hale č. 2
společnosti Siemens Elektromotory s.r.o. ve Frenštátě pod Radhoštěm z vlastní
iniciativy uvedl do pohybu mostový jeřáb, který chtěl použít místo lešení k
výměně kabelových rozvodů k počítačovým sítím, neplnil své pracovní úkoly,
neboť uvedeným způsobem postupoval proti výslovnému zákazu žalovaného používat
jeřáb a jinou zvedací techniku společnosti Siemens Elektromotory s.r.o. Protože
však při této činnosti z objektivního i subjektivního hlediska sledoval plnění
svých pracovních úkolů (mostový jeřáb uvedl do pohybu proto, aby si zjednal
přístup k místu, na němž měl provést výměnu kabelových rozvodů), nepostrádala
jeho činnost věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti žalovaného, který mu
uvedený pracovní úkol uložil.
Na tom, že činnost P. Š. měla věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti
žalovaného jako jeho zaměstnavatele, nemůže nic změnit ani okolnost, že podle
dohody žalovaného se společností Siemens Elektromotory s.r.o. měla zajistit
přemístění mostového jeřábu k místu, na němž měla být provedena výměna
kabelových rozvodů, tato společnost, a ani to, že žalovaný prováděl výměnu
(opravu) kabelů počítačové sítě ve výrobní hale č. 2 společnosti Siemens
Elektromotory s.r.o. jako "subdodavatel" na základě smlouvy uzavřené se
společností GABEN s.r.o. Zaměstnanec žalovaného P. Š. totiž při své činnosti z
objektivního i subjektivního pohledu nesledoval zájmy společností Siemens
Elektromotory s.r.o. ani zájmy společností GABEN s.r.o., nýbrž - tím, že se
snažil vytvořit si podmínky ke splnění pracovního úkolu uloženého mu
zaměstnavatelem - zájmy žalovaného, a jednal proto v rámci jeho činnosti a
nikoli v rámci činnosti společnosti Siemens Elektromotory s.r.o. nebo
společností GABEN s.r.o.
Poukaz dovolatele na ustanovení § 538 obchodního zákoníku, z jehož druhé věty
vyplývá, že při provádění díla jinou osobou pověřenou zhotovitelem má
zhotovitel odpovědnost, jako by dílo prováděl sám, není případný. Smyslem
tohoto ustanovení je formulovat pravidlo, že použití jiné osoby k provedení
díla nezbavuje zhotovitele odpovědnosti vůči objednateli a že zhotovitel se při
plnění svého závazku vůči objednateli nemůže odvolávat na své smluvní vztahy s
dalšími dodavateli, a nikoliv stanovit odpovědnost zhotovitele za škodu
způsobenou osobami, které při provádění díla použil další dodavatel pověřený
zhotovitelem (k tomu srov. svým významem obdobné obecné ustanovení § 331
obchodního zákoníku, podle něhož, plní-li dlužník svůj závazek pomocí jiné
osoby, odpovídá tak, jako by závazek plnil sám, nestanoví-li tento zákon jinak).
Právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27.9.2006 sp. zn. 25 Cdo 3125/2005, který byl uveřejněn pod č. 77 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, kterým dovolatel dokládá údajnou
neustálenost judikatury soudů v otázce odpovědnosti právnické nebo fyzické
osoby za škodu způsobenou osobami použitými k jejich činnosti, vychází - shodně
s výše citovanými rozhodnutími a stanovisky soudů - z toho, že do rámce
činnosti právnické (fyzické) osoby spadá nejen výkon zaměstnání v pracovním
poměru, ale i taková další činnost, která nepostrádá místní (prostorový),
časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti této osoby. Odtud dovozený
závěr v uvedeném rozsudku, že osobou použitou právnickou nebo fyzickou osobou k
jejich činnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku nemusí
být pouze jejich zaměstnanec, odpovídá závěrům ustálené judikatury soudů.
Závěr, že odpovědnost právnické (fyzické) osoby za škodu způsobenou při její
činnosti jejími zaměstnanci je vyloučena v případě, že tato osoba svou činností
plnila smluvní závazky vůči jiné právnické nebo fyzické osobě, z tohoto
právního názoru nevyplývá.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního
stupně) v projednávané věci při posouzení otázky odpovědnosti právnické nebo
fyzické osoby za škodu způsobenou při jejich činnosti těmi, které k této
činnosti použili, ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku
postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, není proti němu dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu