USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce J. L., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalovanému AURES
Holdings a. s. se sídlem v Praze 8 – Čimicích, Dopraváků č. 874/15, IČO
01759299, zastoupenému Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 4 –
Nuslích, Na Veselí č. 938/17, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 7 C 10/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2018 č. j. 23 Co 51/2014-345, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018
č. j. 23 Co 51/2014-345 neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení
nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné; má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím
soudem rozhodnuta rozdílně, a má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li
z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od
kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí)
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Námitky, kterými žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako
jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
(nesouhlasí-li se skutkovými závěry odvolacího soudu, že žalobce byl žalovaným
žádán o zametení dvora a že byl vyslán na pracovní cestu do XY, kam v předchozí
době cestoval, jako i ostatní zaměstnanci, osobním automobilem, avšak tentokrát
měl žalobce tuto cestu absolvovat vlakem, a namítá-li, že jde-li o změnu
pracovní doby žalobce, „opět se nejednalo o šikanózní jednání, ale pracovní
doba byla změněna z důvodu potřeb dané provozovny žalobce“, že uvedená změna
„byla žalobcem odmítnuta s tím, že se k uvedené změně vyjádří do 18. 8. 2010“,
k čemuž však již nedošlo z důvodu uznání žalobce práce neschopným, že „bylo
prokázáno, že žalovaný hodlal žalobce i nadále zaměstnávat a byl to naopak
žalobce, který usiloval o ukončení pracovního poměru u žalovaného, když
ukončení pracovního poměru si vynucoval výhružkami medializace“, že „je
evidentní, že to byl právě žalobce, který postupoval nejen v rozporu s dobrými
mravy, ale též v rozporu se zákonem“, že odvolací soud své rozhodnutí „staví na
několika tvrzeních žalobce, která nebyla doložena jakýmkoli relevantním
důkazem“, a že „naopak bylo prokázáno, že žalovaný neporušil právní povinnosti
a nepostupoval v rozporu s dobrými mravy“), nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu